Severní Baja California

Výběr termínu
Hlavní slovo ve výběru termínu měly letos rodinné záležitosti. Obě dcery se rozhodly si v létě pořídit dalšího potomka. Na to jsem byl samozřejmě zvědav a tak jsem na narození dalších dvou vnoučat počkal a cestu jsem odložil až na podzim. Všechno dobře dopadlo, koncem července se narodila Markéta a přesně 2 týdny po ní Dominik. Alespoň trochu jsem si je užil a tak mohl spokojeně vyrazit na cestu.

Hrubý plán cesty
Letím do Tijuany na severozápadě Mexika, byl jsem tam už v roce 2006, když jsem jel západní pobřeží USA. První část cesty dám po Baja California, potom se převezu lodí do centrální části Mexika a nějak projedu do Mexiko City. Pak bych se rád jel podívat na mayské památky na poloostrově Yucatán. Odlet mám naplánovaný z Cancúnu koncem listopadu. To je tak vše, co o cestě zatím vím.

Nové vybavení
Na loňské cestě Japonskem se ukázalo, že je můj stan již za zenitem. Není se co divit, 6 velkých cest mu dalo hodně zabrat a nutno podotknout, že obstál se ctí i při výrazně nepříznivém počasí. Vadila mi váha 2,60 kg, při cestování na kole je váha nákladu jedním z rozhodujících faktorů (pro šťouraly - váhou myslím hmotnost). Rozhodl jsem se koupit si co nejlehčí a přitom odolný stan, samozřejmě samonosný, občas je nutné postavit stan někde na tvrdém podloží bez možnosti ukotvení. Pátral jsem na internetu a po delším rozhodování jsem si vybral stan Big Sky Revolution 1P s váhou cca 1.25 kg. Firma inzerovala, že zasílá i do ČR a tak jsem na Silvestra stan objednal. Dodací lhůta byla sice max. 90 dnů, ale s tím jsem neměl problém. V dubnu jsem to začal urgovat, na e-mail nereagovali, poslal jsem fax - taky nic a až na papírový dopis mi přišla mailem odpověď, že stan dodají nejpozději začátkem května. Do konce července nic nepřišlo, tak jsem to papírovým dopisem zrušil. Jediné plus bylo, že si nevybrali z kreditky peníze, takže mne to stálo pouze čas a pár drobných na poštovné. Po této zcela netypické zkušenosti (firma nemá zájem prodat svůj výrobek za 350 dolarů???) jsem sáhl po osvědčené české firmě, koupil od Jurka stan AT, který má necelá 2 kg a je vlastně trochu menší a inovovanou verzí mého předešlého stanu.

Po loňském trápení s brašnami jsem řešil i otázku předních brašen. Sport Arsenal dělá jenom jeden typ nepromokavých brašen, jsou zbytečně velké, těžké, nemají žádné vnitřní kapsy a po celodenní jízdě v dešti v nich stejně bylo mokro. Rozhodl jsem se jít do klasiky a koupil na německém Amazonu přední brašny firmy Ortlieb, které tradičně patří k tomu nejlepšímu na trhu. V Česku to v té době nikdo neprodával, resp. jednoho prodejce jsem našel, ale ten nebyl schopen garantovat termín dodání ani vybranou barvu. Vzadu budu mít brašny Tioga zakoupené v Austrálii, jejichž jedinou chybou byly poddimenzované závěsy na nosič; ty se mi v Japonsku postupně všechny ulámaly. Nahradil jsem je závěsnými háky ze starých brašen Sport Arsenalu a věřím, že to bude fungovat.

Nahradil jsem také své miniaturní Sony UMPC (650 g těžké PC), u kterého mi vadila malá výdrž na baterie (cca 2 hodiny), miniaturní klávesnice bez diakritiky a sice velmi kvalitní, ale malý displej, kde jsem měl někdy problém jej svýma opotřebovanýma očima přečíst. Při výběru nového počítače jsem preferoval výdrž na baterii, koupil jsem ASUS Eee Seashell 1005SE, kde inzerovali až 14-ti hodinovou výdrž. Samozřejmě jsem výdrž podělil dvěma, ale i 7 hodin v reálném provozu by bylo super. Nicméně jsem byl příjemně překvapen, vypadá to, že pro můj způsob využívání počítače by mohla být výdrž baterií zhruba 10 hodin. Váha 1,3 kg je sice dost, ale něco jsem ušetřil na stanu a něco na foťáku (dosluhující Minoltu A2 jsem nahradil Canonem G10 zakoupeným v Tokiu) a tak to vyjde zhruba nastejno.

Cesta do Tijuany
Cesta trvala 21 hodin a byla nudná jako obvykle. Nejprve mne na letišti zkasírovali o 1300 Kč za kolo, to jsem věděl předem a proto jsem nemusel moc řešit váhu a mohl kolo zabalit do krabice, což poskytuje lepší ochranu. V Paříži jsem měl čas akorát na přesun na jiný terminál a už se nastupovalo. Z Paříže jsme letěli Boeingem 777, to je bezvadný éro, zdá se, že je tam větší prostor na nohy. Servis na palubě byl skvělý, kromě roznášky tam fungovala samoobsluha, kde si mohl člověk vzít sendviče, zmrzlinu a rozličné nealko pití. Impozantní bylo noční přistáni v Mexiko City, letadlo dělá sestup přes město a to je tedy ohromné. Pak začaly problémy - obsluze se nepodařilo přistavit výstupní "prsty" a tak nás po půlhodině laborování přetáhli k jinému vchodu. Tím jsme chytli hodinové zpoždění a pro mne to začalo být kritické. Můj přípoj odlétal za hodinu a to jsem musel projít imigration, vyzvednout zavazadla, proclít je a znovu odbavit a potom se vlakem přesunout na jiný terminál. Zavazadla mi ale na pásu nevyjela, reklamoval jsem to a řekli mi, že je asi poslali rovnou do Tijuany, přestože mne jak v Praze, tak v letadle důrazně upozorňovali na nutnost proclení v Mexiko City. To už bylo 20 minut do odletu mého spoje. Když jsem vlakem dorazil na terminál 2, už jsem slyšel poslední výzvu pro Chiri Bina, trochu si zaspurtoval a hned za mnou to zavřeli a byl jsem v eroplánu.

Tijuana
Na letišti jsem se šťastně shledal se zavazadly. Vozíky nebyly, tak jsem si najal nosiče s károu, s kterým jsme dovezli zavazadla ke kontrole. Tu dělají vojáci v maskáčích s ostře nabitými kvéry, otevřeli mi krabici s kolem i s vybavením a vše důkladně prohlédli a podezřelé součásti prohmatali, u náhradních dílů na kolo jsem musel vysvětlit, co to jako je. Potom jsem si to nechal odvést před letištní halu a v 1 hodinu ráno (u nás bylo 10 dopoledne) začal montoval kolo, za mocného dohledu a kibicování nudících se taxikářů. Po 2 hodinách jsem byl hotov, zajel do haly a do rána jsem to proklimbal.

Cesta z letiště byla lemována stovkami dřevěných křížů natlučených na zdech okolo silnice. Před 4 lety jsem tady už byl a přesto mne ošklivost města znovu překvapila. Rozbité chodníky, špína, spousta aut, na předměstí samé špatně udržované baráčky, ve kterých se většinou opravují auta a v centru neuvěřitelné množství lékáren, hospod, bordelů a obchodů se suvenýry. Centrem projíždějí vojenská auta, na nich vojáci s napřaženými automatickými puškami ostražitě sledují cvrkot. V průběhu dopoledne jsem viděl dvě vojenské akce, slyšel vzdálený výbuch následovaný požárem v oblasti za řekou. Poblíž centra jsou 2 miniaturní parky, tam jsem přečkal část doby, než jsem mohl jít do zamluveného hotelu. Byl jsem totiž zpitomělý loňskou neúprosnou přesností v Japonsku. Tam vás v levných byznys hotelech ubytují až od 15 hodin. Stalo se mi, že jsem se v silném dešti přijel ubytovat 15 minut před třetí, mokrý jako vodník, oni mne zapsali a pak řekli, přijeď ve tři. V Mexiku to tak samozřejmě nefunguje a když mají volno, ubytují vás třeba v sedm ráno za normální cenu. To mi jaksi první den nedošlo.

[Tijuana] Po třetí hodně ráno jsem měl kolo smontované a mohl zaparkovat v letištní hale

[Tijuana] Typický obrázek kousek od centra, obrovská lékarna a bilboardy

[Tijuana] Český absint slaví v Tijuaně úspěchy, ve většině civilizovaných zemí se nesmí prodávat

Špatné informace, špatné rozhodnutí
Původně jsem si chtěl vzít benzinový vařič, ale na webu jsem našel informace o tom, že koupit plynové bomby do turistických vařičů není v Mexiku žádný problém. Vzal jsem si tedy kvůli úspoře váhy plynový vařič, ale plynovou bombu jsem nesehnal i když jsem sjezdil podle pokynů z turistického informačního střediska celou Tijuanu. Není tady ani žádný outdoorový obchod, abych si mohl koupit benzinový vařič. Bez vařiče to na pusté Baja California nebude žádný med. Uvidíme ...

Vyrážím na cestu
Prospal jsem 10 hodin a ráno ještě zkoušel sehnat plynovou bombu na webu, ale bez úspěchu. Dozvěděl jsem se, že by mohli něco prodávat v železářství, tak je budu po cestě vyhlížet. Vyrazil jsem před polednem, koukali na mne jak na šílence, tady začínala siesta. Fakt výživný vedro, po pár km jsem byl durch zpocenej, ještě navíc jsem si vzal do hustého provozu výstražnou vestu a ta tedy moc nevětrá. Další den jsem ji naaranžoval na horní brašnu na zadním nosiči a bylo vystaráno, účel to plní stejný. Prvních 12 km bylo pořád do kopce, kvalita silnice se střídala, krajnice někdy byla, někdy nebyla. Silný provoz a některý auta jezdí až nepochopitelně natěsno, asi nikdy nejeli na kole a tak neví, jak může kolo odskočit nebo co udělá náhlý poryv větru. Krajina nic moc a ani po příjezdu k moři u Rosarita se to výrazně nezlepšilo. K moři není skoro přístup, vše je obestavěné novými bungalovy, které kupují zejména Amíci (alespoň reklama je zacílena na ně), příroda veškerá žádná.

[J od Tijuany] V údolí v pozadí se staví ohromné město prefabrikovaných domečků

[J od Rosarito] Socha Krista na kopečku nad vilami

[J od Rosarito] Pobřeží je většinou zastavěno koloniemi rekreačních bungalovů a hotelů, toto byla výjimka

Poctivě jsem objížděl všechna železářství a sháněl plyn. Nakonec jsem byl úspěšný a sehnal šroubovací bombičky ve tvaru spreje. Jediný problém - vařič bude mít tendenci se kácet kvůli úzké bombě. Ale to je prkotina, nějak si pomohu. Velkou starost mám tedy z krku.

Po čtvrté hodině se zatáhlo, mraky se válely skoro po zemi a tak jsem zajel do nejbližšího kempu pro obytná auta a kamiony (cca 130 Kč). Byl jsem tam na rozsáhlém prostranství sám, pouze nějaké děti mi pořád šmejdily okolo stanu a kola, musel jsem je hlídat, aby mi nic nečmajzly. V podvečer děti odešly a nahradily je 2 psi. Problém byl s vodou na mytí, v podstatě jen kapala z jednoho kohoutku. Byly tam také venkovní sprchy pod nádrží, ale voda z nich netekla. Tak jsem pojedl pár tortil se sýrem, dal jedno oblíbené Modelo Negro a v 7 večer zalezl do nového stanu. Spal jsem skoro 12 hodin, oceán krásně šuměl a při tom se skvěle spí. Snad jsem tím vyrovnal časový posun a už budu naladěn na zdejší čas.

[Plaza Del Mar] V celém obrovském kempu pro obytné vozy jsem byl sám

[Plaza Del Mar] V kempu mne hlídali místní psi, naštěstí s nimi nebyly problémy, stačilo na ně zařvat

Rozcvička v kopcích
Do Ensenady vedou 2 silnice číslo 1. Jedna je placená dálnice - značená 1D, ta vede přímo a s malým převýšením. Já však musel na silnici 1, ta je naštěstí málo frekventovaná a kroutí se mezi kopci, pořád nahoru a dolů. To je ale slabý čajíček proti tomu, co má teprve přijít. V Ensenadě jsem zalezl do motelu, protože můžu zajet kolem přímo do pokoje. Prošel jsem město, které je civilizovanější a veselejší kopií Tijuany, zejména blízkost moře je osvěžující. Nakoupil jsem zásoby a večer jsem zakončil slušnou večeří v kantýně (tedy správně cantině).

[Ensenada] Běžný stav mexických chodníků

[Ensenada] Místní kulturní centrum

[Ensenada] Busty zdejších velikánů vyvedené v bronzu

[Ensenada] Velmi populární stánky, v Ensenadě byly většinou zaměřené na sea-food, hlavně mně neznámé veliké škeble

[Ensenada] Největší kostel ve městě

Vojáci a boj proti drogové mafii
Díky lepší ostraze amerických hranic se zmenšil objem drog pašovaných do USA. Tím ubyly peníze pro drogovou mafii a tak začaly mafiánské gangy bojovat proti sobě, aby si ukously větší krajíc z trhu. V městech se začali mafiáni navzájem zabíjet, přestřelky a atentáty byly na denním pořádku. Mexická vláda se s tím nehodlala smířit, vzala to vážně a nasadila armádu ve velkém měřítku. Proto nejen ve velkých městech jako Tijuana, ale i v menších městečkách potkáte vojenské hlídky projíždějící na velkých nezakrytých džípech, vojáci s obrovskými automatickými puškami namířenými do všech stran stojí na korbě a sledují cvrkot. Na silnicích jsou vojenská kontrolní stanoviště, z obou stran chráněna palposty s kulomety a každé vozidlo je podrobeno kontrole. Mě se tedy akorát ptají kam jedu, tradičně jim říkám "a Cancún" a jednou jsem při odjezdu z kontroly slyšel, jak voják volá na kolegy "hele ten loco jede do Cancúnu".

[El Consuelo] Příjezd k vojenské kontrole, zjevně fotografovat jsem si netroufl

Lidé, jídlo
Domorodci působí většinou jako veselí chlapíci, rádi si popovídají, což je s mými několika lekcemi španělštiny dost problém. Učil jsem se podle učebnice pro samouky, takže třeba umím "cuaderno - sešit", ale pitnou vodu jsem se musel naučit až tady ("agua potable"). No ale v hospodě si už umím objednat, pochválit jídlo a říci si o účet. Když se dá jídlo koupit tak nemá cenu vařit, proto jsem alespoň jednou denně v hospodě. Musím říci, že čím dál od Tijuany je jídlo levnější a lepší. Nejlepší je na malých vesnicích, kde si obtloustlé maminy v zástěrách nehrají na hogo fogo kuchyň, ale uvaří z domácích surovin poctivé jídlo, žádné polotovary ani dochucovadla. A samozřejmě to jí i jejich rodina, která v hospodě vlastně bydlí. Vybavení je často co dům dal, na látkových ubrusech bývají igelitové ubrusy, aby se ty hezké ubrusy neumazaly. A taky se nebojím jíst u pouličních stánků, kterých je tady mraky. S hygienou to asi není nejlepší, ale možná proto je to jídlo tak dobré. V Ensenadě jsem si u stánku dal tacos s garnáty a krevetami a byla to neskutečná dobrota. Stejně tak v průběhu dne zastavím u vesnického stánku, dám si třeba buritost a je to vždy bez výjimky skvělé (a taky levné). Když už jsme u těch peněz, aktuální kurs je 1,50 Kč za 1 peso. Za večeři dám s pivem i dýškem necelých 100 pesos a to jsem fakt nacpanej. Spropitné se zde dává zhruba 10 až 15 procent ceny, podobně jako v USA.

Pravá Baja California
Skončila zábava a začala tvrdá práce. Z Ensenady jsem vyrazil napakován jídlem. Typické mlhavé ráno bylo skvělé pro jízdu, vedro ale začalo už v půl desáté. Nasadil jsem na brýle stínění nosu, které se mi skvěle osvědčilo v Austrálii. Bylo to zapotřebí, vedro se stále stupňovalo a okolo poledne bylo vražedné - 57 stupňů Celsia na slunci. Pochopil jsem, proč tady drží siestu. Přesto jsem zkoušel jet, ale v kopcích jsem se skoro utavil. Tepovka na mém maximu 160 tepů za minutu, dokonce v klidu, kdy je za normálních okolností okolo 60 byla na 130. Chtěl jsem zalézt do stínu, ale to je zde úzký profil, stromy skoro žádné a pár keřů to nezachrání. Schovával jsem hlavu do stínu značek a tak se občas na chvíli zbavil neutuchajícího slunečního svitu. Prostě kombinace prudkého slunce a výživných kopců je vražedná. Budu muset přizpůsobit dobu jízdy, začít brzo ráno a přes oběd se někam schovat.

[Maneadero] Pohled na část městečka pod impozantními horami

[Santo Tomas] Sjezd do Santo Tomas byl zábavný, okořeněný pohledem na městečko

[San Vicente] Městečko je obklopeno malebnými horami

Další den jsem vyrazil ráno v 7, do 10 to bylo dobrý. Silnice nebyla moc kopcovitá, jel jsem i přes poledne, neměl jsem problémy a tak jsem dal 110 km. Bylo méně teplo než předešlý den - maximum 50 C. Možná mi pomohlo Gatorade, iontový nápoj, který jsem pil v australských tropech a který je zde běžně k dostání i v zaplivaných venkovských sámoškách. Anebo pokračuje aklimatizace a mé slušně vychované tělo si už zvyká.

[Camalu] Kříže a pomníčky u silnice je vidět velmi často

[Camalu] Výhled do krajiny

[Camalu] Kopcovitá krajina

[Camalu] Typické městečko či vesnice - centrem vede asfaltka, okolo široké prašné pruhy a u nich všechny obchody a restaurace, boční ulice jsou prašné

Na silnici je to stejné jako jinde. Když je hustý provoz bez krajnice, což většinou bylo, musím v zrcátku hlídat kamióny a když nejeví snahu mne objet, nebo když to kvůli provozu nejde, rychle vypadnu do příkopu a kamión pustím. Oni si občas zatroubí a to postupuji stejně. Většina z nich poděkuje blikačkami. Řada aut na mne troubí, lidi mávají a občas i něco zavolají. Co je neobvyklé, většinu kamiónů z protisměru mne pozdraví houknutím.

Do Rosaria
Ze San Quintin vede silnice v podstatě po rovině, k tomu byla od moře mlha a tak to krásně odsejpalo. Z mlhy se po cestě vylouply pískovcové skály narušené vodou, která zřejmě čas od času stéká z hor do moře. Potom přišlo kruté několikakilometrové stoupání, samozřejmě už nad mlhou a tak v plném slunci. Kupodivu ani v nestrmějších úsecích, kdy jsem měl co dělat, abych to na nejlehčí převod vůbec vyjel, mi tepovka nepřelezla přes 120 a taky jsem cítil, že se mi jelo dobře. Zřejmě už jsem aklimatizován. Na vrcholu kopce byla vojenská kontrola, kde pečlivě prohledávali všechna auta, ale mne odmávli jako dotěrný hmyz. A přitom bych se jim tak rád pochlubil, co vezu s sebou.

Začátek sjezdu připomínal lyžařskou sjezdovku, tak to bylo strmé. Na konci sjezdu na mne v zatáčce čekala vyhlášená restaurace Mama Espinosa, o které mi v Enseadě referoval cyklistický nadšenec Victor Hugo Peralta Aguilar (odchytil mne na silnici a dal mi vizitku), který mi přidal pár dobrých rad k jízdě po Baja. Jestli budou tak dobré, jako výběr restaurace, mám se na co těšit. Ve 3 hodiny odpoledne jsem si dal gigantické humří burito, bylo famózní a tak vydatné, že jsem večeři vynechal. V Rosariu jsem zalezl do levného motelu, shodil brašny a jel hledat pozůstatky španělské misie. Přišlo mi zvláštní, že k jediné turistické zajímavosti v obci nevede žádná značená trasa. Abych řekl pravdu, ona k tomu nevede ani pořádná silnice, ale 5 km dlouhá prašná cesta s hlubokým pískem přerušená jedním mělkým brodem přes potok. Poté, co jsem těch pár zdí viděl, jsem vypral, protože v dalších pár dnech to asi kvůli spaní na divoko nepůjde.

[El Consuelo] Erodovaný pískovec

[El Consuelo] Na vrcholu stoupání byl výhled na okolní hory

[El Rosario] Vyhlášená rybí restaurace Mama Espinosa, dal jsem si humří burito a bylo famózní

[El Rosario] Zbytky španělské cirkevní missie z roku 1802

Pustou pouští
Z Rosaria byl po ránu dost namáhavý výšlap na náhorní planinu. Objevily se první kaktusy a potom mne provázely celou cestu až do Guerrero Negro. Některé jsou vysoké jako čtyřpatrové domy, vůbec netuším, z čeho je ta ohromná rostlina v poušti téměř bez vodních srážek vůbec živa. Ježdění bylo úchvatné. Minimální provoz, několik aut za hodinu. Cesta se kroutila a prodírala kopci, takže bylo většinou vidět jen pár set metrů dopředu a za každou zatáčkou čekalo překvapení v podobě nového sjezdu do údolí nebo naopak stoupání na další kopec. Nad hlavou mi kroužili kondoři, ze začátku jsem je bedlivě sledoval, jestli si náhodou nechtějí zaťukat na přilbu, jako straky v Austrálii. Ale jsou to velmi dobře vychovaní ptáci a takovéto manýry jsou jim cizí.

[Mesa Le Pitahaya] V kopcích se objevily první kaktusy

[Mesa Le Pitahaya] Silnice stále stoupala do hor

[Mesa Le Pitahaya] V levé části je vidět silnice po které jsem přijel; značky zde byly nepochopitelně zdvojeny a ukryty za sebou, proč to tak bylo jsem nepochopil

[Mesa Le Pitahaya] Některé kaktusy byly fakt mackové, výška 10 m nebyla výjimkou

[Arerioso] Silnice se přehoupla přes okraj mísy, protáhla se po dně, aby se na protějším okraji zase vyšplhala přes okraj

Victor Aquilar mě v Ensenadě ujišťoval, že jsou po cestě zhruba max. 40 km obchůdky nebo restaurace. To možná platilo před pár lety, kdy on tudy projížděl. Nyní jsem našel několik hospod zavřených, přestože byly značené na speciální mapě, kterou jsem získal v Tijuaně. Proto jsem se vždy po poledni snažil někde důkladně najíst tak, aby mi to vydrželo do snídaně dalšího dne. Obvykle se to povedlo v "trailer parku", ve kterých přespávají řidiči náklaďáků ve svých autech. Mohl bych tam za nějaký poplatek také stanovat, ale nemělo to význam. Záchody příšerné, sprchy bez vody, jídlo ale bylo fakt dobré (možná že mi všechno chutná díky tomu, že na kole vyhládne). Proto jsem si nechal načepovat 10 litrů pitné vody do vaku (bylo to vždy zadarmo) a odjel se vyspat do pouště. Voda mi pohodlně vystačila na večerní a ranní mytí, na pití jsem měl ještě další 4 litry balené vody, abych neriskoval případné problémy. Přes den jsem na kole vypil skoro 4 litry, přitom jsem měl ale pořád zahleněnou pusu a neustálý pocit žízně, i když mi v břiše šplouchal sud vody. Většinou to přes den srovnalo Gatorade a večer kýbl zeleného čaje, který jsem pil před spaním.

[Arerioso] Interiér hospody v obytné místnosti ranče u slinice

[Trailer park v Laguna Chapa] Tady jsem se najedl, nafasoval 10 litrů vody a odjel se vyspat do pouště

[Křižovatka s odbočkou na Bahia de Los Angeles] Záchody u venkovské restarace

[10 km S od Catavica] Velikost kaktusů vynikne při srovnání s kolem

[10 km S od Catavica] Kříž skalní kaple

[10 km S od Catavica] Kaktusy jsou působivé

[San Ignacio] Teréní zlom a hory v pozadí

[San Ignacio] Další dno mísy po kterém vedla silnice

Nocováni v poušti bylo náramné. Není tam žádný hmyz, je tam překvapivé ticho a klid. Člověk si musí dávat pozor pouze na chřestýše, škorpióny a tarantule. Zejména se doporučuje ráno kontrolovat boty ponechané před stanem, jestli si v nich škorpióni neustlali. Večer jsem uvařil čaj, k tomu srkal trochu červeného a pozoroval rychlý přechod dne do noci. Barva oblohy se kvapem měnila, objevily se první hvězdy a za necelou hodinku obloha zčernala a rozzářily se na ní s nebývalou intenzitou hvězdy. To už u nás kvůli světelnému smogu nemáme šanci vidět. V noci žádné vedro, přikrýval jsem se spacákem, ale nezapínal se do něj. Ráno překvapivě spousta rosy, stan byl celý mokrý a docela kosa, k vaření snídaně jsem si bral bundu.

[15 km J od Sonora] Nocleh v poušti

[Poblíž El Crucero] Nocleh mezi skalami byl fajn, akorát jsem o nějaký zatracený kaktus píchnul přední kolo

[San Angel] Další nocleh v poušti, pokaždé je to jiné, zde jsem odjel asi 1 km od silnice, abych nebyl vidět

Sbohem Baja California Nord
Baja je administrativně rozdělena na 2 státy - sever a jih. Hranicí je 28 rovnoběžka, kterou jsem dnes před polednem projel. Ubytoval jsem se v motelu ve městě Guerrero Negro, které již patří do jižní Baja, je tady taky o hodinu více (rozdíl 8 hodin oproti Čechám). Město je proslulé pozorováním velryb, které sem na zimu připlují z Aljašky, sezóna je od prosince do dubna. Vypral jsem ve zdejší veřejné prádelně, kde měli sice stejné pračky jako v USA, ale neměly je připojené na vodu. Takže paní mi ukázala, kam mám dát špinavé prádlo, nasypala prášek, vzala hadici a do pračky napustila vodu. Byl jsem zvědav, jak to bude vyprané - blbě samozřejmě, ale co chtít za 18 pesos. Vysprchovaný a v čistém oblečení jsem vyrazil do nejlepší zdejší restaurace, už jsem chtěl změnu oproti těm umolousaným venkovským špeluňkám. Restaurace byla vybavením tak naše bývalá 2. cenová skupina, téměř prázdno. Dal jsem si místní čerstvou rybu, talíř škeblí, něco bílého vínka a za našich necelých 300 Kč se náramně poměl.

[Křižovatka s odbočkou na Bahia de Los Angeles] Pumpa není, benzín se prodává z kanystrů a sudů

[Poblíž Beccero] Opět další stolové hory v pozadí

[San Angel] Poušť je působivá i v ranních mracích, které jsou u oceánu téměř pravidlem

[Guerrero Negro] Centrum desetitisícového města nic moc

[Guerrero Negro] Asfaltovaná je jen hlavní třída, boční ulice jsou prašné a to doslova, zhruba 5 cm jemného špinavého písku

Perličky na závěr
V San Vicente jsem se obtloustlých místních policajtů ptal na kemp, který byl značený v mapě. Poslali mne do 40 km vzdáleného Santo Tomas, odkud jsem se právě přes hory připlazil. Bylo hodinu před setměním a tak si asi mysleli, že jsem Lance Amstrong, který by to na 7 kg těžkém kole a s podporou peletonu určitě zvládnul. Tohle se jim zrovna moc nepovedlo, ale v něčem byli fakt dobrý. Do motelu přijela 3 auta s hosty, za chvíli policajti. Zavolali si majitele, dělali na něj bububu a potom otevřeli dveře policejního auta, odstoupili a pokynuli mu rukou. Pan majitel jim dal na sedadlo pár bankovek, oni pokývali hlavou a pak odjeli. Žádný úplatek nevzali a že jim lidi hážou do auta prachy, za to oni přece nemůžou.

V San Quintin jsem večer dostal ještě hlad a vyrazil za tmy do ulic. Byla sobota a všude se pařilo. Přišli ke mně 3 mírně upravený chlapi, podávali mne ruce, že jsme kamarádi a jestli bych jim prej nedal dolar. Tak jsem toho nejaktivnějšího poplácal po zádech a povídám mu "maňana, mi amigo, maňana". Bylo jim to jasný, začali se smát, ještě jednou jsme se přátelsky poplácali a šli každý svou cestou.