| Kolem kolem Mexika |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Statistika |
| Mapa s trasou |
| Zajímavosti |
| Profily |
| Vybrané fotky |
| Napište mi |
| Zápisky z cesty |
| Severní Baja |
| < Jižní Baja > |
| Do Guadalajary |
| Do města Mexika |
| Město Mexiko |
| Do Oaxaca |
| Do Tuxtla Gutierrez |
| Do Campeche |
| Cancún - konečná |
| Další cesty |
| Přehled cest |
| Vyhledávání |
| Tříměsíční cyklistická cesta, start v koncem srpna 2010 v Tijuaně, konec v Cancúnu. Sedmá autorova cesta (N.Zéland, východní pobřeží Austrálie a Tasmánie, z kanadských na mexické hranice po západním pobřeží USA, kolem Aljašky a Kanadou do USA, severozápadní pobřeží Austrálie, Japonsko). |
|
Jižní Baja California K Cortézovu moři San Ignacio působí jako zjevení. Ve fádní, hnědé, zaprášenými kaktusy porostlé pouští, se náhle objeví rozsáhlá rokle s vodním tokem a svěžími zelenými palmami. Uprostřed té nádhery leží malé městečko, jehož jádrem je bytelný kamenný kostel z roku 1828. Na náměstíčku u kostela není skoro žádný nepořádek, silnice není prašná, člověk si připadá jak v Evropě. Zato v motelu na okraji městečka to vypadalo zase jako v Mexiku - voda skoro netekla, klimatizace nefungovala a občas jsem musel zašlápnout nějakého drzejšího švába.
Další den jsem chtěl dojet jenom do Santa Rosalia, přece jenom těch 15O km ve zdejším vedru mi vzalo dost sil. No ani tato cesta nebyla úplná idylka. Prvních 40 km pořád do kopce a potom strmý sjezd k moři, při kterém se mi pálily brzdové špalky. Alespoň bylo cestou na co koukat, dominantou byl 2000 m vysoký vulkán Las Tres Virgenes, který byl obklopen řadou svých výbušných příbuzných. U cesty se válel šikovný ručník, sebral jsem ho a bylo jasné, že bude čištění řetězu. Od toho písku už byl pěkně zašvihaný. Takže jako první jsem zakoupil zdejší obdobu WD, vyčistil řetěz a pak vyrazil do města. Zdejší zhruba 100 let staré dřevěné domy, na které jsou místní tak pyšní, mne moc nezaujaly. Vyrazil jsem na kopec nad městem, obhlédl místní prefabrikovaný kostel navržený Eiffelem (který údajně navrhl také nějakou věž) a vystavovaný na světové výstavě v Paříži, odkud ho majitel zdejších dolů odkoupil. No, kostel žádná krása není, je to snýtováno z kovových plátů, znám hezčí. Svatba byla hezká, zpíval sbor místních teenagerů, a pro všechny bylo před kostelem připraveno pohoštění. Zvali mne k tomu, ale já si nedal, připadalo mi to nevhodný.
Pořád na jih
V zálivu bylo několik nádherných pláží a já jsem se nechal unést, aniž bych pomyslel na praktické věci. Najednou se blížila noc, bylo jasné že budu spát ve stanu, já měl jen 2 litry vody a nebyl jsem najedený. Poslední záchranou byla tečka na mapě jménem El Requesón, ale tady člověk nikdy neví, co se za takovou tečkou skrývá, často taky jenom jedna rozpadlá a opuštěná pastouška. Tady to vypadalo lépe - poutač na hotel - ten ale chátrající a zavřený. O kus dál na pláži byla restaurace, kde jsem našel nasraného majitele, amíka, který mi důrazně vysvětlil, že když je brána zavřená, tak je zavřeno. Nevěděl jsem, o jaké bráně mluví. Chtěl jsem koupit vodu, pivo, jídlo - řekl, brána je zavřená, žádnej servis. Tak jsem se ho zeptal, zda můžu na jeho pláži přespat a on že jo, za 5 dolarů a že můžu použít sprchu a záchod. Tím se to stalo veselejší, 2 litry vody mi na pití na večer a na ráno stačí a pak se uvidí. Nakonec to dopadlo dobře. On si všiml, že jsem přišel z vedlejší pláže a jeho bránu neviděl, přešel ho vztek, dali jsme pár piv a bylo dobře. Původem z Wisconsinu, studoval v San Diegu, zajel do Mexika a tam se zamiloval, oženil a s manželkou provozují tuto restauraci.
Ráno jsem vyrazil bez snídaně, přece jen jsem je nechtěl v jejich volnu otravovat. Asi 30 km bylo na mapě značené El Rosario, tam by něco mohlo být. Po 10 kilometrech jsem narazil na stavební práce na silnici, měli také kantýnu. Najel jsem tam, dal jsem si s klukama stavařskejma snídani, samozřejmě za svý. Přijel nabubřelý obtloustlý šéfík, který s majitelkami kantýny řešil papíry a blokoval tak 20 dělníků čekajících na jídlo. Chudák jeho řidič, celou dobu leštil auto, aby neseděl nečinně. Když už neměl co leštit a sedl si, šéf na něj houkl, aby mu donesl brýle. Blb k pohledání. O to srdečnější byli obyčejní dělníci, kteří v tom vedru fakt dostávají zabrat. Něco o tom vím, v průměrné teplotě 40 stupňů Celsia to na kole také není žádná selanka. Dokoupil jsem pití a udělal jsem dobře, po cestě byly pouze 3 velmi ušmudlané hospody, jídlo jsem nechal na Loreto. Hlad mne ale trápil a dojel jsem to dost na knop. To mne ještě na vojenské kontrole otravoval takovej mladej frajtřík, že odkud jedu a kam, a jestli sám a pořád si vymejšlel blbosti a kovovým prutem mi švihal do kola, až jsem musel říci, ať toho nechá, prostě se nudil a chtěl machrovat.
Další 3 noci v poušti S hledáním místa pro stan byla potíž po všechny 3 dny. Poušť byla něčí majetek, byla oplocená a občas jsem zahlédl i pasoucí se krávy. Oplocení je sice spíše symbolické, ale nerad bych narazil na nějakého býka rozzuřeného proto, že mu lezu na pastvu. Okolo silnice byly sice zhruba 10 metrů široké volné pásy, ale to bych byl vidět z projíždějících aut. Nakonec se to vždycky nějak vyřešilo, vůbec jsem se s tím netrápil Stejně tak příprava na nocování byla podobná. Nabral jsem 10 litrů vody do měchu, to na večerní a ranní omytí. Měch od MSR má geniální 3 výpustné ventily, tím nejmenším vyteče všechna voda tak zhruba za půl hodiny, takže mám na omytí dost času. Když bylo dostatečně pozdě, koupil jsem v poslední hospodě litrovku piva v lahvi, zabalil do ručníku a zakutal do obleků v rozpálené brašně. Pivo vydrželo pitelné ještě hodinu a to byl můj limit pro nalezení místa na nocleh. Díky pivu jsem nemusel večer vařit zelený čaj, oba nápoje mají stejný příznivý vliv na vedrem umořený organizmus.
Další den pohodlná jízda z kopce, potom dlouhá rovina, po cestě 2 města, takže žádná nouze o jídlo a pití. V Ciudad Constitución, což je docela velké město, jsem neúspěšně zkoušel koupit náhradní duši na kolo. Následující den to bylo kopcovité, poslední přejezd hor, ale už to nemělo tu výšku a strmost. Ale stejně jsem skončil necelých 40 km před La Paz, na víc než 120 km jsem neměl. Bylo to taky tím, že posledních 45 km nebyla žádná příležitost se najíst a mne už kručelo v břiše. Objevila se pastouška s nápisem restaurace, ochotně jsem tam zajel a jako obvykle slušně pozdravil, řekl svojí základní španělštinou že mám hlad a co mi může paní kuchařka doporučit. Rozměrná babka se zvedla od TV seriálu, stejně jako jinde si přeměřila mou vycmrndlou postavu, pomyslela si "co ty víš o hladu" a nabídla maso nebo vajíčka (typicky bývá nabídka výrazně širší). Zvolil jsem první variantu a za čtvrt hodiny jsem měl bezvadné jídlo včetně čerstvých pšeničných tortil, na které babka při vaření udělala těsto a upekla je. A to jsem si ještě mohl vybrat mezi kukuřičnými a pšeničnými. Na závěr jsem ji požádal o vodu do vaku. Paní špatně chodila a tak mne poslala dozadu, ať si sám naberu a tak jsem se dozvěděl, jak to tady s pitnou vodou chodí. Na dvorku měli asi 500 litrovou umělohmotnou káď s víkem, v ní plechový kýbl a tím se voda nabírala. Vodu si sice nechávají dovážet, ale co se s ní stane než jí spotřebují je ve hvězdách. Nabírají si tam různí lidé, co mají na rukách nikdo neví. No, já osobně měl tu vodu jen na mytí.
La Paz - konečná na Baja California Důležité bylo vyřešit problémy s kolem. Poslední dny jsem měl každý den na předním kole defekt. Potřeboval jsem koupit nové duše, myslel jsem, že duše Specialized to vedro špatně snáší, duše Schwalbe na zadním kole držela jak přibitá. Objel jsem všechny 3 cykloprodejny ve městě, duše 26 sice měli, ale tlustší - 2.1 až 2.4. To by nemělo vadit, tak jsem 2 koupil. Při montáži jsem si mohl podrobně prohlédnout plášť v místě defektu a zjistil jsem, že problémy způsoboval trn kaktusu, který se nedal při normální kontrole pláště nahmatat. Jakmile ale dostal plášť ránu od nerovného terénu, trn se povysunul a propíchl duši. Vytáhnout nešel, tak jsem ho jemně odřezával a nakonec přelepil zevnitř stříbrnou páskou. Když to bude ještě zlobit, nalepím do pláště flastr. Další problém mám se zpětným zrcátkem. Jak jsem pořád obracel kolo při spravování defektů, sklo ze zrcátka mi vypadlo. Nerozbilo se, dal jsem ho zpátky a nic neřešil. Nicméně se na něm začala objevovat slepá místa a rychle se rozšiřovala. Pak mi to došlo, za zrcátko se dostal jemný pouštní písek a brousí odraznou vrstvu. Pořádně jsem to vyčistil, zastavilo se to, ale fleky už tam samozřejmě zůstaly. Zatím se to při troše dobré vůle dá používat, musí se to přesněji nastavovat než předtím, ale chtělo by to nové. Třeba po cestě něco seženu.
Směr pevnina Ještě pár detailů z přístavu, které podle mne dost charakterizují mexický přístup. Kamióny vyjíždějí směrem k lodi z oploceného parkoviště, kde jim nejprve prohlédnou náklad. Z parkoviště vede úzká brána na úzkou silnici a tak delší soupravy měly velké problémy to vytočit, couvaly, najížděly si, zaměstnanci přístavu jim ukazovali. To se tady děje několikrát týdně. Přitom by stačilo výjezd z parkoviště rozšířit o cca 4 metry, místa tam bylo dost. Podobné to bylo při nástupu na loď. Byl tam asi 2 metry vysoký detekční sloup, kde si každý cestující musel stisknout tlačítko a buď mohl rovnou k lodi a nebo musel na kontrolu zavazadel. Každý mačkal tlačítko silou, takže sloup se pokaždé skoro skácel. Vyřešili to geniálně, stál u něj chlápek, který ho chytal, aby nespadl. V Mazatlánu se někde na jednu noc ubytuji a potom se vypravím směr Guadalajara. Jestli tam budou také tak bezvadní lidé jako zde na Baja, mám se na co těšit. A doufám, že tam bude chladněji. Na Baja California se normálně jezdí až v listopadu, byl jsem tady moc brzy. Dá se říci, že jsem tady byl pečenej vařenej.
Nejlepší metoda
         |
