| Kolem kolem Mexika |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Statistika |
| Mapa s trasou |
| Zajímavosti |
| Profily |
| Vybrané fotky |
| Napište mi |
| Zápisky z cesty |
| Severní Baja |
| Jižní Baja |
| < Do Guadalajary > |
| Do města Mexika |
| Město Mexiko |
| Do Oaxaca |
| Do Tuxtla Gutierrez |
| Do Campeche |
| Cancún - konečná |
| Další cesty |
| Přehled cest |
| Vyhledávání |
| Tříměsíční cyklistická cesta, start v koncem srpna 2010 v Tijuaně, konec v Cancúnu. Sedmá autorova cesta (N.Zéland, východní pobřeží Austrálie a Tasmánie, z kanadských na mexické hranice po západním pobřeží USA, kolem Aljašky a Kanadou do USA, severozápadní pobřeží Austrálie, Japonsko). |
|
Z Mazatlánu do Guadalajary Mazatlán
Potom jsem prošel několik km dlouhou pobřežní promenádu, která je lemována plážemi a hospůdkami se sea food, které jsou přímo na plážích. Po cestě jsem viděl skokany ze skály; dva zhruba dvacetiletí kluci skákali do poměrně malého prostoru mezi skalami. Počkali, až přijde pár turistů, domluvili si s nimi cenu a pak vylezli na a po chvíli dramatického váhání vystřihli nádherný skok do zpěněných vln, který vypadal velmi nebezpečně. Došel jsem až do turistického letoviska Zona Dorada, pro mne nic moc. Počkal jsem na zdejší MHD - colectivo, která jezdí každou chvilku a za cca 10 Kč zažil adrenalinovou jízdu v nacpaném městě, kdy náš řidič závodil s kolegou a vzájemně se předjížděli. Navečer jsem objevil sklenáře, donesl mu zrcátko a on mi za 10 minut a 20 peset vyrobil nové sklo. Samozřejmě není panoramatické, původní zrcátko bylo vyduté a ze speciálního slabého skla. Ale stejně jsem ho obdivoval, jak mu to šlo od ruky. Jedině se mi nepodařilo sehnat detailní silniční mapu, mám pouze autoatlas. Ještě to zkusím po cestě u pump.
Konečně na cestě Ulice Mazatlánu byly plné hlubokých louží po nočním dešti, brzy jsem byl zacákaný špínou a rám kola pod nánosem nebyl vidět. Chtěl jsem to umýt u pumpy, ale řekl jsem si, že ještě něco bude. A nemýlil jsem se. Před Villa byla oprava silnice, asi 3 km dlouhá objížďka vedla po tankovém cvičišti, hloubka louží standardně půl metru. Pak tam byl jeden skoro kráter, z něj se dělníci snažili vodu odčerpávat, ale měli krátkou hadici a tak jim to oklikou teklo zpátky. Tady jsem na kole kraloval, mohl jsem louže objíždět a všechny jsem předjížděl. V Rosariu jsem si dal oběd v cocina economica, velice levné a dobré jídlo, výběr z 5 možností, já zkombinoval 3 druhy jídel, abych ochutnal. Počasí je zde jiné než na Baja, teploty jsou trochu menší, zato výrazná vlhkost, prostě prádelna. A prší, odpoledne přeháňky, k večeru slejvák a potom leje celou noc. Ráno zase usměvavé sluníčko, obloha jak vymetená. Krajina je šťavnatě zelená, nacucaná vodou, oplocená, neboť se všude něco pěstuje. Možností spát na divoko pochopitelně méně, ale něco bych určitě našel. Ale kvůli bezpečnosti dávám přednost motelům či hotelům, jsou levné (150 - 350 Kč za noc), mohu se vysprchovat a užít si města, ve kterém nocuji.
První noc jsem strávil v Escuinapa de Hidalgo. Na náměstí jsem se ptal policistů na hotel, oni zda chci drahý či levný a pak mne poslali o pár bloků do hotelu. Přitom u nás zastavilo auto a řidič se ptal, zda nepotřebujeme tlumočit do angličtiny. Strážníci odvětili že ne, že se domlouváme dobře. Těch pár naučených vět fakt funguje. Mimochodem policií tady mají docela dost - federální, státní, městskou, preventivní, dopravní, (ná)pomocnou a turistickou, ale možná jsem ještě nějakou přehlédl.
Další den to bylo podobné, rovinatá cesta v zeleni, silnice bez krajnice a s docela silným provozem a to přesto, že souběžně vede placená "dálnice". Několikrát jsem po ní jel, neboť neplacená je občas vedena po placené. Dálnice je většinou trochu lepší silnice s obousměrným provozem, v každém směru jeden pruh (jsou i lepší úseky). Většinou má ale krajnici, takže nemusím neustále sledovat cvrkot ve zpětném zrcátku a dělat místo velkým potvorám. Přejel jsem hranice států a ze státu Sinaloa jsem se dostal do Nayarit. K večeru se silně zatáhlo, zajel jsem do malého městečka Rosamorada, kde byl jedině hotel Gomez, špeluňka za 150 Kč za noc. Jen jsem zavřel dveře pokoje, začal slejvák a vydrželo to celou noc. A jako přes kopírák, ráno azuro.
Tě pic v Tepic
Odpočinek v Tepic mi udělal dobře, další den jsem vyjel čerstvý a plný sil poprat se se zdejšími kopci. Den na pamětihodnosti Tepic bohatě stačil, vlastně tam nic není. Terén nebyl tak hrozný. Ze začátku vytrvalé stoupání a potom dech beroucí sjezd do údolí obklopeného vulkány, které byly aktivní naposledy v 19. století. Nehnal jsem se do žádných extrémů a tak jsem se po 90 km ubytoval ve zhruba 30 tisícovém městečku Ixtlán del Rio. Překvapilo mne, čisté ulice, docela schůdné chodníky i ve vedlejších ulicích, v centru park a v něm spousta lidí důchodového věku a rodičů s malými dětmi.
Další den to bylo o dost sportovněji zaměřené. Nejprve asi 12 km vytrvalé stoupání na hranici se státem Jalisco, potom strmý sešup o 400 výškových metrů po silnici, za každou zatáčkou spoloviny zavalenou kameny ze sesuté skály. Říkal jsem si, kdy na to hoši silničářští najedou, bylo to chvílema o život, ale nepotkal jsem je, byla neděle a tak to nechali na maňana. Sjezd byl tak strmý, že jsem dokonce musel předjet kamión, který zřejmě moc nevěřil svým brzdám a tak jel hodně pomalu. Potom více než 20 km vytrvalý výjezd do kopce, ke konci dost strmý, musím si holt zvykat, tady to lepší nebude. Závěr byl příjemný. Nejprve pozvolný sjezd do městečka, kdy ani silný protivítr díky klesání vozovky nevadil. Tam bylo srocení lidu před kostelem, všichni nedělně oháknutí, chlapi naškrobené bílé košile s cínovými knoflíky a nezbytná sombrera. Pak jsem to pochopil, ve městě byla pouť, zřejmě nějaký místní svatý a na náměstí a v jeho okolí to fakt rozjeli. Nejen, že byla všude spousta stánků a náleven, ale z každého koutu se ozývala jiná muzika. Nejvíce mne zaujala dívčí kapela, která hrála břesknou a rytmickou dechovku balkánského typu, holky do rytmu vrtěly prdelkama, ty nejstarší dvacítky vilně, mladší roztomile a nejmladší asi devítiletá trumpetistka vrtění vypustila a soustředila se jenom na hraní, stála rovně jako prkno, jako v LŠU. Panovala všeobecně dobrá nálada, lidi se přišli pobavit a trochu pustit chlup, na starosti bude čas zase ve všední dny.
Za kořalkou ke zdroji aneb jak jsem se nechal zhulit Prohlídka stála za to, dostali jsme ochutnat surové agave, potom fermentované, které je sladké a má příjemnou chuť a něco jako melasu z agave. Ale hlavně tequilu v různých fázích výrobního procesu, kde se chuť od sprosté kořalky čpící lihem výrazně zlepšovala. Jeden ze 3 průvodců byl zodpovědný za zásobování a nebral to na lehkou váhu, tlačil do nás tequilu co to šlo. Dvěma americkým dívenkám v polovině začaly padat kalíšky z ruky a potměšilý zásobovač viděl, že je na dobré cestě a ještě přitlačil. Já kořalku nepiju, ale tady jsem si samozřejmě dal. Dorazila mne až margarita servírovaná na závěr prohlídky, to už jsem cítil, že mám naváto pod čepicí.
Druhý den ráno jsem při odjezdu zjistil, že je úplně vybitá baterie cyklopočítače. Data z minulých dvou dnů se mi nepodařilo stáhnout. Vyměnil jsem baterii a počítač byl totálně resetovaný. Přitom při poslední výměně baterie v Japonsku zůstalo zachováno nejen nastavení, ale i všechny zaznamenané trasy. Jen aby to nesignalizovalo nějakou vážnější závadu, ta statistika jízdy mne hodně baví. Do velkého velkoměsta
To bude mazec
Guadalajara
Institutio Cultural de Cabanas, původně sirotčinec, je stavbou zapsanou na seznamu UNESCO. Rozsáhlá stavba působí velice intimně, je rozčleněna do řady patií, která jsou většinou obklopena krytým podloubím. Na dvorcích rostou stromy, pomerančovníky nebo palmy. Hlavním magnetem jsou ale nástěnné malby, které José Orozco nakreslil v letech 1938 - 9 v rotundě hlavní budovy. Ta se nyní opravuje, v centru budovy je lešení a tak není přístup k malbám dokonalý. Nicméně i to, co jsem viděl na mne působilo velmi orwellovsky, totalitárně, bolševicky. Údajně chtěl malíř varovat před nastupujícím fašismem.
Turistickou atrakcí a zároveň zdrojem čerstvých a dobrých potravin je tržnice Mercado San Juan de Dios. Zabírá odhadem plochu fotbalového hřiště, má několik pater a je nacpaná k prasknutí jídlem, ovocem, zeleninou, elektronikou včetně zřejmě nelegálně prodávaného software, oblečením, řemeslnými výrobky, blbostmi a desítkami stánků s jídlem. V řeznických stáncích visí půlky krav a prasat, vnitřnosti, hlavy i s očima a taky je to tam přiměřeně cítit. Uličky mezi stánky jsou dost úzké, všechno je to stísněné a nacpané místními lidmi, kteří zde čile nakupují. Moc na to nejsem, jedna návštěva mi stačila.
Jinak je centrum velmi vstřícné k chodcům, řada laviček, osvěžujících fontán, soch. Mezi tím se pohybují policisté na kolech, kteří výjimečně nejsou ozbrojení. Ve středu byla ohromná studentská demonstrace, to si to policajti všech typů užívali. Automobilovou dopravu úplně zlikvidovali na půl dne, všude se hemžily desítky policejních motorek a aut, houkali a blikali jak malý jardové a nad tím ještě létaly vrtulníky. Demonstrace měla typický průběh, řečníci se ještě bili v prsa a přednášeli plamenné projevy, ale většina demonstrantů už se cpala tacem a zmrzlinou a povalovala se ve stinných zákoutích.
Mexičané letos slaví 200 let od získání nezávislosti a 100 let od revoluce. Je vidět, že si svých hrdinů velmi váží, ulice jsou po nich pojmenovány v každé obci a v Guadalajara je enormní množství pomníků těchto národních hrdinů (jenom kolem rotundy je jich 40).
Na závěr pár žánrových obrázků. Poslední zářijový den vyrazím k největšímu mexickému jezeru Laguna de Chapala a potom se budu mezi horami přibližovat k hlavnímu městu Mexika.
   Profily ze dnů 25. a 26.9. se mi nepodařilo kvůli náhlému vybití baterie stáhnout z cyklopočítače.  |
