| Kolem kolem Mexika |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Statistika |
| Mapa s trasou |
| Zajímavosti |
| Profily |
| Vybrané fotky |
| Napište mi |
| Zápisky z cesty |
| Severní Baja |
| Jižní Baja |
| Do Guadalajary |
| Do města Mexika |
| Město Mexiko |
| < Do Oaxaca > |
| Do Tuxtla Gutierrez |
| Do Campeche |
| Cancún - konečná |
| Další cesty |
| Přehled cest |
| Vyhledávání |
| Tříměsíční cyklistická cesta, start v koncem srpna 2010 v Tijuaně, konec v Cancúnu. Sedmá autorova cesta (N.Zéland, východní pobřeží Austrálie a Tasmánie, z kanadských na mexické hranice po západním pobřeží USA, kolem Aljašky a Kanadou do USA, severozápadní pobřeží Austrálie, Japonsko). |
|
Do Oaxaca Jak dál Pak se mi to ale rozleželo v hlavě, spočítal jsem zbývající dny a usoudil, že bych to měl stihnout i na kole. Alespoň nebudu litovat, že tu pustou hornatou krajinu profrčím za 7 hodin autobusem. Z města se mi ale na kole nechtělo, tak jsem nalezl příhodné město 100 km od Mexika na trase - Cuernavaka. Autobusy tam jezdí každých 15 minut, ale terminál byl 15 km vzdálený od centra, takže to stejně nic neřešilo a já tím blázincem stejně budu muset projet. OK, kašlu na busy, jedu po svých. Vzpomněl jsem si na Cortésovy potíže, když překračoval sedlo mezi vulkány Popocatépetl a Iztaccíhulatl, dnes se po něm jmenuje Paso de Cortes, a řekl si, že to dám. Je to trochu zajížďka, ale čas na to mám. Cesta z města Pak začalo úporné stoupání a 6 dnů bez kola, k tomu rozličná pivíčka a vínečka se začala projevovat. Možná jsem byl taky přidušen smogem z Mexika, ale je faktem, že mi to moc nešlo. Funěl jsem do kopců, tepovku na 140, to už jsem fakt dlouho neviděl. Zavedu lepší životosprávu a ono se to po dvou dnech srovná. Vyhlížel jsem oba vulkány, ale byly zahaleny v mracích a neukázaly ani sopouch. Snad se to zítra zlepší. Paso de Cortes - 3650 metrů nad mořem Pak začalo jít do tuhého. Na 30 kilometrech stoupání o 1200 výškových metrů. Naštěstí pouze 2 miniaturní poklesy, takže těžce nabytou výšku jsem neztrácel, ale zato stoupání bylo strmé a nepřetržité. Popocatepetl Twist byla jedna z prvních "vypalovaček" (tj. rychlých písniček) mého mládí, ale mně nebylo do zpěvu. A zmíněný Popocatepetl mi 2x ukázal kousek zasněženého vrcholu prolukou v mracích a pak se zase ukryl do ilegality. Ještě, že mám na horáku hodně lehké převody, tentokrát jsem je využil. Dost často jsem odpočíval, i když ku podivu jsem neměl žádné problémy s dýcháním ani ve výškách nad 3500 metrů. Holt jsem těch 25 let zamlada kouřil kvalitní tabák a plíce si nezanesl nějakým levným svinstvem. Tabuli s nápisem Paso de Cortes jsem uvítal hlasitým pokřikem. Takže mám v památníčku zapsanou nejvyšší dosaženou výšku na kole 3650 m. A musím se vás zeptat, podobně jako jeden nabubřelý břicháč, "pánové, kdo z vás to má".
No jo, ale kam teď
Měl jsem povolenku, tak jsem asi hodinu jezdil po mizerných písčitých cestách v parku. Vulkány se stejně neukázaly, tak jsem to zapíchl a jel do Cholula. Cesta byla fakt mizerná, hodně rozbitá, kamenitá s návějemi písku. Navíc hodně z kopce, musel jsem brzdit a tím pádem vyrovnávat neustálé smyky v písku. Kolo dostávalo pecky od vyčnívajících kamenů, jel jsem celých 20 km ze sedla, abych kolo pokud možno co nejvíce odlehčil. Potom jako mávnutím kouzelným proutkem silnice přešla v super novou asfaltku s nádherným hladkým povrchem, ta také strmě klesala dolů, ale to už bylo jiný kafe. Cholula Prvotřídní atrakcí Choluly je pyramida Tepanapa uprostřed města, která je co do objemu druhou největší pyramidou světa a je nejširší pyramidou na světě. Zdálky vypadá jako podivně pravidelný zalesněný kopec, ale takových je v okolí poměrně dost. Archeologové vyrazili v pyramidě více než 8 km tunelů a odkryli řadu starších staveb na kterých je tato pyramida postavena. Turistům je přístupný 800 m dlouhý tunel vedoucí skrze základnu pyramidy až k archeologickému nalezišti s aztéckými chrámy a oltáři. Opravuji, momentálně není přístupný již 11 měsíců, protože se část tunelu propadla. Seriózní Mexičané tedy zpřístupnili vykopávky zdarma, s tunelem to bylo za 41 peset.
Španělé postavili na vrcholku pyramidy kostel Santuario de Nuestra Seňora de los Remedios, ale v době výstavby možná ani nevěděli, že staví na pyramidě. Dnes je v Cholule 39 kostelů, ale Cortés jich v ní původně přikázal postavit 365, na každý den roku jeden. Další nádherné kostely jsou okolo Zócala, zejména Ex-Convento de San Gabriel a arabsky vyhlížející Capilla Real. Věnoval jsem tomu přes 3 hodiny a plný dojmů vyrazil po jedenácté na cestu.
Včera jsem hodně zašpinil kolo pískem z prašné cesty a bylo mi líto nového řetězu, který jsem měnil v městě Mexiku. V hotelu jsem to nemohl umýt WDčkem a tak mi to dělalo starosti. Jel jsem kolem autolavado, hoch tam měl slušnou WAPku a tak jsem to tam pořádně promyl a posléze vše namazal. Chtěl jsem mu zaplatit, ale jako amigo to mám prý zdarma, dobrý. Ovšem automyčku má v Mexiku skoro každý. Hlavně na vesnicích stačí kus trávníku, sud s vodou a už se podniká. Žádné ekologické likvidování odpadních vod se nekoná, teče to do strouhy u silnice. Tohle byl podobný případ, akorát měl přívod vody, elektřinu a WAPku. Kam to teče, neřešil. Nejkrásnější kostel
Po zhruba 60 km jsem to zapíchl v Izucar de Matamoros. Město má několik mimořádně hezkých kostelů, ale v průvodci není ani čárka. Tady je třeba mít ještě něco navíc, nádherné kostely jsou všude. Přijel jsem brzy, tak jsem se konečně nechal ostříhat, tj. vyholit hlavu až na kost za kulantních 30 peset. Přece jenom jsem v tropech a jak jedu na jih, teplota stoupá; tak proč měl mít pořád zpocený zbytek mého vlasového porostu.
Začala dlouhá kopcovitá část (pro nás v Čechách horská), kdy jednotlivé chuďoučké vesnice jsou vzdálené i 5O km a mezitím není žádná možnost koupit si jídlo či pití. Ježdění je to ale nádherné. Malý provoz, většinou kvalitní povrch, stoupání přiměřené, žádné trhačky nohou, takže se to dá jet pěkně rytmicky, byť na lehčí převody. Radost z jízdy kazí vedro, před druhou hodinou jsem si dokonce musel lehnout do stínu obřího panelu oznamujícího, kolik stát Puebla investoval do opravy zdejší silnice a dát si půlhodinku šlofíka (nebo se nyní píše Šloufíka?). Možná to ale bylo způsobeno vydatným obědem v Tehutzingo, ke kuřecí polévce (alespoň čtvrtka kuřete v polévce plavala) mi dávali tak fantastické pšeničné tortily (de harina), že jsem se přecpal.
Po 90 km jsem to zapíchl v Acatlánu. Byl tady jeden nóbl hotel v centru za 350 peset, ale musel bych věci vynášet do třetího patra. Na to vám zvysoka kynu, vážení, 50 metrů odtud byl klasický hotel motel, kam jsem do pokoje zajel přímo z nádvoří, cena 130 peset. Na střeše měli šňůry na prádlo, vypral jsem smradlavý dres a spodní triko, za 2 hodiny to bylo suché. Po cestě jsem našel krásný ručník, k tomu kus smršťovací fólie, tak jsem mohl na nádvoří vyčistit řetěz a vodicí kladky, zašvihané na prašné cestě a přitom jsem neukápnul ani mililitr oleje na zdejší dlažbu. Mezi námi, kdybych jim to tím WDčkem zasvinil, stejně by jim to bylo šumafuk.
Tady furt něco slaví, náměstí Acatlánu bylo přecpané stánky a pouťovými atrakcemi, ty ale byly puštěny jenom 2 hodiny a potom už nebyl zájem, tak to vypnuli. Na pódiu se více než hodinu producíroval imitátor zdejších hvězd pop-musik, podle ohlasu publika velmi dobře. Vykládal také lascivní vtipy, ne že bych všemu rozuměl, ale caballeros se řehtali na plné kolo, mucheros se potutelně uculovaly pod ochmýřenými rty a muchachas a muchachos na to koukali nechápavě s otevřenými pusami. Také předvedl velmi nekorektní, ale v Mexiku zřejmě populární scénku (viděl jsem už v Toluce), při které srovnával inteligenci děvčat a chlapců. Na pódium pozval malého chlapce, o hlavu větší děvče, dával jim otázky - hochovi triviální, dívce nesmyslné a tak vždy vyhrával malý chlapec. Na závěr to měla rozhodnout stavba pyramidy z kostek, děvče bylo šikovnější, ale on jí to vždy nenápadně rozkopl. Publikum se skvěle bavilo, feministky a specialisty na rovný přístup by asi na místě trefil šlak. Po jedenácté jsem šel spát, ale vůbec to nevypadalo, že se to schyluje ke konci. V 5 ráno mne probudilo vyzvánění kostela, následované salvou petard, asi začínal další den oslavy. Dobře mne pobavili 2 policajti, kteří se u toho ochomýtali v neprůstřelných vestách a s nezbytnými flintami. Jeden z nich měl totiž přes obličej přetaženou masku, jenom průzory pro oči. Každou chvíli k němu přistoupil někdo z místních, poplácal ho po rameni a "jak se máš José". Maskování bylo, zdá se, opravdu na místě. Další den jsem dojel do 60 km vzdáleného Huajuapan de Leon. Dál to nemělo smysl, další větší město s možností ubytování je více než 90 km vzdálené. Stejně jsem toho měl už dost, bylo to skoro pořád do kopce a hlavně to silné slunce mi dávalo pěkně zabrat. Nasadil jsem zase krytku na nos, včera jsem si ho skoro spálil. Krajina je ale nádherná, panoráma lemované působivými horskými hřebeny a na severovýchodě na mne vykukovala zasněžená špička nějaké opravdu pořádné hory, z autoatlasu jsem ale přesně nezjistil, o kterou šlo.
Čím více na jih, tím více chudoby, žebráků a špíny. Vesnice po cestě jsou evidentně chudé, města taky nic moc. Po přejezdu hranic mezi státy Puebla a Oaxaca se výrazně zhoršila silnice, povrch tvořený štěrkem zalitým do asfaltu, spousta děr, rozbité okraje. V Huajuapanu bylo před kostelem velké pódium, na kterém posléze proběhlo monstrózní církevní shromáždění, v publiku kromě noviců zdejšího řádu byli výhradně mladí lidé.
Policie v patách
Silnice z Huajuapanu byla poseta dvojčlennými policejními hlídkami a tak bylo jasné, že se něco bude dít. A dělo se. Konečně jsem se dostal k parádnímu sjezdu, proti mne to kalilo auto federální policie, otočili to, pověsili se mi na záda a začali houkat a tlampačem hlásit "la bicycleta pronto bla bla bla". I když jsem všemu nerozuměl, bylo mi jasné, že mám vypadnout ze silnice. Nebylo ale kam, silnice končila bílou čarou a vedle ní už byl pěkně strmý svah dolů, kam jsem se ani na policejní naléhání nehodlal přemístit. Trvalo to déle než kilometr, oni řvali a houkali, já furt jel, až se objevila křižovatka na Santa Maria Tutla, tam jsem zastavil. Byli tam další dva policisté, ale nikdo mi nic neřekl, policejní auto se otočilo a jelo zase do kopce. Za chvíli bylo vše jasné, začaly automobilové závody, které mne skoro na 2 hodiny vyřadily ze silnice.
Chtěl jsem ujet přes 90 km a tak jsem tušil, že budu bojovat s časem. Nejhorší je, že nikdy nevím, jak je silnice přede mnou kopcovitá. Žádnou mapu, na které by byly výškové poměry jsem nesehnal a tak je to sázka do loterie. Tentokrát to bylo, jako na potvoru, skoro nepřetržité stoupání v délce 60 km do výše 2500 metrů. Ale krajina byla čarokrásná a já měl čas se při té pomalé jízdě do kopce náležitě kochat.
V 5 odpoledne jsem měl 30 km před sebou a kdyby to takto mělo pokračovat, tak to do 18:30, do kdy je slušně vidět, určitě nestihnu. Tak jsem vyzpovídal taxikáře, který parkoval u silnice a dozvěděl se, že ještě kousek nahoru a potom pořád dolů. Do Nochixtlánu jsem v pohodě dojel za světla a ještě si mohl projet hotely v centru a vybrat ten nejvhodnější. Dokonce jsem stihl i trh a koupil zeleninu, chleba a domácí sýr na snídani. To se mi tady hrozně líbí, nejím skoro žádné průmyslově vyráběné potraviny. Zelenina na trhu je čerstvá, chutná jako zelenina a ne jako sterilní náhražka bez chuti a vůně, kterou dostanete u nás v supermarketu. Na trhu je vždy možno koupit několik druhů domácích sýrů, dají mi ochutnat a já si pak koupím svých 15 až 2O dkg na snídani. Jogurty už jsem taky skoro odboural, koupím domácí tvaroh, zamíchám do toho marmeládu a oblizuji se ještě v poledne. No a když jsem na tržišti, tak se tam obvykle najím u nějakého stánku, kde je hodně lidí. Klasické restaurace na menších městech (do 100 000 obyvatel) stejně skoro nejsou, když to není turistické město, tak by tam nikdo nechodil.
Proti předpisům
Oaxaca
Monte Alban
Plán další cesty
       |
