Do Tuxtla Gutierrez

K Pacifiku
Protlačil jsem se překvapivě silným ranním provozem v Oaxaca a zamířil nejbližší cestou k poloostrovu Yucatan. Zastavil jsem se v El Tule a prohlédl si zdejší atrakci, 1500 let starý cypřiš, kteří místní prohlašují za nejrozlehlejší na světě. V reálu je strom velmi impozantní, převyšuje přilehlý kostel a náklady na jeho zavlažování dělají problémy městské pokladně. Cesta na rozcestí na Mitla je lemována řadou vesnic a městeček a v okolí je několik archeologických nalezišť, nejznámější právě v Mitla. Já měl v hlavě pouze ujetí co největší vzdálenosti a nehodlal jsem se jimi zdržovat.

Po cestě je také spousta palíren mezcalu, které se ale hrdě nazývají továrnami. Mezcal je alkohol "s červem", vyrábí se z agave stejně jako tequila, já rozdíl mezi nimi nepoznám. Zde ovšem mezcal prezentují jako oaxacké zlato, v centru Oaxaky vám nabízejí ochutnání a následný prodej skoro na každém rohu. Prodej mezcalu je spojen s prodejem děl místních lidových umělců (artesians), v Matatlánu bylo takových prodejen snad 30 a to se jedná o malou vesničku u silnice.

Pak už to bylo ježdění v horách s minimem civilizace, nejdříve nahoru, potom asi 30 km nádherný sjezd plný serpentin, který vyžadoval plné soustředění na jízdu. Pak zase výrazné stoupání, po něm sjezd a já se v tom vedru začal pomalu koukat okolo sebe, jaké jsou možnosti k přespání pod stanem. Kupodivu to vypadalo bledě, v opuštěných horách jsou rovné plácky pouze u silnice, jinak jsou zde strmé svahy porostlé kaktusy a keři. Objevila se malinká vesnička San José de Gracias (na mapě není) s několika restauracemi, které slouží cestujícím z autobusů, jejichž řidiči zde zřejmě mají povinnou přestávku. Na jejím konci byl hotel a tak jsem tam jako jediný host zalezl a šel se dobře a velmi levně najíst do zájezdní restaurace s největším počtem hostů.

[30 km J od Matatlánu] Dlouhý sjezd plný serpentin, v tom fofru jsem stačil zaznamenat pouze výrazné skály

[J od San Pedro Totolapan] Silnice po dlouhém sjezdu začala zase výrazně stoupat, jinak to tady nechodí

Další den byl podobný. Krásné ježdění v horách, hodně kopcovité i když jsem stále ztrácel výšku, dost kopečků jsem musel vyšlapat. Okolo silnice pár chudých osad a dvě městečka - El Camarón a Jalapa del Marqués poblíž jezera Juaréz, tam jsem také přespal. Okolo silnice několik výroben mezcalu, zvládající první fázi před destilací a potom i několik skutečných palíren. V Jalapa byl večer slavnostní průvod do kostela, mladíci nesli pyšně a vážně obrovské svíce, ženy květiny a to vše samozřejmě s ryčnou muzikou; to u nás k vidění není. Opět se mi podařilo se skvěle a levně najíst, v městečku samém žádná restaurace (ani ten nejlevnější typ - cocina economica) nebyla, pouze ženy na trhu prodávaly tacos a podobné jídlo. Restaurace byla asi 1 km od centra městečka, u zastávky autobusů na hlavní silnici.

[Poblíž El Camarón] Výrobna mezcalu u silnice, připravená agave

[Poblíž El Camarón] Kamenným kolem se agave rozdrtí

[Poblíž El Camarón] Potom se dá kvasit do sudů a nakonec se odveze přepálit

[Jalapa del Marqués] Vjezd do městečka

[Jalapa del Marqués] Od Oaxaca na jih se běžně používají tyto motorky jako taxíky

[Jalapa del Marqués] Mladíci nesli svíce

[Jalapa del Marqués] Zralé ženy nesly koše s květinami

Další den to papírově vypadalo, že si užiju civilizace. Nejprve menší město Santo Domingo Tehuantepec, na první pohled nic moc a potom zhruba 70 tisícové město Juchitan de Zaragoza, asi 10 km od pobřeží Pacifiku. To už se projevil zdejší pověstný vítr, měl jsem ho skoro čelně a tak jsem se na 30 kilometrech docela nadřel. U vjezdu do města byl pěkný šrumec, několikakilometrová fronta aut, autobusů a kamiónů na hlavní silnici. Šlo o nějaký politický protest, lidé silnici zavřeli a basta fidli. Žádni policajti to neřešili, prostě se muselo počkat, až to protestující přestane bavit. Já jsem na kole samozřejmě projel.

[Santo Domingo Tehuantepec] Socha u vjezdu do města, pravděpodobně jediná pamětihodnost

Město ošklivé, nevzhledné, dokonce ani kostel v centru nebyl nic moc. Celé centrum zabral jeden obrovský trh, na něm ženy v tradičních pestrobarevných šatech, nakoupil jsem zeleninu a ovoce (jablka, avokáda). Spousta koňských povozů, nákladní kola a miniaturní taxíky z motorek se zpátečkou, z nichž objemnější pasažéři přetékali do ulice. Byl jsem tam zřejmě jediný cizinec, všichni po mně koukali a já všechny slušně pozdravil, to tady vždycky zabere. Našel jsem restauraci s mořskými potvorami, byla plná i když nebyla zrovna levná. Dal jsem si mušle a výborně si pochutnal. Asi po dvou hodinách jsem ale zjistil, že mušle zřejmě nebyly kompatibilní s mým vnitrozemským žaludkem. Začalo mi být těžko od žaludku, ale žádný průjem, ani zvracení. Tak jsem si řekl, že se z toho vyspím, zalehl v 9 večer a spal 10 hodin až do 7 ráno.

[Juchitan de Zaragoza] Šlofík po obědě

[Juchitan de Zaragoza] Kolo používané k přepravě nákladu i lidí

[Juchitan de Zaragoza] Přeprava koňskými povozy je docela běžná

Vichřice mne chtěla zničit
Zdejší oblast okolo La Ventosa je pověstná neustálým silným severním větrem. V průvodci psali, že vítr často překotí i kamion. Ráno jsem viděl, že v uzavřeném dvorku dvouposchoďového hotelu sebou větve keřů a malých palem mlátí ostošest. K tomu drobně pršelo a zažívání také ještě nebylo v optimálním stavu. Nasadil jsem bundu do deště a dal se do práce. Prvních 15 km bylo přímo proti větru (tj. vichřici), usilovně jsem šlapal na lehké převody abych jel alespoň 10 km za hodinu. Potom se silnice stočila o 90 stupňů a vítr byl z boku. Najel jsem na zavřenou silnici, která byla asi šestikilometrovou zkratkou na hlavní. Zavřená silnice v Mexiku, to nejsou nějaké značky "zákaz vjezdu", na to by mexičtí řidiči asi nereagovali. Tady se na začátek a konec zavřené silnice naveze několik fůr hlíny a tak silnice není fyzicky přístupná. Obdobný "silový" přístup je i u vynucení nízké rychlosti v osadách. Jsou tam retardéry různého typu, některé tak blbě udělané, že o ně přejíždějící auta drhnou spodkem. Potom tam nikdo nemusí měřit rychlost, rychle se to projet prostě nedá.

Na silnici jsem byl sám, jel jsem po středové čáře a přesto mne vichřice dvakrát sfoukla do příkopu, podruhé jsem šel přes řídítka a ještě k tomu rozbil levé zrcátko. Poryvy byly tak silné, že když jsem brzdil silně, tak mne to překlápělo a slabé brždění zase neudrželo kolo na silnici. Bylo mi jasné, že v normálním provozu bych tohle nepřežil, ale doslova. Navíc tlakové vlny od kamionů by mne ještě více rozhodily, prostě to vůbec nešlo. Když jsem dokodrcal na hlavní silnici, slezl jsem a kolo několik kiláků vedl. I tak to byla dřina, vítr mne i s kolem sfoukával z krajnice do příkopu. Chtěl jsem dojít k nějaké autobusové zastávce a nechat se kritickou oblastí převést. Sám od sebe mi zastavil amigo s malým náklaďáčkem, řekl, že je to fakt nebezpečné, naložili jsme kolo a odvezl mne 50 km daleko do Zanatepec. Ještě mne zval na oběd, to jsem odmítl, žaludek na to ještě nebyl připraven a věnoval mi CD s pravou mexickou hudbou. Bezvadnej chlápek, litoval jsem své děravé španělštiny.

Poté co jsem se zase rozjel a z vichřice zbyl mírný vánek v zádech, si tělo vzpomnělo na žaludeční potíže, takže jsem párkrát musel do lesíka. Přes svojí nechuť k lékům jsem si vzal alespoň živočišné uhlí, dojel do nejbližšího městečka a ubytoval se. Večer jsem si udělal dietní špagety, žádné pivko a tak doufám, že další den budu znovu fit.

[Zanatepec] Tento dobrý muž mne převezl přes větrné peklo - muchas gracias amigo

Ráno už to vypadalo, že je vše v pořádku. Břicho nebolelo, ale snídaně mi nechutnala, neměl jsem chuť k jídlu. Takže to ještě nebylo úplně OK, ráno mívám hlad jako vlk a bez pořádné snídaně bych normálně nevyjel. Vypil jsem alespoň hodně čaje. Začalo to zostra a prvních 35 km bylo pořád do pěkného kopce. Nahoře v sedlech k tomu foukal hodně silný protivítr a já vzhledem k absenci jídla neměl moc sil a tak jsem se trochu trápil. Pak jsem se dostal na náhorní planinu a tam už to bylo takové mírně vlnité, nebýt opravdu silný protivítr, tak to bylo skvělé rekreační svezení. Hlad jsem stále neměl, snědl jsem alespoň banán a jablko. V Cintalapa, v dalším nezajímavém městě (místní ať prominou), jsem najednou dostal hlad, ale ne na cokoliv, pouze na vydatnou polévku. Dalo to trochu práce, ale našel jsem restauraci s výjimečně mizernou obsluhou (v Mexiku hodně netypické), ale skvělou polévkou. Najedl jsem se, nic mi to neudělalo a tak si myslím, že je zažívací krize zažehnána. Zkusím tam za tou polévkou poslat testovací várku červeného, ta to prověří.

[San Pedro las Palmas ] Malá vesnička v lůně hor

[J od Lázaro Cardenas] Silný čelní protivítr kazil potěšení z jinak skvělé jízdy

[J od Lázaro Cardenas] V krajině se občas vyskytl nezvykle obrovský strom

[Cintalapa] V hotelu za našich 400 Kč na noc byl i docela slušný bazén

[Cintalapa] Obchod se jmenuje Americké oblečení a zdá se, že ho babka přímo na místě vyrábí

Přestože bylo cílové město ve stejné výšce jako výchozí, jízdě do kopce a z kopce jsem se ani dnes nevyhnul. Začátek byl 20 km skoro po rovině, potom následovalo 35 km stoupání a skončilo to 25 km dlouhým divokým sjezdem. A když jsem si to kalil 55 km rychlostí z kopce v dost hustém provozu do půlmiliónového Tuxtla Gutierrez, říkal jsem si, teď kdyby kolo selhalo a já spadl, tak jsem fakt na maděru a budou mne ze silnice seškrabovat špachtlí. Inu, zítra je Den Mrtvých, že.

[20 km V od Cintalapa] Ze silnice zdarma jsem měl výhled na placenou dálnici, úhlopříčně zprava doleva jde silnice, po které jsem přijel

To jsem ale netušil, že mám na malér pěkně zaděláno. Když jsem v hotelu sundával přední brašny, zjistil jsem, že na levém předním nosiči chybí středový šroub a tudíž jsou výztuhy volné a při vhodné konstelaci mohly vletět do drátů předního kola. Říkal jsem si, jak je to možné, nejsem přece idiot, šrouby nosičů kontroluji obden a čas od času je dotáhnu. Ukázalo se, že se šroub zlomil a jeho konec zůstal v závitu vidlice. Vypadalo to, že budu muset zajet na periférii do nějaké domácí autodílny, tam zbytek šroubu odvrtat a znovu vyříznout závit. Toho bych se nebál, Mexičané jsou velmi šikovní mechanici, je to vidět, jaké příšerné šunky dokážou udržet v provozu. Byla sice neděle, ale ani to by nebylo překážkou, když mají práci tak ochotně makaj kdykoliv. Zbytek šroubu koukal asi jeden milimetr z vnitřní strany vidlice, podařilo se mi chytit kleštěmi a opatrně vytočit. Náhradní šroubky s sebou samozřejmě vozím a tak jsem to opravil za chvilku.

[Tuxtla Gutierrez] Prasklý šroub předního nosiče

Hřbitove, hřbitove, zahrado pestře zbarvená
Samozřejmě, že jsem v předvečer svátku musel zkontrolovat hřbitovy. Byl jsem na dvou, po cestě v Ocozocoautla a na městském hřbitově v Tuxtla. Všude se výrazně finišovalo, hroby se drhly kartáči, malovaly barvami, zdobily květinami, trávou, papírovými girlandami. Ovšem atmosféra nebyla nijak ponurá, naopak, lidi byli veselí, zdravili se navzájem, po úklidu si koupili od stánkařů jídlo a potom rodina v klidu posvačila či poobědvala na uklizeném hrobě, hodinku či dvě si popovídali a pak šli spokojeně domů. Ovšem je to taky byznys - u vchodu do hřbitova nabízí své služby čističi hrobů s košťaty a rejžáky, natěrači hrobů v zapatlaných montérkách, nosiči vody se dvěma džbery na jařmu. Můžete si samozřejmě na místě koupit barvy, štětku, kytky, věnce (dost jiné než u nás) a jak jistě tušíte - jídlo, zmrzlinu, oříšky. Na hřbitově je vždy několik hudebníků, od samostatných bardů s kytarou až po tří až pětičlenné bandy a ti nabízejí své služby, zahrají nebožtíkovu oblíbenou, vaší oblíbenou a když se zábava rozjede, tak tam šoupnou taky něco lascivního pro obveselení.

[Tuxtla Gutierrez] Typická hřbitovní výzdoba, květiny, tráva a papírové fábory

[Tuxtla Gutierrez] Mexičané se pestrých barev rozhodně nebojí, aneb "letos to dědovi natřem na žluto"

[Tuxtla Gutierrez] Pejsek smutní na hrobě své paničky, ale podle data její smrti leží zřejmě na nesprávném hrobě

[Tuxtla Gutierrez] Soumrak se odráží v okně hrobky

Pak jsem si uvědomil, že i já mám své mrtvé a že tedy mám co slavit. Sedl jsem si na lavičku, pozoroval navzájem se hašteřící papoušky a vzpomínal na své rodiče, prarodiče, tchána s tchýní, kamarády. Probral jsem je pěkně po pořádku, vzpomínal na všechno to dobré, až mne na hřbitovní lavičce dostihla tma a byl čas vypadnout. Ta atmosféra mne přiměla k tomu si opravdu vzpomenout, připomenout tváře a typické chování, vybavit si řadu vzpomínek. Mají ty mexické oslavy fakt něco do sebe.

Día de Muertos
Tradice pochází od Tarascénů, kteří žili na území dnešního Michoacánu, hlavně v okolí jezera Pátzcuaro, nejsilnější je na ostrově Janitzio. Věřili, že se duchové mrtvých jednou za rok přijdou podívat na návštěvu domů. První noc, která se nyní slaví z 31.10. na 1.11. se vrací děti, druhou noc dospělí. Doma jim přichystají slavobránu a oltář, na oltář připraví jídlo, ovoce, kukuřici, sůl. V Chiapasu, kde právě jsem, se to tak moc neslaví, tady byla hodně odlišná kultura ovlivněná zejména Mayi. Nejslavnější svátek je tedy až 2.11.

Jedinou, zato prvořadou atrakcí, na cestě z Oaxaca do Tuxtla je Caňon del Sumidero na řece Grijalva. Lze ho prohlédnout buď z několika vyhlídek na silnici, nebo se v něm projet na lodi. Přístaviště lodí je v městě Chiapa del Corso zhruba 15 km vzdáleném od Tuxtla. Původně jsem si chtěl koupit polodenní výlet z Tuxtla, poměrně drahý za 500 peset. Pak jsem se ale vzpamatoval, nenechám se vozit jako nějaká cvičená opice, zařídím si to sám. Do Chiapa del Corso jezdí každou chvíli colectivo (mikrobus) za 10 peset a dvouapůlhodinová vyjížďka lodí je za 150 peset. Soukromě provozovaná veřejná doprava je skvělá. Nikde sice není jízdní řád, ale colectivos jezdí doslova pořád. Neexistuje, aby řidič někomu ujel před nosem jako v pražské MHD, připravil by se o peníze. Je to spíš naopak, řidič pořád sleduje cvrkot, na potenciální zájemce troubí a neváhá zastavit kdekoliv a k cestujícímu třeba i 100 metrů zacouvat. V colectivos jezdících po městě je jedna taxa (v Tuxtla 4,50 peset) a platí se předem. Řidič vám zastaví na mávnutí, trasu má napsanou na čelním skle, vyloží vás také kdekoliv po cestě. V meziměstských si řidič pamatuje, kdy kdo nastoupil a kasíruje cestující až při výstupu podle ujeté vzdálenosti. Žádné permanentky, žádné slevy, ale při té láci to nemá smysl; takovouhle dopravu bych si dal říci i v Praze.

Caňon del Sumidero
Za 20 minut jsem byl v Chiapa del Corso, hned mne odchytil agent jedné ze společností organizující lodní vyjížďky, dovedl mne do kanceláře na náměstí, tam jsem si koupil lístek. Přijel pro mne jediného mikrobus a dovezl k asi jeden km vzdálenému embarcaderu. Až při prohlídce Chiapa mi došlo proč - asi 100 m od náměstí je přístaviště jiné společnosti a většina lidí jede odtud. Ale člun i cena byla stejná, a na náměstí mne po projížďce zase odvezli, tak proč ne.

[Tuxtla Gutierrez] Catedral de San Marcos

[Chiapa de Corzo] Cihlový altán s fontánou La Pila (Fuente Colonila - 1562) uprostřed náměstí; má připomínat španělskou královskou korunu

Ovšem projížďka je mimořádný zážitek. Některé soutěsky jsou jen desítky metrů široké, okolní skály spadají téměř kolmo z výšky tisíc metrů. Viděli jsme více než 30 krokodýlů, kaňon je doslova nacpaný ptactvem, okolo poletují motýli, ze skal padá několik málo vydatných vodopádů, které vyživují bujnou zeleň na kolmých skalách. Je tam několik jeskyní s nepříliš hezkými krápníky a v jedné z jeskyní je i malá kaplička s nezbytnou pannou Marií z Guadalope. Kaňon je ukončen přehradou, na jezeře před hrází bylo několik tisíc pelikánů, kapitán lodi je "ekologicky" rozehnal rychlou jízdou a okolo nás nějakou dobu prolétala záplava poplašených ptáků. Jediným stinným faktem je, že část řeky je doslova pokryta odpadky, zejména PET lahvemi. Jestli jsem dobře rozuměl španělskému výkladu, kapitán tvrdil, že jsou to odpadky z Guatemaly. Bez ohledu na zaneřáděnou řeku, žádný návštěvník by projížďku kaňonem neměl vynechat.

[Caňon del Sumidero] Loď v plné jízdě byla hodně rychlá

[Caňon del Sumidero] Loď projíždí okolo skal, nejvyšší jsou skoro kilometr vysoké

[Caňon del Sumidero] Jeden z několika vodopádů, které vyživují bujnou vegetaci na strmých skalách

[Caňon del Sumidero] Řeka Grijalva je v některých zátokách neuvěřitelně zasviněná, zejména PET lahvemi, prý z Guatemaly

[Caňon del Sumidero] Přehrada na konci kaňonu s pomníkem jejím budovatelům, pelikáni se na ten socialistický realizmus nemohou vynadívat

[Caňon del Sumidero] Pelikáni hnízdí na stromech, ti čilejší obhlížejí okolí

[Caňon del Sumidero] Krokodýl je v klidu, přestože mu na hlavě právě přistál motýl

Jako v pravé poledne
Cesta z Oaxaca neoplývala zrovna pamětihodnostmi s výjimkou Caňonu del Sumidero. Ale krásná horská krajina mne při jízdě velmi těšila. Městečka a vesnice hodně chudé a zanedbané. Hlavně ve vesnicích jsem si připadal jako v typickém westernu, kdy cizí desperád projíždí pueblem a všichni ho nenápadně pozorují. Potom zastaví u salónu (v mém případě u prodejny), sleze z koně (kola) a tady se to už liší. Vždy jsem slušně pozdravil "buenos tardes, caballeros", chlapi povalující se u prodejny to kvitovali s povděkem a hned mne zasypali spoustou otázek. To už ale přijížděli kluci na kolech, okukovali mé vybavení, ale přitom se drželi zpátky, vůbec se neodvážili se kola dotknout. Sledovali mne pozorně, koukali jak jsem na jeden zátah vyžahl litrovku Powerade a troufnu si říci, že jsem na pár dní zvýšil jeho odbyt. Pak jsem hlučně zacvakl boty do svých SPD pedálů (to tady nikdo nemá) a bez ohledu na únavu jsem co největší rychlostí vyrazil na další cestu. Až za první zatáčkou jsem tempo snížil na svou obvyklou cestovní frekvenci šlapání.