Cancún - konečná

Malé mayské památky
Silnice z Campeche na Hopelchen nebyla nijak značena, ale to mne nijak nevzrušovalo, jel jsem prostě na východ (proti slunci) a po 10 km mi na dotaz potvrdili, že jedu správně. Silnice mírně zvlněná, sem tam zatáčka, nebýt dost silný protivítr, tak to bylo nádherné ježdění bez námahy. Zhruba ve třech dnech bych měl navštívit několik nepříliš známých a turisty opomíjených mayských ruin.

Tohcok
První z ruin leží přímo u silnice, je to zřícenina 3 pyramid, z toho jedna je slušněji zachovalá. Místo bylo bezvadně uklizeno, zameteno, nasázeny okrasné rostlinky. Za chvíli se z polozbořené chatrče v koutě pozemku vynořil správce v potrhaném, kdysi snad bílém tričku a teplácích. Bez ohledu na vizáž to byl nadšenec, který dělá správce již 18 let. O místě věděl všechno, uměl to podat i docela slušně anglicky. Ukázal mi pyramidy v okolí, které vypadají jako běžné kopce, v okruhu tuším 5 km jich bylo zhruba 50. Odvedl mne přes silnici k mayské zemní spižírně (těch je v okolí 45), vysvětlil 4 druhy mayských kleneb a 3 z nich ukázal na místě. Měl obsidiánové náčiní a další mayské nářadí, sošky, hieroglyfy vytesané do kamenů; vše jsem si mohl osahat, potěžkat, prozkoumat. Prohlašoval se za 100% Mayu. Ptal jsem se ho, zda to místo na něj nějak působí a zda cítí sounáležitost se svými předky. Potvrdil mi, že ano a španělsko - anglicky mi popisoval své vize.

Právě kvůli tomuto stojí návštěvy malých památek za to. Dozvíte se toho hodně a máte šanci si místo sám mnohem lépe užít a vychutnat, než když jsou všude okolo fotografující turisté a do toho vám pořád někdo nabízí suvenýry. Průvodce v Tohcoku jsem slušně zaplatil, oba jsme byli na výsost spokojeni (bohužel jsem neměl drobnější peníze).

[Tohcok] Průvodce a stálý obyvatel ruin v Tohcoku, podle jeho slov 100% Maya

[Tohcok] Okolo ruin bylo pečlivě zameteno a nasázeny dekorativní rostliny

[Tohcok] Mayská zemní spíž, 4 metry hluboká, dole průměr 1,5 metrů, voda nebo potraviny vydržely přes rok

Zarazil jsem v nedalekém Hopelchenu, malém a nezajímavém provinčním městečku se 6000 obyvatel. Místní dopravu tady dělají cyklotaxíky, nákladní trojkolky vybavené stříškou a sedátkem pro pasažéry. Je jich tady neuvěřitelně hodně, za 15 minut jich přes náměstí přejelo 21, a to asi nejsou všechny. Fascinuje mne, jako to Mexičané využívají, a to nejen tady, ale všude. Městečko se dá přejít z jednoho konce na druhý asi za 20 minut. Chudý člověk, a ti co to využívají bohatí rozhodně nejsou, by si v Čechách řekl, půjdu pěšky, ušetřím. Latinskoamerický (a obávám se že i španělský) přístup je jiný: "Ještě mi zbylo pár peset, nechám se tam dovézt. Co bude zítra, neřeším, maňana je maňana".

[Hopelchen] Taxík odváží matku se dvěma dětmi

[Hopelchen] Populární cyklotaxi, žádné převody, pouze jedna brzda (torpédo, brzdí se šlápnutím dozadu), žádná světla, ale jezdí i za tmy

Cesta z Hopelchenu na sever byla příjemná, vedla částečně džunglí a částečně zemědělskou krajinou s osamělými ranči a malými osadami. Bylo zataženo, nebylo vedro, pouze čerstvý protivítr trochu zlobil. Po 60 km se objevila hranice státu Yuacatan a hned za ní odbočka na Ruta Puuc, cestu po mayských památkách ve stylu Puuc, který byl na vrcholu mezi roky 750 až 950 našeho letopočtu.

[5 km Z od Sayil] Na silnici vedoucí džunglí se v dálce objevila symbolická hraniční brána mezi státy Campeche a Yucatan

Ruiny jsou snadno dosažitelné, většinou je vstup jenom několik desítek metrů od silnice. Já jsem vždy minul parkoviště pro auta a s kolem zajel přímo před pokladnu. Tam jsem nechal nezamčené kolo pokladnímu na očích, vzal si foťák a šel se kochat. V podstatě jsem byl téměř jediný turista, také na mých fotografiích žádné turisty neuvidíte, čemuž se u známějších památek nelze vyhnout. O to více jsem si to užil, v klidu jsem si vše prohlédl a poseděl a zvláštní atmosféra místa mne mnohdy zcela opanovala.

Sayil
Hlavní atrakcí je El Palacio, třípatrová budova impozantní délky 85 metrů. Sluncem ozářená členitá a zdobená fasáda kontrastovala se sytě zelenou džunglí. Další památkou byl El Mirador, chrám na pyramidě a blízká stéla zobrazující reliéf boha plodnosti s údajně ohromným falem. No, stéla je věkem tak zvětralá, že může znázorňovat cokoliv. V Sayilu je také jižní část, skoro kilometr vzdálená od El Palacio. Stavby jsou tam ve výrazně horším stavu, jsou zarostlé džunglí a přístup k nim není snadný. Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl nechodil. V Sayilu jsem za celou hodinu a půl potkal pouze 2 lidi.

[Sayil] El Palacio, třípatrová budova široká impozantních 85 metrů

[Sayil] Detail výzdoby El Palacio, stylizovaná maska boha Chac

[Sayil] El Palacio, pravé křídlo, výzdoba přízemí

[Sayil] El Mirador, archeologové zde stále pracují

[Sayil] Jižní část naleziště je zarostlá džunglí a ruiny jsou špatně přístupné

Xlapak
Na nalezišti je pouze jediná menší budova a několik "rozsypaných" pyramid v okolním lese. Vzhledem k rozsahu je vstup zdarma. Místo je to ale nádherné, spousta ptáků a při odchodu jsem v lese potkal tapíra. Míjel jsem se s 5 člennou výpravou s průvodcem, takže jsem na to byl opět sám.

[Xlapak] Malá, ale úhledná budova má šířku 20 m

Labna
Nejznámější ze tří jmenovaných nalezišť, také bylo jaksepatří navštívené, napočítal jsem 8 lidí. Všemu vévodí rozlehlý El Palacio, v pozadí se mezi stromy vynoří El Mirador, chrám postavený na pyramidě. Velmi populární je poněkud atypický oblouk El Arco Labna. Výzdoba budov je mimořádně bohatá a zajímavá. Na nalezišti je asi 60 chultunes (podzemních zásobníků vody), které Mayům umožňovaly přežít suché období. Několik z nich je přímo před budovami, jsou ale napůl zakryty velkými kameny, aby tam nějaký méně tělnatý návštěvník nespadl.

[Labná] El Palacio

[Labná] El Mirador, chrám postavený na pyramidě

[Labná] Uprostřed El Mirador, úplně vpravo El Arco Labna (oblouk)

[Labná] Detail fasády

Při kontrole kola před odjezdem jsem objevil prasklý šroub nosiče na přední vidlici, na opačné straně než minule v Tuxtla. Už jsem věděl jak na to, sundal jsem jenom brašnu, zbytek šroubu vytočil kleštěmi z vnitřní strany vidlice a dal nový šroub. Trvalo mi to tak 10 minut a to mi ještě chlapi od pokladny notně kibicovali a já musel patřičně reagovat. Příčinou lámání šroubů jsou zcela určitě topes a vibradores (reduktory rychlosti), na některých kolo dostává příšerně silné rány a nelze se tomu vyhnout. Některé jsou tak skvěle udělané, že jsou seshora odřené od spodků aut. Je to ale skvělý kšeft pro zdejší automechaniky, tlumiče musí odcházet jedna radost a tak je pořád co dělat. A taky je to v některých oblastech elegantní způsob žebroty. Stačí se postavit s kbelíkem bílé barvy k topes, kousek natřít a pak vybírat od řidičů drobné za to, že jim zvýrazňuji retardér, takže ho už příště nepřehlédnou a neudělají si bouli na hlavě od rány do střechy auta. Někteří vykukové dokonce natáhnou přes silnici provaz a sundají ho pouze po zaplacení všimného, na mne to ale nikdy nezkoušeli. Jo, tak to tady chodí.

Puuc se konečně objevil
V mayštině Puuc znamená kopec. Proč tomu tak je jsem pochopil až za Labná, kde bylo několik krátkých strmých kopců, kde jsem se nestyděl jet na nejlehčí převod. Kopcovitý pás se táhne přes Kabah a Uxmal, naposledy se vzepne před Muna, kde je na kopci inzerován panoramatický výhled na Yucatán a po prudkém sjezdu do městečka je směrem na Meridu rovina jak podle vodováhy.

[Santa Elena] Takových domů je v okolních vesnicích a městečkách hodně, lidé v nich trvale bydlí, povšimněte si TV antény vlevo

Kabah
Posledním z "malých" mayských sídel byl Kabah, k němuž jsem se musel vracet z druhé strany a tím jsem téměř uzavřel Puuc okruh (na křižovatku před Sayil bylo 6 km). Bylo ještě brzy, byli jsme tam 2 turisté a to se v rozlehlém areálu ztratí. Hlavní atrakcí jsou sochy 2 atlantů (postavy podpírající klenbu), třídimensionální znázornění lidských postav bylo v mayské kultuře vzácné. Dále je to nosatý bůh deště Chac, ten je na fasádě El Palacio de los Mascarones zobrazen asi 300 krát. A prvořadou raritou je oblouk El Arco, který byl postaven na začátku dlážděné cesty (saché) do Uxmalu.

[Kabah] El Palacio, kulatá díra před palácem je zásobárna, stejně tak jsou zásobárny v místech zakrytých kameny

[Kabah] Vlevo Pirámide de los Mascarones, vpravo vzadu Gran Pirámide, ta je až za silnicí; červená budova je prodejna lístků u vstupu

[Kabah] U Mayů byly velice vzácné sochy postav (3D), je několik výjimek, například tato v Kabahu na Pirámide de los Mascarones

[Kabah] El Palacio de los Mascarones - celé průčelí je pokryté stylizovanými maskami boha Chaca (cca 300 masek), voda byla životně nezbytná a tu měl v rezortu právě Chac

[Kabah] Chudáci jezdí mezi mayskými památkami na kole, boháči na to koukají svrchu z helikoptéry

[Kabah] El Arco leží poblíž Gran Pirámide; oblouk značil začátek dlážděné cesty (saché) do cca 20 km vzdáleného Uxmalu

Uxmal - znovu mezi davy
Uxmal je kouzelné místo s nejhezčími mayskými památkami, které jsem dosud viděl. Ale co naplat, je to turistický jarmark se vším všudy. Začíná to už u koupě lístků, musíte zaplatit vstup ve výši standardních 51 peset pro památky nejvyšší kategorie a k tomu 115 peset za představení světla a zvuku, které začíná v 19 hodin. To už jsou samozřejmě skoro všichni pryč. Samostatný vstup na ruiny zaplatit nelze. Proti ceně nic nenamítám, kdyby to stálo 5x tolik, pořád to stojí za to. Ale vadí mi, když ze mne dělají blbce. Mimochodem, zcela veřejně zde mají jiné vstupné pro Mexičany a pro cizince. Slevy platí také pouze pro Mexičany (důchodci, invalidé), jenom nevím, jak je to se studentskými slevami. Vzpomněl jsem si, jaký to byl mediální poprask, když na Karlštejně zavedli vyšší vstupné pro cizince.

Hned u vstupu šokuje Kouzelný dům, strmá pyramida na oválném půdoryse s chrámem na vrcholu. Škoda, že se tam nesmí vylézt, ale je to tak strmé, že by u paty pyramidy museli zřídit ambulanci první pomoci s výkonnou sádrovnou. Za pyramidou jsou 4 paláce bývalé vojenské akademie s bohatě zdobenými fasádami, každá pojatá jinak (paláce nejsou stejně staré). Nad tím na kopci Guvernérův palác s údajně nejkrásnější výzdobou fasády mezi stavbami z tohoto období. Okolo řada menších staveb, mimo jiné i obligátní hřiště na pelotu. A konečně něco pro mne, 10 minut pěšky vzdálená Hřbitovní skupina, kam běžný návštěvník již nedoklopýtá, s kameny zdobenými motivy lebky a zkřížených hnátů.

[Uxmal] Cuadrángulo de las Monjas - zřejmě vojenská akademie - nad dveřmi dominuje opět dlouhonosý bůh Chac

[Uxmal] Casa de las Tortugas - Dům želv - podle Mayů při nedostatku vody želvy stejně jako lidé prosily boha Chaca o nápravu

[Uxmal] El Trono del Jaguar (Jaguáří trůn) před Palacio del Gobernador (Guvernérovým palácem)

[Uxmal] Casa del Adivino (Kouzelný dům) je 39 m vysoká pyramida oválného půdorysu

[Uxmal] Casa del Adivino a Palacio del Gogernador vykukují z džungle

[Uxmal] Opeřený had Quetzalcoátl se po maysku jmenoval pro nás mnohem přijatelněji - Kukulcán

[Uxmal] Mayská fascinace smrtí je patrná z výzdoby místa nazvaného Grupo del Cementeria (Hřbitovní skupina), běžný návštěvník sem ale nezajde, je to 10 minut od hlavních atrakcí

Mérida
Je hlavním městem státu Yucatán, má zhruba třičtvrtě miliónu obyvatel. V neděli byl ale příjezd klidný, to se vždy vyplatí být raději ve městě než sedět v automobilu (nebo na kole). Ubytoval jsem se klasicky v centru, 50 metrů od Plaza Grande, tam bývají hotely mé vandrácké kategorie. Drahé hotely jsou obvykle několik km od centra. Nevěděl jsem, zda nezůstanu 2 dny, ale zaplatil jsem jenom jednu noc. Ve městě je stadión na býčí zápasy, byla neděle a tak by mohla být šance znovu vidět to úchvatné představení. Bohužel, až za týden, ale to už budu někde poblíž Cancúnu.

[Mérida] Kostel v ulici z katedrálou s typickou zvonicí

[Mérida] V uličce za katedrálou byla výstava uměleckých artefaktů

V neděli je veselo
Hlavní náměstí bylo vyhrazeno chodcům, před radnicí se celý den střídaly kapely různých žánrů a kvality. V katedrále se taky slavilo, proslulá socha Krista ze dřeva a se zajímavou legendou (do stromu uhodil blesk, strom hořel den a noc, ale žádné dřevo z něj neshořelo) byla vystavena na hlavním oltáři, mše se střídaly co hodinu. Zato v parku Santa Lucia vyhrávala bryskná kapela, chytlavé rytmy vytáhly většinu lidí tancovat na pódium.

[Mérida] Park Santa Lucia - živá muzika hraje k tanci a poslechu

[Mérida] Park Santa Lucia - tančilo se jako o život

[Mérida] Park Santa Lucia - všem se to moc líbilo, pouze někteří jedinci z toho byli/y trochu na větvi

Večer se na pódiu na náměstí, které celý den stavěli, objevila mexická popová (rocková?) kapela v obsazení 2 kytary, 2 klávesy, bicí, bonga, 3 zpěváci; žádný dechový nástroj. Nevím jak to ti šikulové dělali, ale znělo to jako typická mexická (balkánská) dechovka. Hráli populární šlágry, lidi si u toho zpívali a hlavně celé náměstí tancovalo. Já mám ale jiné povinnosti, musím konečně umýt řetěz, namazat kolo a zkusmo uvolnit šlapky, abych s tím pak nebojoval na letišti.

[Mérida] Zócalo se rozsvítilo a za chvíli do toho začala na pódiu mydlit rocková formace, znějící jako balkánská dechovka

Doprava ve městech
Organizace dopravy ve městech je velmi jednoduchá. Hodně měst má pravoúhlou síť ulic. Většina ulic je jednosměrných a pravidelně se střídají, jestliže ulice nemá správný směr, stačí přejet o ulici vedle a ta vede opačně. Účinky těchto opatření jsou blahodárné. Přednosti v jízdě nejsou vyznačeny, směr silnice je uveden šipkou na rohu, většinou pod tabulkou s jejím názvem. Potom si stačí hlídat auta pouze z jedné strany a bezpečnost dopravy se tím významně zvýší. Stejně tak je dobré, když nikdo nemá přednost. U nás jedou někteří řidiči na silnici, kde mají přednost, doslova přes mrtvoly. Tady ne, praktikuje se systém UNO y UNO, auta z každého směru se postupně střídají. A funguje to náramně, kdo by to nerespektoval, byl by za blbce.

Ale i tam, kde je přednost vyznačena, to řidiči nepovažují za absolutní. Prostě, město je narvané auty, já mám sice přednost, ale ty se mi sem cpeš, no tak jeď brácho, však já se ti tam zase nacpu příště. Na naše poměry to vypadá šíleně a chaoticky, ale neviděl jsem jedinou bouračku a doprava se tím rozhodně zrychlí.

Orientace ve městech, jména ulic
Jestliže jste na ulici Hidalgo, Morelos, Juaréz, Revolucion, Constitucion nebo Independencia, jste skoro určitě v centru města. Ulice jsou většinou pojmenovány po národních hrdinech a význam národního hrdiny rozhoduje o blízkosti po něm pojmenované ulice k centru města. Pro městské rady musí být fakt makačka to řešit, proto jsou některá města, kde ulice pojmenovali čísly (například Campeche nebo Mérida) nebo světovou stranou a číslem (Cholula). Je běžnou praxí, že jméno ulice se v centru mění. Jedete tedy po Hidalgo a najednou šok, na ceduli zjistíte, že jste na Morelos. Chcete-li někam trefit, musíte si pamatovat oba názvy téže ulice. Pro tuto matoucí metodu existuje pouze jedno racionální vysvětlení, umožňuje, aby se v centru dostalo na dvojnásobný počet národních hrdinů.

A když jsme u národních hrdinů, ve městě Mexiku je jedna významná a dlouhá ulice pojmenována po presidentu Masarykovi, a kupodivu tuto avenidu s nikým jiným nesdílí.

Corrida amigo
Ježdění v rovině je sice rekreační záležitost, ale právě proto mne moc neuspokojuje, připadá mi to nudné a tak si hledám nějaké rozptýlení. Řada cyklistů to řeší zastrčením špuntů do uší a poslechem muziky, to není můj případ. Ráno cestou do Dzibilchaltúnu mne dojel cyklista na drahém silničním kole. Pozdravili jsme se, s despektem si prohlédl můj otlučený vehikl ověšený brašnami, předjel mne, já se za něj zavěsil a on mi neujel. Pořádně jsem si ho prohlédl, vše jak má být - barevný dres, přilba, tretry, úzké galusky. Přesto nevypadal zrovna na přeborníka státu Yucatan a tak jsem se rozhodl ho otestovat. Dojel jsem k němu a povídám "corrida, amigo", on na to "sí, sí". Šlápnul do pedálů a odskočil mi asi o 20 metrů. Silně naložené kolo není na rovině takovým handicapem jako v kopcích, má ale větší setrvačnost a tak chvíli trvá, než ho rozkulím. Po 300 metrech jsem hocha předjel a na pěti kilácích jsem mu vyprášil kožich asi o 400 metrů. Pak se objevila odbočka k archeologickému nalezišti a tak měl chlapec ode mne pokoj.

Dzibilchaltún
20 km severně od Méridy je archeologické naleziště Dzibilchaltún. Podle popisu v průvodci žádný zázrak, ale když už jsem tady, tak mne těch 20 km navíc nezabije. Nejdříve jsem si udělal vyhlídkovou jízdu po Méridě, projel jsem bulvár Paseo de Montejo (jak jinak, vše co zde za něco stojí je spojeno s rodinou Montejo). Byl inspirován pařížským bulvárem Champ Elysees a Paseo de la Reforma v Mexico City, je na něm řada krásných vil z konce 19. století. V překvapivě mírném provozu, i když bylo obvykle hektické pondělní ráno a po krásných silnicích s novým povrchem jsem byl v Dzibilchaltúnu raz dva. Naleziště patří k těm, které se snaží vydělat co nejvíce a mají je spasit cizí turisté. Vstupné na naleziště 51 peset, to určuje INAH (Instituto Nacional de Antropología e Historia) a k tomu lístek na servis 65 peset, místní platí servis o 30 peset levněji. A na parkovišti se platí, dokonce i za kolo, ale po mně nic nechtěli. Naopak mi ukázali, ať si dám kolo za jejich boudu, aby bylo v bezpečí. To bylo fajn, nemusel jsem ani vytahovat z "technické brašny" zámek.

[Mérida] Jedna z historických vil na bulváru Paseo de Montejo

[Dzibilchaltún] Budova v pozadí je Templo de las Siete Muňetos (Chrám sedmi panenek) pojmenovaný podle nálezu hraček

[Dzibilchaltún] Španělé postavili kapli na místě původního mayského chrámu, vpravo jedna z pyramid

Nebylo to moc zajímavé, navíc díky blízkosti Méridy několik autobusových zájezdů. Templo de las Siete Muňetos (Chrám sedmi panenek) je mediálně nejznámější díky fotografiím z rovnodennosti, kdy Slunce svítí skrze okna. Rovnodennost nebyla a tak nebylo co obdivovat. Zajímavá je otevřená kaple, kterou Španělé postavili na místě největšího mayského chrámu. Cenote Xlacah je přírodní jezírko s krásně čistou vodou, ač se to nezdá, je 40 metrů hluboké a návštěvníci ruin se v něm mohou vykoupat. Kvetly v něm lekníny, což byl osvěžující pohled. Nakonec musím zmínit 130 metrů dlouhou budovu s "působivým" názvem Estructura 44, která je nejdelší mayskou stavbou vůbec. To je všechno pěkné, ale dohromady to nefunguje, místo má atmosféru vojenského cvičiště. Ani původní stély nejsou k vidění, muzeum je v rekonstrukci a stély jsou obalené molitanem, aby jim dělníci v rozmachu pracovního úsilí neublížili.

[Dzibilchaltún] Cenote Xlacah, více než 40 m hluboké jezírko, ve kterém se můžete vykoupat

[Dzibilchaltún] V Cenote Xlacah kvetly lekníny

[Dzibilchaltún] Krytá cesta vedoucí k místnímu muzeu, to bylo právě v rekonstrukci

Potom jsem se motal po postranních cestách přes malé vesničky do Izamalu. Místní značení méně významných cílů není skoro nikde a tak jsem se musel dost vyptávat místních. V Motulu jsem se ptal místního strážníka na cestu do zhruba 15 km vzdáleného Cacalchénu. Cestu mi ukázal, ale snažil se mne od ní odradit, pojedu prý pořád do kopce, ať tam na kole nejezdím. No kopec to byl fakt pořádný, nebyl jsem si jist zda nejedu absolutně v rovině, tak jsem si přepnul cyklokomputer na sklonoměr a ejhle, 1% stoupání jak vyšité. Strážník měl pravdu, stoupání to bylo.

[Conkal] Děti na školním hřišti předvádějí výjevy z mexické historie

[Conkal] Kostel mi připomíná pěkně vypaseného strejdu živeného výhradně ovárkem a pivem

[Cacalchén] Jeden z mnoha pěkných kostelů při cestě

Izamal
Další z překvapivě půvabných koloniálních městeček, kterými je poloostrov Yuacatan obdařen ve velké míře. Celé městečko vyvedeno v zářivě žluté. Vévodí mu ohromný františkánský klášter Convento de San Antonio de Padua, který byl založen proto, aby odvedl místní obyvatele od uctívání mayských bohů Itzamná a Kinich-Kakmó. Jejich svatyně byly na masivních pyramidách přímo v okrsku nynějšího města a tak se klášter musel snažit jim konkurovat i velikostí. Pyramidy nyní tvoří součást města, tři z původních dvanácti byly restaurovány a jsou volně přístupné přímo z ulice. Zbylé se jeví jako kopce zarostlé zelení.

[Izamal] Rozlehlé prostranství před Convento de San Antonio de Padua je rájem zdejších kluků

[Izamal] Působivý zlacený oltář v Convento de San Antonio de Padua

[Izamal] Průčelí vstupní brány i klášter jsou v noci působivě osvíceny

[Izamal] Na náměstí čekají koně na turisty a z výšky na ně dohlíží jedna z okolních pyramid

Z Izamalu jsem mohl jet nejkratší cestou do Chichen Itza, ale já jsem raději opakoval taktiku z minulých dnů a projížděl jsem se po vedlejších silničkách malými městečky a vesnicemi jako Tunkas, Dzitas, Quintana Roo (vesnice leží ve státě Yuacatan); Quintana Roo se jmenuje stát, ve kterém je například Cancún. Bylo to asi o 25 km delší, ale byl to dokonalý požitek z příjemného ježdění po klidných silničkách s minimálním provozem. A pozornost, kterou jsem vzbuzoval ve vesnicích, mi samozřejmě dělala dobře.

Chichen Itza
Pyramida El Castillo (zvaná také Kukulcánova pyramida) je vlastně obrovským mayským kalendářem. Má 18 oddělených teras, kterým odpovídá 18 měsíců o 20 dnech mayského kalendáře. Čtyři schodiště mají po 91 schodech, spolu s vrchní plošinou je to 365 dnů. Na každé fasádě je 52 plochých panelů, které odpovídají 52 rokům mayského cyklu. Vzhledem k tomu, že mayský kalendář údajně končí roku 2012, což má znamenat konec světa, je pyramida nesmírně populární a jednoznačně nejnavštěvovanější turistickou atrakcí poloostrova Yucatán.

Přijel jsem před polednem, parkoviště bylo zavaleno autobusy. Kolo jsem chtěl dát výběrčím parkoviště před boudu, ale vyhnali mne na parkoviště, takže jsem měl kolo zamčené u stromku a nebylo to na moc přehledném místě. Měl jsem obavy, zda se shledám se všemi brašnami. Uvnitř davy lidí, udělat následující fotku El Castilla bez lidí vyžadovalo čtvrthodinu čekání na správný okamžik a potom ještě retuš tlusté Němky, která se nehodlala od pyramidy vzdálit. Lidi stojí v pozoru a s křečovitým úsměvem se nechávají zvěčnit; nevím, co na fotkách stylu "byl jsem tady" mají.

[Chichen Itza] El Castillo (Kukulcánova pyramida) - 25 metrů vysoký mayský kalendář

Vůbec nechápu, proč INAH vpustil na archeologické naleziště více než stovku stánků se suvenýry. Prodavači vás obtěžují na každém kroku a spolu s množstvím turistů je z mayského posvátného místa karikatura a la Matějská pouť. Fakt mne to otrávilo, nelíbilo se mi tam, obešel jsem všechny památky, ale nijak si to neužil. Focení mne taky nebavilo, bylo skutečným problémem udělat fotku, do které vám právě někdo nevlezl.

[Chichen Itza] Ruiny jsou zamořeny prodejci suvenýrů

[Chichen Itza] Nesmírné množství stánků se suvenýry, spolu s masivním počtem turistů, zničilo jakoukoliv autenticitu místa

Ruiny jsou přitom zajímavé, spousta dobře zachovalých fresek, obrovské hřiště na pelotu. Tu hráli hráči doslova o život; z poraženého mužstva byl vždy obětován minimálně kapitán, mnohdy celé mužstvo. Pelota se hrála s míčem z plné gumy a nejčastější forma hry zakazovala dotýkat se míče končetinami. Míč hráči odráželi trupem a boky, cílem bylo jej prohodit kruhovým prstencem.

[Chichen Itza] Na úpatí El Castillo jsou hlavy hadů

[Chichen Itza] Plataforma de los Cráneos (Platforma lebek), El Castillo v pozadí

[Chichen Itza] Gran Juego de Pelota - velké hřiště na pelotu, dva kruhy u vrcholů zdí jsou branky

[Chichen Itza] Gran Juego de Pelota - detail jednoho z obkladových panelů

[Chichen Itza] El Osario (hrob vrchního kněze), před ním pódium pro církevní obřady, pro Maye netypického kruhového tvaru

[Chichen Itza] El Caracol (astronomická observatoř)

[Chichen Itza] Edificio de las Monjas (Klášter jeptišek)

[Chichen Itza] La Iglesia (kostel)

Posvátným místem je Cenote Sagrado, přírodní jezero s kolmými stěnami a pravidelným kruhovým půdorysem. K němu se Mayové vraceli v průběhu více než 1000 let. Voda v něm je sice špinavá a znečištěná napadanými větvemi a listím, ale skrývala doslova řadu pokladů, které byly při archeologickém průzkumu vyzvednuty z jejího dna.

[Chichen Itza] Cenote Sagrado - přírodní studna má průměr 60 metrů a hloubku 35 m

Záhada háků vyřešena
V posledních dnech jsem si všiml masivních ocelových ok ve stěnách pokojů, které jsou běžně zakryty plechovými záslepkami. Nechápal jsem, k čemu jsou dobré. Nakonec mi to došlo. Jsou to úchyty na hamaku (závěsnou síť), kterou tady běžně používají místo postele.

[Valladolid] Záhadné háky skryté ve zdích

Ke Karibiku
Z Valladolidu jsem jel asi 30 km po libre směr Cancún. Potom jsem odbočil ostře doprava na Tulum. Podle mapy jsem očekával úzkou okresku prodírající se džunglí a s minimálním provozem. V reálu to byla široká silnice s novým povrchem s dvoumetrovou krajnicí a minimálním provozem. K tomu jenom velmi mírný protivítr, který by mi vlídně čechral vlasy, kdybych nějaké měl, prostě pohodlná rekreace. Nudu mírnilo očekávaní ruin v Cobá. Věřil jsem, že se nebude opakovat propadák z Chichen Itza.

[Valladolid] Katedrála v slabém ranním slunci

[Valladolid] Na polostrově Yucatan jsou často vidět tyto dvojsedačky; usnadňují pohled z očí do očí, ale znemožňují vážnější fyzické experimenty

[Valladolid] Zaujal mne stín lampy z protější strany ulice vykreslený ranním světlem na fasádě domu; BTW, všimněte si "citlivé" instalace přívodu napájení ke světlu nad dveřmi v chráněné historické zóně

Ruiny v Cobá
V průvodci doporučovali být na místě před 11 hodinou, protože potom začnou najíždět turistické autobusy a počet lidí je vždy nepřímo úměrný požitku z daného místa. Byl jsem tam v 11 a skutečně mne v závěru předjely 4 busy a na parkovišti bylo plno. Věděl jsem, že je místo značně rozsáhlé a že je možné si půjčit kolo a památky objíždět na něm. Zeptal jsem se u vstupu, jestli tam můžu s kolem a žádný problém. Pouze mi doporučili, abych sundal brašny a nechal je u nich v boudě. To jsem udělal, ale bylo to zbytečné, s brašnami bych to také jel bez problémů. Uvnitř areálu mne zkasírovali o dalších 30 peset, poplatek za jízdu na kole, platí ho i ten, kdo si půjčí kolo z půjčovny. Další možností, jak se v areálu pohybovat jinak než pěšky, je najmutí cyklistické trojkolky s řidičem, který vás doveze kam si přejete. Chůze pěšky ale skutečně nemá smysl, najel jsem zde 8 km. Proto také většina pěšáků dojde k nejznámější památce - pyramidě Nohoch Mul, ti zdatnější ještě vylezou na vrchol a pak to všichni vzdají a vrátí se zpátky na parkoviště bez toho, aby navštívili další části rozlehlého naleziště.

[Cobá] Kola smí parkovat pouze na vyhrazených místech

[Cobá] Cesty byly sice písčité, dobře značené a sjízdné bez problémů, ale udělat si pár efektních smyků v dohledu publika nebyl problém

[Cobá] Půjčovna kol v areálu ruin disponovala enormním množstvím kol velmi mizerné kvality

Ruiny utopené a zpola zarostlé džunglí mají svéráznou atmosféru, kdy si uvědomíte sílu a převahu přírody nad člověkem a jeho konáním. Cesty v džungli mezi jednotlivými skupinami památek jsou šťavnaté zelené tunely, nechat je rok bez údržby, už byste je nenašli. A najednou se z té zeleně vynoří poselství z minulých věků - stavby civilizace, která to kvůli vzájemnému hašteření a soutěžení o dominanci projela s hrstkou vychytralých dobyvatelů na plné čáře. Bacha na to, může se nám to stát taky.

[Cobá] Grupo Cobá - strom prorůstající klenbou místnosti

[Cobá] Grupo Cobá - všechny stavby jsou zarostlé džunglí

[Cobá] Mayská strážní věž

[Cobá] Great Pyramid je se svými 42 metry nejvyšší stavbou na Yucatánském polostrově; výstup či spíše šplh na ní člověka zahřeje

[Cobá] Great Pyramide - vrcholové foto; panička měla stylový outfit a přesto neváhala a vylezla až na vršek, gratuluji

[Cobá] "Potápějíci se bůh" případně "sestupující bůh"; reliéf nad chrámem na vrcholu Great Pyramide; poloha hlavou dolů byla údajně inspirována včelami sajícími nektar z květů

[Cobá] Z lesa se vynořil podivný chlupatý tvor a žebral u turistů o pamlsky

Oh my God
Lidé se chovají stádně, to lze dobře pozorovat i u památek. Někdo se zastaví a za chvíli je tam skupina lidí, která tam stojí a pozoruje, ani neví co. V Cobá je spousta stél, ale jak už to tady bývá, materiál (vápenec) je málo odolný a tak je většinou reliéf velmi špatně patrný. Proto jsou u stél doprovodné kresby, které ukazují, co je na stéle vyryto. Pohyboval jsem se v Grupe Macanxoc, kde je stél opravdu hodně. Protože je to dost odlehlé místo, mimo mne tam byly pouze 2 mladé Američanky. Byly už dost unavené, nejezdily na kole a tak měly nachozeno docela dost kilometrů. Jedna stéla byla na kopečku přístupná asi po 15 schodech (zdejší schody mají enormní výšku, špatně se po nich chodí). Viděl jsem, že ji děvčata vynechají, do kopce se jim nechtělo. Já tam došel, postavil se před stélu a zřetelně, aby mne holky americký slyšely, jsem procítěně pronesl "Oh my God". Mladé dámy okamžitě obrátily a hnaly se na schody. Já důstojně scházel dolů a když jsem je míjel, povídám jim, že si dělám srandu. Kupodivu to vzaly v dobrém, začaly se chechtat a pak jsme si dobře popovídali.

[Cobá] Stély jsou zde původní, žádné kopie, jsou zakryty přístřešky a je u nich obrázek na kterém vidíme to, co vidíme na stéle

Cesta do Tulum byla rovněž odpočinková. Míjel jsem několik "cenotes", to jsou jezera, obvykle zcela či částečně ukrytá v krápníkových jeskyních a navšívit je má smysl tehdy, jestliže se v nich chcete potápět. To není zrovna moje hobby, poprvé a naposledy jsem se potápěl s akvalungem na Velkém bariérovém útesu v Austrálii poblíž Cairns před šesti lety a ta hrůza z potápění mne ještě nepřešla. Holt každý máme své priority, že ano. Ale proti šnorchlování nic nemám, to mi nijak nevadí.

Turistický ráj
Z klidné pohodové silnice jsem zabočil do města Tulum a rázem se ocitl uprostřed turistického šílenství, kde je vše podřízeno tomu, vydělat na turistech nějaké peníze. Hospody, obchody se suvenýry, obchody s alkoholem, lidé se procházejí s plechovkami piva a veřejně popíjejí, odevšad vyhrává muzika. Prostě jiné Mexiko, než jsem poznal já. Nicméně většina mých spoluobčanů právě toto pokládá za Mexiko, nejvíce zájezdů směřuje právě sem - Cancún, Playa del Carman, Cozumel. A tam je ten "turistický ráj" ještě o dost intenzivnější než v přece jen trochu odlehlém a provinčním Tulum.

Památky v Tulum
Poslední z mayských sídel, které jsem chtěl vidět, byly ruiny poblíže města Tulum. Byl jsem tam chvíli před otevřením, abych se vyhnul pozdějším davům turistů. A povedlo se, když v 8 hodin otevřeli, bylo nás celkem 6 návštěvníků. Teprve po půl desáté začalo turistů výrazně přibývat. Ruiny jsou ozvláštněny blízkostí moře. Byl to opevněný přístav, ze tří stran chráněný hradbami a ze čtvrté strany moře. Mayové nebyli žádní dobří mořeplavci, ale okolo pobřeží čile přepravovali zboží na velkých kanoích a obchodovali tak s pobřežními městy v dnešní Guatemale. V areálu je i malá písečná pláž, kde si můžete zaplavat. Moře, bujná zeleň tropické vegetace, ruiny a všudypřítomné iguany vytvářejí magickou atmosféru. K tomu skvělé fotografické počasí, zataženo s výraznými mraky. Skutečně důstojné rozloučení s mayskými památkami.

[Tulum] Pohled na hlavní budovy, vpravo El Castillo, vlevo Templo de las Pinturas

[Tulum] Vlevo Templo del Dios del Viento (Chrám boha větru), vpravo El Castillo

[Tulum] Pod Casa del Cenote je malá jeskyně s jezírkem, v jeskyni je také malá hrobka

[Tulum] Chrám boha větru je na skalním ostrohu nad mořem

[Tulum] Templo de las Pinturas má na rozích lidské tváře, snadno je přehlédnete, jestliže o nich nevíte

[Tulum] Templo de las Pinturas - tvář na rohu chrámu

[Tulum] Ruiny, skály a moře, skvělá kombinace

[Tulum] Bujná tropická zeleň obklopuje některé z ruin

[Tulum] Součástí archeologického naleziště je i malá pláž, kde se můžete vykoupat

[Tulum] Ruiny, zeleň a iuguany, to je Tulum; k tomu ještě moře, ale to se mi na jeden snímek už nevešlo

[Tulum] Takto vypadal mayský bůh Kukulcán

Playa del Carmen
Chtěl jsem vyrazit na cestu, ale začalo silně pršet a tak jsem hodinu čekal v budově u vstupu do ruin, až se to přežene. Déšť ale nepolevil, vytáhl jsem oblečení do deště, i když se mi do něj v tom teple nechtělo, a vyrazil. Asi 10 minut poté přestalo pršet. A tak to šlo celý den, pouze lijáky byly kratší. Začal liják, rychle jsem se oblekl, jinak bych byl durch a za čtvrt hodiny jsem to zase sundával. K tomu jízda po frekventované silnici, díky široké krajnici bezpečná, ale hluku projíždějících aut jsem už na lokálních silničkách odvykl. Myslel jsem, že se podívám do nějakých míst u moře, ale i tady jsem narazil. Okolo moře jsou pouze turistické resorty, kde musíte bydlet, aby vás tam pustili. Nebo jsou to různé tématické parky a adventure parky, s velmi vysokým vstupným, které se kvůli hodinové návštěvě nevyplatí. A tak jsem se nějak doškobrtal do Playa del Carmen.

Brašny i kolo byly hodně zablácené, na krajnici byly hluboké louže s měkkým blátíčkem na dně a kvůli provozu se mi nepodařilo je všechny objet. Ve sprše tekla horká voda, brašny jsem osprchoval a pak jsem uznal, že i kolo patří do party a tak jsem ho osprchoval taky, sprcha byla kromobyčejně velká. Nakonec jsem to spláchnul i ze sebe, vypral v umyvadle prádlo a dresy, mezi hamakové úchyty natáhl šňůru a použil můj oblíbený fígl - na prádlo jsem nasměroval stojanový větrák, prádlo tak rychle uschne. Na dvoře posady byly sice šňůry na prádlo, ale kvůli častým přeháňkám nepoužitelné.

Město je de facto rozděleno na turistickou zónu a obyčejné město. Je to poznat i na cenách, za galón (4 litry) vody chtěli v turistické části neslýchaných 25 peset, o několik ulic dále jsem platil obvyklých 12 peset. Moc se mi v tom umělém turistickém Mexiku nelíbí, ale až do konce pobytu se tomu už vlastně nemohu nikde vyhnout. Ale mám s tím fakt problém, nechce se mi jíst v restauracích pro turisty a hledám raději nějakou hospodu pro místní, i když jsou ceny v podstatě stejné.

[Playa del Carmen] Potápěči se naloďují

[Playa del Carmen] Písečnou pláž lemují hotely

[Playa del Carmen] Ani prosklený výhled nepřilákal do místního kostela moc věřících

Cozumel
Ráno jsem se prošel po pláži v Playa del Carmen, byly vysoké vlny a koupání bylo zakázáno. V 11 hodin jsem odjel lodí na ostrov Cozumel; kupodivu jsem za kolo neplatil extra jízdné. Loď se velkých vlnách zuřivě zmítala, zaměstnanci lodní společnosti roznášeli blicí pytlíky a spousta jich naplnila své poslání, přestože plavba trvá pouze 45 minut. Zatáhlo se, vypadalo to na déšť, tak jsem se ubytoval. Paní majitelka se mne zeptala, jestli jsem Iron Man, tak jsem ji musel zklamat. Za týden se tady jede významný závod železných můžů a žen a tak se borci asi už sjíždějí. Ale i tak mne ten dotaz potěšil. Sundal jsem brašny a vyrazil na objížďku ostrova. Foukal hodně silný vítr, ale pořád ze severu a tak to bylo spravedlivé - 30 km vítr v zádech, 20 km protivítr a 15 km vítr z boku. Po cestě jsem potkal zhruba 20 evidentních profíků na kolech, hoši trénovali na závod (bude to 180 km, 3x kolem ostrova).

[Playa del Carmen] Výhled z trajektu na přístaviště

Na západním pobřeží je lepší koupání, malé vlny, čistá voda - většina pobřeží je zabraná turistickými komplexy a bezplatně je přístupných pouze několik pláží. Na východním pobřeží je to jiné, jen několik osamělých hotýlků a restaurací, rozeklané pobřeží, díky spodním proudům nebezpečná voda.

[Cozumel] Západní pobřeží poblíž Chankanaab

[Cozumel] Restaurace na jihovýchodním cípu ostrova

[Cozumel] Blowholes jsou na východním pobřeží vidět často

Další den jsem se flákal. Vyspal se do růžova, dopsal blog, podíval se na internetu, jak to doma hoši političtí zase prasí. Koupal jsem se na městské pláži, prohlédl si stará letadla před vjezdem do letiště, prošel pár obchodů a bezvadně se najedl v hospodě pro místní (soudím podle toho, že jsem tam byl jediný cizinec), kde grilovali na otevřeném ohni ohromné steaky, k tomu půl kilovou cibuli pečenu v alobalu a pečené chili papričky. Nacpal jsem si nácek, zalil to dvěma kousky Negra Modelo, to se to zítra pojede na takový materiál.

[San Miguel de Cozumel] Vjezd do mariny pro soukromé lodě

[San Miguel de Cozumel] Před letištěm bylo několik starých letadel, například tento tryskový Lockheed T33

[San Miguel de Cozumel] T28 Trojan, který používali mexičtí piloti za druhé světové války k výcviku, bojovali například na Filipínách

[San Miguel de Cozumel] Letadla přistávají nízko nad silnicí, armáda to bděle a ostražitě sleduje

Cancún
Ráno jsem prožil horké chvíle. Chtěl jsem z Cozumelu odjet trajektem v 7 hodin, další jel až v 10. Z hotelu to bylo do přístavu asi 3 minuty, takže jsem nepotřeboval žádnou větší rezervu. Po půl sedmé jsem zazvonil na majitele, abych mu předal klíče a vrátil ručník, proti němuž měli jako zástavu můj řidičák (specialita zdejšího hotelu, nikde jinde jsem se s tím nesetkal). Zvonil jsem na zvonek, den předtím hned na zvonění reagovali, teď nic. Majitelé bydleli v domku v zahradě, branka byla zamčená. Tak jsem se pokoušel rozštěkat jejich psy, ale ti vzali jako vítané rozptýlení, že se jim někdo věnuje, vrtěli ocásky, tlemili se od ucha k uchu, ale štěkot jsem z nich nevymámil. Nakonec jsem začal zvonit na mosazný lodní zvon, který jsem původně považoval za dekoraci, probudil asi celý hotel a nakonec i majitele. Ten se mi omlouval, že jim vypadl ten elektrický zvonek, přitom jsem mu včera říkal, kdy chci odjet a ptal se ho, jakou si mám udělat rezervu. Nakonec jsem vše stihnul, minutu před plánovaným odjezdem jsem protlačil kolo na loď. Moře bylo tentokrát klidné, plavba proběhla hladce.

[San Miguel de Cozumel] Kolo mi na trajektu zajistili balíkem pneumatik

Cesta mimořádně nudná po široké krajnici, i přes neděli byl silný provoz. Trochu mne osvěžila návštěva Puerto Morelos, což je vlastně jediná možnost, jak se podívat k moři mezi Playa del Carmen a začátkem Cancúnu. Jel jsem poblíž letiště, zajel jsem se tam zeptat, zda prodávají krabice na kola. Aero México, se kterými poletím do Mexico City, je neprodává a podle nich je neprodává žádná jiná společnost na letišti. Nevadí, vyřeším to zabalením do fólie.

[Puerto Morelos ] Malé rybářské městečko si zachovalo svůj maloměstský ráz

Policejní manévry
V Cancúnu jsou policejní manévry v zatím největším rozsahu, jaký jsem v Mexiku zažil. Připravují se na konferenci o klimatu, která má začít tuším 29. listopadu. Ubytoval jsem se ve slušném hotelu v centru a asi hodinu po mně dorazilo 7 aut federální policie, policisté se ubytovali a zřídili si tam štáb. Dělali neskutečný bordel, bouchali dveřmi, hlasitě podávali hlášení, holt jako na služebně. Když si ráno jeden hujer sedl ke stolu, kde jsem snídal, opřel pažbu pušky o stůl s takovou razancí, až mi rozlil čaj a začal hulit, měl jsem toho fakt dost. Naštěstí jsem si zaplatil jenom jednu noc, tak jsem zabalil, řekl jsem recepčnímu důvod a přestěhoval se do blízkého hotelu.

Dopoledne jsem sháněl smršťovací fólii na zabalení kola. Naučil jsem se ze slovníku fólie a balení, sesmolil krátkou větu a vyrazil. První zastávka byla v blízkém Office Depotu - neměli, alespoň jsem si utrhl ze zabaleného nábytku vzorek, aby to bylo názornější. Poslali mne ale do FedExu, a to byla správná cesta. Tam ji sice také neměli, ale našel jsem si na internetu i další zasilatelské společnosti a hned v první mne poslali do správné prodejny. Koupil jsem balík smršťovací fólie, před odjezdem na letiště půlku odmotám a vyhodím, je jí moc. K tomu 4 metry bublinkové fólie a také největší kartónovou krabici, jakou měli. Doprava toho všeho na letiště bude určitě zábavná, obzvlášť jestli bude hodně foukat nebo pršet. A balení na letišti bude asi velmi sledovanou záležitostí, mohu očekávat policejní asistenci. Mohli by mi třeba podržet kolo, až ho budu balit do fólie.

Odpoledne jsem sedl na kolo projel hotelovou zónu, což je hotely, obchody a restauracemi obložená 25 km dlouhá silnice, vedoucí po poměrně úzké pevnině mezi oceánem a lagunou. Tak mne to znechutilo, že jsem neudělal ani jedinou fotku. Volný přístup k moři jen asi na 5 místech, jinak musíte projít hotelem. V Mexiku vás musí pustit na veřejnou pláž, takže jste-li normálně vypadající turista či rekreant, nemáte problémy. To já ale asi momentálně nejsem. Stačilo, že jsem se šel projít po ulici v obchodní zóně, už na mne vystartovali sekuriťáci, že se tam kolo nesmí ani vést. Zamknul jsem ho u silnice a vrátil se tam, ti horlivci za mnou chodili, vždycky si mne vysílačkou předali, zřejmě na hranici svých okrsků. No, moc mne to nebavilo. Zašel jsem do obchoďáku a hned na mne naběhla ochranka, co že jako potřebuji. Nevím, jestli je to normální stav, nebo tak blbnou jenom před tím summitem.

Stejně tak Cancún nevypadá jako mexické město, dominantu žádnou nemá, o klasickou a velice příjemnou dispozici - kostel, radnice, park s lavičkami a altánem - tady rozhodně nezavadíte. Jedinou výhodu má v tom, že je v těsné blízkosti centra několik supermarketů, ale zase tady není klasický trh s čerstvými potravinami. Prostě je na celém městě vidět, že bylo v sedmdesátých letech uměle vytvořené z původně malé rybářské vesnice. Nyní sem jezdí 4 miliony návštěvníků ročně a vše se samozřejmě točí okolo nich.

Isla Mujeres
Malý ostrov asi 7 km od pobřeží, dlouhý 8 km a široký maximálně 800 m. Jméno dostal údajně podle toho, že si tam piráti, kteří plenili města na pobřeží Yucatanu, odkládali své ženy a milenky. Na ostrov jezdí malé lodě pro pěší z několika míst, já zvolil Puerto Juarez. Byl to příjemný, nenáročný výlet. Ostrov samozřejmě žije z turistického ruchu, ale je to v mnohem menším měřítku než v Cancúnu a na Riviera Maya, viděl jsem dva větší čtyřpatrové hotely a jinak se vše odehrává v původních přízemních a jednoposchoďových baráčcích. Přístup k moři také není tak omezen jako jinde. Srandovně na mne působí snaha zpeněžit každou, byť miniaturní, mayskou památku, na ostrově jsou 2 malinké ruiny, hrdě je všude propagují a vybírají u nich dost předražené vstupné. Západní pobřeží má písečné pláže vhodné ke koupání s výhledem na cancúnskou Zóna Hotelera, východní pobřeží je skalnaté a až na výjimky se zde koupat nedá. Nejlepší a nejpopulárnější pláží je ale Playa Norte, která leží přímo u přístavu. Čistá, výrazně modrozelená voda mne zlákala k poslední koupeli. Kolo jsem zamkl k palmě a krásně si půlhodinku zaplaval. Přitom jsem ale ostražitě hlídal baťůžek s věcmi na písku u břehu, byl v něm pas a kreditky a kdyby mi ho někdo ukradl, tak bych byl dost v pytli.

[Isla Mujeres] Pont Sur - jižní cíp ostrova

[Isla Mujeres] Lunch s výhledem na cancúnské hotely

[Isla Mujeres] Rozeklané východní pobřeží neni ke koupání vhodné

[Isla Mujeres] Kus škeble na kameni, takhle to bylo, žádné aranžování

[Isla Mujeres] Promenáda na východním pobřeží ostrova

[Isla Mujeres] Playa Norte je nejlidnatější pláží na ostrově, ale na jejím okraji se dá udělat fotka, kde po lidech není ani potuchy

[Isla Mujeres] Neodolal jsem, zamkl jsem kolo k palmě a šel si zaplavat na Playa Norte

A mazej domů, tuláku
Odlet byl až v půl šesté večer, měl jsem spoustu času, všechno obstarané a tak jsem se dopoledne ještě prošel po sluncem zalitém centru Cancúnu. Potom jsem snesl brašny a kolo dvě patra dolů, tam to navěsil na kolo, pokecal s majitelem hotelu a jedním ubytovaným bavorákem, který se k tomu nachomýtl. Vyšel jsem před hotel a začalo pršet. Nejdřív drobně a když jsem byl v půli cesty na letiště, tak spustil pravý tropický lijavec. Hledal jsem vhodný úkryt, nakonec zaparkoval pod stromy, ale stejně jsem byl durch. Ještě že jsem stačil přendat peněženku s pasem do nepromokavé brašny, i tak byla ovšem letenka pěkně navlhlá. Pas byl OK, ten mám ještě zabalený v ZIP sáčku. Přesto jsem se musel pochválit, že jsem složenou krabici na věci důkladně zabalil do smršťovací fólie, zůstala suchá a plně použitelná. Kdyby namokla tak nevím, do čeho bych na letišti zabalil. Po 20 minutách byl z lijáku drobný deštík a tak jsem dojel na letiště bez úhony. Pouze kosmetická vada, šortky napité deštěm nějak nezvládly zvýšené namáhání a objevila se na nich 15 centimetrová díra. Dojel jsem holt jako správnej vandrák.

[Cancún] Cestou na letiště jsem se schoval před deštěm pod stromy, když jsem odjížděl, kolo stálo v 10 cm hluboké vodě

Omrkl jsem situaci, zjistil jsem kdy a kde je odbavení a rozhodl se balit venku. K balení je potřeba mít dostatečný prostor, možnost kolo někde opřít, mít poblíž koš na odpadky a hlavně mít to všechno pod kontrolou, do které vám nezasahují ostatní. No a potom už několikrát nacvičená rutina - sundat pedály, otočit řídítka, boty a pedály připevnit na nosič, přilbu do rámu, kartonem ochránit řídítka, talíře a šaltr. Na to přišla bublinková fólie, koupil jsem jí 4 metry a bylo to akorát. A pak nastoupilo obalování celého kola smršťovací fólií, což je pro jednoho dost makačka, jednou rukou držet kolo, druhou točit s těžkým balíkem fólie. Místní nosiči mi kibicovali (na letišti nejsou vozíky), ale přestože jich tam bylo šest a neměli co dělat, nikoho nenapadlo mi to kolo přidržet. Ovšem takhle to probíhá vždycky, lidi si rádi popovídají o vaší cestě, většinou nešetří slovy chvály, ale vůbec je nenapadne vám kolo podržet, abych se s balením tak nenadřel. Zde se ale poprvé našel někdo, komu to došlo. Amík v těžkém rauši si přišel ven vykouřit svůj poslední doutníček před odletem, hned ke mne přiskočil, a "brácho potřebuješ pomoc, já ti to podržím". Kolo bylo hotový, převlékl jsem se do civilu, zbylé věci dal do krabice, trochu jsem ji ořezáním zmenšil, obalil také fólií a byl jsem hotov. Z podezřele vypadajícího čundráka, který přijel na blátem zaflákaném kole, se stal běžný cestující, který bude bez problémů připuštěn k zaplacenému místu v letadle.

[Cancún] Hotové dílo na letišti po 2,5 hodinách balení

A to se taky stalo. Se zavazadly nebyl problém, zaplatil jsem za kolo 888 peset (zdejší varianta baťovské ceny, v podstatě totožné s tím, co jsem platil v Praze), jenom jim to, co v Praze trvalo 5 minut, zde zabralo skoro půlhodinku. Dal jsem si letištní předražené pivo a vplul do systému, který mne po 19 hodinách vyvrhnul v Praze.

[Cancún] Mraky byly impozantní, pršelo každou chvíli