Do Campeche

Schody do nebe
Tuxtla Gutierrez leží v nadmořské výšce 530 m, San Cristobal de las Casas ve výšce 2160 metrů. To ale není všechno - z Tuxtla se nejprve 100 výškových metrů sjede do Chiapa a San Cristobal leží v údolí mezi horami, ty je třeba přejet. Prostě čekalo mne převýšení skoro 2000 metrů, to je fakt hodně. Chtěl jsem se vyhnout "Cinturón de Miseria" (Pásu bídy), což je řada vesniček a slumů obklopující San Cristobal, kde často dochází k loupežím a přepadení. Proto jsem v Chiapa de Corzo najel na placenou dálnici. Kupodivu nikde žádné značky zakazující jízdu na kole. Projel jsem výběrčí stanicí, nikoho se na nic neptal, mne taky nikdo nic neřekl a bylo to. V průběhu cesty mne míjelo několik policejních aut, žádný problém. Tedy problém ve skutečnosti byl, stoupání bylo dlouhé a strmé, na 45 km nastoupat skoro 1900 metrů se na profilu silnice setsakramentsky projeví. Podívejte se na profil terénu a uvědomte si, že každý bod této strmé křivky jsem kreslil putýnkami vlastního potu. A podle spotřeby kilokalorií byla tato etapa zatím nejnáročnější z celé cesty po Mexiku - 3658 kcal.

[30 km V od Tuxtla] Stoupání na San Cristobal

[35 km V od Tuxtla] Prostý kostelík v horách

Den mrtvých
Hlavní svátek se slaví 2.11. To už jsou všechny přípravy hotovy, hroby uklizeny, čerstvě natřeny a barva už stačila zaschnout. Přijel jsem na městský hřbitov v San Cristobal a bylo tam tak narváno, že jsem měl problém se s kolem propasírovat hlavní ulicí poměrně velkého hřbitova. Celá atmosféra měla nádech příjemného pikniku. Lidé seděli před hrobkami nebo přímo na hrobech, cpali se donesenými dobrotami, veřejně popíjeli (což je v Mexiku přísně zakázáno a postihováno), nechali si zahrát a hlavně si povídali a měli se dobře. Před hřbitovem řada stánků, kytky a barvy už byly pasé, teď to bylo hlavně jídlo a pití, pamlsky a sladkosti a potom balónky a různé hračky pro děti. Na silnici dopravní zácpa, všude plno policajtů různého zaměření, řešili to dost neefektivně pískáním na pronikavé píšťalky, to konec konců moc nenamáhá (ale taky nepomáhá).

[San Cristobal de las Casas] Na hřbitově se vesele vyhrává

[San Cristobal de las Casas] Jídlo u hrobky nesmí v žádném případě chybět

[San Cristobal de las Casas] Před hřbitovem se prodává o stošest

San Cristobal de las Casas
Město je pojmenovánu po dominikánském mnichovi. Dominikáni zde konali skutečně bohulibou práci, starali se o to, aby se neubližovalo původním obyvatelům. Byli v tom velmi úspěšní a dokázali se účinně a nekompromisně postavit původní španělské vrchnosti. Tuto činnost vlastně vykonávají dodnes.

[San Cristobal de las Casas] Ulička v centru po dešti

[San Cristobal de las Casas] Katedrála na Plaza 31 de Marzo

[San Cristobal de las Casas] Prodavačka vyšívaných suvenýrů před Templo de Santo Domingo

[San Cristobal de las Casas] Prostranství před Templo de Santo Domingo je zaplněno nevzhlednými boudami trhovců

Mně se tady ale moc nelíbí. Je tady spousta turistů, každý den prší, město je počmárané marx-leninskými hesly, na to jsem byl odjakživa alergický. Ale hlavně, lidi jsou zde divní. Místní stánkoví prodavači se rekrutují z nejchudších vrstev a na bohaté a rozmazlené turisty se koukají jako na nutné zlo, bez jejichž peněz by se měli ještě hůř. Místní ženy chodí oblečeny v původních krojích, děti mají obvykle v šátku na zádech, takže jsou častým námětem turistických fotografií. Někteří turisté jsou natolik neomalení, že je fotí třeba i při kojení. Nato já pajšl nemám, nemusím mít všechno na fotce, důležité je něco zažít, ne vyfotit.

[San Cristobal de las Casas] Arco del El Carmen

[San Cristobal de las Casas] Oprýskaná zeď s obrázky v centru

[San Cristobal de las Casas] Detail fresky v ambitu právnické fakulty

[San Cristobal de las Casas] Na náměstí se od rána do noci střídaly hudební skupiny různých žánrů v rámci festivalu Mexiko multikulturní

Turista fotografický
Když už jsem to téma načal. Všichni asi znáte ze svých dovolených člověka, který se na vše dívá hledáčkem fotoaparátu. Co nemá na fotce, tam nebyl. Jsou 2 druhy - ambiciózní fotograf vybavený drahou zrcadlovkou a ryzí amatér (obvykle amatérka) třímající levný kompakt a pracující stylem "fotím co vidím". Tyto dámy fotí v tmavých kostelech bez stativu (blesk je zakázán) a moc je nezajímá, že na fotce budou zrnité šmouhy. Zástupce prvního druhu par exellence jsem viděl v Monte Alban. Účastník francouzského zájezdu, zhruba v mém věku, pobíhal po archeologickém nalezišti jako šílenec. Vyfotil artefakt, vyfotil vysvětlující ceduli, kouknul do mapky a běžel k dalšímu místu. Vůbec se nezastavil, nerozhlédl kolem sebe, v podstatě nevěděl kde je (však on si to doma prohlédne). Za 14 denní zájezd udělá tak odhadem 6000 až 8000 fotek. Co s tím ale dělá? Jak to třídí, upravuje, dělá výřezy? Komu to potom ukazuje? Vydrží se někdo koukat na více než 100 fotek v řadě, i kdyby byly úžasné?

Zapatisti
Na Nový rok 1994 obsadila do té doby neznámá EZNL (Národní zapatistická armáda pro osvobození) San Cristobal a několik přilehlých vesnic. Mexická vláda musela nasadit armádu. Od té doby konflikt stále doutná, má stovky obětí na obou stranách a konec je v nedohlednu. Proto je taky v této oblasti silná přítomnost armády, která obsadila i některé turistické destinace (jeskyně, archeologická naleziště), aby zamezila přepadům a loupežím.

[15 km J od San Cristobal] Prohlášení zapatistické armády FZLN na soukromém pozemku u silnice

Déšť a zima
Inspirován hladkým profilem silnice z Tuxtla jsem si říkal, vyjedu kousek nahoru z údolí, přejedu sedlo a potom pojedu už pořád dolů a za chvíli jsem v Ocosingo. Samozřejmě že to tak nebylo. Nejprve jsem musel vyjet skoro do 25OO m a potom jsem projížděl horami stylem vzhůru dolů, takže jsem při tom všem sjezdu dolů vyšlápl skoro 1200 m nahoru. Ráno byla pěkná kosa, vyjel jsem ve windstoperové flísce a návlecích na nohách. Vjel jsem do mraků, tam utěšeně mrholilo a teplota se ještě snížila. Potom začalo pořádně pršet, oblekl jsem celý protidešťový komplet - bundu i kalhoty. Přidal se vítr ostrý jako břitva a já klepal kosu. Docela jsem byl rád, že to není pouhý sjezd a že se při častých stoupáních zahřeju. Ve sjezdech jsem to nemohl rozbalit, silnice byla mokrá a klouzala, některé úseky byly příšerně rozbité a všude bylo spousta retardérů. Ty nebyly nijak značené nebo zvýrazněné, v dešti jezdím bez brýlí a tak jsem je často viděl až na poslední chvíli. K tomu jsem projížděl ubohými osadami Cinturónu de Miseria, to nebyl zrovna veselý pohled, ale dokonale to ladilo s pošmourným počasím. Nicméně lidé i v této oblasti reagovali standardně, zdravili, mávali, radostně odpovídali na můj pozdrav. Prostě člověk cestující na kole není turista, je to chudák srovnatelný s nimi, vždyť nemá ani na to, aby cestoval autobusem nebo dokonce autem.

Situace se změnila až 10 km před Ocosingo, sundal jsem protidešťový komplet. V městečku jsem ještě zajel do automyčky (styl sud s vodou, žádná vapka), kde mi hoch za kulantních 10 peset umyl kolo saponátem, ručně vydrhl kartáčem kola, rám, řetěz a brašny. Kolo se jen blýskalo, ráno ho musím namazat.

Kopce se stále nehodlají vzdát
Ráno klasický výjezd z údolí do sedla, zřejmě to mám nařízeno místo rozcvičky, kterou důsledně zanedbávám. Do toho silný déšť, takže k vojenské kontrole jsem přijel již řádně propocen v protidešťovém obleku, ale vojáci byli ještě mnohem víc zabaleni v celtách. Bunda už má své odpracováno a poměrně rychle se promočí rukávy. Kalhoty zatím drží. Silnice byla často hodně mizerná, rozteklý a propadlý asfalt, místa bez zpevněného povrchu (zřejmě ho odnesla voda), nenadálé díry třeba 30 cm hluboké. V soutěži o nejhroznější kus silnice jednoznačně zvítězil "Taxisův příkop", retardér (topes tj. jeden hrbol, pak jsou ještě vibradores, sada malých hrbů, pro kolo dost nevhodné), za kterým byla asi metr široká a skoro půl metru hluboká kaluž vody. Kolo si jen křuplo, ale zvládlo to bez úhony. Federální vláda zřejmě na opravy silnic nedává dost peněz, aby zapatistům ukázala, kdo je tady pánem. No a já v tom musím kličkovat.

[6 km S od Ocosingo] Vodopády na řece Jataté

[20 km J od Agua Azul] Konečně se vypršelo a kopce si mohly odfouknout

[15 km J od Agua Azul] Silnice byla často v hrozném stavu, zřejmě dar federální vlády Zapatistům

[Agua Azul] Zapatisté vybírají příspěvek za průjezd vesnicí k vodopádům

Ještě než jsem dojel na odbočku k vodopádům, měl jsem na hlavní silnici dvě příhody. Malý, asi devítiletý kluk mi nejdřív mával a pak vzal kámen, že ho po mně hodí. Tak jsem z ruky udělal pistoli, namířil na něj ukazováček a zařval bum bum. Tak ten kámen rychle zahodil. Po pár kilometrech se na silnici proti mně postavil dospělej chlap, roztáhl ruce a jako že mám zastavit. Asi mne chtěl zkasírovat. To víš že jo, holomku. Nahrbil jsem se, vystrčil hlavu s přilbou, opřel se po pedálů a rozfofroval kolo přímo do něj. Chlapík vyměkl, odskočil na kraj silnice a já bezpečně projel. Taky na mne dvakrát najížděli autem z protisměru, ale to byla spíš zábava, aby mne viděli skákat do příkopu. Tu radost jsem jim neudělal. Zřejmě zapatisté v tomto kraji naočkovali lidem dost nenávisti. Jsou tady některé vesnice, které formálně vyhlásily nezávislost na federální vládě, u vjezdu do vesnice mají velké dřevěné cedule s prohlášením. A vesnice na cestách k turistickým atrakcím (Agua Azul, Misol-Ha) vybírají příspěvek za průjezd určený k podpoře zapatistů. Dokonce vám dají stvrzenku.

[Agua Azul] Kaskády na řece Shumula - hlavní předěl

[Agua Azul] Kaskády na řece Shumula - jedna z postranních kaskád

Bylo mi jasné, že známé vodopády budou ještě v horách. Ale potom jsem očekával konečně tu avizovanou rovinu. U vodopádů jsem si zjednal hocha, aby mi hlídal kolo, dal jsem mu potom 5 peset. Strávil jsem tam hodinku, viděl vše co bylo k vidění. Do Palenque bylo 65 km, měl jsem na to něco přes 3 hodiny, do soumraku. Říkal jsem si sjedu z kopců a po rovině to půjde samo. Palenque je ve výšce 80 metrů, já byl v 550 metrech a tak to vypadalo logicky. Realita byla opět jiná. Dvacetikilometrový sjezd do výšky 100 metrů a potom začalo strmé stoupání do 400 metrů. Bojoval jsem jako lev, abych ujel co nejvíce než nastane tma. Silnice vedla převážně lesem a tam nebylo moc vidět, hlavně na sjezdy. Ke konci jsem pozoroval, že kolo hůře brzdí. Nakonec jsem do Palenque dorazil za úplné tmy těsně před šestou. Nejvíce mne mrzelo, že jsem míjel vodopády Misol-Ha, které jsou jenom 1,5 km od silnice a kvůli pokročilé době je musel vynechat. Našel jsem levný a obstojný hotel v centru, zašvihané brašny jsem osprchoval; kolo se do koupelny nevešlo, omyl jsem je důkladně hadrem. Brzdové špalky už byly dost sjeté a tak jsem je na předních i zadních brzdách vyměnil. Na závěr jsem vše namazal a kolo bylo připraveno k další službě.

Palenque
Zdejší kraj je nejdeštivějším v Mexiku a rozhodně si při mé návštěvě neudělal ostudu. Večer při dojezdu lilo, ráno zhruba do deseti lilo, další den při odjezdu to byla skoro průtrž mračen. Vybavil jsem se tedy nepromokavým oblečkem a vyrazil colectivem k ruinám (jsou cca 7 km od města, colectivo za 10 peset). Déšť značně polevil a posléze skončil. Mayské stavby jsou ohromující velikostí, množstvím, architekturou. A to jsou dnes vidět pouze holé zdi, které byly původně barevné a pokryté řadou fresek (na místě jsou repliky fresek, originály je možno vidět ve zdejším muzeu nebo v Muzeu antropologie v Mexico City). A na to všechno množství staveb se neúprosně tlačí šťavnatá, promočená a sytě zelená džungle. Nejvýznamnějším nálezem bylo odkrytí hrobky vládce Pakala, která byla umístěna v Chrámu nápisů. Hrobka byla 50 let přístupná návštěvníkům, ale kvůli jimi zavlečené vlhkosti je nyní nepřístupná a v místním muzeu je její replika se spoustou informativních materiálů. Hrobka byla zakryta náhrobním kamenem s freskou Pakala vstupujícího na nebesa (resp. z něhož se stává bůh). Kdo jste četli Dänikena, je to ta známá kresba člověka v "kosmické lodi", pod křeslem šlehají plameny, působivé. Místo se mi moc líbilo, prošel jsem si rozlehlé naleziště dvakrát a fakt si to užil.

[Palenque] Templo de las Inscripciones (Chrám nápisů) - asi nejvýznamnější budova, byla v ní objevena Pakalova hrobka

[Palenque] Náhrobní kámen Pakalovy hrobky

[Palenque] Chrám XX z Grupo de las Cruces (Skupiny křížů)

[Palenque] Vlevo Templo de las Inscripciones, vpravo El Palacio s výraznou věží , používanou k astronomickým účelům

[Palenque] El Palacio a aquadukt, který byl částečně zakrytý

[Palenque] Jeden z paláců z Grupo de los Murcielagos už pomalu pohltila okolní džungle

[Palenque] Jeden z vodopádů v Baňo de la Reina (královnina koupel), sada bazénků a malých vodopádů

[Palenque] Tam, kde se nechá na pokoji, příroda jednoznačně vítězí

[Palenque] Museo de Sitio -zde si můžete udělat představu o barevnosti původních fresek, přestože za ta staletí červená i modrá vybledly

Misol-Ha
Na cestě zpátky přistoupilo do colectiva 5 mladých Francouzek a vyjednaly s řidičem, že je odveze k vodopádům Misol-Ha, které jsou jen 20 km od Palenque. Vycítil jsem šanci, domluvil se s nimi a jel taky. Vodopád je impozantní, ale to nejlepší je, že cesta vede pod vodopád do jeskyně, kde můžete sledovat jeho sílu. To je fajn, horší je, že se do jeskyně nedostanete bez úplného promočení na kost. I tak v jeskyni víří vodní sprška, vlhkost se tam blíží 100 procentům. Fotit jsem si v "epicentru vlhkosti" netroufl, asi by to foťáku moc nepomohlo. No bylo to bezva, já nastoupil nejdříve v civilu, pak jsem pochopil o co jde a tak jsem dal protidešťový oblek. Holky francouzský na to šly v plavkách, ale zima je s řevem a jekotem vyhnala poměrně rychle ven.

[Misol-Ha] 35 metrů vysoký vodopád

[Misol-Ha] Stezka vede do jeskyně pod vodopád, síla vody je ohromující a úplnému promočení se nemůžete vyhnout

Lautr rovina
Ranní výjezd z Palenque v průtrži mračen byl ještě zvlněný, ale na odbočce u Catzaja už nastoupila avizovaná rovina. Docela nuda po těch nádherných kopcích, ale zase fyzická úleva. Přestože byla neděle, jezdila spousta kamionů a protože na silnici chyběla krajnice, jezdily dost natěsno. Vadilo mi to proto, že silnice byla rovná, v protisměru žádné auto na dohled, ale kamiony přesto nejevily žádnou snahu alespoň minimálně vybočit ke středu silnice a objet mne. Začal jsem to hlídat a svůj prostor jsem si musel vybojovat. Když jsem v zrcátku zahlédl kamión a v protisměru nic nejelo, zajel jsem ve svém pruhu zhruba metr od krajnice. Řidiči bylo jasné, že se kolem mne bez otočení volantu neprotáhne, takže najel blíže ke středu silnice a já v tom momentě zajel ke kraji silnice a měl jsem od něj minimálně metrový odstup.

Abych se zas tak neulejval, dal jsem kousek přes 170 km. Bylo to hlavně proto, abych měl kde přespat. Silnice totiž vede na vyvýšeném násypu, okolo jsou potoky, rybníky, zamokřené louky. Vše někomu patři, je to ohrazeno plotem. Sjezdy ze silnice pouze k rančům, ty mají brány zamčené. Samozřejmě i tak by se dalo nouzově přespat ve stanu, ale bylo by to na úkor bezpečnosti. Tak jsem se raději zeptal taxikářů na nejbližší hotel a vyšlo z toho těch 170 kilo. Mimochodem, hotel byl hodně předražený (350 peset), těžil z výsadního postavení, další je 45 km vzdálen. A jako se mi stává hodně často, i tady mi řekli: "tu motorku si zavezte do dvora". Bez ohledu na to si kolo vždy vezmu na pokoj.

Mokrá země
Zdejší oblast je napitá vodou. Okolo silnice jsou mokřiny, jezírka, říčky a potoky. Dobytek a koně se pasou po kolena ve vodě a zřejmě jim ta vodní strava chutná. Bydlení v takovém vlhku asi nebude moc příjemné, některé ranče měly pozemky zaplavené více než z poloviny. V sezóně tady musí být mraky komárů, momentálně žádný hmyz neobtěžuje, je vidět spousta motýlů a vážek. A enormní množství ptactva, hlavně pelikáni a volavky, ostatní neznám.

[Nuevo Pital] Zcela netypická stavba u jezírka vedle silnice

[Dieciocho 9 de Marzo] Koně i dobytek se pasou ve vodě a zdá se, že jim vodní strava šmakuje

Chtěl jsem dojet do Champotonu na pobřeží oceánu a měl jsem k dispozici 2 možnosti, obě zhruba stejně dlouhé. Buď po hlavní silnici do Escarcega (zdejší regionální středisko) a potom vnitrozemím. Nebo po klikatých okreskách do Sabancuy a potom po hlavní silnici okolo oceánu. Měl jsem sice obavy z možného větru na pobřeží, ale táhlo mne to co nejkratší cestou k moři. Holt my suchozemci si na moře potrpíme, natož na pořádný oceán.

Utopenec v mokřině
Projížděl jsem malými poblady, viděl už po několikáté děti nastoupené před začátkem vyučování na školním dvoře, poslouchající projev ředitele zakončený mexickou hymnou. Musel jsem odpovědět na desítky pozdravů a k tomu kynout rukou na všechny strany (je to fakt povznášející pocit, už vím, co mají kněží na žehnání davům). Potom nastoupily rozsáhlé mokřiny zarostlé bílými kytičkami a lekníny. Málem jsem leknutím spadl s kola, ve vodě plavala mrtvola oblečená v tričku a trenýrkách. Zastavil jsem a vrátil se, z mrtvoly se vyklubal splývající mladík lovící rukou ryby se šnorchlem a brýlemi. Takových jsem potom viděl desítky. Ulovené ryby byly docela malé, rybáři mi s chutí předváděli své úlovky, ale chutnat musí skvěle.

[Z od Chekbul] Utopenec, který mne tak vyděsil, loví rukou s brýlemi a šnorchlem

[Z od Chekbul] Rybář se mi chlubí s úlovkem

Okolo oceánu vede slušná silnice s širokou krajnicí, nemusel jsem sledovat cvrkot a mohl si jet podle svého. Kromě spousty ptactva nebylo na oceánu nic zajímavého. Většinou byl přístup k pobřeží zabrán soukromým pozemkem a oplocen. Občas se objevil shluk vilek, lidi si zakoupili pozemky s přístupem k moři (pár z nich byli určitě Američané). Voda mi přišla dost špinavá, řeka ústící do moře tam přivádí tmavohnědě zbarvenou vodu z rozsáhlých mokřin. Takhle si tedy Karibik nepředstavuji, i když o palmy a bílý písek nouze nebyla.

[Sabancuy] Centrum městečka je na břehu Laguny de Terminos, soustavou mostů se přejede ke 2 km vzdálenému oceánu

Výuka v pekárně
V Champotonu jsem se ubytoval na periferii zhruba 1 km od centra, hotel v centru opravovali. Ale o nic jsem nepřišel, centrum jsem si prohlédl a nebylo to nic, co by stálo za řeč. Šel jsem si do pekárny nakoupit chleba (zde spíše housky) na snídani. Už se stmívalo, já pozdravil "buenas tardes" (dobré odpoledne). Sympatický mladý prodavač mne opravil, že už je to na "buenas noches" (dobrou noc). Poděkoval jsem mu za výuku a v tom přišel typický Mexičan s výrazným knírem a pozdravil "buenas tardes". Podívali jsme se po sobě s prodavačem a začali se oba neovladatelně chechtat. Příchozí z nás byl na větvi, rychle si naskládal pečivo na tác, zaplatil a vypadl. Prodavač byl vzdělaný, ptal se odkud jsem, řekl jsem automaticky Československo (Čechy a Slovensko tady moc lidí nezná) a on jestli z Čech nebo Slovenska, že už se to před řadou let rozdělilo. Znal Prahu i když tam nikdy nebyl, znal české fotbalové legionáře (asi nejznámějším je pořád Pavel Nedvěd; zajímavé je, že Petra Čecha nezná nikdo). Probrali jsem mou cestu, dal jsem mu vizitku s adresou mých stránek, příjemné setkání.

[Champton] Rybářské čluny na řece Champton za soumraku

Campeche
Do Campeche bylo něco přes 60 km. Nejprve nezajímavá rovina s širokou krajnicí, kde se dalo jet snad i v polospánku. To se potom změnilo v placenou dálnici, já přejel na libre, která slibovala alespoň trochu zajímavou cestu okolo pobřeží. Přímořské městečko Seybaplaya bylo totálně rozkopané a žádné značení, tak jsem se ptal místních na cestu. Všichni mne posílali na placenou dálnici, že prý je neplacená příšerně kopcovitá. Miláčkové, vy nemáte pojem, co jsou to kopce, pomyslel jsem si. Tady to bylo příjemné zpestření, zatáčky, chvíli do mírného kopce, chvíli dolů, dokonce jsem musel přeřadit na prostřední talíř. Prostě idylka.

[Campeche] Vjezd do města střeží tato obluda

Ubytoval jsem se v Monkey Hostelu na náměstí a to výhradně kvůli jedinečnému výhledu z hlavní společenské místnosti na náměstí a protilehlou katedrálu. Donesl jsem propocené a opravdu už smradlavé oblečení do prádelny. Historické centrum je malé, na dva dny, které jsem zde plánoval strávit, to nebylo. Proto jsem si na další den obstaral dopravu do 60 km vzdáleného archeologického naleziště Edzna, které je jednou z největších atrakcí státu Campeche. Cestovní kanceláře zajišťují dopravu tam a zpět s tím, že na prohlídku jsou 2 hodiny. Chtěli po mne 400 peset, v průvodci bylo 180, tak jsem to odmítl. Chvíli přemýšleli, hrabali se v papírech a pak mi to dali za 200.

[Campeche] Hradby a opevnění chránily město před piráty, původně bylo těsně před hradbami moře, nyní je asi o 100 m dále

[Campeche] Baluarte de Santa Rosa - opevnění ohraničuje historické centrum a odděluje je od jinak nezajímavého zbytku města

[Campeche] Kontrast starých hradeb a vyjímečně ošklivé moderní fontány v pozadí

[Campeche] Typická ulička, v centru jsou i víceposchoďové budovy a občas vykoukne věž kostela

[Campeche] Po maleconu - nábřeží - vede cyklostezka

[Campeche] Katedrála z okna hostelu

[Campeche] Katedrála v noci

Edzna
Ráno v 9 mne vyzvedlo auto v hostelu, po cestě jsme naložili americké manžele a za hodinku jsme byli v Edzna. Počet turistů se dal spočítat na prstech, je to asi setrvalý stav a tak na rozlehlém archeologickém nalezišti nebyl ani jediný prodavač suvenýrů, kteří na frekventovanějších památkách neustále vnucují své šunty. Dvě hodiny byly akorát, cestovky to mají dobře spočítané. V nepříjemném vedru jsem stačil vylézt na všechny budovy, vyplašit několik vypasených iguan, ale hlavně sledovat impozantní stavby. Velká škoda, že se nezachovala jejich venkovní výzdoba, ta byla štuková a tak ji rychle odnesl čas. Pouze na několika místech byla ještě patrná původně převládající červená barva. Nejvýznamnější stavbou je Edificio de los Cinco Pisos (Budova pěti poschodí), to je na zdejší poměry nezvyklá kombinace pyramidy a obytné budovy, kde bylo, pokud si to dobře pamatuji, 27 obytných místností. V sezóně se zde pořádá "představení světla a zvuku", kdy je Budova pěti poschodí impozantně nasvícena, viděl jsem obrázky a musí to být úchvatné. V každém případě Edzna stojí za návštěvu a jestli se sem někdy zatouláte, jděte se na to podívat.

[Campeche] Edzna je pro stát Campeche tak významná, že se objevila i na podtisku státních poznávacích značek

[Edzna] V geometrii byli Mayové fakt dobří

[Edzna] Některé ze staveb jsou ukryty v zeleni

[Edzna] Edificio de los Cinco Pisos - velice nezvyklá kombinace pyramidy a obytné budovy, na samém vrcholku byl samozřejmě chrám

[Edzna] Takto vypadalo Edificio de los Cinco Pisos (Budova pěti poschodí)

[Edzna] Patio Puuc - výzdoba v Puuc stylu

Další postup
Za 14 dní mi to letí domů. Do Cancúnu je to zhruba 400 km, byl bych tam za 3 dny. Já se ale chci trochu toulat po Yucatanu a objet několik malých mayských památek, které jsou většinou turisty opomíjeny. Budu tady trošku kličkovat a jestliže zbude čas, tak se taky vymáchám ve vodách Mexického zálivu.