| Kolem kolem Jižní Ameriky |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Šestnáctitýdenní cyklistická cesta, start koncem srpna 2011 v La Paz, konec v Ushuaia. Osmá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko, Mexiko). |
|
Začínám v Bolivii
Zavěšen vysoko nad Atlantikem
Inovace
Ale zpátky k těm inovacím. Po loňských zkušenostech s předními brašnami od Ortliebu mi bylo jasné, že nic jiného nechci. Zbavil jsem se starého vybavení, v Německu nakoupil zadní brašny, brašnu na nosič a brašnu na řídítka včetně mapníku, který fakt vypadá, že by měl být ale opravdu nepromokavý. To je vlastně jediná změna, stan, spacák, karimatka a oblečení je pořád stejné. Z pietních důvodů jsem zařadil i starý dres, který jsem měl poprvé na Aljašce před 4 roky. Pouze cyklistické sandály od Keenů jsou nový model, který se dříve nevyráběl. Je pravda, že původní sandály se vždycky po dosažení zhruba 5000 km začaly v deštích rozpadat a každý rok mi za ně vraceli v obchodě peníze. A v obavách ze zimy ve vysokých výškách Bolivie a později na jihu v Ohňové zemi jsem přidal i svetr a teplé spodky koupené po několika mrznoucích nocích v kanadském Yukonu.
Xindl
Hablo mejor Espaňol
La Paz
Chtěl jsem se uklidnit procházkou před letištní halou, ale nešlo to, byl tam několikastupňový mráz. To víte, ve výšce nad 4000 m nejsou noci moc teplé. Uvidím, jak v tom budu stanovat v případě, že nebude kde bydlet. Ráno jsem nahodil zimní cyklistické kalhoty, hodně jsem se navlekl a vyrazil do objednaného hostelu v centru La Paz. Navigace byla snadná, najel jsem na dálnici a po ní dojel až do středu města. Mimochodem, na dálnici byla značka zakazující vjezd cyklistů, ale policajti, kterých jsem se ptal na cestu mne na ní suveréně poslali. Tady se to tak nebere. Pohodlně jsem sjel 400 výškových metrů a po 12 km se dostal do mlýnice městského provozu. Na přednost v jízdě se moc nehraje, všichni se snaží procpat a rozhoduje ten se silnějšími nervy. Auta se tlačí několik cm od sebe, mezi tím hledají skulinky chodci, všichni troubí, staré šunky smrdí a vytváří hutný smog. Silnice jsou strmé, často na kočičích hlavách a tak jsem z toho v centru slezl a kolo do hostelu potupně, ale relativně v bezpečí, dotlačil.
Moc pamětihodností ve městě není. Těch pár kostelů z koloniální éry bylo zavřených, otevírají se pouze na mše. Město z dálky vypadá působivě rozloženo na úbočích hlubokého údolí, ale zblízka je to bída. Otlučené budovy, rozbité chodníky, špína a prach. V tom se povaluje řada místních se svými stánky. Hodně se to odehrává vsedě na chodníku nebo silnici - tu babka prodává flákoty pečeného masa z velkého igelitového pytle a strávníci to dlabou v prachu seskupeni okolo zdroje, tu se prodává pečivo, bylinky, zmrzlina nebo šlehačkové poháry, prostě cokoliv. A do toho smrdí auta. Přesto jsem obešel největší památky - katedrálu (zavřenou) a prezidentský palác na Plaza Murillo, trh čarodějnic - což je hlavně prodej různých bylinek, ale i dalších ingrediencí, které jsou potřeba ke zdejšímu pojetí léčitelství. Jsou to například sušené tukaní zobáky, sušená lamí embrya a řada dalších, mně neznámých matérií. Mezi tím se pohybují šamanští léčitelé s bílými klobouky, kteří na požádání sestaví kombinaci ingrediencí, která bude léčit vaše potíže.
Jet lag a výšková nemoc je výživná kombinace
Tiwanaku
Koupil jsem si zájezd s průvodcem, odvezli mne autobusem a vše jsem dostal i s výkladem ve španělštině a angličtině. Informace uvedené v předchozím odstavci pochází od místního průvodce, Lonely Planet se tím moc nezabývá. Mimochodem, výšková nemoc stále trvá, při výstupu na 18 metrů nízkou pyramidu jsem funěl jak lokomotiva. Potěšilo mne, že jsem nebyl sám a málokdo z "bílých" neodfukoval zborcen potem.
Jezero Titikaka
Katedrála v Copacabaně je proslulá tím, že pokřtí ledacos. Proto si tam lidé také jezdí pokřtít své nové čtyřkolové miláčky. Auta jsou vyfiknutá, oblepená květinami, některá mají na sobě i rozměrné modely dalších aut. Po křtu je vlastníci zavezou na nábřeží, tam je polévají pivem (přece jenom šampaňské je dost drahé) a vůbec se radují, jsou dojatí a prostě mají radost. Z racionálního pohledu je to samozřejmě blbost, ale na druhou stranu, proč se neradovat, když už člověk vyhodil peníze za nový kočár (neboli el coche jak se španělsky říká autu).
Po návratu domů jsem prošel všechny brašny, pohrál si s kufrem na pravé botě, který hůře vypínal a připravil se na zítřejší ostré zahájení vandru. Nejprve opět po dálnici vydupu nad 4000 m a potom se vydám po altiplanu směrem na bolivijské hlavní město Sucre. Jsem na to fakt zvědav ...
Všechno je jinak
Bylo mi jasné, že takhle do toho jít nemůžu a že to chce delší aklimatizaci, a když ani ta nepomůže, tak holt budu muset z těchto nadmořských výšek vypadnout. V hostelu jsem dohodl, že mi schovají brašny a kolo (a zadarmo, tady s ničím nedělají problémy) a já nalehko s jednou brašničkou pojedu autobusem do Sucre a Potosí. Zhruba po 5 dnech se vrátím a pak už bude jasné, jestli na to má můj lety prověřený organismus nárok. Když ne, sednu na autobus a vypadnu do Chile k moři, konečně mám sebou i plavky. Potoulal jsem se po městě, dopoledne byla na uzavřeném kusu dálnice zdravotní akce, kde mimo jiné měřili tlak a mladým dívkám na názorných tablech ukazovali jejich reprodukční orgány a kudy do nich ta pohroma v ranném věku může vniknout a půjčovaly jim třírozměrné falusy rozumné velikosti, zřejmě aby je ušetřili životního zklamání. Pak jsem nakoupil zeleninu na ohromném trhu, který obsadil také několik ulic. Večer jsem si koupil lístek na autobus do Sucre, jezdí jenom přes noc, takže neuvidím krajinu, ale ušetřím za nocleh. Konečně jsem také viděl vnitřek obou nejvýznamnějších kostelů, v neděli jsou mše a tak byly otevřené. V katedrále bylo hromadné biřmování asi 300 dětí - holky v bílých šatičkách, kluci v bílých řízách, všichni se zapálenými svícemi, pěkný a dojemný obřad. Tohle má katolická církev dobře zmáknuté.
Sucre
Vychvalované Sucre, je evidentně nejhezčím městem Bolivie, ale mne, rozmazleného mexickými koloniálními městy, to nechalo chladným. Přivítal jsem ale nadmořskou výšku pouhých 2750 m, ve které po funění při mírné zátěži už opravdu není ani potuchy. Ubytoval jsem se v hostelu, uvařil si oběd i večeři, protože jídlo v restauracích už mne docela leze krkem. Když jedu na kole, tak sním cokoliv a nevadí mi to, protože potřebuji energii. Už se těším, až hupsnu do sedla.
Smůla, smůla, klika, smůla
První smůla byla, že kostel Merced je úplně uzavřen pro rekonstrukci, takže i muzeum je zavřeno. Šel jsem teda do muzea katedrály, které je spojeno s kaplí Pany Marie Guadalupské. Tam jsem čekal s několika španělsky mluvícími turisty. Okolo nás byl cvrkot, 2 paní v pracovních pláštích nosily dovnitř květinové stojany a na naše dotazy odpověděly, že máme počkat. Po půl hodině jedna z nich sundala pracovní plášť a v civilu nám oznámila, že je muzeum dnes a zítra dopoledne zavřené. Obešel jsem ještě pár dalších památek a při cestě zpět do centra jsem zjistil, proč bylo muzeum a přístup do kaple s vyhlášeným obrazem zavřené. Právě začínalo procesí se zmíněným obrazem. Předvojem byli, neostýchám se to tak nazvat, dělostřelci, kteří kladli na každé křižovatce silné petardy. Potom procesí bíle ustrojených děvčátek s andělskými křidélky, okolo nich kněží v bílých řízách. Za nimi ukoptění chlapíci, evidentně šťastní, že to mohou dělat, se prohýbali pod tíhou ohromného obrazu. Před nimi vysoký církevní hodnostář v plné parádě i s mikulášskou holí a vedle něj paní s vysoce účinným kadidlem. A za nimi davy lidí s církevními vlajkami. Takže jsem měl kliku, že jsem ten proslavený obraz mohl vidět. Poslední smůlou bylo to, že jedna z masivních petard mi na vzdálenost asi 30 metrů propálila mojí starou dobou windstoperovou flísku, ve které jsem na čundry jezdil od roku 2005. Ano, chtěla už vyměnit, ale mne vyhovovala. Podlepil jsem ji stříbrnou páskou a uvidím, co to udělá. Staré kamarády přece neházíme do smetí, jak se pěje v jedné přiblblé dětské písničce. Ale nakonec to byla další klika. Tohle spraví pár stokorun, ale kdyby mne to trefilo do obličeje, bylo by po čundru.
Šikovní zloději a foťák je v piheli
Samostatně hospodařící horníci
Dneska už je stříbra pomálu, těží se olovo, zinek, cín. Řada horníků pracuje samostatně, mají v hoře svůj "claim", chodí do práce kdy chtějí, vše si musí koupit (dynamit, rozbušky, nástroje) a vytěženou rudu odnášejí z dolu v batohu na zádech. Z výtěžku potom odvádějí určité procento za použití státního majetku - tedy dolu. Horníci, kteří pracují v družstvech jsou na tom lépe v tom, že si mohou dovolit více mechanizace, zase ale odvádějí nejen státu, ale i družstvu. Nicméně v obou případech je těžba primitivní, díry pro dynamit se často vysekávají ručně, družstva mívají i sbíječky. Ruda se většinou odváží na ručně tlačených vozících a nebo nosí na zádech. Podmínky v dolech jsou dost hrozné, nízké a úzké křivolaké chodbičky (horníci sledují žílu kovu), spousta prachu (silikóza je běžné onemocnění déle pracujících horníků) a vedro až 35 stupňů v nižších patrech, a to všechno ve výšce nad 4100 metrů nad mořem. Cestovní agentury nabízejí prohlídky, kdy se turisté dostanou do dolu, ve kterém se běžně pracuje a mohou sledovat horníky při práci. Není to drahé (cca 200 Kč), ale není to pro každého. Chodbičky jsou těsné, často se leze po čtyřech, do nejnižšího patra jsme se spouštěli po laně a pak zase šplhali po stěně nahoru. Vedro, prach, šátek namočený vodou před ústy je nezbytný. Byly jsme 4 ve skupině, doprovázeli nás 2 průvodci, bývalí horníci. Jeden byl velmi šikovný, mluvil dobře anglicky a vedl celou prohlídku, ten druhý byl zajišťovák a vyprošťovák. Vyfasovali jsme oblečení, přilby, svítilny. Potom jsme zašli na trh a nakoupili dárky horníkům - nejlépe dynamit, rozbušky a nitrát, nebo alespoň nealko pití, cigarety a listy koky. Koupil jsem sadu s dynamitem za cca 60 Kč (dynamit, rozbuška a zápalná šňůra) . Také jsme ochutnali typickou hornickou kořalku, což je čistý líh odhadem tak 90% a je překvapivě levný. Po prvních metrech plazení v dole jsem si říkal, proč jsi jsem troubo vlastně lezl. Založil jsem další listy koky za dáseň a začalo mne to bavit a více než 2 hodiny v podzemí jsem si fakt užíval. Dělníci v dole vůbec nejedí, kvůli prachu a tak jenom žvýkají koku. Tentokrát jich bylo v dole málo, den předtím byla oslava a tak se lízli a dneska odpoledne je fotbal, takže se jim nevyplatí jít makat na pár hodin. Nicméně s několika jsme mluvili, kolik mají dětí, jak mají bohatou žílu, jak dlouho pracují v dole, co plíce atd. A taky jsem jim samozřejmě dali dárky. Na závěr jsme si odpálili v opuštěné štole dynamit. S Derekem, anglickým doktorem byla přitom sranda. On se šíleně bál, nečekal ani na zapálení doutnáku, který hoří asi 2 minuty do odpálení, a zběsile se plazil za ohbí chodby. Tam pak ležel na zemi, hlavu v prachu. Poté, co to pšouklo, mi na můj dotaz vysvětlil, že dynamit produkuje plyny, které mohou poškodit plíce, a tak se toho chtěl vyvarovat. Jeho žena se mu za jeho zbabělost otevřeně smála. V hostelu byly 2 Češky, Tereza půl roku studovala v Buenos Aires a Eva za ní přijela na závěrečný čundr. Jeli také do La Paz stejným nočním autobusem a tak jsme zašli na kafe a pokecali. Terezu v Argentině asi 7x okradli, ukradli jí i pas a veškeré dokumenty, nebo třeba tašku s notebookem. Nejčastěji to dělají tak, že člověka něčím polijí a pak ho při čištění a omluvách oberou. Dobrá informace, hodila se mi hned druhý den.
Nový foťák a navigace
Znal jsem celkovou cenu za foťák a navigaci (cca našich 20 000 Kč) a šel vybrat peníze do bankomatu. Ale ouvej, bankomat mi napsal, že je překročen limit. Ne můj jak jsem pochopil, ale bankomatu. Šel jsem se zeptat do banky a tam mi řekli, že většina bankomatů vydá maximálně 1000 boliviánů a to pouze jednou denně na jednu kartu. A já jich potřeboval skoro 8000. Tak jsem začal obcházet bankomaty v centru a vybíral po tisícovce. Naštěstí jsou bankomaty vždy v nikách se dveřmi na zástrčku, takže není vidět kolik vybíráte. Ovšem bankomaty vydávají tu tisícovku v mixu dvaceti a sto boliviánových bankovek, tak mi peníze začaly nadouvat kapsy. To si povšimlo několik bystrých hochů a já věděl, že mám zaděláno na problém. Vybral jsem alespoň na foťák a obezřetně šel do zhruba 1500 m vzdáleného obchodu. Stalo se to na rušné křižovatce zaplněné trhovci. Nějaká holka mi hodila tašku pod nohy a začala mi ji tahat, a hoši okolo mi začali nadávat. Já pochopil o co jde, dal ruce na kapsy s penězi a začal řvát "policia, policia". Kapsy jsem již měl otevřené, ale peníze mi ještě nestačili vzít, tak jsem to ustál. Koupil jsem zatím jen foťák, zbytek peněz jsem vybral v sobotu a koupil navigaci. Tam mne velmi potěšilo, že se menu dalo nastavit v češtině. Původně jsem chtěl odjet už v sobotu, ale díky problémům s hotovými penězi vyjedu až v neděli.
|
