Ohňová země

Lodí přes Magallanovu úžinu
Hostal Costanera se nakonec ukázal jako velice příjemné místo. Majitelé bydleli v patře, ale vařili, jedli a žili v přízemí mezi hosty hostelu. Byli velmi vstřícní a příjemní a měli to na háku. Kuchyně nebyla opatřena obvyklými nápisy vynucujícími čistotu, okamžité mytí nádobí a podobně. Paní uvařila, nádobí nechala třeba pár hodin ve dřezu a když tam něco přibylo, tak to potom umyla se svým nádobím. Snídaně v ceně byla taky nezvykle kvalitní. Ráno před odjezdem netekla voda v celé čtvrti. Já si nabral vodu již večer, ale majitel ke mně přišel před mým odjezdem, omlouval se za vodu a nabízel mi ať si vezmu jeho balenou. Fakt příjemný. A velice to kontrastovalo s hospedaje Mwono v Puerto Natales, kde paní majitelka číhala v malé místnůstce vedle kuchyně a když někdo přišel vařit, okamžitě to kontrolovala, s útrpným výrazem utírala potřísněný kuchyňský pult, který jsem nestihl při přípravě jídla okamžitě otřít. Ta se na to prostě nehodila a s tímto přístupem se evidentně brzy zblázní.

[Punta Arenas] Vyplouváme směr Porvenir

Do přístavu to bylo 5 km, většina po cyklostezce okolo pobřeží. Loď vyjela přesně v 9:00 podle jízdního řádu a na druhé straně Magallanovy úžiny jsme byli v půl dvanácté. Tím jsem se ocitl na největším jihoamerickém ostrově Isla Grande, který je známý jako Ohňová země. Příjemně mne překvapili, v informačním středisku v Punta Arenas mi řekli, že s kolem to bude za 10000 pesos, ale lístek stál 5500 pesos a za kolo nic nechtěli. V Porvenir jsem si dal k obědu dobrou rybku se zeleninovým salátem a vyrazil na posledních 160 prašných kilometrů (v NP Tierra del Fuego pak bylo ještě dalších 40 km). Silnice byla místy dost mizerná, ze začátku kopcovitá. Za Cabo Boquerón ještě pár strmých stoupání a klesání a potom jenom mírně zvlněné. Do toho duněla téměř vichřice do zad, takže kdybych odmontoval pedály, jelo by to taky. Do mírných kopečků jsem se jen posadil víc zpříma. Samozřejmě že jsem šlapal, ale to jen abych si protáhl nohy. Foukalo to mezi 5 až 7 hodinami a když občas silnice zatočila a vítr foukal z boku, musel jsem z kola slézt a usilovně tlačit celý napřený proti tomu nadělení. Ale to bylo jenom pár malých úseků. Díky špatné silnici byla jízda zábavná a vyžadovala plnou pozornost, neustálé hledání optimální stopy a přitom přejíždění přes navátou vrstvu štěrku uprostřed silničky. Naštěstí byl provoz minimální a těm 6 autům, která mne míjela jsem se nepletl do cesty, radši zastavil u krajnice a počkal až přejedou. Jinak nebylo moc co obdivovat, několik velice chudých rybářských vesniček a obligátní krávy, ovce, koně a guanaky na okolních pastvinách.

[20 km za Porvenir] Rybářská osada

[85 km za Porvenir] Vítr si zde formuje stromy podle svého gusta

Blížil se večer a já musel najít bydlení. Původně jsem myslel, že zůstanu v Onaisir, ale to nebylo na trase, ale 4 km proti větru a to by byla alespoň hodina tvrdé práce. Ve větru této síly by stan na volném prostranství nevydržel, musel jsem najít nějaké závětří. Autobusovou zastávku jsem vynechal, byla na křižovatce a byl bych všem na očích, to já nerad. No, však se něco najde, já si s tím hlavu nedělal. A taky že jo - u silnice stála kůlnička, vchod sice bez dveří, ale z té správné strany, kde nefoukalo. Nebyl v ní ani moc velký brajgl, hlavně tam nebyly žádné exkrementy, ani lidské, ani zvířecí. Vešlo se mi tam kolo a po uvaření večeře i stan a tak jsem byl jako ve vatě. A pronikavé skučení meluzíny mne příjemně uspávalo, ani jsem toho moc nepřečetl.

Jako plachetnice na rozbouřeném moři
jsem si připadal druhý den ráno, kdy byl takový vítr, že by se v Čechách jmenoval orkán Kyril. Měl jsem problém protlačit kolo 10 metrů v bočním větru z boudy na silnici. O šlapání nemohla být ani řeč, hodně jsem musel brzdit. Silnice se naštěstí netočila, pouze se objevilo pár kamionů a to jsem vždy s velkým předstihem zaujal pevnou pozici co nejdál od silnice, abych tu facku od větru přiživenou kamionem vůbec ustál. Potom se objevil chilský San Sebastian, dostal jsem výstupní razítko a po 10 km argentinský San Sebastian, kde měli na pasovce špatně nastavené razítko a tak mi potom v pase něco usilovně dopisovali propiskou. Žádná kontrola převážených potravin a to jsem byl připraven, zakázané potraviny jsem měl poschovávané po kapsách.

[San Sebastian] Hranice Chile s Argentinou

Na asfaltu docela nuda
Silnice vedla poblíž Atlantiku, ale žádná krásná krajina to teda není. Pustá pampa, občas nějaký naftový vrt. Podpora větru také skoro ustala i když foukalo pořád hodně silně. Cyklisté, které jsem potkal před pár dny mi říkali, jak tady budu mít fajnový vítr v zádech. V úseku do Rio Grande to ale není pravda. Fouká ze 4 hodin a tak jsem musel jet zkroucený, jako bych si zkoušel u Bilaka sako (nahrbte se, zvedněte rameno a vidíte, padne vám jako ulitý). Protijedoucím fouká ze 2 hodin, což je samozřejmě o hodně horší. Vřele jsem vítal značku "zatáčka doleva", která vždy znamenala, že naberu vítr více do zad. Největší atrakcí byl kopec s pohřebními kapličkami, některé měly velikost zahradní chatky a byly přecpané soškami, voskem z vyhořelých svíček, lahvemi s pivem a krabicemi s vínem, oblečením a ještě dalšími artefakty.

[10 km před Rio Grande] Kopec s kapličkami

[10 km před Rio Grande] Jednoduchá výzdoba kapličky

[10 km před Rio Grande] Kaple je plná sošek a nedopitých lahví

Rio Grande
je největší město a správní středisko celé oblasti, má 70000 obyvatel. Hlavní atrakce jsou při vjezdu do města, z jedné strany velká socha Krista, z druhé obrovský pstruh. Zkusil jsem jeden hostel podle průvodce, ale byl zavřený. Po cestě jsem ale viděl upozornění na kemp, naštěstí si pamatoval ulici a tak ji zadal do navigace a dojel ke kempu Club Nautico. Ten byl asi 10 bloků od centra na břehu zálivu. Slečna v kanceláři mi řekla, že je kemp zavřený, ale že tam v klidu můžu přespat a jestli potřebuju sprchu, tak si ji můžu dát v klubu po 20 hodině.

Odjel jsem do supermarketu v centru a znovu se potvrdilo, že hladový člověk nakupovat nemá. Byla toho taková hromada, že jsem to nepobral do brašen a musel vytáhnout batoh a část odvést na zádech. Naštěstí jsem nakoupil věci, které jsem fakt potřeboval - kopu zeleniny a ovoce, chleba, ovesné vločky, sýry, žádné sladkosti, místo nich litřík pivka. V kempu tekla voda, byly tam zástěny proti větru, tak jsem mohl pohodlně uvařit a po dobré večeři zalité argentinským tmavým si dal horkou sprchu v klubu. A to všechno zadarmo.

[Rio Grande] Vjezd do města od severu

[Rio Grande] Vjezd do města z jihu

[Rio Grande] Továrna naproti kempu

Do Tolhuin
Krásné počasí pokračovalo, vítr stále foukal, což bylo prvních 10 km utrpení, protože výjezd z města je na západ a tedy skoro přesně proti větru. Ale pak se silnice ostře otočila o 120 stupňů, vítr byl v zádech a potěšení z jízdy se výrazně zlepšilo. Když se silnice po 60 km odpoutala od pobřeží, vítr foukal z boku, ale díky kopcům byl dost zacloněn a nakonec jsem to ani nevnímal. V Tolhuin je proslulá panaderia, údajně velmi přátelská k cyklistům, kde prý je i vyhrazená místnost pro přespání zdarma. Najedl jsem se tam bezvadně, ale nikdo si mne ani nevšiml a tak tam třeba nebyl ten správný personál. U vjezdu do města jsem si vyzvedl anglicky psané informace pro turisty. Nejbližší kemp byl podle nich na km 2946 silnice 3, tedy asi 5 km před městem ve směru, ze kterého jsem přijel. Sice jsem žádný kemp neviděl, ale byl tam jeden osamělý a podivný komplex staveb, to by mohlo být ono. Vrátil se tam, přišla paní a řekla mi, že tam žádný kemp není, že to mají v informacích napsané špatně a že nejsem první, který se tam dobývá. A že kemp je asi 20 km vzdálen opačným směrem. Bylo po osmé, slunce zapadá ve 21:45, času dost tam dojet. Ale 2 km před Tolhuin jsem uviděl příhodné místo u menšího jezera a vyspal se tam. Byla tam tráva, voda na mytí a konečně jsem také potřeboval repelent proti komárům, který jsem prozíravě koupil asi před měsícem.

[10 km za Rio Grande] Kaple u cesty

[Poblíž Ea Viamonte] Nudné pobřeží

[Před Tolhuin] Silnice číslo 3

Pozvolné loučení
Počasí jako vystřižené z katalogu, foukal mírný vánek akorát tak dobrý na to, aby mi osušoval pot z čela a já si uvědomoval, že jsem skoro na konci svého letošního vandru. Jízda byla velmi potěšující, krásné lesy okolo, čiré vody jezera Fagnano, spousta ptáků. Řidiči na mne troubili a mávali z oken aut, všichni vědí, že tady obvykle dálkoví cyklisté končí po několika měsících cesty a tak mi to chtěli osladit. Byl jsem šťastný jak příslovečná blecha, i když už se v pozadí vkrádala nostalgie, že další toulavý úsek života končí. Ale jak to u bytostných optimistů bývá, v hlavě už klíčila myšlenka, kam bych to mohl namířit příští rok. Jen aby to nebylo do Pelhřimova, do krematoria (viz Vesnička má středisková). Z myšlenek mne vytrhlo několika kilometrové stoupání na Paso Garibaldi, ale nebyla to žádná divočina a k tomu ty krásné výhledy na jezero Escondido. Pak jsem ještě zaznamenal 25 km před Ushuaia nejjižnější lyžařské středisko na světě, přejel pár kopečků a byl v Ushuaia.

[Tolhuin] Rio Turbio se vlévá do jezera Fagnano

[Kaikén] Jezero Fagnano

[Jezero Escondido] Stoupání do průsmyku Garibaldi

[Průsmyk Garibaldi] Jezero Escondido

[Cerro Castor] Bobří hora je údajně nejvýznamnější argentinské lyžařské středisko

[Cerro Castor] Sjezdovka přejíždí silnici po mostě

[10 km před Ushuaia] Okolo silnice se tyčily působivé hory

V informačním středisku jsem zjistil ceny ubytování, jednolůžkový pokoj v hostelu stojí typicky 250 pesos (cca 1000 Kč), ale je plná sezóna a tak prý budu mít možná problém bydlení sehnat. Dostal jsem mapy, seznam hostelů s jednolůžkovými pokoji, adresu městského kempu, jestliže se nechytnu a vyrazil. U třetího hostelu jsem uspěl, bydlení za 200 pesos, kuchyně, WiFi. Zaplatil jsem jednu noc a další 2 dny jsem chtěl strávit kempováním v NP Tierra del Fuego.

[Ushuaia] Město je usazeno v zálivu

Národní park Tierra del Fuego
Vstup do parku je vzdálený 12 km od města, částečně po prašné silnici a silnice číslo 3 je v parku samozřejmě prašná. Na její konec jsem si umínil dojet, to je faktický konec civilizace. Na okraji města jsem přejel díru ve vozovce, ozvalo se křupnutí a přední nosič se mi namotal do drátů. Ustál jsem to bez pádu a zjistil, že nejstarší výdřeva praskla. Popojel jsem s pravou přední brašnou naloženou na zadním nosiči, našel příhodnou větev, deformovaný nosič trochu porovnal, vyztužil novou větví a bylo to. Naštěstí jsem měl ještě pár stahovacích pásků, mého univerzálního opravářského nástroje. Taky mi bez varování odešla baterie v cyklokomputeru, prostě můj čas na cestě již vypršel. V parku jsem objel oba zálivy s přístavišti a v začínajícím dešti se ještě nechal vyfotil u cedule označující konec 3067 km dlouhé silnice číslo 3, která začíná v Buenos Aires. Pak začalo beznadějně pršet, objel jsem zbylá místa dosažitelná na kole a rozhodl se vrátit do Ushuaia. Zajel jsem do stejného hostelu, pokoj měli volný, dali mi slevu a tak mám na poslední 4 noci vystaráno.

[Ushuaia] Výdřeva odešla v pravý čas

[NP Tierra del Fuego] Záliv Ensenada

[NP Tierra del Fuego] Molo v zálivu Ensenada

[NP Tierra del Fuego] Záliv Lapataia

[NP Tierra del Fuego] Ptáci se lidí nebojí

[NP Tierra del Fuego] Kaplička 'na konci světa' v zálivu Lapataia

[NP Tierra del Fuego] Bobří přehrada

[NP Tierra del Fuego] Konec silnice číslo 3 u zálivu Lapataia

Flákání se v Ushuaia
V neděli dopoledne ještě pořád lilo a tak jsem ho prospal. Původně jsem chtěl vyrazit na zdejší ledovec Martial, který je 7 km od centra a pod ledovcem je lanovka, která v zimě obsluhuje malé lyžařské středisko. To velké - Cerro Castor - je 25 km od města, má 22 sjezdovek, 3 lanovky a 1 vlek a je nejvýznamnějším lyžařským střediskem Argentiny, říkají místní. S alpskými středisky se to ale nedá vůbec srovnat a navíc ceny jsou zde výrazně vyšší. Konec konců, Patagonie a Tierra del Fuego jsou vůbec nejdražšími regiony v Argentině, poznáte to na ceně ubytování, dopravy i jídla. Odpoledne se postupně vyčasilo, tak jsem poctivě obešel město, podíval se na ně z druhé strany zálivu od letiště místního aeroklubu. Ten má sice krátkou, ale betonovou dráhu, živí se hlavně vyhlídkovými lety pro turisty. A před hangárem měli moc pěkného historického Heinkela v plovákové verzi.

[Ushuaia] Neděli zpestřily svým vystoupením pouliční tanečnice

[Ushuaia] Děti se proháněly na kolotoči

[Ushuaia] Centrum města s nepřehlédnutelným kasinem

[Ushuaia] Plachetnice se vrací do přístavu

[Ushuaia] Jeden z vraků na pobřeží

[Ushuaia] Aeroklub má ve znaku tučňáka, který na rozdíl od členů klubu, nelétá

[Ushuaia] Starý Heinkel v plovákové verzi je vystaven vedle hangáru místního aeroklubu

Zajímavá byla také "ptačí líheň" u vraku lodi Sant Christoper. Na loď jsou uchyceny svázané dřevěné přepravky a na nich hřadují čerstvě vylíhnutá ptáčata. Ta nejmenší jsou nejdál od lodi a čím větší, tím blíže u lodi. Dospělí jedinci okupují palubu vraku a je jich tam opravdu síla.

[Ushuaia] Vrak je nyní obsazen ptactvem, bílá čára jsou čerstvě vylíhlá mláďata

[Ushuaia] Čerstvě vylíhlá ptáčata čekají ve frontě, až se dostanou na loď

[Ushuaia] Přístav odkud odplouvají lodi do Antarktidy

Logistika
V pondělí už bylo všude otevřeno a já měl 3 hlavní úkoly - sehnat krabici na kolo, krabici na zavazadla a smršťovací fólii na finální zabalení. Krabice na kolo nebyl problém, hned v prvním ze 2 dvou cyklistických obchodů mi vnutili dokonce 2 stejné. Totiž, krabici používali na papírový odpad a tak v netknuté krabici byla narvaná ještě jedna složená a řekli mi sice mile, ale rezolutně, odnes si to všechno a nebo to tady všechno nech. Krabici na věci jsem dostal v obchodu s botami, ale zdála se mi malá a po cestě jsem viděl fakt hodně velkou krabici připravenou k odvozu odpadků. Byla plná dalších krabic a igelitových obalů a tak jsem provedl záměnu a obsah té velké krabice jsem přehodil do menší, aniž bych na místě samém udělal nepořádek. Potom se mi ta velká krabice zdála moc velká, ale vytrval jsem a rozhodl se ji případně zmenšit až po zabalení. Smršťovací fólie byla největším oříškem, ale po hodině jsem přes 3 různé obchody byl konečně nasměrován do obchodu na periferii, kde jsem ji koupil za cenu více než 3x vyšší než v Santiagu před letem na Velikonoční ostrov.

Potom jsem musel rozhodnout dopravu na letiště (mezinárodní, nikoliv aeroklubácké). To je velmi blízko, zhruba 7 km z hostelu, kde jsem bydlel. Ptal jsem se v taxislužbě a zjišťoval možnost odvozu větším autem, kam by se krabice vešla. Čekal jsem odpověď typu, v kolik hodin a kam ti máme auto poslat a bude to stát tolik. Místo toho jim přišlo objednávat v pondělí dopravu na středu ráno příliš namáhavé a tak mi řekli, zavolej nám ve středu, a když bude větší auto, tak ti ho pošleme. Tak na to se vám, pánové, vystřihnu a pojedu po vlastní ose. Použil jsem tu složenou krabici na kolo, přiohnul k ní tu na věci a laboroval s tím, jak tu obludu 1.20 x 0.5 m připevním na nosič, aby mi to případný vítr neodfoukl (i se mnou). Nakonec jsem si řekl, že když tam nedám zadní spacákovou brašnu a vezmi ji třeba na záda, tak to půjde. Tím pádem bylo jasné, že na letiště jedu po vlastní ose, konečně skoro jako vždycky a finální balení bude na letišti.

[Ushuaia] Grafiti v centru připomíná vojenskou vládu, kterou doprovázela řada nezákonností a násilí

[Ushuaia] Obvyklé srandičky pro turisty, zde pirát před obchody se suvenýry

[Ushuaia] Vrak lodi San Christoper při západu slunce

[Ushuaia] Přístav jachet

[Ushuaia] Největší a nejnovější kasino v městě

[Ushuaia] Pomník malvinským hrdinům - Argentina se se ztrátou Malvín nesmířila a na mapách je označuje jako argentinské

Tučňáci
Ve všech těch přípravách jsem si stihl na úterý objednat zájezd na ostrov Martillo, kde je kolonie 2 druhů tučňáků. Drobnější jsou Gentoo Penguin, ale je jich tam hodně. Větších a vzácnějších Magellanic Penguins je tam jenom 25 párů, ale i to je považováno za úspěch, údajně téměř vyhynuli. K ostrovu pořádá několik agentur lodní zájezdy, kdy je možné vidět tučňáky pouze z paluby. Pouze jediná cestovka vozí lidi přímo na ostrov. Naštěstí měli poslední místo a tak jsem v úterý ráno vyrazil. Na ostrov smí najednou pouze 20 lidí, což je dimenzováno velikostí mikrobusu a člunu. Mikrobusem jsme dojeli do slavné stanice Harberton, které zmíněný ostrov patří. Odtud čtvrthodinová cesta rychlým člunem a byli jsme tam jako první návštěvníci toho dne. Na ostrově jsou naplaveným dřevem vymezeny oblasti, kudy se smí chodit, ale k tučňákům to bylo překvapivě blízko. Hnízdící ptáci, kteří momentálně sedí na vejcích, byly v některých partiích doslova na dosah ruky, ale samozřejmě na ně nikdo nesahal. Hodina vyhrazená na pobyt na ostrově utekla jako voda a už jsme zase pádili zpátky. Moc se mi to líbilo a byl jsem rád, že se mi podařilo se na prohlídku ostrova dostat.

[15 km před Estancia Harberton] Odkuď tady asi obvykle pofukuje větřík, uhodnete?

[15 km před Estancia Harberton] Jeden z přítoků do Beagle Channel

[10 km před Estancia Harberton] Kanál Beagle

[Estancia Harberton] Jedna z prvních 'stanic' v této části světa je dnes významnou turistickou atrakcí, ale pořád funguje i jako farma

[Estancia Harberton] Muzeum Acathusum je zaměřeno hlavně na velké mořské savce - velryby a delfíny

[Estancia Harberton] Opouštíme stanici a za 15 minut budeme u tučňáků

[Ostrov Martillo] Spoluturisté pozorují tučňáky hnízdící v keřích

[Ostrov Martillo] Magellanic Penguini mne běží přivítat

[Ostrov Martillo] Gentoo Penguini na vycházce

[Ostrov Martillo] Dneska jsem měl k snídani vajíčka a ještě jsem se nemyl

[Ostrov Martillo] Hnízdiště magelanských tučňáků, je jich tam 25 párů

[Ostrov Martillo] Tučňák se vynořil z podrostu

[Ostrov Martillo] Párek u svého hnízda

[Ostrov Martillo] Občas je potřeba se vykoupat a hlavně nalovit nějaké rybky k obědu

[Ostrov Martillo] Pobřeží zaplněné tučňáky v době jejich oběda

[Ostrov Martillo] Vzhledem k citlivému přístupu návštěvníků se tučnáci lidí nebojí

[Ostrov Martillo] Pták sedí na vejcích a hlasitě mi nadává, protože jsem příliš blízko

[Ostrov Martillo] Člun přivezl po hodině další dávku turistů a tak musíme skončit

Let domů - první fáze
Z hostelu jsem vyjel v osm ráno. Nepršelo, ale po výjezdu z města foukal silný vítr, který s netypicky naloženým kolem pěkně cvičil. V některých fázích jsem raději kolo vedl, aby mne to neodfouklo pod auto. V poslední fázi jsem přejel na široký chodník a bezpečně se dostal až na letiště. Potom jsem pilně dvě a půl hodiny balil, výsledkem byly 2 profesionálně zabalené krabice. Krabice na kolo byla sice dost malá, ale já oba nosiče vyhodil a tak se tam po sundání řídítek a kol všechno vešlo. No a krabice na věci byla velikostí tak akorát. Jenom mi přišla hodně těžká a tak jsem radši vyndal stan a přehodil si ho do zavazadla na palubu. Byl jsem zvědav, co té váze řeknou při odbavení, ale vůbec to neřešili. První fáze tedy bez placení nadváhy, skvělé. Dál už to bylo horší. Chtěl jsem si dát při letu pivo, ale vůbec ho neměli a nešlo ho ani koupit. No dobře, to přežiju, dám si v Buenos Aires, utěšoval jsem se.

[Ushuaia] Před letištěm, na nosiči složené krabice a balicí fólie

[Ushuaia] Necelé 3 hodiny práce a výsledkem jsou tyto 2 profesionálně zabalené krabice

Návazný let mám až další den večer. Původně jsem měl přiletěl do BA před půlnocí. V průběhu vandru mi to změnili, protože ten původní let byl odkloněn na vnitrostátní letiště a já bych musel bůhví jak převážet zavazadla po Buenos Aires. Přiletěl jsem v pět odpoledne a plánoval dát zavazadla do úschovny na letišti, zajet do města, prohlédnout si centrum, vyspat se a druhý den odletět. Ale ouha, na novém mezinárodním letišti není úschovna zavazadel a prý nikdy nebude, z bezpečnostních důvodů. Abych nic nezanedbal, zkusil jsem Air France, jestli by mi neodbavili zavazadla dopředu již na druhý den, ale samozřejmě jsem neuspěl. Jediná možnost byla najmout taxi, naložit věci a objet pár hostelů v centru a v některém se ubytovat. Ale představa, že budu vláčet 2 rozměrné a těžké krabice mne vůbec nenadchla. Tak jsem to zapíchl na letišti, nějak to tady prospím a další den ve 14 hodin se budu moci konečně zbavit krabic. Ještě že tady mají vozíky na zavazadla a nemusím si najímat nosiče.

No a to je konec
Odbavili mne, zaplatil jsem 100 USD za kolo, což je lepší než 100 EUR, které jsem platil v Praze. Ale, já jak odložím kolo a svleču potrhané vandrácké hadry a proměním se v civilizovaného člověka, tak mne to přestane bavit. Začátek vandru bývá taky špatnej, dokud nezačnu cestovat na kole, tak si vždycky říkám, co jsem to zase vymyslel za ptákovinu, jak budu v těch mrazech na altiplánu spát a podobně. A letos byla tato fáze hodně dlouhá kvůli aklimatizaci na vysokou nadmořskou výšku. Ale už několik šlápnutí na kole zažene všechny pochybnosti a chmury a začnu si to neskutečně užívat.

Počasí a trasa
Největší obavy jsem měl z počasí, chtěl jsem být doma na vánoce a tak jsem začal brzy. V Bolivii je to jedno, na altiplanu je vždycky přes den teplo a v noci mrzne, tam si nevyberete. Jižní Chile a Argentina se obvykle jezdí až od konce prosince a hlavně v lednu a únoru. Ale nemohu si stěžovat, sníh padal jenom 2 hodiny, pršelo a vítr taky foukal stejně jako bych jel později. V některých oblastech byla dost zima a tak se mi vyplatila zateplená softshellová bunda koupená v Puerto Montt. Navíc nebyla ještě plná sezóna, žádné problémy s bydlením (vyjma Punta Arenas).

V Bolivii lze altiplano jet v zásadě 2 trasami, já si vybral tu delší, ale nelituji toho. V severním Chile mi 3 dny na jízdu pouští Atacama stačily a necítil jsem potřebu jet po ní ještě dalších 1000 km. Poušť je pořád stejná, rozdíl je jen v čase, kdy začne foukat silný vítr od moře (od západu). Někdy je to v půl dvanácté, jindy až v poledne. Jezerní oblast v Chile byla také pěkná, ale zbytečně rychle jsem ji opustil, protože jsem chtěl stihnout ferry z Quellon na Chiloé do Chaiténu a napojit se na Careterra Austral. Až na lodi jsem zjistil, že od letoška je možné jet Carretera Austral již z Puerto Montt celoročně, všechny 3 přívozy před Chaitén jsou v provozu. V minulých letech to bylo možné jen v plné sezóně od prosince do února. Zbytek cesty už byl veden po cyklisty nejfrekventovanější trase.

Zkušenosti s vybavením
O problémech s nosiči jsem toho napsal už dost, bude to chtít jiný systém uchycení než patky nosiče s dírou šroubované do rámu. Pláště Schwalbe Marathon Extreme jsou skvělé, lehké, zadní plášť by v těchto podmínkách vydržel tak alespoň 8000 km, přední ještě více. Vyztužené boky jsou hodně odolné a přes častou jízdu v ostrém kamenitém poli se neprorazily. Jediná výhrada - mohl jsem si vzít alespoň 26 x 2,25 a v terénu bych se cítil lépe než na šířce 2,0. A drobná kuriozita - díky vzorku pláště "střílejí" drobné kameny kolmo na směr jízdy, s tím jsem se nikdy předtím nesetkal.

Čtečka eknih Kindle se velmi osvědčila, kromě 3 průvodců Lonely Planet jsem na ní měl i slovníky (anglicko-španělský, španělsko-anglický), kopii podstatných dokumentů v PDF (pas, letenka, pojištění) a hodně beletrie. Často jsem si ve stanu četl před spaním, což se projevilo na vysoké spotřebě baterií do čelovky. Největší slabinou jsou u průvodců mapy, budu muset nainstalovat upgrade, možná že to už Amazon vylepšil. Navigace Garmin Oregon 550 byla zejména na jižním altiplanu nepostradatelná. Ale používal jsem ji i pro zjišťování nadmořské výšky v místech, kde jsem nocoval. Zjišťování profilu terénu na plánované trase jsem také občas používal, ale myslím, že je to měřeno na vzdušné přímce a nikoliv na silnici, takže je to dost nepřesné. Navigace se velmi osvědčila při hledání adres ubytování ve větších městech. Budu muset doplnit držák na řídítka nebo představec kola.

Brašny Ortlieb jsou skvělé. Vepředu jsem měl Classic, vzadu Plus - ty jsou lehčí, ale jejich nevýhodou je, že se snadno zvenku zašpiní a některé skvrny se mi nepodařilo vyčistit (což mi v podstatě nevadilo, protože získaly levný a ošuntělý vzhled a nepřitahovaly tak chmatáky). Řídítková brašna je díky systému uchycení velmi pevně a přitom flexibilně uchycena, tlumí otřesy a brašna nenaráží do brzdových pák, takže se neničí. Ale dejte si pozor při první instalaci a nezkracujte lanko podle doporučení Ortliebu - při následném upevňování jsou s kratším lankem potíže a já si s tím hrál v noci na letišti v La Paz více než hodinu. Mapník je také skvěle vymyšlen a ani po pětihodinové jízdě v intenzivním dešti vložená mapa nenavlhla.

Plynový vařič byla dobrá volba, plynové bomby na závit byly k dostání snad v každém městě, často v železářství. Nádobí Kolimax je sice lehké, ale každý rok mne prudí tím, že mělká miska, která slouží zároveň jako poklička, na větší misce nedrží a sklouzává stranou. Asi se konečně odhodlám k výměně, stejně je už silně jeté. Stan AT od Jurka je hodně lehký, má necelá 2 kila, což je na samonosný dvouplášťový stan dobrá váha. Je ale hodně malý, když jsem do něj výjimečně dával i brašny (obyčejně je nechávám na kole), bylo uvnitř narváno. A vzhledem k absenci předsíně se v něm v dešti nedá ani nouzově vařit. Spacák Koteka 500 od Sir Joseph je špičkový - v 800 g vážícím stanu jsem spal na altiplanu ve venkovní teplotě -15 stupňů Celsia a zimou jsem netrpěl. Srandovně může působit jenom návod, výrobce doporučuje před použitím protřepat, aby se peří načechralo - ale funguje to. Samonafukovací matrace délky 120 cm (dětská délka kvůli váze) je také skvělá, pod nohy jsem si hodil spacákovou brašnu a většina těla byla na matraci a tudíž v teple a pohodlí.

Jo, výlet to byl dobrý, bezvadně jsem se projel.