Severní Altiplano

Roztočil jsem pedály
Po desetidenní aklimatizaci na zdejší výšku jsem konečně v neděli ráno vyrazil. Kvůli ubytování jsem chtěl dojet do více než 100 km vzdálené Patacamaya a tak jsem si přivstal a už 7:15 jsem nasedl na kolo před hostelem. Provoz byl minimální, ale přesto mne jedno colectivo málem smetlo na křižovatce - já jel rovně, on odbočoval doprava a najel na mne, asi mne neviděl, já se rychle vyhnul. Stoupání do El Alto bylo výživné a docela mi po těch skoro 14 dnech bez kola dalo zabrat. Na altiplanu to už bylo lepší, větřík foukal dost často i do zad. Ale stejně jsem poznal, co na mne čeká a nebude to nic snadného. Ostré slunce, vítr vysušující pokožku, rty a vnitřek úst a k tomu docela zvlněná krajina. Navíc jsem celou cestu cítil tlak na plících, zřejmě důsledek 20 let vášnivého kouření fajfky a doutníků. Občas jsem si tuberácky zakašlal, žádná sláva. Docela mne štvalo, že se nedalo pít z mé nové Smart tube (trubka z PET lahve), přitom doma to tak báječně šlo. Nasání vody do úst prostě vyžaduje takovou sílu, že je nemožné se napít. Problém způsobuje nízký tlak ve vysokých výškách, na který není odvzdušňovací ventil ve šroubovacím víčku lahve dimenzován. Když jsem ventil vyndal, tak sice pít šlo, ale voda nezůstávala v trubce a musel jsem vždy dlouze nasávat až od dna. Tak to nechám na nížiny. Dožvýkal jsem také listy koky, které mi zbyly po návštěvě dolů v Potosí a přišlo mi, že to pomáhá. Až je někde na trhu uvidím, zásobím se. Jenom doufám, že mne ta bolest na prsou v dalších dnech přejde.

Další den mne na prsou už nebolelo, ani jsem nekašlal, ale byl jsem hrozně brzy unaven a docela jsem se trápil, než jsem těch 100 kiláků dal. Cesta připomínala jízdu z mísy do mísy, akorát okraje byly dost vysoké. Po poledni to začalo být zajímavé, potrhaná červené krajina se stopami bílé soli, řada pohřebních chullpas okolo silnice a nezbytní volně ložení psy, kteří na mne startovali u každé vesnice a zvyšovali můj cestovní průměr, neboť mne nutili k velkému zrychlení. Kvůli nim jsem v La Paz koupil slzný plyn ve spreji, nic jiného neměli, ale zatím jsem nebyl nucen ho nasadit. Konečnou v Curahuara de Carangas jsem málem přejel, protože na mé mapě je nakreslena na hlavní silnici a přitom je to odbočka 5 km stranou. Největší atrakcí je zdejší kostel, který má působivou naivistickou vnitřní výzdobu a říkají mu Sixtinská kaple altiplana. Lze si ho prohlédnout jen se španělským průvodcem za 15 bol, což jsem samozřejmě učinil. V průvodci psali, že za dalších 5 bol lze uvnitř fotit, ale průvodce mi to vyvrátil. Škoda, vnitřní malby jsou fakt působivé a trochu ujeté - na obraze z poslední večeře není na talíři ryba, ale nějaké čtyřnohé zvíře, a podobně. V hostelu, teda docela dost basic, byl ubytován párek dánských studentů, kteří se sem na kolech dostali z La Paz za kulantních 6 dnů (já to stihl za 2). Předtím měli v La Paz 10 denní kurs španělštiny, takže aklimatizace OK. Je to jejich první cesta na kolech, chtějí jet podobnou cestou jako já do San Pedro de Atacama. Zašli jsme do hospody na večeři, porovnali mapy. Rozdíly a nejasnosti v mapách byly takové, že se nakonec rozhodli autobusem odjet do chilské Arici, koupit GPS navigaci a vrátit se zpět.

[30 km za Patacamaya] Bolivijská vesnička

[40 km za Patacamaya] Potrhaná krajina, to bílé není sníh, ale sůl

[Poblíž Puerte Japones] Chullpas - mauzolea pro mumifikované ostatky význačných lidí

[Cuarhuara de Carangas] Kostelík s unikátní naivistickou vnitřní výzdobou je nazýván Sixtinskou kaplí altiplana, bohužel se uvnitř nesmělo fotografovat

Člověk míní, počasí mění
Ráno jsem vyjížděl před osmou a dánský student mi ještě stihnul celý rozespalý zamávat. Ze začátku to šlo dobře, okolo spousta pastvin s lamami, pastorální idylka. Potom ale nastoupily docela strmé výjezdy a okamžitě bylo jasné, že v těch 4000 m nad mořem je to mnohem těžší než v nížinách, přestože je člověk aklimatizován. Srdce prostě musí dopravit do těla daný objem kyslíku, když je ho ve vzduchu méně, musí víc pumpovat. A to docela unaví. Nejvíce mi zde ale vadí vítr, celý den hučí člověku do hlavy a vysušuje všechny sliznice, takže vnitřek úst je pořád suchý a po napití se to okamžitě zase vysuší. Proto si přetahuji lyžařskou kuklu přes pusu a nos, tím se to trochu zmírní. Docela pomáhá i žvýkání listů koky, v kapse bundy mám vždycky pytlík a pravidelně zakládám menší množství jako "bago" mezi dáseň a zuby.

Původně jsem chtěl dojet do vesnice Sajama, která je centrem stejnojmenného národního parku, nejstaršího v Bolivii. Asi 20 km před cílem začal foukat tak neuvěřitelně silný protivítr, že byl problém kolo tlačit, o jízdě se vůbec nedalo uvažovat. Vítr jakoby mi foukal přímo do plic a zahlcoval mne, musel jsem sklopit hlavu a tím si alespoň trochu ulevit. Bylo mi jasné, že budu muset přespat ve stanu. Ale v takové vichřici není možné stan postavit. Hlavní problém byl najít závětří. Okolní krajina byla pláň s 30 cm vysokými trsy trávy, takže jsem musel hledat něco umělého. Nakonec jsem našel silniční vpusť, která byla zapuštěná do terénu a skoro tam nefoukalo. Na déšť to nevypadalo, risknul jsem to a na betonku před rourou postavil stan, kolo ukryl do roury. Hodně jsem se navlekl v očekávání velké zimy, ale v průběhu noci jsem to zase sundal. Ve výšce cca 4000 m jsem měl nejnižší teplotu ve stanu 8 C, a to můj 800g vážící péřový spacák a samonafukovací karimatka bez problémů zvládly.

[Mezi Cuahuara a Lagunas] Impozantní sopka Sajama, nevyšší hora Bolivie 6542 m

[8 km před Lagunas] První nocleh ve stanu, pouze zde bylo závětří, které mne ochránilo před šíleným větrem

Cesta za trest
Ráno jsem hladový a docela žíznivý popojel asi 5 km a narazil na odbočku na vesnici Sajama. Další 3 km po asfaltce bylo Lagunas, kde bych se najedl, ale foukal silný vítr a já se v něm nechtěl vracet zpátky k odbočce. Konec konců, do vesnice Sajama je to jenom 11 km. Fakt hrůza, jel, tedy šel, jsem to přes 2 hodiny. Silnice je vlastně 10 cm vrstva písku, projeté stopy od aut mají sice jenom 3 cm vrstvu písku, ale stejně se s naloženým kolem na tom moc jet nedá. Odhadem jsem jel tak 3 km a zbylých 8 km kolo tlačil. Zaplatil jsem vstup do národního parku (a vesnice) 30 Bol (cca 75 Kč), ubytoval se v hostelu a chtěl dát sprchu, kterou jsem intenzivně potřeboval. Ale ouha, v celé vesnici nešla elektřina, a nepustili ji ani do večera, takže hostel spustil za soumraku generátor a ten sprchu neutáhne. Ale hlavně jsem měl hlad. Místní lidé ze mne museli mít srandu, obešel jsem několik cocinas před náměstím (jedna kuchařka, malá komůrka se stolem, vařič na plyn a nádoby s doma uvařeným jídlem) a všude si něco dal - polívku, kuře, lamu. Konečně jsem měl dost a šel se podívat do 8 km vzdálené oblasti gejzírů. Míjelo mne auto s bolivijskou rodinkou, nabídli mi svezení. Jeli vařit vajíčka do gejzírů, já si to prošel a v přiměřeně teplé vodě jsem se naložil do vody a pořádně se vyhřál a umyl. Prozřetelně jsem si vzal ručník s sebou.

[Odbočka k vesnici Sajama] Zabalen před větrem a sluncem, výživná silnice s vrstvou písku

[Před vesnicí Sajama] Trosky kostelíku

[Sajama] Na náměstí vesničky Sajama dohlíží stejnojmenná sopka

[Sajama] V centru vesnice si lama v klidu ustele k odpočinku

[Sajama] Geotermální oblast s horkými gejzíry

[Sajama] Geotermální oblast s horkými gejzíry

[Sajama] Bolivijská rodina, která mne dovezla ke gejzírům

Lidové slavnosti, bohužel v úplné tmě
Na večer se připravovala velká taneční slavnost. Odpoledne byl fotbalový zápas, na hřišti bylo asi 5 cm zdejšího sopečného písku, takže velmi fyzicky náročné, ale na hráčích to poznat nebylo. Večer chvilku před setměním začala hrát před kostelem muzika a vlítli na to tanečníci a tanečnice ve výpravně zdobených kostýmech. Působivé rytmy, živočišný tanec, byla by to skvělá podívaná, kdyby bylo vidět. No a samozřejmě petardy a ohňostroje, poučen ze Sucre jsem se jim s respektem snažil co nejvíce vzdálit. Jedna díra v bundě mi stačí. Tancovali skoro celou noc, ještě ve 3 ráno jsem je slyšel. A druhý den ještě před osmou začínali nanovo, ale přece jenom už trochu unaveni a někteří z nich i řádně upraveni vypitým alkoholem. Mimochodem, ve svých sandálech a nikoliv zimním oblečení dost trpím zimou. Je to zde 4250 m nad mořem a fouká, a funí a duje ...

[Sajama] Tanečníci ladili formu v hospodě již od oběda

[Sajama] Kostýmy pro taneční slavnosti byl velmi výpravné

[Sajamay] Maskovaní tanečníci obcházeli náves

[Sajama] Tanec byl velice působivý, ale nebylo na něj moc vidět, ve vesnici nešla celý den a noc elektřina

[Sajama] Vyšňořené ženy roztáčely své široké sukně

[Sajama] Druhý den to jelo zase hned od rána

[Sajama] Památeční fotka jednoho ze souborů

Nazpátek k hlavní silnici to už šlo lépe, přece jen to bylo z kopce a hlavně nebyl ten včerejší protivítr. Ze dvou postaviček cyklistů v protisměru se vyklubali, jak jsem tušil, dánští studenti. Dali si den pauzu, protože 60 km z předchozího dne na ně bylo prý hodně. Hlavně Mike si stěžoval, že ho bolí zadek a nohy. Viděl jsem první lagunu s plameňáky - jak jinak u městečka Lagunas. Potom jsem vytrvale stoupal na hlavní silnici k hraničnímu přechodu Tambo Quemado. Vítr síly menší vichřice mi foukal přímo do čenichu a tak jsem poslední kilometr výživného stoupání kolo tlačil a to ještě s obtížemi. Je zajímavé, jak negativně působí silný vítr na psychiku, prostě ten svist a hukot okolo hlavy je nepříjemný.

[odbočka na Sajama] V popředí já, v pozadí sopka Sajama

[odbočka na Sajama] Opět jsem potkal sympatické dánské studenty Mika a Cyril

[odbočka na Sajama] Na úbočí Sajamy se pásla stáda lam

Hnusné Tambo Quemado
Mým hlavním plánem bylo vyprat, vysprchovat se a vůbec se připravit na následující jízdu v pustině. Ale ouha. Před přechodem s Chile bylo alespoň 8 ubytování (alojamiento), ale všude mi řekli, že mají plno. Tak jsem začal druhé kolo vyjednávání, ale jediným úspěchem bylo, že mne pokousal pes, kterému jsem přišlápl v pološeru packu. Naštěstí neprokousl látku, takže žádná kontaminace slinami, ale stejně mi na stehnech zůstaly mírně krvácející šrámy. Pak jsem přitvrdil, přesvědčil jednu babku, že mne musí ubytovat. Dostal jsem tmavou komůrku bez okna ve 3. patře, kam jsem musel vše včetně kola vytahat po vnějším schodišti bez zábradlí. Světlo nesvítilo, prý k večeru, ale ani náhodou, až do rána bez světla. To znamená, že ani ve společné sprše netekla teplá voda. V čelovce mi docházely baterky, ale samozřejmě je nikdo v obci neprodával. Venku se také nedalo být, vítr, zima a nic zajímavého kromě spousty smrdících kamionů čekajících na odbavení. Tak jsem to vyřešil rázně, v 5 odpoledne si dal vydatnou večeři, koupil lahvinku místního červeného, půlku si nalil do hlavy, zalezl do spacáku a chrněl až do rána.

Bez navigace na altiplano nelez
Rozloučil jsem se s asfaltem a najel na prašné silničky, které se časem měnily v polní cesty a nebo v úvozy plné písku. V krajině je takových polňaček poměrně dost, často vedou několik km souběžně a pak se pozvolně oddělují. A teď která je ta pravá. Není se koho zeptat, potkal jsem tak 2 auta za den. Ukazatelů směru taky moc není, za 3 dny jsem viděl asi čtyři. Ve vesničkách bývají malinkaté vojenské posádky (cca 5 až 10 vojáků), což by byl v Čechách spolehlivý zdroj informací. Ne tak v Bolivii - vojáci neznali jméno městečka vzdáleného 20 km od jejich posádky. Do mapy koukali, jako by ji viděli prvně v životě. A na jedné posádce mi anglicky mluvící důstojník přinesl kopii schematické mapy (tj. několik čar na papíře, žádná vytištěná mapa), aby mi vysvětlil, že to na co se ptám, tam prostě a jasně není. Myslím, že bez GPSky bych tam bloudil několik dní na cestách po pás v písku. I s navigaci to bylo občas složité, hlavně uvěřit, že tahle úzká cestička je právě ta pravá.

[Nogachi] Občas bylo potřeba překonat vodu

[poblíž Rio Lauca] Běžná cesta, tahle trochu lepší, protože vrstva písku je nízká

[před Julo] Horská vesnička

[před Julo] Lamy se zvědavě otáčely, moc provozu zde nezažijí

[před Julo] Po srdečném rozhovoru s místním cyklistou mi dovolil si udělat (zdarma) fotku

[Julo] Každá vesnička má katolický kostel a většinou ještě méně honosnou svatyni pro jiné náboženství

Švýcarský cyklista, který jel v protisměru, měl velice podrobnou mapu na úrovni naší speciálky, která měla popis v azbuce. Koupil ji před cestou v Německu a jel podle ní okruh z chilské Calamy. Přestože se snažil držet jen větších cest, stejně měl značné navigační problémy.

[Za Julo] Se švýcarským kolegou jsme se míjeli v protisměru, kromě něj jsem za celý den potkal ještě 2 auta

Jídlo a bydlení - není
Ve vesničkách je problém vůbec někoho potkat. Všichni jsou zřejmě na pastvě se zvířaty. Když už se to podaří, většinou není v obci nic ke koupi. Občas se vyskytnou obchůdky v kůlně, kde jsou hlavním sortimentem slazené nápoje a sušenky, balenou vodu nemají. Vodu jsem si bral od vojáků, ale pro jistotu jsem ji prohnal filtrem - můj Steri Pen udělá litr vody za 90 vteřin a stačí jen stisknout vypínač, žádné namáhavé pumpování. Nocleh mi byl nabídnut jednou a to v Macaya, kde babka vedoucí zmíněný obchůdek se uvolila, že bych mohl spát v místnosti s ní a její vnučkou. Když jsem tu špinavou kuču viděl, na podlaze místo postelí strožoky nacpané slámou, zdvořile jsem poděkoval a rychle odjel. Podle navigace jsem věděl, že cesta křižuje asi 10 km vzdálenou řeku Lauca. Most žádný nebyl, řeku jsem přebrodil ještě večer, abych se zbytečně nenamočil hned další den po ránu. Našel jsem trochu zvýšený břeh, ten mne trochu odclonil před větrem a pohodlně se vyspal ve stanu, aniž bych riskoval, že na mne naskáčou nějaké breberky.

Další den jsem chtěl dojet alespoň do vesnice Tunapa, tam nakoupit nějaké jídlo a třeba se i vyspat v posteli. Polovinu dne jsem se pachtil do kopce, potom byla docela slušná silnice v rovině, ale tam zase zlobil protivítr. Záverečných 12 km bylo po polní cestě zasypané hlubokým pískem. Nemít navigaci, nevěřil bych, že jedu správně. Do Tunapa jsem dorazil za tmy, všechny domy tonuly ve tmě a nebýt rozsvíceného veřejného osvětlení, myslel bych, že je vesnice zcela vylidněná. Na náměstí jsem se dobouchal do nějakého domku, ze kterého byla slyšet tichá hudba. Pán domu mi řekl, že v obci není žádný obchod a samozřejmě ani nocleh. Ale že v boční uličce je kohoutek s tekoucí - údajně pitnou - vodou. Ustlal jsem si přímo na náměstí, uvařil polévku a čaj, u kohoutku jsem se ve tmě pohodlně umyl. Ráno mi pak z domu přinesli balíček sušenek, ale ten jsem s díky odmítl, protože jsem viděl, jak po něm lačně pokukují jeich malé děti. To byli také jediní lidé, které jsem v Tunapa zahlédl, jinak pusto a prázdno.

[Tunapa] V městečku nic nebylo, ani jídlo, ani bydlení, tak jsem si alespoň ustlal na návsi

[Za Tunapa] Horská vesnice

[Před Sabaya] Chullpas - pohřební mohyly

V noci mrzne, žádný problém
Jsem fakt nadšenej ze spacáku Koteka 500 od Sir Joseph. Váží jen 80 deka a když ho vyndám z obalu, je to tenký splihlý hadýrek. Musí se pořádně protřepat, aby se peří vzpamatovalo. Poté, co do něj zalezu, se mým teplem náhle nafoukne a krásně hřeje. V kombinaci se samonufukovací karimatkou (sice dětskou 120 cm dlouhou) a stanem mi nedělá vůbec žádný problém se ve zdejších mrazivých nocích vyspat do růžova. Ráno je voda v PET láhvi ponechaná venku promrzlá na kost, ale ve stanu je pořád ještě slušných 5 nad nulou. No a potom posnídám krabičku sardinek s jednou houskou, naleju do sebe vodu, kterou nechávám ve stanu aby nezmrzla a to mi stačí na celý den ježdění. Večer, je-li dost vody, si uvařím polívku z pytlíku. A samozřejmě, tento deficit za pár dní doženu tam, kde je to možné. Potom na mne místní civí, proč si dávám třikrát více jídla než oni.

Křup, křup - řekl přední nosič
Měl jsem asi 10 km do města Sabaya, když to náhle udělalo křup, přední pravá brašna poklesla a ozval se zvuk z nejstrašnějších, dráty kola brnkající o kov. Praskla výztuha nosiče a to je fakt problém. Brašnu jsem hodil nahoru na zadní nosič, zdeformovaný přední nosič zafixoval stahovacími pásky a dojel do městečka. Nejdřív jsem chtěl na internet, abych zjistil, zda mám šanci koupit nosič v La Paz. Internet není, poslední autobus do Oruro jede v 17 hodin. Dále jedou autobusy z Chile, ale ty mi zde nezastaví. Ubytoval se, nechal tam věci a vyrazil autobusem do 450 km vzdáleného La Paz zkusit koupit nový nosič. Když neuspěju, zkusím to nechat tady někde zbastlit, ale nevím, je to dural a to se moc svařovat nedá.

[Sabaya] Nejhezčí část městečka, které leží na prašné mezinárodní silnici do Chile

[Sabaya] Socha indiána s disproporční rukou, levou mu pro jistotu trochu urazili

Jiné autobusy, ale zato sranda
Zatím jsem jezdil autobusy nejvyšší třídy (cama), ale to asi zde nebude. Přijel rozhrkaný autobus, z něj se vyřítila banda stejně oblečených chlapů, v běhu rozepínali poklopce a za bílého dne uprostřed městečka močili o sto šest, kam to stihli. Někteří to šoupli rovnou na kola autobusu, méně otrlí jedinci zaběhli do boční uličky. Místo k sezení nebylo, ale ať si klidně nastoupím. Stát 4 hodiny do Oruro se mi moc nechtělo, ale nebyla jiná možnost. Jako jediný cizinec jsem dost vyčníval a tak se na mne hned v dobrém vrhla ta banda chlapů. Kapela se vracela ze 4 denních oslav, skoro všichni nametení jako pumy. Začali mi srdečně podstrkovat různé nápoje, kdyby bylo po jejich, byl bych po půl hodině grogy. Na štěstí se mi dařilo nepozorovaně ulévat na podlahu busu, já to dělal záměrně, oni bezděky. Ale byli fajn, nechali mne sednout a cesta v tom smradu a vřavě docela rychle uběhla. V Oruro jsem přestoupil na La Paz a v 1:30 ráno byl na autobusovém nádraží, kde jsem to chtěl dospat, vzal jsem si spacák. Nádraží bylo zavřené, otevřou v půl čtvrté. Co teď. Zkusil jsem se procházet okolo nádraží, ale to mne brzo znudilo. Chtěl jsem najít noční hospodu, kde bych si něco dal a tak to přečkal. Šel jsem asi 2 km k centru a pak si všiml, že mně sledujou 2 týpci. Okamžitě jsem mávnul na taxík, odjel na nádraží a tam to sice znuděně, ale bezpečně přečkal. Po otevření jsem obsadil lavičku, zapnul se do spacáku a spal až do půl osmé, kdy mne probudil místní policajt s tím, že už se nesmí ležet.

Nejdřív jsem zašel na internet, vyřídil maily a zjistil, kde získám nejlepší informace o možnosti koupě cyklistického materiálu. Nejlepší volba Gravity Assisted Mountain Biking, našel jsem adresu, byli v centru. Mluvili anglicky, ale nepotěšili mne. Podle nich to v La Paz neseženu (btw v Praze by to asi taky byl problém). Nejlepší a podle nich i nejlevnější řešení je nechat si to vyrobit. Dali mi adresu v La Paz, ať vezmu kolo s nosičem a řeknu jim, přesně tohle mi vyrobte. Bude to třeba těžší, z oceli, ale vyrobí to a bude to fungovat. Pro jistotu jsem ještě obešel cyklistické obchody, delantero portaequipajes mi sice rozuměli, ale neměli.

Zpátky jsem vyrazil už v jednu odpoledne. Koupil jsem akorát WD na čištění kola a čepici a rukavice z alpaky, abych zbytečně netrpěl zimou. Zádrhel byl v Oruro. Na autobusovém terminálu byly pouze mezinárodní autobusy do Chile, které jely přes Sabaya. Ale dělali okolky, jestli nám zbude místo, tak tě vezmeme, ale cena je 100 Bol (ze Sabaya do Oruro jsem platil 20). Bylo mi jasný, že existují normální spoje, které jezdí odjinud. Ale na terminálu mi to nikdo nebyl schopen či ochoten říci. Okolo terminálu se v bočních ulicích přiživuje řada přepravců a tak jsem je obešel. Poslali mne na druhý konec čtvrtmilionového města, colectivem za naše necelé 4 Kč to není problém. Tam jsem našel Sabaya Transport, za 25 Bol koupil lístek a v 1 hodinu po půl noci již uléhal do postele.

Oprava nosiče
Nastoupil tedy plán B, oprava. Mechanik byl hned vedle ubytovny, ale viděl jsem to černě. Parcela, na ní 4 vraky aut a jeden svěrák. Kolo jsem vyčistil od prachu a soli, namazal a s malou dušičkou vyrazil za opravářem. Vzpomněl jsem na Gibb River Road v Austrálii, kde mi taky odešel přední nosič. Když jsem se dokodrcal k jediné opravně na 650 km cestě, řekl mi opravář a majitel dílny, že to dělat nebude a ať si poradím sám. Ale to odbočuji. Majitel ležel pod jedním z vraků, hned projevil zájem. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Potom pořád mumlal aluminium aluminium. Říci mu, že se Hliník přestěhoval do Humpolce mi v danou chvíli nepřišlo příliš vhodné. Nosič jsme rozebrali, on ho velmi šikovně několika poklepy na kovadlině srovnal. Pak chtěl svařovat elektrikou, ale to mu nešlo. Vytáhl autogen a já ho musel zarazit a sundat přední kolo, jinak by mi mohl spálit plášť. Hliník svařil a když to vychladlo, vypadá to opravdu pevně. No nevím, co to udělá. Zatím se budu držet původního plánu. Nepojedu rovnou do Chile, ale zkusím solné pláně a budu doufat, že to nosič společně se mnou přežije.

Solná pláň Coipasa
je méně populární než Salar de Uyuni. Bývá totiž často částečně zaplavená vodou, což jízdu po ní stěžuje a v některých úsecích může být i nesjízdná. Varovali mne před tím, švýcarský cyklista ji dokonce radši na kole objel, ale já to samozřejmě dal. Začíná to nenápadně tenkou krustou soli, která se pod kolem propadá. Velmi namáhavá jízda. Potom přijde solidní vrstva soli. Je-li více méně hladká, je jízda požitkem a člověk si připadá jako na ledě. Často je ale povrch zbrázděný několik centimetrů vysokými "krápníky" a pak je to zase makačka a nedařilo se mi jet rychleji než 10 km za hodinu. Jízda ve vodě je také výživná, hloubka od 5 do 10 centimetrů a nesměl jsem se zastavit, abych si nenamočil (úplně) boty. Nicméně nabízí nádherné rozhledy, ve vodě se zrcadlí mraky a po chvíli jsem měl dojem, že se vznáším v neskutečné bílomodré krajině mezi nebem a zemí. Pouze šplouchání solanky mne vracelo do reality.

[Salar de Coipasa] Solná pláň začíná nenápadně tenkou krustou soli

[Salar de Coipasa] Na rozdíl od Salar de Uyuni má Coipasa hodně zaplavených úseků a proto je dost nebezpečná

Na rozlehlé pláni jsem byl naprosto sám, několikrát jsem v dálce zahlédl džíp jedoucí po okraji pláně. Po poledni jsem narazil na párek ruských motocyklistů, se kterými jsem mluvil včera v hospodě v Sabaya. Udělali jsme pár fotek, pokecali a oni mi brzy zmizeli za obzorem. Potom jsem několik hodin doslova bojoval s drsným terénem, na kterém kolo nadskakovalo jako koza. Pointa přišla až k večeru. Nechtěl jsem spát přímo na soli a tak jsem pílil k okraji pláně. Ten však byl oddělen 5 km širokou lagunou solanky. Voda byla hluboká od 5 do 15 cm, takže jsem si vymáchal boty i s nohama a zacákal celé kolo. Byl jsem dost vyčerpaný, ale zastavit jsem nechtěl, abych si zbytečně nemáchal nohy. Měl jsem vítr z toho, aby terén neklesal a hloubka vody se nezvětšovala. To bych musel zpátky na sůl, vyspat se tam a doufat, že to ráno bude zamrzlé (nebylo). Naštěstí byla voda pořád mělká, konečně jsem vyjel ven a na okraji pláně okamžitě postavil stan a docela vyčerpán zalehl.

[Salar de Coipasa] Jízda je místy idylická, místy hodně namáhavá a náročná

[Salar de Coipasa] Ruská motocyklistka mi vysvětluje, jak v Asii při focení ukazují prsty znamení V

[Salar de Coipasa] Párek ruských motocyklistů

[Salar de Coipasa] Sůl se začíná nabalovat na kolo, rozhodně mu neprospěje

[Salar de Coipasa] Na plání se najdou vyjeté koleje zalité solankou

[Salar de Coipasa] Jízdu mezi nebem a zemí připomínají zaplavené úseky solné pláně

Všechno je to zaslaný
Nohy jsem měl zastříkané až do kolen. Ponožky byly tak obalené zaschlou solí, že to připomínalo sádru a nemohl jsem je sundat. Stejně tak jsem měl problém uvolnit tkaničky bot. Při pohledu na kolo jsem málem zaplakal - vše obalené 1 až 2 centimetrovou krustou soli, brašny zasolené, hlavně přední. Neměl jsem žádnou vodu, kterou bych to mohl umýt, měl jsem tak akorát na pití a zítra na dojetí. Ve stanu jsem se opatrně převlékal a snažil nedostat sůl do spacáku, foťáku, GPS a tak. Ráno jsem potom z kola rukou stáhl největší nánosy soli a vypotřeboval skoro půlku WDčka, kterým jsem prostříkal citlivé mechanizmy.

[Salar de Coipasa] Noc na solné pláni byla bezproblémová

[Poblíž Alcaya] Když jsem nenašel žádnou cestu, smažil jsem to mezi porostem rovnou za nosem - pardon rovnou za ukazatelem GPS

[Alcay] Vlevo nahoře je vidět stoupání na Salinas de Garci-Mendoza

[Za Alcay] Pohled na vzdálenou Salar de Coipasa - bílá plocha pod horami v pozadí

[Za Alcay] Z druhé strany pohled na městečko Salinas de Garci-Mendoza a solnou pláň Uyuni

Dojel jsem do městečka Salinas de Garci-Mendoza a tam to zapíchl. Na náměstí jsem potkal amerického cyklistu, mladého kluka s neuvěřitelně nabaleným kolem. Objel už 2 místní ubytovny a všude bylo plno (většinou se majitelé při pohledu na prachem obaleného cyklistu leknou a volné pokoje zapřou). Našli jsme bydlení na kraji města a já 2 hodiny čistil kolo a brašny, pral kalhoty a ponožky. Na kole už je jen tenká šedá vrstva soli. A velmi dobrá zpráva - svařovaný nosič zatím drží. K večeru přijeli ruští motocyklisté, zadělaní jak vepři a úplně zničení. Koukali na mne jak na zázrak, jak prý jsem se ze Salar de Coipas dostal. Oni se při snaze vyjet z pláně bohužel dostali do hluboké vody, ta jim natekla do výfuků a motorky jim chcíply. Potom je museli několik km tlačit dost hlubokou vodou, prostě horor. Já měl tedy včera parádní štěstí.

A perlička na závěr. Šel jsem se navečeřet do restaurace na náměstí, kde jsem se před několika hodinami ptal na nocleh a byl odmítnut. Majitelka se mě ptala, kde bydlím a proč jsem se neubytoval u nich, že má pořád volno a je to za nižší cenu a k tomu v centru města. Vysvětlil jsem ji, že jsem ten cyklista co se odpoledne chtěl ubytovat a byl odmítnut. Jo to jsem měla ještě úplně narváno, řekla majitelka, čemuž jsme se společně zasmáli. Holt šaty dělají člověka.

[Salinas de Garci-Mendoza] Interiér místního kostela

[Salinas de Garci-Mendoza] Freska v kostele - archanděl Michael svrhává Satana do pekel