Na jih, do zimy a deště

Svátek, jaký?
Druhý den ráno, v pondělí, jsem si připadal jako ve snu. Všechny obchody zavřené, nic nefungovalo. Přitom jsem měl seznam věcí, které musím obstarat, abych se mohl pohnout na jih. Nejprve jsem zamířil do blízké prádelny - cerrado. Vrátil jsem se do hostelu, dal jim to vyprat a oni, že to bude nejpozději zítra ráno. Ptal jsem se, co je dnes za svátek, že nic nefunguje a oni, že je svátek, ale neví jaký. Nahlédl jsem do seznamu svátků, nada, až v půlce října. Šel jsem na nádraží zjistit, jak nejlépe vypadnout ze Santiaga a vyhnout se dálnicím.

Jako u nás za totáče
Okolí prezidentského paláce obšancované policií, vodní děla v plné pohotovosti (odpoledne si zastříkala a vypšoukala mraky slzáku), autobusy obalené pletivem proti vrhaným kamenům, spousta carabineros se psy v plné pohotovosti. Režim se evidentně bojí každé příležitosti, kdy se sejde více lidí. Další den byl fotbal Chile - Peru (naštěstí 4:2, jinak by se frustrovaní fanoušci porvali s policií), ve městě několik velkých obrazovek, ale u nich policejní zábrany a velké manévry policie se psy. Pinochet to tady dal do pořádku a Chile je ve srovnání s Bolivií nebe na zemi, ale za jakou cenu. Je otázka, zda to vydrží.

[Santiago de Chile] Ve svátek hlídají prezidentský palác sváteční jezdci, ale od rána má policie v bočních ulicích přistavena vodní děla a pletivem chráněné autobusy na odvoz demonstrantů

[Santiago de Chile] Carabinéři hlídající prezidentský palác jsou zatím v pohodě, mela začne o pár hodin později

Vlaky nebrat
Mojí původní ideou bylo odjet cca 40 km příměstským vlakem za Santiaga a dál na kole. Zcela nepochopitelně se do příměstských vlaků může pouze s kolem zabaleným jako zavazadlo. Tak jsem poptal na normální železnici, ale dělali takové okolky (možná, že na některých spojích by jsme vám to kolo vzali), že jsem je abstrouhnul a obrátil se na osvědčenou autobusovou společnost TUR BUS. Ta přepravuje kola, aniž by projevovala jakoukoliv nelibost (na rozdíl od konkurenční firmy Pullman). Chtěl jsem se přes noc vyspat v busu, tak jsem zvolil trasu, která odjížděla ze Santiaga o půlnoci a v cíli byla v 6 hodin ráno. Za zmínku stojí fakt, že mají sice na stánku uvedené ceny, ale výsledná cena je vždy nižší, v tomto případě skoro o 50% (cena na tabuli 15 000 pesos, skutečně 8 200 pesos). To ta sviňa konkurence.

V hostelu jsem se proto další den vyspal do růžova, v poledne dal kolo a brašny do úschovy a vyrazil do outdoorových obchodů. Vybavení proti dešti zakoupené před 2 roky v japonské Kagoshima jsem sice impregnoval, ale bunda už moc nevydrží a po půlhodinovém intenzivním dešti začínají rukávy promokat. Musel jsem se metrem přesunout do Providence, kde je pár skutečných outdoorových obchodů. Nakonec jsem uspěl; windstoprové rukavice bez problémů a velmi kvalitní goretexová bunda s Performance Shell za severoamerickou cenu, tedy zhruba naše 4 000 Kč. Ale byl problém ty obchody najít.

[Santiago de Chile] Výhled z vrchu Santa Lucia na Alamedu

[Santiago de Chile] Výhled z vrchu Santa Lucia

[Santiago de Chile] Výhled z vrchu Santa Lucia

[Santiago de Chile] Providence - moderní čtvrť s velmi nevyrovnanou a zřejmě neregulovanou výstavbou stylu každý pes jiná ves

Večer byl již zmíněný fotbalový match, který jsem přečkal se 2 plechovkami piva u velkoplošných obrazovek v centru. Po desáté jsem si v hostelu vyzvedl vybavení, ale zadní kolo bylo prázdné. Vyhodnotil jsem to jako chybu ventilku, kolo pracně dofoukl, příště už oželím 3 dkg váhy (pumpička váží famózních 5 dkg) a zvolím něco, co lépe pumpuje. Přesto jsem to bez problémů stíhal a nejprve po chodnících a potom po cyklostezce na Alamedě dojel na terminál TUR BUSu. Těsně před hlavním nádražím mne riskantně předjel neosvětlený kluk na kole, na přejezdu přes silnici nekoukal na červenou a střihnul to tak těsně před policajty, že ho pravým bokem lízli. Ti okamžitě zasáhli, kluka nekompromisně zmlátili, s rukama v poutech zalomenýma za zády ho nacpali do auta a jeho kolo hodili do křoví. Režim je evidentně nervózní, asi to zde nedopadne dobře, kdo ví.

Autobus nepřijel, žádný problém
Najel jsem na nástupiště 15, tentokrát jsem šlapky nesundával, ani neotáčel řídítka. Autobus nepřistavili ani 5 minut po plánovaném odjezdu, ale vedle byl autobus, který měl odjet o 5 minut později. Řidič mi řekl, že byl můj spoj zřejmě zrušen, ať to vyřídím v kanceláři a že mi zatím pohlídá kolo a zavazadla a neodjede, dokud se nevrátím. V kanceláři mi potvrdili, že můj spoj byl zrušen a že do Concepción pojedu tím o 5 minut později. U autobusu už to věděli, naložili mi věci a v poměru posádky k cestujícím 1:1 (řidič a průvodčí a dva cestující) jsme ráno v 6 hodin byli v Concepción.

Ventilek zlobí
Zadní kolo bylo prázdné, ventilek byl skoro celý uvolněný. Dotáhl jsem ho kleštěmi, 10 minut pumpoval na 2,5 barů (s touhle super light pumpičkou galeje), ale stejně to ucházelo. Tak jsem k velkému pobavení publika otočil kolo na záda, vyndal zadní kolo a chtěl vyměnit duši. Převlečná matice přes ventilek se ale nedala rukou, ani kleštěmi, uvolnit. Byla zanešena solí z bolivijských solných plání a nedalo se s ní otočit ani kleštěmi. Nakonec jsem musel ventilek z duše vytrhnout. Hodil jsem ji do koše a hned se o ni dva místní hoši servali. V Concepción musí být cyklistický obchod a tak bylo jasné, že bez rezervní duše neodjedu. Přední duše měla stejně nepříznivé podmínky a tak je otázka, kdy se destrukční síla soli projeví a duše odejde.

Čím později, tím hůř
Bylo půl osmé a cyklistický obchod Oxford, kde se dalo očekávat, že seženu duše s Presto ventilkem (galuskový), otevíral v půl jedenácté. Mezitím se fatálně zamračilo, temná obloha nás dlouhých 15 minut nechala věřit v lepší konec, ale potom se spustila potopa, že by Noe začal stavět archu. Koupil jsem 2 duše a vyrazil směr 100 km vzdálené Nacimiento. Spustil se tak prudký lijavec, že jsem to po pár km zabalil, vrátil se do města a pod tlakem okolností se rozhodl, že vyjedu až zítra. Ubytoval se v hostelu, zmrzlý, omoklý a zcela výjimečně trochu otrávený vlezl do postele a hodinu se rozehříval četbou beletrie na Kindlu.

Jednou jsi dole, jindy nahoře
Ráno se vyloupl den jako malovaný. Polojasno, žádný významný vítr, teplo tak akorát na cyklistiku. Vymotal jsem se z Concepción, přejel alespoň 2 km širokou řeku Bio Bio a po jejím levém okraji jsem si užíval jízdu po rovině v minimálním provozu. To trvalo 55 km, kdy jsem dobrý pocit podpořil vydatnou polévkou s půl kilovým žebrem v hospodě v menším městečku Santa Juana. Potom se objevily kopečky a to mne začalo fakt bavit. Cesta nebyla nudná, chvíli nepříliš náročné stoupání, potom jsem se zase svezl dolů, zábava. Pozor jsem musel dávat pouze na silně naložené kamióny se dřevem, které vozily do celulózky poblíž Nacimienta. Okolo voňavá krajina plná lesů, mezi nimi zemědělské usedlosti.

[5 km za Santa Juana] Bezejmenný vodopád u silnice

V Nacimientu jsem potkal dva kluky na silničních kolech, se kterými jsme se viděli po cestě asi 20 km od města. Ptal jsem se jich na ubytování, tak mne zavedli k domku, kde nepříliš ochotně (zase jsem si nesundal přilbu, šátek a brýle) souhlasili, obstojná cena 12000 pesos se snídaní. Ale nelíbilo se mi tam, tak jsem se jel zeptat do hotelu na náměstí, kde chtěli nerealistických 26000 pesos. Mezitím mi Alexandro s Kristiánem ukázali místní pamětihodnosti - hlavně výhled na blízkou celulózku, která smradem oblažuje celý region. Vrátil jsem se k penziónu, ale tady mne už nechtěli, prý už mají obsazeno. Poptal jsem se v prodejně chlastu, kde jsem si předtím kupoval pivko a oni mne poslali do 2 km vzdáleného hospedaje. Tam měli cabaňas obsazené, ale jedna se uvolní v 8 večer a tak mi jí podrží. Cena 10000 pesos (365 Kč). Dohodl jsem to a odjel se zpátky do Nacimienta najíst a ve 20 hodin jsem byl zpátky. S potěšením jsem kvitoval, že ještě večer v 8 je vidět natolik, že lze jezdit na kole. A ráno v 8 už je taky vidět, takže 12 hodin na jízdu, to je luxusní. A mělo by se to ještě prodlužovat.

Když jsem viděl mé cabaňa, padl jsem překvapením na zadek. Prostorná chata asi 40 m2, super čistá koupelna, lednice, kamínka, sedací souprava, dřevěný nábytek, televize s asi 80 programy. Usoudil jsem, že jsem si to nezasloužil a šel do hospody, kde chodila WiFi psát toto povídání. Ale nedalo mi to a zeptal jsem se na normální cenu. Ta je dvojnásobná - 20000 pesos (cca 720 Kč), já to dostal levně, protože mi to mohli uvolnit až v 8 večer (takže už to měli zaplacený) a protože jsem jim byl sympatický, dodala zdvořile majitelka.

[Nacimiento] Alexandro a Kristián, mí cyklističtí průvodci Nacimientem

Ve skříni jsem objevil polovinu bílého trička a to byl jasný signál, že musím vyčistit řetěz. Tato situace nastává vždy, kdy najdu u silnice pohozený ručník nebo se dostanu k vhodnému hadru. Ráno jsem se do toho dal. V okolí se povalovala šikovná krabice od banánů, kterou jsem zakryl pneumatiku, aby ji WDčko nezastříkalo. Řetěz jsem důkladně umyl, hadrem vyčistil a potom namazal oblíbeným mazivem Finish line. To vždy bývalo čiré a nyní z lahvičky leze hustý bílý gel. Nevím, zda je to inovace výrobce nebo důsledek nočních mrazů v Bolivii. Některé části kola jsou stále silně zasolené, zejména SPD pedály nejdou od soli vyčistit, ale navzdory tomu fungují docela dobře. Potom jsem se trápil s pumpováním kol, která byla kriticky podhuštěná. Moje famózně lehká pumpička byla schopná nafouknout kola na méně než 1 bar a víc ani ťuk. OK, říkal jsem si, kolo dovedu ke 100 m vzdálené pumpě. Ale nedalo mi to a nakonec jsem na to přišel. Pumpička měla povolené šroubení a když jsem ho dotáhl, fungovala dobře. Napral jsem tam 2,75 barů a s oroseným čelem po té námaze se vydal na cestu.

Mimikry
Začalo se mi rozpadat sedlo a tak jsem ho zalepil stříbrnou páskou. Přitom jsem měl radost, že můj bicykl stále více připomíná starou plečku vytaženou z popelnice o železné neděli. Alespoň odradí případné zájemce o jeho nelegální nabytí. Stejně tak můj otrhaný a vyšisovaný dres, sdílející již pátou cestu (na Aljašce byl nový) a sice nová přilba, ale polepená stříbrnou páskou jako spravovaný invalida, mají připomínat mou nevalnou finanční situaci a odrazovat případné zloděje a násilníky. Bohužel to má nechtěný efekt z druhé strany, dobří lidi mne ze soucitu zvou na kafe a koláč, a já jim těžko vysvětluji, že mám všeho dostatek, že si jejich pozvání vážím a že rád sám zaplatím za sebe a třeba i za ně.

Okresky nebo dálnice
V Angol byl bod rozhodnutí. Buď jsem mohl jet do Temuco po okreskách, což bylo o 50 km delší, nebo to vzít do Collipulli a tam najet na Panamerickou dálnici. Pro jistotu jsem se zeptal carabineros, zda je stále možné jet po dálnici na kole. Jasně, žádný problém. Tak jsem si dal chutnou empanadu (těstovou taštičku - piroh - plněný vším možným, teplé, levné, dobré, výživné a podle druhu náplně přiměřeně nezdravé). A opět se mi podařilo navodit v obchodě skvělou atmosféru. Dělám to takto. Je-li prodavačka mladá, perspektivní, nebo starší, ale pěkná (ale to jsou po 6 týdnech na cestě skoro všechny), pozdravím ji "hola guapa" (ahoj fešando). Účinkuje to okamžitě - všechny si bez výjimky načechrají peří, hodí na mne úsměv a co prý si caballero bude přát. Caballero tiene hambre ("pán má hlad"), dal byl empanádičku, polívčičku, bistecek, prostě potřebuje doplnit kalorie. Tak se zeptám na to, co mi doporučí a jsem přesvědčen, že v rámci možností takto udělám ten nejlepší kšeft. A nádavkem k tomu mají holky radost, jedna mi dokonce za oslovení s ruměncem poděkovala.

[15 km za Angol] Tahle sova to nezvládla

[Collipulli] Místní náměstí (náves) je lidmi pulsující místo, zasvěcené mrtvým generálům, s prefabrikovanou kašnou v popředí

Panamerická dálnice
Dálnice je nudná, ale jde to po ní rychle. Široká, skoro dvoumetrová krajnice, většinou vzorně uklizená, mne spolehlivě chrání před obludami jezdícími vlevo ode mne. Na výjezdech a příjezdech dávám majzla a jinak je to fácil (snadné). Okolo dálnice byla spousta stánků prodávajících ovoce, med, pití a všichni prodavači mne zdravili. Pohodová jízda, pouze ten hluk okolo jedoucích aut je protivný. Zapíchl jsem to ve Victoria, s poměrně značným úsilím našel levné ubytování (hospedaje, penzión), kromě jednoho hospedaje tam už byl jenom nepřiměřeně drahý hotel. Tak už to tady na malých městech bývá.

[Collipulli] Železniční viadukt Mallico je národní technickou památkou

[2 km před Victoria] Chilané mne prokoukli a navádějí mne na silnici jmenovitě

Temuco
Ráno mi bylo hned jasné, že dneska bude pršet, byla to jen otázka času. Začalo před jedenáctou celkem mírně, potom začaly silnici bičovat proudy vody a tak jsem zalehl na PARADA (autobusové zastávce) a asi půlhodinky si zdříml, než přešel největší nápor. Do Temuca jsem měl 20 km, tak mi nevadilo, ani kdybych promokl durch. Jediný problém je, že musím jezdit bez brýlí, ty jsou v hustém dešti nepoužitelné. Na hranici města začala krásná cyklostezka souběžně s Panamericanou a skončila asi 3 km před centrem. S ubytováním nebyl problém, je to velké město (250 000 obyvatel); ale žádné pamětihodnosti v něm nejsou.

[Temuco] V domě v pozadí bydlel slavný chilský básník Pablo Neruda (Neruda viděl vždycky do ruda - připojuji svůj krátký verš)

[Temuco] Chilané mají koně rádi, taky na talíři

Vrtošivá tarjeta VISA
Mám s sebou dvě kreditky. MasterCard funguje za všech okolností, jak při platbě v obchodech, tak v bankomatech. VISA si v obchodech neškrtne a většina bankomatů odmítne peníze vydat s výmluvou, že karta nebyla vystavena v Chile. Pouze některé bankomaty z ní nasypou. Zajímavé je, že to není bankou, ale bankomat téže banky mi v jednom městě dá a v pěti dalších ne. Zatím jsem na VISU dostal peníze pouze v bankomatech, které měly nejvyšší přednastavenou částku 200 000 pesos. Většina má poloviční. Tak to budu dále sledovat a jsem fakt zvědav, zda toto pravidlo platí.