Severní Chile

Padám z Bolivie
Ráno jsem nikam nespěchal, dal si zeleninovou polévku k snídani. Potom jsem utratil všechny peníze za skromnou nabídku sušenek a nechal si jenom 35 Bol na výstupní poplatek ze země. Na hranici to bylo pár kilometrů do mírného kopce, nijak jsem se nehnal. Při dojezdu k hraničnímu domku mi turisté zatleskali, ale na to už jsem zvyklý. Agendu vyřizovali 2 vojáci, byli hrozně srdeční a podrobně je zajímalo, kde jsem všude jezdil. Dali mi berana do pasu, žádné peníze nechtěli, podali ruce. Já, veden momentálním popudem jsem se postavil do pozoru a zařval "Viva Bolivia", oni se taky postavili do haptáku a zasalutovali mi. To by měl Evo Morales radost. Venku mne potom ještě odchytli turisté a bylo nezbytné focení.

Pak jsem párkrát zatočil pedály a byl jsem v Chile. Silnice sice prašná, ale písek více méně odmeten. Cesta vedla pořád do kopce, ale já se nikam nehnal. Pouze jsem nevěděl, jak je to s chilskou pasovou kontrolou, nakonec jsem ji našel až v San Pedro de Atacama. Prašná cesta vyústila do perfektní asfaltky a začal skoro 40 km dlouhý sjezd, kterým jsem spadl o více než 2000 výškových metrů. Foukal silný nárazový vítr a tak jsem hodně brzdil. Třikrát jsem se po cestě zastavil a nechal vychladnout zahřáté ráfky, nebyly sice rozpálené do běla, ale hřály pěkně. Okolo jezdilo hodně kamionů, silnice spojuje Chile také s Argentinou. Řada zpomalovacích pásů vedle silnice, ale přesto bylo vidět dost ohořelých vraků.

[Hranice Bolivie a Chile ] Turisté se se mnou fotili opravdu rádi

[Hranice Bolivie a Chile ] Poslední pohled na Bolivii

[Hranice Bolivie a Chile ] A nyní vzhůru do Chile

[Hranice Bolivie a Chile ] Vulkán Licancabur je blízko, přitom i v 40 km vzdáleném San Pedro de Atacama výrazně dominuje

[20 km před San Pedro de Atacama ] Silnice klesla na 40 km o 2000 výškových metrů

Heaven, I'm in heaven
zpíval kdysi kdosi v jedné písničce. Já jsem si po dojezdu do San Pedro de Atacama také připadal jako v nebi. Teplo, lidé v tričkách s krátkými rukávy. Solidně hustý vzduch (2500 m nad mořem), který mne nedráždil k opakovanému tuberáckému kašli. Všude plno obchodů s jídlem a hospod, balzám na mé vyhladovělé tělo. Podle průvodce jsou problémy se 2 místními bankomaty v tom, že často nemají bankovky. Byla neděle, ale první bankomat mi vydal požadovaných 80 000 pesos (kurs je zhruba 3,60 Kč za 100 pesos). Jediným kritériem při hledání ubytování byla wifina na pokoji. Našel jsem ho snadno, s kolem zajel do pokoje a začal očistu. Nejdříve 15 minut v horké sprše, do recepce jsem dal vyprat velkou tašku prádla, potom jsem na dvoře našel kohoutek a hadici s vodou, dovolil se, zda to mohu použít (jsou zde velké problémy s vodou a tak jsou na ni hákliví) a postupně umyl všechny brašny od nánosu prachu a soli, důkladně vydrbal kolo a vše namazal. Nejhůře do odnesly SPD pedály, které byly zacementovány solí s jemným pískem a musel jsem je mechanicky čistit malým šroubovákem. Stejně by chtěly sundat, naložit na den do petrolky a potom nějakým drátěným kartáčem odrbat.

[San Pedro de Atacama ] Pohledný kostelík

[San Pedro de Atacama ] Krov kostela je z porézního kaktusového dřeva

[San Pedro de Atacama] Hlavní obchodní ulice Caracoles ožije až k večeru

Rekonvalescence
Teprve druhý den ráno po probuzení mi došlo, že jsem vorvanej jak ramlice, hladovej a utahanej. Nakoupil jsem si nadměrnou snídani, vše zapil dvěma litry čaje a rozhodl, že využiji toho, že jsem v "tourist village" a budu se tak chovat. Oběhl jsem cestovní agentury, na odpoledne si koupil čtyřhodinový zájezd do Měsíčního údolí a na další den výlet ke gejzírům.

Přitom jsem poznal, že chilský stát není žádný blbec a dovede si své daňové příjmy ohlídat. Každý sebemenší obchodník, který přijímá peníze v hotovosti, má podlouhlý blok, na něm předtištěné firemní údaje. Každá strana má tuším 8 útržků, na kterých se propíše částka jako kopie pro zákazníka. Originál zůstává v bloku. Při každém nákupu dostanete stvrzenku - kopii, zřejmě to tvrdě kontrolují, neboť se mi nestalo, že bych zaplatil a odešel bez stvrzenky. Financové mají dokonalý přehled o příjmech každé firmy. Samozřejmě, je asi možné mít registrační pokladnu s fiskálním modulem, potom vyplňování stvrzenek odpadá. V Česku se před pár lety měly povinně zavádět registrační pokladny pro každého, kdo přijímá peníze. To znamená, že i babka, která prodává na trhu a má z toho měsíční příjem 1000 Kč si měla koupit registrační pokladnu a v nůši ji zřejmě nosit na trh spolu s prodávanou mrkví. Jednoduché papírové chilské řešení nikoho nenapadlo, asi proto, že z tisku bločků nekynou žádné tučné provize.

Měsíční údolí
leží 16 km od San Pedro. Dojel bych tam sice na kole, ale kolo bych si těžko vzal do kaňonu, na duny a podobně. Takhle nás tam pohodlně odvezli autobusem, průvodce nás vždy protáhl kusem údolí a autobus už o kus dál čekal, aby nás popovezl k další atrakci. Výklad ve španělštině a angličtině a musím říci, že se průvodce hodně snažil. Kromě měsíčního údolí jsme navštívili údolí mrtvých, kde je impozantní hluboká díra do země jako po výbuchu menší atomovky. Viděli jsme pár zajímavých skalních formací, bývalé solné doly. Závěrečnou atrakcí bylo sledování západu slunce, při kterém se postupně měnila barva a celková atmosféra věnce okolních hor.

[Valle de la Luna] Vlevo nahoře skalní útvar zvaný Amfiteátr, vpravo dole účastníci zájezdu

[Valle de la Luna] Skalní formace zvaná Dinosaurus

[Valle de la Luna] Pohled na vzdálené hraniční hory s Bolivií

[Valle de la Luna] Na ostrohu

[Valle de la Luna] Čekání na západ slunce

Gejzíry El Tatio
jsem si dal další den. Odjezd ve 4 ráno, naštěstí má GPSka silný budík, který je schopný mne probudit. K 90 km vzdáleným gejzírům ve výšce 4300 m je třeba dorazit před svítáním, aby byl dojem z čoudících sopouchů co nejsilnější. Samozřejmě bylo pod nulou, taky jsme na to byli cestovkou upozorněni a někteří jedinci byli nabaleni jako na 14 denní pobyt v Antarktidě. Já se svými sandály působil trochu nepatřičně. Po rozednění jsme dostali snídani, mj. mléko ohřáté v gejzírech a vajíčka tam uvařená natvrdo. Zajímavé byly pokusy gejzíry využít k výrobě elektřiny. Jeden stroj se na místě zachoval, ale moc se to nedařilo, tak to stopli. Před 3 lety se začalo s pokusy znova, ale stále se nedařilo a tak to politici zastavili s odkazem na životní prostředí.

[Gejzíry El Tatio ] Celkový pohled na geotermální oblast

[Gejzíry El Tatio ] Okraj zřídla zbarvují bakterie, které jsou schopny v těchto extrémních poměrech vegetovat

[Gejzíry El Tatio ] Jeden z gejzírů

Další atrakcí, která není pro každého, je přírodní bazén s teplou vodou. Převlékání do plavek bylo v té zimě trochu nepříjemné, ale koupel dobrá. V bazénu byly na písečném dnu místa, kde jsem si párkrát málem připálil zadek, jak byla horká. Ale je to fakt dobrá zábava, mohu doporučit. Zimomřivější povahy by se měly držet vlevo, kde je přítok teplé vody a teplota je tam nejpříjemnější. V bazénu jsem se domluvil s chlápkem ze Santiaga, který dělal v Evropě IT projekty mj. s Čechy. Uměl asi 20 českých vět a má velkého kamaráda v Pardubicích.

[Gejzíry El Tatio ] Přírodní bazén s termální vodou

[Gejzíry El Tatio ] Přírodní bazén s vodou teplou cca 32 stupňů C ve výšce 4300 m, nemohl jsem tam chybět

Pak jsme ještě viděli několik vikuní, v Bolivii jich bylo dost, ale nějak se nedostal k tomu je vyfotit (tady taky ne). Vlna z jejich srsti je nejdražší - zhruba 500 USD za kilo. Pozorovali jsme stavbu kachních (nebo husích) hnízd na řece a výlet ukončili v rázovité vesničce Machuca. A opět musím pochválit průvodce - dvoujazyčný výklad a fakt se snažil. Domluvil jsem se s ním, že má sestru, která s manželem taky jezdí dálkové jízdy na kole. Vysvětlil jsem mu problémy s nosičem, a dal mu vizitku. On slíbil, že se mi jeho sestra ozve mailem a zjistí, zda je možné v Santiagu nosič koupit. Tak uvidím (neozvala se).

[Pueblo de Machuca] Působivý kostel se vypíná na svahu nad pueblem

[Pueblo de Machuca] Chilský amigo, uměl několik českých vět, neboť pracoval v Evropě na IT projektech s Čechy - konzumujeme místní empanady

Znovu v sedle
Cesta ze San Pedra do Calamy je jednoduchá, nejprve 40 km do kopce a potom 60 km z kopce. Při stoupání jsem cítil, že jsem se ještě úplně nezotavil z bolivijských galejí, ale to je jen otázka několika dnů a pár talířů zdejších vydatných polévek, ve kterých bývá hromada masa. Těšil jsem se, jak si užiju dlouhý sjezd do Calamy, ale vítr mi mé plány dokonale překazil. Nejprve foukal z 10 hodin, to ještě šlo, ale do půlhodiny už to byl přímý náraz do čenichu. Přestože kopec byl poměrně strmý, měl jsem co dělat, abych sílu větru přetlačil. Do Calamy jsem přijel těsně před západem slunce. Město žilo a žije z těžby mědi v nedalekém dole enormních rozměrů Chuquicamata. Pořádají se tam exkurse, ale je to vlastně jen díra v zemi, tak co s tím, že. Město Calama je mimořádně nezajímavé, nemá žádnou dominantu (vyjma bronzové sochy horníka se sbíječkou), tak jsem tam přespal, najedl se a ráno vyrazil směr Antofagasta.

[San Pedro de Atacama] Výpadovka z města mezi malebnými kopci, všimněte si kvalitní silnice se širokou krajnicí

Jako přes kopírák
Z Calamy cesta k moři jenom klesá. Ráno nefoukalo a tak jsem to valil jako king, kilometry utěšeně přibývaly. Říkal jsem si, jestli to takhle vydrží, udělám si nový dálkový rekord (aktuálně 195 km za den - japonské Hokkaido). No nevydrželo, okolo poledne se rozfoukalo a samozřejmě přímo do hlavy. Měl jsem co dělat, abych ujel 120 km. Ubytoval jsem se v ubytovně pro šoféry na křižovatce silnic 25 a 5. Vítr tak zesílil, že to dál nemělo smysl rvát. Raději si ráno přivstanu, a nebude-li vítr, ujedu za hodinu tolik, kolik by mi v tomhle větru trvalo 3 hodiny.

Nuda, nuda, šeď, šeď
Poušť Atacama je mimořádně rozlehlá, ale koukat se na ni nedá. Je to hnědá hliněná a písečná pláň bez jakéhokoliv porostu. Oživují ji pouze památníky obětí dopravních nehod, kterých je zde požehnaně. Zřejmě jízda v nezáživném prostředí některé lidi uspí a je vymalováno. Přitom provoz je silný, přístav Antofagasta slouží jako hlavní zásobovací místo pro Bolivii, takže kamionů je zde fakt požehnaně. Navíc asi na 50 km chyběla krajnice, tak jsem musel pořád šilhat do zrcátek a v případě možného nebezpečí se uklidil k příkopu. Okolo silnice jsou informační tabule o vytěžených dolech z období od 1915 do 1940. Poblíž dolů byly i vesnice, které byly s vytěžením dolu opuštěny. Některé byly mimořádně rozlehlé a asi i výstavné. Kdeže loňské sněhy jsou, když není práce v dole, poušť neskýtá žádnou příležitost k obživě.

[40 km za Calama] Výjimečně nudnou poušť oživují pouze památníky obětí dopravních nehod

[Bývalé pueblo Pampa Unidas] Jedno z 'ghosts city' - pueblo opuštěné po vytěžení dolu

[Bývalé pueblo Pampa Unidas] Na zdech se cvičí sprejeři, ale zdí je moc a barvy jsou drahé

[Bývalé pueblo Pampa Unidas] Obzvlášť dojemně působí opuštěné stromy, které jinak v krajině vůbec nejsou

Úprk před větrem do Antofagasta
Bylo mi jasné, že před polednem zase vypukne větrná smršť od moře do vnitrozemí. Dal jsem budíka na GPSce na 6:00 a před sedmou byl hotov vyrazit. Nicméně jsem v ubytovně, ani v restauraci, nenašel nikoho, kdy by mi otevřel vstupní bránu, přitom inzerují službu 24 hodin denně. Restaurace otevřená, vše volně přístupné, měli štěstí, že nekradu. Nakonec se mi podařilo bez poškození otevřít vstupní dveře z restaurace na silnici, kolo protáhl lokálem a před půl osmou již svištěl dolů kopcem v naprostém bezvětří. Překvapila mne špatná kvalita silnice číslo 5, což je páteřní chilská komunikace. Silnice hrbolatá, dost rozbitá a na 50 km z celkových 104 chyběla krajnice. Přesto musím říci, že řidiči se chovali velmi dobře, kamiony si občas houkly, abych vypadl do příkopu. Většinou jsem jim nedal šanci, situaci sledoval v zrcátcích a v případě, že by kamion neměl místo na předjetí jsem iniciativně vypadl ze silnice a počkal. Někteří cyklisté mají jinou filozofii - jsem účastník silničního provozu a když mne auto nemůže předjet, musí zpomalit. Podle mne jsou cyklisté na tento přístup málo obaleni plechem.

V tropech jako na Sibiři
Ráno to chvíli to vypadalo dobře, bylo sice chladno, ale sluníčko to rozehřeje. Asi po 20 km se natáhla mlha, chlad se stal nesnesitelný a já musel natáhnout legíny na nohy a teplé rukavice. Tak jsem jel 50 km, přitom jsem projel Obratníkem Kozoroha a tím definitivně vyjel z tropické oblasti do mírného pásma. (BTW - v Bolivii to na tropy moc nevypadalo, zejména v noci). Chilané staví souběžnou silnici, možná to bude časem dálnice. Několik km dlouhé úseky už byly penetrovány před asfaltováním a tak jsem jim na to vždycky vjel a užíval si bezpečnou silnici sám pro sebe. Krajina jako včera, nic k vidění, pouze místy zpestřeno haldami vytěžené zeminy jedovatých barev.

[40 km před Antofagasta] Obratník Kozoroha, konec tropů

Stihl jsem to o fous
V půl dvanácté začalo foukat a to už jsem byl 15 km před městem. Asi 5 km jsem se mořil s protivětrem, pak se silnice sklopila z přímořských hor. Strmé klesání už nedokázal překonat ani festovní vítr. Najednou jsem byl v Antofagastě a začalo hledání vhodného bydlení. Měl jsem připravena 3 místa podle průvodce, zadány v navigaci a to pro mne byla nová, velice příjemná zkušenost. Ale výsledek byl tristní, všude bylo údajně obsazeno (možné to je, byl pátek, ale spíš jsem je odpuzoval svým zjevem). U posledního ze 3 hotelů mi poradili, ať jdu přes silnici, že tam je taky ubytování. A to byla nakonec nejlepší volba. Pokoj standardní, dost velký na postel a kolo. Ale hlavně, paní domu fantasticky vařila a celá ulice k ní chodila na jídlo. Za 2000 pesos (cca 70 Kč) oběd - polévka, hlavní chod, moučník, juice. Pochválil jsem jí, že její jídlo je jak od mé matky, a to je, jak víte, pro kuchařku pocta nejvyšší. Taky jsem měl u ní oko a v porcích na mně nešetřila.

[Antofagasta] Chilská klasika, psi se povalují všude, dokonce i v centru na pěší zóně

[Antofagasta] Basilica Corazón de Maria - na nejvyšší věži je ohromná mariánská socha

[Antofagasta] Basilica Corazón de Maria - kopie sochy je před bazilikou

Klika jako vždycky
Když jsem objížděl ubytování, narazil jsem na ulici Ossa na chlápka, který seděl na chodníku a zaplétal nové kolo. Za zády měl malou prodejnu kol a tak jsem se ho zeptal, zda má přední nosič. Jo, něco tam mám, mrkni na to. No a měl tam stejný nosič, pouze to nebyla značka Blackburn, ale nějaký no name čínský fake. Domluvil jsem s ním, že přijedu později. Potom jsem se na turistických informacích ptal na cykloprodejny a tenhle krcálek byl nejvýznačnější a vlastně jediný cykloshop ve městě. Ještě jsem potřeboval odvrtat v nosiči otvory kvůli zavírání brašen, tak jsem vzal kolo, přední brašny a jel to domluvit. S majitelem (ten z chodníku) jsme to dohodli, nechal jsem mu kolo a zítra to prý bude. Další den po poledni bylo kolo připraveno, majitel mi účtoval jenom cenu nosiče (cca 330 Kč), práci zadarmo. Prý když se podíval na můj web a viděl jízdu v Bolivii, udělalo se mu špatně. On jezdil v Calama ve výšce 2500 metrů a byl prý z toho úplně vyřízený. Dal jsem mu alespoň dýško v ceně nosiče a bylo to tak akorát.

Antofagasta
není žádnou turistickou perlou, taky jsem tady skoro žádné turisty neviděl. Druhé největší město Chile (necelých 400 000 obyvatel), významný přístav zásobující hlavně Bolivii. Pěkné hlavní náměstí, okolo pár hezkých domů z 19 století v britském stylu. Ale hlavně, mraky obchodů, supermarketů, restaurací, velká tržnice, tedy vše, co právě potřebuji k životu. Myslel jsem, že se vykoupu v Pacifiku. Pláž El Paraiso je blízko centra, je tam navezen písek, ale co naplat, voda byla ještě studená a tak jsem tam nevlezl.

[Antofagasta] Centrální plaza - kopie Big Benu (ale v menším), v pozadí katedrála

[Antofagasta] Dvourozměrná socha na pěší zóně na ulici Prat

[Antofagasta] Město se táhne daleko pod pobřežní hory

Rybí trh
Rybářský přístav je kousek od centra. Podívaná je to úžasná. V odpadky zaneřáděné vodě se prohánějí lachtani, pelikáni se perou o zbytky z ryb. Výrazný mořský pach z ryb a tlejících chaluh. A pořád přijíždějí malé rybářské čluny s čerstvým úlovkem, větší ryby mají prostrčeny mezi žábrami provázek, aby se lépe držely. V přilehlé budově spousta stánků nabízející saláty z čerstvých surovin - mušlí, garnátů, ryb a bůhví čeho ještě. Všichni se tím cpali, vypadalo to dobře - zelenina a maso, ale já neměl důvěru a bál se, aby se mi z nezvyklé krmě neudělalo špatně. No, neudělalo. Nejdříve jsem u pár stánků ochutnal a pak si dal báječný salát z garnátů, ostře okyselený limetkami.

[Antofagasta] V přístavu se mezi odpadky proháněli lachtani

[Antofagasta] Pelikáni to jistili seshora

[Antofagasta] Rybářský přístav

[Antofagasta] Rybí trh, nabídka byla široká

[Antofagasta] Pěkné steaky z tuňáka - ňam, ňam

[Antofagasta] Rybí trh, pelikáni čekají na zbytky z ryb

Cpi se ať jsi valibuk
Viděl jsem se v zrcadle do půl těla. Bolivie mi vyfoukla michelinovy pneumatiky okolo břicha na absolutní minimum. Z praktických důvodů se budu muset zase obalit trochou tuku. Naštestí, příležitostí je zde neurékom. Než doju 20 minutovou procházkou do centra, potkám 3 supermarkety (velký jako Tesco v Praze na Zličíně) a rozlehlou tržnici. A tak to do sebe peru, co to dá. Když jsou dobré časy, člověk musí založit na tuk. To věděl už pračlověk Janeček.

[Antofagasta] Penzisti měli průvod, vyhrávala k tomu vojenská kutálka

[Antofagasta] Chtěl jsem se také zařadit do průvodu penzistů, ale kapelník mne nekompromisně vyhnal, asi jsem mu měl ukázat pas s datem narození

Do Santiaga
V neděli v poledne bych měl nasednout do autobusu a přejet 18 hodinovou jízdou do Santiaga. Poušť Atacama se táhne hodně daleko a v Chile jsou mnohem hezčí místa, takže nač utrácet čas. Nebylo to snadné, 2 společnosti mne vyhnaly, než konečně Tur Bus připustil přepravu kola. Ale stejně budu muset minimálně sundat šlapky a otočit řídítka. Ale prý nejlepší je dat bagážníkovi menší všimné a vše projde hladce. Dám vědět.