Jezerní oblast

Lyžování na vulkánu jsem prošvihl
Z Temuco jsem přejel k jezeru Villarrica, kterému vévodí stejnojmenná sopka, na které je lyžařské středisko. Terény sice nic moc, ale na sopce, která si denně odfukuje od vnitřního přetlaku, jsem ještě nelyžoval. Hora byla křišťálově bílá, obsypaná sněhem a tak jsem doufal, že by to mohlo vyjít. A už jsem si v duchu promítal, jak budu umravňovat kamarády na lyžích, až se budou vytahovat Bude stačit "chlapci, ale v Chile ..." a bude vymalováno. Bohužel, neuvěřitelné se nestalo skutkem (parafráze na Hrabala) a lyžařské středisko je již několik dnů zavřeno. Na jižní polokouli se mi prostě nedaří - N. Zéland středisko Wakapaka jsem prošvihl o 14 dnů, v Austrálii ve Snowy Mountains o 1 měsíc a tady asi o 10 dnů. Bohužel už není šance zalyžovat si někde jinde v Chile.

[Pucón] Vulkán Villarrica je oprávněným středem pozornosti

[Pucón] Na vulkánu Villarrica je lyžařské středisko, bohužel 2 týdny před mým příjezdem ukončilo sezónu

Pucón
Pucónu se přezdívá chilský Queenstown, protože je stejně jako novozélandské město střediskem adrenalinových sportů. Výšlapy na dýmající vulkán Villarrica, rafting po zdejších divokých řekách, projížďky po jezeře, lyžování, výlety k okolním vodopádům a jezerům, půjčování horských kol a spousta doporučených tras a řada dalších aktivit. Je tady taky přiměřeně draho, ale na to jsem vyzrál spaním v kempu, kde byla horká voda, velká kuchyně s krbem, kde správce každý večer zatopil a skříňky na úschovu báglů, které byly přes den pod dohledem a v noci celý objekt zamčený. Do centra Pucónu 7 minut pomalou chůzí. A taky dobrá parta - například autobus australských schovanek dirigovaný panem univerzitním profesorem matematiky, přiměřeně potrhlým. Potkal jsem ho ve sprchách, dali jsme řeč o cestování a já mu trochu líčil mé australské story. OK, asi za 2 hodiny byla celá parta u večeře, já si dával digestiv u vedlejšího stolu a pan profesor začal kázat svým svěřenkyňím - je tady jeden cyklista a ten byl 2x v Austrálii a jel dokonce Gibb River Road. Už jsem byl trochu na měkko, tak povídám, buddy, professor, to jsem byl já, ty vole. Holky se začaly řehtat, a hned mne zkoušely z přejezdu krokodýlích řek. Inu trochu jsem to přiohnul a smáli jsme se tomu pár minut. Hlavně je potěšilo, jak jsem bedlivě studoval odstrašující cedule se salties (slanovodními krokodýly) a pak šel přes řeku pětkrát - jednou s kolem a dvakrát s brašnami. Byl vysoký přiliv a tak to jinak nešlo. Ale před každým broděním jsem si znovu přečetl krokodýlí varování, to je dostalo. Říkal jsem jim, když už vládě stojí za to ty cedule instalovat, alespoň někdo to musí číst.

Do terénu nalehko
Další den jsem si vyjel objet pár vodopádů, jezero Caburgua a namočit se v termálních lázních Liucura u stejnojmenné řeky. Jako vždy mne překvapilo chování kola bez brašen, kolo se klepe a nedrží stopu. Po 500 m jsem už to znovu měl v paži, je to jen jiný způsob jízdy. Nicméně, naložené kolo s ranci na předních i zadních kolech je nesmírně stabilní, těžiště je nízko a kolo zvládá šílené vylomeniny bez zaváhání. Vodopády byly nádherné, šly do toho dva proti sobě a voda potom odtekla v jediném řečišti pravoúhle orientovaném od vodopádů. Stejně tak na jezero byl utěšený pohled, v sezóně jsou obě pláže Blanca i Negra (bílá i černá, podle barvy písku) obležené davy. V této době jsem měl štěstí, že byl otevřen alespoň jeden obchod, kde jsem se občerstvil výbornou empanadou.

[Ojos del Caburgua] Dva vodopády proti sobě, tento byl větší

[Ojos del Caburgua] Menší z vodopádů

[Lago Caburgua] Playa Negra - pláž s černým pískem dlouho před sezónou

[Lago Caburgua] Pohled na jezero

Termas
Teplé prameny a na nich postavené lázně, jejich hustota ve zdejším regionu nemá v Chile obdoby. V teplé zimní sezóně fungují všechny vnější bazény, ale na začátku podzimu toho moc otevřeno není. Zkusil jsem Termas de Liucura asi 10 km od silnice. Otevřen byl jeden krytý bazének 4 x 6 metrů, voda měla 30 stupňů a to mi přišlo málo. Přesto jsem se krásně vyčvachtal a uvědomil si, že cyklistické oblečení se bez vyprání neobejde už ani jediný den. V Pucón byla sice prádelna, ale permanentně zavřená s telefonním číslem, kam se má v případě zájmu zavolat. Vypral jsem v kempu. V umyvadlech netekla horká voda, tak jsem pustil sprchu a mým hrncem na vaření jímal horkou vodu a nosil ji do umyvadla (ale sprchu samozřejmě po každém hrnci vody nevypínal). Při té příležitosti jsem si říkal, že bych dle svých zkušeností mohl napsat doktorskou rigorózní práci o tom, jak se majitelům kempů, ubytoven a hotelů prodražují veškerá opatření sloužící k tomu, aby se šetřilo vodou a energií. Prostě lidi, kteří to potřebují si vždycky pomůžou, čím větší vandrák a vágus, tím vynalézavější (beru jako poklonu).

[Termas de Liucura] Jediný otevřený bazének s vodou 30 stupňů, venkovní bazény zavřeny

[Termas de Liucura] V těhle kádích lidem přitápí, přece jen 30 stupňů není nic moc

[Termas de Liucura] Prašná cesta k teplým pramenům

[Pucón] Soumrak nad Playa Grande, v sezóně narvané k prasknutí

My own way
Z Púconu všichni cyklisti jedou do Argentiny. Mně se ale momentálně zalíbilo jezdit v terénu a tak jsem si řekl, že dám zase nějakou prvojízdu. Prostě to střihnu někudy, kudy dálkoví cyklisté nejezdí a budu zase na chvilku jednička. Ale hlavně, chtěl jsem na chvíli vypadnout ze silnice a potit se v náročných terénech mezi stromy. Vymyslel jsem si trasu Pucón - Termas de Palguín - Coňaripe, která byla nesměle naznačena na mapce pro cyklisty. Ráno jsem to jel konzultovat do půjčovny kol, kde mívají obvykle nejlepší informace. Taky že jo, zavolali mi děvče, údajně obeznámené s danou oblastí a ta mi řekla "jasně, je to hodně kopcovitý, silnice za lázněmi Palguín dost náročná, rozbitá, strmá stoupání, ale ty to dáš". No, do pihele, kdo by tam nejel, když mu to takhle natvrdo řekne hezký děvče, kterému určitě ještě nebylo 25.

[Pucón] Sopka Villarrica si odfoukne každou chvilku

Fakt super
První den byl úžasný. V lázních Palguín měli venkovní bazén umístěný v zeleni mezi stromy a zalitý slunkem, teplota vody 32 stupňů a při porovnání se včerejšími 30 stupni musím říci, že je to jako nebe a dudy. 30 stupňů je teplota chladnoucí vany, 32 je tak akorát horká voda na koupání. První 2 hodinky jsem byl v lázních sám, nejprve jsem si skoro hodinu zaplaval ve venkovním bazénu a pak se šel vyhřát do bazénku se 41 stupňů teplou potašovou vodou. K dispozici byla ještě lithiová, železitá a ještě jedna, kterou jsem si nezapamatoval. Nejteplejší byla 46 stupňů, to je tak akorát na infarkt, tu jsem vynechal.

[Termas de Palguín] Venkovní bazén měl teplotu 32 stupňů a byla to nádhera

[Termas de Palguín] Jedna z "pozo", teplota 41 stupňů, vyhřál jsem se na pár dní dopředu

Pak jsem odjel do 2 km vzdáleného kempu u vodopádu Salto Le China, kde jsem byl samozřejmě jediný návštěvník. Stan postavil na svěží travičce, paní majitelku přemluvil, ať mi uvaří večeři (bezvadná, ale hlavně mě dostal domácí chleba právě vytažený z pece). Rozdělal jsem první oheň na vandru bez použití jakéhokoliv papíru a mí učitelé toulání z mládí (Elstner, Seton a jejich knihy) by měli radost. Celý prostor vyčistil od překážejících větví a rozbitého poházeného nábytku. Oheň mne hřál v zádech, nad hlavou se propalovaly hvězdy smolně černou oblohou a vodopádem poblázněná řeka hučela v blízkosti. Jó, pro tohle žiju.

[Salto Le China] Ohromující 60 m vysoký vodopád

[Salto Le China] Spodní část vodopádu

[Salto Le China] Vodní tříšť naplňuje okolí vodopádu

[Salto Le China] V kempu jsem si konečně rozdělal oheň a byl šťastný jako blecha; spálil jsem také starý nábytek, povalující se v okolí; snad to majitel ocení

Kdybych to byl býval věděl, ach jó
Plný elánu jsem vyrazil z kempu a několik km to bylo správné. Cesta byla strmá, beru, rozbitá, byl jsem připraven, částečně nesjízdná, OK. Ale 8 km cesty bylo zasypáno sněhem do výšky 50 až 100 cm a to mi děvče v cyklistické půjčovně jaksi zapomnělo říci. Takže jsem si říkal, to bude jen kousek, jinak by se zmínila. Po 4 km tvrdého protlačování sněhem - teď už se nemá smysl vracet. Nakonec to byly bezmála 4 hodiny ve sněhu, kdy 3 z nich jsem musel odstrojit kolo a odděleně vynášet kolo a brašny do extrémního kopce. Prostě jsem si ten sníh, když už jsem po tom lyžování tak toužil, užil jinak. Největší strach jsem měl z toho, abych si v tom měkkém hlubokém sněhu neudělal nohu, zejména v prudkých sestupech, kdy mne kolo, nebo náklad, tlačily do zad.

[Průjezd NP Villarrica] Na začátku byla cesta dobrá a sníh byl jenom drobným zpestřením

[Průjezd NP Villarrica] Na kamení a kopce jsem byl připraven

[Průjezd NP Villarrica] Nečekal jsem, že se budu muset prohrabat sněhem až do sedla v pravé třetině obrázku

[Průjezd NP Villarrica] Tady už začalo jít do tuhého, ale furt dobrý

[Průjezd NP Villarrica] Kolo se občas propadlo až po "zadní nápravu"

[Průjezd NP Villarrica] V sedle jsem věděl, že už mám skoro vyhráno - za hodinu jsem byl na tvrdým

Ze sněhové pasti jsem se úspěšně vymotal a po prašné, ale dobré cestě, dojel do Coňaripe. U prvního hospedaje jsem si zapomněl sundat přilbu, brýle a šátek a tak měli klasicky "obsazeno". U druhého jsem už stejnou chybu neudělal a dali mi pokoj v přízemí, abych nemusel moc stěhovat rance. Další den jsem objížděl jezero Calafquén po prašné silnici toho typu, který nesnáším. Silnice poházená drobným i větším štěrkem, který umí v zatáčkách podklouznout a výsledkem je krvavý a posléze strupatý čenich. Tak jsem to jel opatrně, bylo to taky pořád vzhůru dolů a přemýšlel, zda to přece jen neohnout do Argentiny. K přístavu, ze kterého jelo ferry až skoro na hranice, bylo 55 km. Ale nakonec jsem setrval v původním plánu jet jezerní oblast v Chile. Tak je to s mnou vždy, závažná rozhodnutí dělám až na poslední chvíli.

[Lago Calafquén] Dopoledne jsem objížděl jezero, v pravé třetině je vidět dýmající "termas"

[Lago Panguipulli] Další z působivých jezer po cestě

[Panguipulli] Katedrála

Pohodlně jsem dojel do Los Lagos. Ubytoval se v hospodě v centru a šel se nechat ostříhat. Zvolil jsem kadeřnictví unisex, aby mi náhodou nezačali dělat vodovou. Ale to jsou vlastně všechny, pouze některá mají napsáno "Damas, varones a niňos" (mj. varones se čte barones, tedy baroni, pánové). Nejprve jsem několikrát potvrdil, že to chci dohola a vletěl na mne sám majitel, asi 80 letý čilouš. Řekl jsem mu, že to chci mašinkou, vybral nejkratší sestřih. Potom jsme čile konverzovali, v našem věku už jsme vynechali debatu o ženských a věnovali se fotbalu, hlavně poslednímu zápasu národního týmu, který jsem viděl. Na závěr mi fakt zatrnulo, dědula vytáhl břitvu, ale jistou rukou mi bez zaváhání celou lebku perfektně přebrousil. Za ten výkon dostal dobrý dýško. Já se majitelce a servírce v restauraci pochlubil novou fazónou a dokonce jsem je nechal na sametovou lebku šáhnout.

Humanizmus v leninizmu
Jak na mne děda vytáhl břitvu, vzpomněl jsem si na vtip z totáče, který se mi dodnes tak líbí, že ho zde musím zopakovat. Na VUMLu (mladí nech si zjistí o co šlo, já tam jako nestraník nemusel) lektor vysvětluje posluchačům pojem "humanizmus v leninizmu". Posluchači nechápou a tak se lektor snaží vysvětlit na příkladu z života Vladimíra Iljiče.
"Lenin žil ve vyhnanství u Ladožského jezera. Ráno se holil břitvou a přijde asi osmiletý kluk a otravuje, že má hlad a ať mu dá V.I.Lenin chleba. Ten mu řekl, ať vypadne. Druhý den při holení tatáž situace, akorát velký V.I.L. toho měl dost a klukovi nafackoval. Třetí den se také holení neobešlo bez žádosti kluka o chleba a V.I.L. ho rázně vykopal až na silnici k blízkému selu. A v tom je ten humanizmus, dodal lektor."
Jeden z posluchačů se přihlásil, že stále nechápe v čem je ten humanizmus, když mu ani chleba nedal. Lektor byl v rozpacích. Jak to že to nechápeš, soudruhu. Uvědom si, že soudruh Lenin měl v ruce břitvu, stačilo šmik, šmik a bylo po fakanovi.

Jak je důležité míti kliku
Ráno jsem v dobrém rozmaru vyjel z hospody, kde jsem byl ubytován, dojel na 20 m vzdálenou křižovatku, tam naštěstí počkal na zelenou a při přejíždění křižovatky jsem najednou začal šlapat naprázdno. Bylo mi to hned jasný, odešel ořech. Pro neznalé, to je takový bazmek pod kazetou na zadním kole, který se stará o 2 věci - aby se otáčení kazety přenášelo na zadní kolo a o volnoběh, aby se například při jízdě z kopce netočily šlapky. Z toho také vyplývají 2 možné závady - nejde volnoběh (z kola je furtšlap a při jízdě z kopce je nejlepší zvednout nohy ze šlapek) nebo se při šlapání netočí zadní kolo. To byl můj případ - mohl jsem šlapat třeba 5 minut a zadní kolo se ani nehnulo, nebo třeba půl hodiny a kolo by se nepohnulo, ani při půldenním šlapáním by se kolo ani trochu neotočilo, dokonce i několik dní bych mohl šlapat a kolo by se ani trochu nepootočilo (vzpomínka na geniálního komika Felixe Holcmanna). A jak je to s tou klikou? Závada, kterou jsem neměl šanci odstranit (pouze přidělat kazetu k drátům a z kola vyrobit furtšlap), protože vyžaduje specializované nářadí (stahovák, bič na kazetu. klíče na konusy) se mi stala celých 30 metrů od dveří cyklistické dílny. Bylo po deváté, za chvíli přijel mladý kluk, mechanik a možná majitel dílny, se kterým jsem včera večer pokecal. Za hodinu bylo kolo opravené, já mezitím vyměnil brzdové špalky, k čemuž jsem se odhodlával již několik dní. Jo, a za hodinu práce si řekl našich 100 Kč. Zlaté levné chilské ručičky.

[10 km před Osorno] Venkovská kaple

[Osorno] Jako většina chilských měst není centrum nic moc - zde 100 m od centra - jo a nepomlouvejte české paneláky

[Osorno] Centrum Osorna nikoho nezaujme

Bez naplánování to bohužel nejde
Mne nejvíc baví takové toulání, kdy se rozhoduji ad hoc na místě (obvykle na křižovatce), nepotřebuji počítat dny a predikovat další vývoj. To si nechávám na závěr cesty, kdy musím stihnout letadlo. Zatím to šlo, ale pro přejezd na Carretera Austral potřebuji přejet na ostrov Chiloé a z něj zpátky na pevninu. První přejezd mezi Pargua a Chacao je krátký a jezdí tam přívoz asi 8x denně. Horší je to zpátky na pevninu, kdy mimo sezónu, což je můj případ, jezdí pouze trajekt z Quellón do Chaiten, a to jenom jednou týdně. Na webu lodní společnosti jsem našel odjezd 27.10. ve 24:00; což jsem sice asi chápal správně, ale přece jen ve mně hlodaly pochybnosti, jestli to je v noci ze čtvrtka na pátek nebo o den dříve. Kdyby ti pitomci stanovili odjezd na 23:59, bylo by vše jasné a o minutu by se s klidem mohli pravidelně opozdit. Tak jsem spočítal km z Puerto Montt do Quellón a 270 km bych měl dát za 3 dny, to znamená vypadnout z Pto. Montt v úterý ráno. Musel jsem vynechat jezero Ranco, ale do Puerto Varas u jezera Llanquihue mi to časově vyšlo.

[Puerto Varas] Voda jezera Llanquihue je tak čístá, že neutajíte nic z toho, co do ní spadne

[Puerto Varas] Na jezerem se tyčí kuželovitý vulkán Osorno a tento poněkud rozervaný, ale více čmoudící vulkán Calbuco

[Puerto Varas] Zdejší molo je centrem turistického ruchu

[Puerto Varas] Vedle mola je i městská pláž s černým pískem

[Puerto Varas] Pobřežní restaurace zrcadlí hlavní atrakce, plachetnice i vulkán Calbuco

Tam mne v turistických informacích dost rozkolísali, když mi suverénně tvrdili, že loď jede až 28.10. v noci z pátku na sobotu, dali mi k tomu tištěný lodní řád. To bych ještě mohl zajet do Ensenady. Poprosil jsem je, aby to ověřili v lodní společnosti, ale nemohli se dovolat. Tak jsem se rozhodl pro variantu uváděnou lodní společností na webu a v neděli před polednem odjel do Puerto Montt. Bez problémů sehnal dobré bydlení a zkusil kancelář společnosti Naviera Austral. A nastojte, mělo otevřeno i v neděli. Koupil jsem lístek na sezení (ještě měli kajutu s postelí za skoro dvojnásobnou cenu) a lístek pro kolo (celkem necelých 900 Kč za 6 hodin plavby), a ověřil, že čtvrtek 24:00 je opravdu půlnoc mezi čtvrtkem a pátkem - naštěstí mám názvy dnů v týdnu ve španělštině nabiflované.

V neděli ráno bylo počasí v Puerto Varas mizerné, a tak jsem mohl bez výčitek svědomí přistoupit k údržbě kola. Předešlý večer jsem ze supermercado natahal kartony, abych nezasvinil dlažbu v koupelně. Chtěl jsem jen WDčkem vyčistit řetěz. Ale po proměření měrkou bylo jasné, že v náročných terénech jsem vynakládal nadlidskou sílu a řetěz jsem po 2500 km natáhl natolik, že už měl být dávno vyměněn. Žádný strach, vše se povedlo a nový řetěz házel blýskavá prasátka do daleka. Vše jsem ještě důkladně promyl WDčkem a vyhodil mazání na řetěz, ze kterého mráz v Bolivii udělal prostředek na důkladné zašvihání všeho (lapač prachu), čeho se dotkne. Nakonec jsem prověřil pumpičku, do každého z kol dala přes 3 bary a tak není důvod kupovat novou.

[Alerce] Město 7 km od Puerto Montt je obestavěno domky brutálně natlačenými na sebe

[Puerto Montt] Pohled z Angelmo na centrum, vlevo nahoře se špulí vulkán Calbuco, který si vypouští své vlastní mraky

[Puerto Montt] Rybáři prodávají zájemcům přímo z lodi

[Puerto Montt] Povalující se psi jsou všude a nikomu zřejmě nevadí; chodníky jsou málokdy od psů podělané, neboť pořád nějaký veřejný zaměstnanec uklízí