Jižní Patagonie

Na Argentinu, paní Milerová
Ráno jsme za mrholení postupně odjeli k 7 km vzdálenému přístavu, já tam byl první. Sundali jsme brašny, snesli na loď a personál je spustil do podpalubí. Kola jsme po schodech snesli na loď, ochotní lodníci je sami srovnali a přivázali na přídi. Potom nás trochu napínali, vítr je údajně na hranici, při které mohou jet. Já to považoval za marketinkový trik, abychom si jízdu více užili. Přece když už všechno naložili, tak to nebudou vykládat, to dá rozum. Samozřejmě, že jsme vyjeli, ale vítr v úzkém průplavu, do kterého jsme dorazili za půlhodinku s lodí tak cvičil a kapitán měl plné ruce práce, že jsem jim musel dát zapravdu - opravdu velký vítr tady může lodí švihnout na skaliska a tak to musí hlídat. V Canselario Mancilla jsme byli v poledne, dostali jsme chilská výstupní razítka a jali se stoupat po mizerné prašné cestě, plné volného štěrku, směr Argentina. Italští horolezci to smažili, mají úžasný fyzický fond. Paul s trailerem měl co dělat, v terénu není trailer (přívěsný vozík) zrovna ideální. Italy přepadl hlad, zastavili v lese a já se dostal do vedení. Bohužel jsem se musel nejvíce vracet, když jsem dojel k řece, ale most byl přístupný pouze průjezdem z polního letiště, které jsem objel. Tak jsem se přes kilometr vracel, potkal kolegy a řekl jim, že jsem si zapomněl u celníků pas. Oni jeli dál a po 10 metrech jsem je vrátil a nasměroval zpět na vjezd na letiště.

[Přístav Bahamondez] V popředí Italové, za nimi Francouzi

[Lago O'Higgins] Plavba přes jezero

[Lago O'Higgins] Poblíž Candelario Mancilla se objevil tento ufovitý mrak

Dramatická změna
Cedule oznamovala, že jsme v Argentině, ale poznali bychom to i bez ní. S obtížemi sjízdná cesta skončila a místo ní se objevila pěšina v přerostlém brusinkovém porostu. Potom první stromy přes cestu, ty jejichž průměr se přibližoval k metru jsme zdolávali ve dvojicích, v případě Paula ve třech, trailer je potvora. Začal slejvák, Italové klasicky odjeli, já se držel za nimi. Postupně jsme ztráceli ostych strkat boty do vody, jinak než broděním to nešlo. Já si naštěstí dopředu sundal alespoň ponožky. Za chvíli už jsme se bez zábran matlali v bahně, kola protahovali půlmetrovou vodou a několikrát jsem musel odstrojit brašny, abych zdolal strmý a kluzký svah. S údivem jsem zjistil, že je už čtvrt na šest a loď odjíždí v šest. Začal jsem tvrdě makat a brzy jsem byl v závěrečné fázi, kde byla další lahůdka - cesta se změnila v rýhu, někde až metr hlubokou, kam se mi ale nevešly obě přední brašny a tak jsem jednu hodil přes rameno. Kolo jsem vodil seshora jak Skupa Hurvínka, nohy mi klouzaly, kolo v mazlavém bahně nebrzdilo, fakt zábava. Zkoušel jsem kolo vést po úzké hraně, ale neudržel jsem balanc, kolo se otočilo a po řídítkách zahučelo do příkopu. Při obratu mi ještě stačil největší převodník zarýt tři zuby z vnější strany nad pravý kotník. Řinula se z toho krev a já si pozdě říkal, chvátat se nemá. Obdivoval jsem sílu, se kterou jsem byl schopen plně naložené kolo vyrvat z metr hluboké úzké rýhy.

[Přechod do Argentiny] Pršelo, všude plno vody

[Přechod do Argentiny] Při zdolávání padlých stromů jsme si museli pomáhat, ve trojici jsme kolo přenesli

[Přechod do Argentiny] Cesta byla zaplavená zhruba půl metru hlubokou vodou

[Přechod do Argentiny] Závěrečnou lahůdkou byl sestup k jezeru ve zhruba metr hluboké rýze, která byla místy tak úzká, že se nedalo kolo s brašnami protlačit

Od Paula jsem dostal ještě několik fotek, které dokreslují podmínky na přejezdu do Argentiny. Autorem následujících 5 fotografií je Paul Gareau, který o své dlouhé cestě píše na blogu www.PanAmericanTour.net.

[Candelario Mancilla] Na chilské celnici

[Přechod do Argentiny] Vzorná mezinárodní spolupráce při překonávání padlých kmenů

[Přechod do Argentiny] Vody bylo někdy až nad kolena

[Přechod do Argentiny] Přecházím potok po padlém kmeni a mám radost z toho, jak jsem na to vyzrál

[El Chaltén] Vlevo Paul (US), za ním Franck a Sophia (FR), vpravo Serena a její partner (IT)

Mokrej jak vodník Česílko jsem dorazil na argentinskou pasovku. Vytáhl jsem pas v nepromokavém obalu a dal jim ho, ať ho sami vyndají. A jako se mi stalo už několikrát, pasovák nalistoval první stránku s fotkou, což je americké vízum a začal opisovat čísla a vrtěl hlavou, jak je to v tom pase blbě uvedeno. Tak jsem mu řekl, že je to americké vízum, ale že pasové údaje jsou na poslední straně. A pak s úsměvěm mu povídám, ale ono je to to samé. On důležitě pokýval hlavou, nalistoval poslední stranu pasu, přeškrtl řádek v sešitě a jel to znovu.

Řešíme bydlení
Já dorazil za 5 minut šest, Italové tam už byli 45 minut, ale loď nedorazila a kvůli počasí už nepojede. Za půl hodiny jsme byli komplet, venku průtrž mračen a my stáli v kůlně pasováků, kde měli uskladněný transportní přívěs na člun a spoustu rozdrbaných matrací. Řekl jsem ženským, které obě mluvily dobře španělsky, ať jdou ukecat celníky, že vyvezeme přívěs na déšť a postavíme si tam stany. Neuspěly, ale přišly s tím, že je tam refugio, kde sice nefunguje voda, ale elektřina jde, plyn do vařiče nám pustí a že tam můžeme za 5 USD (tedy za hubičku) přespat. Tak jsme se tam usalašili, za tmy přišli ještě promoklí pěšáci a celá kompanie z El Mosco byla zase pohromadě.

Marné čekání
Ráno nám řekli, že loď přijede v 11. Ve 14 se pěšáci sebrali a vzali to pěšky 15 km dlouhým trekem okolo jezera, který pěšky trvá 6 hodin. Při čekání jsme úspěšně dosušili mokré věci ze včerejška, ale to bylo tak jediné pozitivum. Bylo pondělí, to loď normálně nejezdí, ale pro nás se měla těch 12 km přes jezero údajně obtěžovat. Ale nepřijeli, navíc nám vzkázali, že mají technické problémy a vyjedu nejdříve za dva dny, tedy jestli. Když uvážím, že lístek za 45 minut dlouhou jízdu stojí 25 USD, tak je to servis na prd. Taky si myslím, že neměli technické potíže, ale že se jim pro 6 lidí nevyplatilo jet a čekali, jestli někdo nebude chtít převést také od nich z jihu na sever.

[Lago del Desierto] Přístaviště kde jsme očekávali kýženou loď

[Lago del Desierto] Marné čekání na loď

[Lago del Desierto] Fitz-Roy v pozadí odkrývá své půvaby

[Lago del Desierto] Štíty Fitz-Roy jsou cílem mnoha horolezců

Horolezcem proti své vůli
Zeptali jsme se celníků na trek okolo jezera. Vůbec nám ho nedoporučovali, s kolem trvá těch 15 km alespoň 12 hodin, jsou tam vysoké skály, úzké římsy nad jezerem. Italové se rozhodli, že do toho jdou. Já měl jídla stěží na den a tak jsem se také rozhodl pro trek. Na loď nebyl spoleh a po dvou dnech hladovění bych ten trek třeba ani fyzicky neutáhl. Ráno jsem odšrouboval pedály, aby mne nebouchaly do nohou, řídítkovou brašnu nacpal do prázdné brašny na jídlo a vyrazil. Byla to noční můra - šíleně strmé výstupy a sestupy, lezení po skalách, balancování na 30 cm široké římse 15 metrů nad vodou, brodění potoků a močálů, neustálé přelézání padlých stromů. S naloženým kolem mi to dávalo mimořádně zabrat a po 2 hodinách to už nešlo. Vzpomněl jsem si na mého otce, který mi říkal "Víš proč se líný strhal? Protože nechtěl jít dvakrát." a zařídil se podle toho. Místo 15 to bylo více než 40 km, šel jsem to vlastně třikrát - nejprve kolo s předními brašnami pověšenými vzadu, zpátky pro 3 zadní rance a zase dopředu s ranci. V půlce jsem potkal asi 15 mladých Argentinců, kteří hledali hotel (ten je sice plánován, ale v provozu není). Poslal jsem je zpátky, oni pochopili, že se vracím pro rance a nabídli mi, že mi rance ponesou a já půjdu jenom s kolem. A já, idiot a hrdopýšek, jsem jim poděkoval a odmítl je s tím, že by to nebylo sportovní. No nejsem já blbec k pohledání?

[Lago del Desierto] Jsem zhruba v polovině treku okolo jezera

[Lago del Desierto] Výživná stoupání mne postupně fyzicky ničila

Před půl šestou jsem slyšel loď, jak si to brblá přes jezero, takže jsem se na trek vydal zbytečně, měl jsem po motivaci a už se mi moc nechtělo pokračovat. Našel jsem místo na spaní, což nebylo lehké. Nejdříve pod skalou, ale pak jsem usoudil, že ze skály mohou padat šutry a tak jsem se přesunul na svažité, ale bezpečné místo. Celou noc jsem sice putoval k té nižší straně a zpátky, ale vyspal se celých 11 hodin.

[Lago del Desierto] Při treku jsem míjel několik vodopádů, tento byl největší

GPSkou jsem zkontroloval, že to mám k silnici na jižním břehu jezera 1.4 km, ale trvalo mi to ještě 3 hodiny. Nakonec jsem to zmáknul za 13 hodin. Slušný výkon v sandálech, kdy jsem kontroloval každé došlápnutí, abych si neudělal nohu. To bych tam mohl taky ležet několik dnů bez pomoci. Kolo dostalo neskutečně zabrat, ale výdřeva vydržela a řazení a převody se mi podařilo ochránit. A já taky dostal zahulit, druhý den mě začal bolet namožený lýtkový sval na levé noze, zkusím vyléčit priesnitzem.

Stará parta v El Chaltén
Po místy hodně mizerné prašné silnici s překrásným okolím jsem se přesunul do El Chaltén. Našel jediný bankomat v městě, který mi nasypal a potkal italský párek, který mne nasměroval do hostelu se zbytkem cyklistické party. Tak jsme se potlapkali, vzájemně pochválili a vše bylo zase jak má být.

[Rio Electrico] Most přes řeku Electrico na prašné silnici do El Chaitén

[Salto del Churrillo] Vodopády poblíž cesty do El Chaltén

[5 km před El Chaltén] Okolí silnice na El Chaltén

[El Chaltén] Město, jídlo a pití v dohledu

Skotský bard
Skotský chlap zhruba mého věku, který zde byl také ubytován, rozbalil večer v jídelně kytaru a foukací harmoniku a spustil. Nejdřív "Just like a woman" a hned poté "All over the watchtower", tedy dva fláky Boba Dylana a tak jsem hned věděl, že budeme kamarádi. Okamžitě jsme odšpuntovali flašky a dali se do toho - teda ne že bych zpíval, tak dalece jsem mu to kazit nemohl. Vzpomínal jsem si na staré songy a on to všechno uměl, texty i melodie a hrál jak o život. Mládež toho dost znala, ale stejně koukali jak puci. My jim se skoťákem povýšeně sdělili, že ví o muzice a životě vůbec kulový, protože nezažili šedesátý léta a od tý doby se nic pořádnýho v rockové muzice nestalo. No a Yon mi líčil nadšené zážitky z Prahy, které se točily okolo názvů piv - Staropramen, Plzeň, Budvar, které uměl s roztomilým českým akcentem. A potěšil mne - když poprvé ochutnal Budvar, tak prý prohlásil, že by si Američané měli ten Budweiser strčit do ......, nebo vlastně za klobouk, nebo tak nějak je ten anglický idiom.

[El Chaltén] Působivý Fitz-Roy se vypíná nad městečkem

Nuda, ale daleko
Spát jsem šel sice pozdě, ale ještě při smyslech, protože jsem si udělal na bolavé lýtko priesnitz. Vyjel jsem až v půl jedenácté. Překvapila mne seňorita v panaderii (pekárně), která mi říkala, že do El Calafaté na kole nedojedu, takový je tam prý vždycky protivítr. No, to bude až zítra a tak jsem se tím nijak netrápil. Užíval jsem si asfaltu a ideálního cyklistického počasí - téměř bezvětří se zamračenou oblohou, ale bez deště. Rozmazlen z Chile jsem podcenil zásobení vodou, po cestě nebyl přístup k jezeru a řeky byly špinavě šedé nebo hnědé jak močůvka. Ale štěstí mi přálo, zastavilo u mne auto, z něj vyskočil dohola vyholenej a zcela potetovanej Talián. Před 14 dny dokončil jízdu Aljaška - Ushuaia a tak se podělil o zážitky. A jestli prý něco nepotřebuji - já klasicky že ne, on alespoň ti dám vodu a k pet flašce vody přidal šunkový sendvič a balík slaných tyčinek. Já myslel, že něco koupím na křižovatce se silnicí 40, vzdálené 90 km od El Chaltén, ale tam nebyla ani autobusová zastávka, natož benzinová pumpa nebo nějaký obchod.

Cesta vedla po skoro ploché a přímé silnici obklopené nezáživnou pampou. Obrovské ledové kry, které se zatoulaly hluboko do jezera byly sice zajímavé, ale dost daleko. Aut jezdilo minimum a tak zábavu poskytovaly pouze ptáci a občas popletený pásovec, kolébající se přes silnici. Přesto mi vadila jízda bez zpětných zrcátek - jedno se ulomilo samo a to druhé jsem urazil, když mi kolo spadlo do hluboké rýhy před argentinskou celnicí. To mi sice přinesl jeden z pěšáků, slepil jsem ho stříbrnou páskou, ale ono nedrží polohu a tak je nanic. A já pořád ze zvyku koukám na levý a pravý konec řídítek, abych poznal cvrkot za sebou a zrcátka nikde. Jedinou známkou civilizace byl hotel El Leona u stejnojmenné řeky, kde jsem se navečeřel a koupil pivko jako šláftruňk. Mezitím začalo příjemně foukat zezadu a já jel jako širón. Po sedmé hodině jsem vyhlížel spaní u vody, poblíž mostu přes Rio Leona sjel ze silnice a stan postavil na travnatém břehu. V řece jsem se také umyl, ale v té zakalené vodě mne to moc nebavilo a docela jsem to odflákl.

[Silnice 40] Guanaca čeká až přejedu, aby mohla přes silnici za druhem / družkou

[Silnice 40] Pampa a v pozadí řetězec hor

Nabídka která se nedá odmítnout
V noci mne probudily zuřivé nápory větru, musel jsem vylézt ze stanu a pro jistotu schovat ručník z řídítek, aby neulétl. No a to už jsem věděl, že se projevuje Patagonie v plné síle. Už ranní balení stanu byl v tom vichru docela rébus. Prvních 50 km jsem měl vítr nejčastěji tak ze 4 až 5 hodin, to bylo dobré, při vhodném natočení těla mne to hnalo vpřed. Na posledních 32 km silnice odbočuje na západ a já měl tu vichřici přímo do obličeje. Síla větru se projevovala také v tom, že se mi neustále otevíral zip na mé ojeté windstoperovce, jak mi ji vítr rval z těla. A pochvaloval jsem si windstoperové rukavice prozíravě koupené v Santiagu, bez těch by to vůbec nešlo.

Vítr se mnou cloumal, já se hrbil co nejníže nad řídítka a závratnou rychlostí s průměrem tak 8 km za hodinu se umanutě šinul k El Calafate. Minulo mne pár dodávek, občas na mne zatroubily jako že mne svezou, ale já si říkal, že stopovat nebudu, jedu přece na kole, že. Když mi zbývalo posledních 15 km, zastavila přede mnou dodávka, vystoupili 2 chlápci, kolo mi šoupli dovnitř, ani se na nic neptali. Tak jsem hupsnul za kolem a byl jsem rád, že to tak dopadlo. Zachoval jsem si tvář a cyklistickou hrdost a přitom se nemusel další 2 hodiny plahočit v oblbující a vyčerpávající vichřici.

El Calafate
Město s asi 15000 obyvateli je zaměřeno výhradně na turisty. A může si to dovolit - legendární ledovec Perito Moreno je odtud jen 75 km a další přírodní atrakce poblíž v národním parku Los Glaciares (ledovce). Důsledkem je poměrná drahota, spousta drahých outdoorových obchodů hlavně s oblečením, neboť klima je díky ledovcům a neustávajícímu větru hodně chladné. A samozřejmě i vyšší ceny ubytování, i když mimo sezónu, která začíná až v prosinci, jsou ceny ještě docela slušné. Já jsem přijel nějak vyhladovělý, tak jsem vykoupil půlku zdejšího supermarketu a hlavně zeleninu a ovoce si nacpal do chřtánu v takovém množství, že mne to konečně uspokojilo.

[El Calafate] Lesk manželů Peronových už trochu poničil čas

Namoženému svalu na levém lýtku jsem poskytl 2x priesnitz, jednou 134 km a podruhé jenom něco přes šedesát, ale prohnal jsem ho proti silnému vichru. A opět se potvrdila moje teorie, že dobře vychované tělo se vyléčí samo. Sval uznal, že žádné protesty vyjádřené formou bolesti nezabírají, že žádné rozmazlování nebude a tak se zařadil do lajny a bez bolesti začal spolupracovat se zbylými částmi mého organizmu.

Ledovec Perito Moreno
Kolo jsem zavrhl hned po příjezdu do města, o dalších 75 km v úporném protivětru nestojím. Zaplatil jsem si zpáteční jízdu autobusem za hodně drahých 100 pesos (460 Kč). K tomu je potřeba připočíst ještě vstupné do národního parku rovněž 100 pesos. A když si ještě dáte projížďku lodí k ledovci za 70 pesos, je to docela drahota. Mají to však tak dobře marketinkově zmáknuté, že tou lodí jede skoro každý. Autobus nejprve zastaví u přístaviště, kde čeká přes hodinu na ukončení projížďky a teprve poté dojede k vyhlídkovým plošinám, ze kterých je výhled na ledovec snad lepší než z lodi. Takže jestli chcete ušetřit, vynechejte loď a máte to za 200 celkem. Nejlevnější exkurse s turistickou kanceláří stojí 350 pesos plus 100 pesos vstup do NP, a rozdíl je vlastně jen v tom, že vás vezou mikrobusem namísto autobusem a po cestě dostanete kafe a sendvič.

[Glaciar Perito Moreno] Katamarán Victoria Argentina je připraven k vyplutí

[Glaciar Perito Moreno] Další z lodí pod ledovcem

[Glaciar Perito Moreno] Ledovec kontrastuje s okolními skalami

[Glaciar Perito Moreno] Nad ledovcem se zjevil mrak v podobě busty (doplňte si sami)

[Glaciar Perito Moreno] Neodolal jsem všeobecnému focení a dal to taky

[Glaciar Perito Moreno] Naše loď

Ale nechme peníze na pokoji, neboť ledovec je prostě úžasný kus přírody, který mne doslova omráčil svojí rozlohou a specifickou krásou. Navíc se jedná o kousek, který neubývá, ale naopak každoročně přibývá a rozšiřuje se. Špičky ledovce mají nepopsatelně sytou modrou barvu, výška ledovcové fronty je okolo 50 metrů a rány jako z děla, které dělají odpadávající kusy, slyšíte každou chvíli. Někdy jsou to fakt mackové takových rozměrů, že jejich pád nadělá vlny nečekané velikosti. A když nad tímhle vším proletí pár kondorů s rozeklanými konci křídel, uvědomí si každý soudný človíček, jak je příroda na něj hodná, že ho tady nechá vůbec vegetovat.

[Glaciar Perito Moreno] Celkový pohled mne uhranul

[Glaciar Perito Moreno] Z vyhlídkových plošin se lze nechat ledovcem fascinovat několik hodin, neomrzí to

[Glaciar Perito Moreno] Odpadlé kusy ledovce se vrší v zálivu

[Glaciar Perito Moreno] Další kus odpadl

[Glaciar Perito Moreno] Velikost vynikne ve srovnání s lodí, na které je více než 100 lidí

[Glaciar Perito Moreno] Protisvah porostlý červenými květy chilského 'Ohnivého keře'

V náručí větru
Při výjezdu z Calafate jsem byl zvědav na to, zda bude zase dout tak silný vítr a ve stejném směru, nyní pro mne velice příznivém. A povedlo se, sílu větru nemohu posoudit, ale směr byl stejný. A tak jsem se posadil co nejvíce zpříma, zády se opřel o tu vichřici a pohodlně šlapaje na nejtěžší převod jsem se závratnou rychlostí řítil ke křižovatce se silnicí 40. Ani tam se nic nezměnilo a tak jsem měl záhy za sebou 50 km a ani jsem se nezapotil. Potom začalo výživné stoupání z 300 do 900 metrů, ale vítr pomáhal tak, že jsem ani v nejstrmějších partiích nejel na nejmenší talíř.

[Estancia Campamento] Jedna z mála farem při cestě

Jako Němci u Staligradu
jsem si připadal na vrcholu náhorní planiny. Začalo sněžit, sníh byl tvrdý, spíše to bylo krupobití a já mrznul a hledal nějaké závětří, kde bych se mohl obléci. Po 5 km se objevil zářez silnice, svah trochu clonil vítr a já na sebe navlékl vše co jsem měl. Lyžařská kukla dobře zateplila hlavu, nová goretexová bunda koupená v Santiagu taky fungovala výborně. Zimní cyklistické kalhoty mají windstoper jenom vpředu a to byla trochu zrada, protože vítr foukal ze zadu a bez problému profoukl zateplené kalhoty. Ruce se docela podařilo ochránit kombinací windstoperových rukavic a na nich natažených vlněných rukavic z lamy. Ale cyklistické sandály s tlustými ponožkami zůstaly úzkým profilem a na nohy mi byla fakt zima. Tak jsem kmital prsty na nohou, abych je prokrvil a nenechal je namrznout. Po 40 km jsem z té sibérie vyjel, u El Cerrito ostře zahnul na prašnou silnici a vše bylo zase jinak. Špatná silnice a protivítr mne rozehřály a já se staral o to, abych ujel sněhovým mrakům sahajícím až k zemi, které mne pronásledovaly.

[El Cerrito] Odbočka na prašnou silnici na Tapi Aike

[10 km Z od El Cerrito] Stále mne pronásledovaly mraky plné deště a sněhu

Noc na pos..ném policejním dvorku
Věděl jsem, že silnice křižuje řeku Pelque a tak jsem očekával, že bych se tam mohl vyspat, umýt, uvařit. Vaření nebylo nutné, měl jsem s sebou připravené sendviče, tak by stačilo jenom udělat čaj. No jo, ale u řeky byl barák, u něj 3 lidé a tak jsem chtěl pokračovat k další řece asi 9 km vzdálené. Nerad spím někde, když o mně někdo ví. Ale pak jsem si všiml, že ti lidé mají kola s bagáží a zajel k nim. Byli to 3 belgičtí kluci na cestě z Ushuaia, chtěli přespat v závětří za domkem, ale majitel a zřejmě i policajt na částečný úvazek (v domě byla policejní stanice), nebyl doma. Naštěstí nechal na okně policejní stanice lístek, že se vrátí asi v 7 večer. Dobře to dopadlo, neměl námitky a tak jsme museli nejdříve vyklidit doslova zas..ný dvorek od psů a kdoví ještě od jakých zvířat a potom postavit stany. S vařením jsem si dost užil, nevzal jsem si z domova praktickou clonu proti větru od benzinového vařiče MSR a tak mi vítr neustále sfoukával plamen na plynovém vařiči. Přesunul jsem se snad 5x než jsem našel téměř bezvětrný koutek. Jó, vítr v Patagónii, to je prevít.

Against the wind
Hoši mi nadšeně líčili, že konečně měli vítr v zádech a tak jsem věděl, co mne druhý den čeká. Prašná silnice byla fakt mizerná, k tomu ten protivítr, těšil jsem se na Tapi Ake, kde po 70 km začal zase asfalt a měla tam být možnost se najíst. Asfalt tam opravdu byl, ale jídlo se omezilo na minimální kiosek u benzinové pumpy, kde byla k dostání pouze cola a sušenky. Nabral jsem alespoň pitnou vodu, pumpař kvůli tomu musel zapnout agregát, ale neprotestoval, stejně neměl co dělat. Silnice sice dobrá, ale vítr o to horší, hustý jak melasa a já se tím musel prodírat dalších 30 km. Nakonec jsem viděl u silnice silničářskou kůlnu, nejprve ji přejel, ale pak si uvědomil, že je to ideální ochrana před větrem. Vrátil se, trochu tam uklidil, postavil v ní stan a v krásném bezvětří pohodlně uvařil a spokojeně se vyspal.

[40 km Z od El Cerrito] Prašná silnice vedla typickou pampou a k tomu do tváře stále a úporně bušil protivítr

[50 km Z od El Cerrito] V pozadí vykukuje masiv hor z NP Torres del Paine

[15 km před Cerro Castillo] V téhle silničářské kůlně jsem postavil stan a unikl tak neustále dotírajícímu větru

Pořádek musí být
Druhý den nad ránem silně lilo, tak jsem to zaspal. Okolo deváté už bylo polojasno, vyhrabal jsem se, uvařil a vyrazil na cestu. A kupodivu, tam kde byl včera protivítr (head wind), byl dnes vítr v zádech (tail wind, neboli ocasní vítr jak říkají Angličané a myslí tím ocas zvířat). Možná, že vám to rozebírání směru větru připadá malicherné, ale pro cyklistu je to zásadní věc. Argentinskou celnicí jsem projel bez problémů, akorát tam na mne nějaký německý turista vykřikoval, ať odevzdám zapalovač. Hned mi došlo, že poznal českou vlajku a věděl, že v roce 2005 jeden český turista vařil na vařiči v silném větru a vypálil 10% NP Torres del Paine. Žádná vtipná odpověď mne nenapadla, tak jsem mu jenom česky řekl ať jde do pihele a jel do 6 km vzdáleného Cerro Castillo na chilskou celnici. Tam jsou vysazeni na cyklisty a motorkáře. Po pasové kontrole mne poslali na celní, tam mne nechali vyplnit formulář s tím, co všechno nevezu a potom mi řekli "a teď se na to podíváme". Šli ke kolu, prohlídli tašku na řídítkách a pak si poručili, ať jim donesu 3 zadní brašny do skeneru. V brašně s jídlem jsem měl draze nakoupenou zeleninu a ovoce, které tady neseženu a které jsem si rozhodně nechtěl nechat zabavit. Tak jsem jim brašny nosil po jedné, mezitím otevřel brašnu s jídlem a vše závadné strčil pod bundu, kterou jsem strategicky přehodil přes řídítka. O vitamíny se připravit nedám. Dal jsem si skvělý oběd za dobrou cenu. V jediném mini obchůdku v Cerro Castillo jsem draze nakoupil zásoby na 3 dny, ale poté co jsem viděl ceny v kioscích v NP to bylo vlastně velice levné.

[10 km před Cerro Castillo] Pohled na vzdálený NP Torres del Paine

[8 km před Cerro Castillo] Pomníček u silnice nacpaný lahvemi, obsah jsem nekontroloval

[5 km před Cerro Castillo] Zpátky v Chile

Cestou do NP jsem potkal francouzský pár, který jede s tříletou holčičkou zhruba měsíc z Usahuaia a mají před sebou celý rok. Já to vození dětí v trailerech neuznávám, nic z toho nemají sedět řadu hodin v boudičce na kolech, dýchat prach a smrad z okolo projíždějících aut. Ale dozvěděl jsem se pár potřebných informací o tom co mne čeká. Začalo silně pršet, výhodou bylo, že silnice přestala prášit a projíždějící auta mne už nezasypávala vrstvou jemného prachu. Chtěl jsem dojet až do kempu Torres del Paine, ale pršelo tak silně, že jsem to zapíchl u refugio Laguna Amarga. Za pokoj chtěli cca našich 900 Kč, to jsem odmítl a dal stan za 140 Kč (4000 pesos), postavil ho v dešti bez toho, aby mi navlhl spacák nebo karimatka. Samozřejmě záchod a sprchy jsem měl k dispozici. Vlastně jsem se utábořil na chodbě ubytovny, tam nechal uschnout bundu a kalhoty do deště, odložil tam brašny a ve stanu jsem se jenom vyspal. V ubytovně byl ještě párek polských cyklistů, kteří s majitelem dohodli, že mohou za nějaký bakšiš spát na chodbě a potom 2 regulérně ubytovaní lidé.

[25 km S od Cerro Castillo] Francouzský pár na cestách s tříletou holčičkou

[25 km S od Cerro Castillo] Chudák děvče zavřené několik hodin denně v traileru za kolem, dýchající prach a kouřové splodiny

Trek v sandálech
Druhý den jsem vjel do NP, zaplatil 15000 pesos vstupní poplatek a dojel do 10 km vzdáleného kempu Torres del Paine (5000 za stan). Před polednem jsem vyrazil na velmi populární trek na vyhlídku na tři "věže". Ještě není sezóna, ale bylo to jak na Václaváku, spousta lidí. Ale hrdě musím říci, že jsem byl jediný, co to šel v sandálech. Řada lidí šla s bágly buď do kempu Chileno a nebo do kempu zdarma asi hodinu pod vyhlídkou. Po cestě jsem si dobře potlachal s lidmi, které jsem míjel, přece jen na lehko to jde snadno. Nahoře byly vrcholky věží v mracích, foukal vítr ostrý jak žiletka a občas do toho zasněžilo. Vydržel jsem tam asi 20 minut a potom jsem velmi opatrně sestupoval dolů. Vrchní část trasy vedla v kamenné suti a já musel dávat majzla, abych si neudělal nohu. Potom byl zase písečný svah a prostě sandály jsou na sestup mnohem horší, než na výstup nahoru. Přesto jsem to udělal za 5 hodin a běžná doba je 7 hodin.

[NP Torres del Paine] Na úpatí horského masivu je hotel a kemp Torres del Paine

[NP Torres del Paine] Líbilo se mi schématické značení treku s výškovými a časovými údaji

[NP Torres del Paine] Campamento Chileno je zásobováno výhradně koňmi - kůň vpravo má naloženy prázdné bomby na propan-butan, vlevo odpadky

[NP Torres del Paine] Koňský konvoj míří do údolí pro zásoby

[NP Torres del Paine] Trek na vyhlídku na 'věže' vedl částečně lesem

[NP Torres del Paine] Vodopád na protějším svahu při treku na vyhlídku na 'věže'

[NP Torres del Paine] Věže trčí do mraků, ale alespoň něco bylo vidět

[NP Torres del Paine] Na vyhlídce foukal mrazivý vítr a chvíli sněžilo

[NP Torres del Paine] Duha nad údolím s kempem Torres del Paine

Průjezd národním parkem
jsem absolvoval další den a bylo to asi to nejhezčí z celého letošního vandru. Zejména náhorní planina mezi jezerem Nordenskjold a Sarmiento byla fakt úžasná. Spousta malých lagun, všude se pásly guarnaky a vůbec jsem je kolem neplašil (je zajímavé, jak jsou ovce a krávy zvyklé na auta, ale kolo je spolehlivě vyplaší). Viděl jsem zdejší lišku a dokonce ji nepříliš úspěšně vyfotil, pozoroval hejna ptáků, koukal na okolní hory, byť byly částečně zahaleny v mracích, prostě nádhera. Odpoledne začalo pršet a já to zapíchl v kempu u Rio Serrano. Výhodou bylo, že u každého stání byla zastřešená bouda se stolem a lavicemi. Tak jsem mohl nerušeně vařit bez ohledu na vítr a večer dokonce psát svůj blog na počítači.

[NP Torres del Paine] Řeka tekoucí okolo vstupu do NP u Laguna Amarga

[NP Torres del Paine] Dnes se nechce věřit, že guanaky skoro jako druh vyhynuly

[NP Torres del Paine] Guanaca se v klidu prochází, její kolegyně na kopci hlídá, zda se na ně nechystá puma

[NP Torres del Paine] Guanaca to valí přes svodidla

[NP Torres del Paine] Před objektivem se mi mihla kmotra liška

[140 km silnice 9] Nandu - zdejší pštros

[NP Torres del Paine] Na náhorní planině byla spousta malých lagun

[NP Torres del Paine] Uprostřed rákosí v laguně je vidět hnízdo

[NP Torres del Paine] Hnízdo a hlídající mamina

[NP Torres del Paine] Typický žlutý porost

[NP Torres del Paine] Červená občas zpestřila šťavnatě zelené louky

[NP Torres del Paine] V pozadí neuvěřitelně modré jezero Nordenskjold (moc španělsky to nezní, že)

[NP Torres del Paine] Ohlédnutí na masiv s 'věžemi'

[NP Torres del Paine] Řeka Paine

[NP Torres del Paine] Tak takhle jsem to tam brousil

[NP Torres del Paine] V plné jízdě

[NP Torres del Paine] Některé vychytávky na mém kole zaujaly nejen odborníky, ale i většinu laiků

Dobré oblečení odolalo celodennímu dešti
Pršelo celou noc a ráno to pokračovalo s nebývalou intenzitou. Byl to takový den, kdy se mraky válí po zemi a naděje na zlepšení je v nedohlednu. Naštěstí to nová goretexová bunda koupená v Santiagu zvládla na jedničku a dokonce i doma naimpregnované kalhoty neprotekly. Prašná silnice s dost mizerným povrchem se vlnila nahoru dolů a míjela spoustu vyhlídek na hory, ale ty byly bohužel skryty v mracích. Za pěkného počasí to musí být zážitek. K večeru pršet přestalo, velmi silný vítr zůstal. Po celou dobu jsem ho měl z boku, ale posledních 16 km po krásné asfaltce v zádech a tak jsem přímo vletěl do Puerto Natales. První cesta vedla do přístavu, druhá do restaurace na dobrou rybu k večeři a nakonec do supermarketu, kde jsem si zase mohl koupit ovoce, zeleninu a oblíbené chilské červené.

[Puerto Natales] Pobřežní silnice u přístavu

[Puerto Natales] Pomníček s padlou dívkou u silnice vyzdobený PET lahvemi

Výjimka potvrzuje pravidlo
Silnice číslo 9 z Puerte Natales do Punta Arenas je známá tím, že tam duje vítr síly vichřice a ten bych měl mít v zádech. Docela jsem se na to těšil, ale marně. Pršelo, úplné bezvětří a tak jsem to musel normálně odpracovat. Vyspal jsem se ve stanu u silnice a druhý den jsem se alespoň najedl ve Villa Tehuelches, jediném větším městečku na trase (cca 40 domů). Byl jsem se podívat v místním kostelíku a když jsem vycházel, přišel ke mně místní občan a dal mi tašku s čerstvě napečenými koláči. To mne fakt dostalo, s díky jsem zamával jeho manželce, která to sledovala za záclonou.

[50 km silnice 9] Detail pomníčku u silnice

[48 km silnice 9] Dům u zálivu

Jinak je to nudný přejezd, kde kromě podivné skály v Morro Chico není ani nic moc k vidění. A hrozně mne zklamaly řeky. V GPSce jsem si našel řeky, u kterých jsem se chtěl vyspat. Bohužel v nich nebyla voda. Jedinou zábavou byly pomníčky u silnice a asi 20 km před Punta Arenas automobilové závody. Prolezl jsem ohradou, jako spousta místních a podíval se na dva závody. A pak už bylo všechno špatně. Silný nedělní provoz mne vyhnal na nezpevněnou krajnici, jinak by mne někdo sestřelil. Před městem byla uzavřena polovina dvouproudé silnice, zase všichni jezdili natěsno; naštěstí se mi podařilo většinu uzavírky projet po pruhu ve výstavbě. Zastavil jsem se ještě v supermarketu a dorazil chvíli před sedmou. A začal horor - projel jsem asi 15 hostelů a všude měli plno. Nejdřív jsem myslel, že je to ve mně - smrdím, mám špinavou tvář, narostly mi rohy a kopyta, stříká ze mně krev, prostě něco takového. Ale pak jsem si uvědomil, že mi ve 4 případech vůbec nepřišli otevřít a v mluvítku mi jenom vzkázali, že mají plno. Naštěstí jsem narazil na jednoho majitele, který mi vysvětlil, že je město plné Argentinců a lidí, kteří se vrátili ze zájezdu do Antarktidy a že zítra vše bude OK. Dal mi mapu, řekl ať centrum vynechám a ukázal mi čtvrť, kde bych se mohl chytit. Začalo silně pršet, já se ani dál od centra nechytal a tak jsem si řekl, že až se začne stmívat, postavím si stan na pobřeží, poblíž cyklostezky. Nakonec jsem se ve čtvrt na deset chytil (vidět je zhruba do deseti), ale pouze ve společné ložnici pro 4, kde jsem vyfasoval palandu, jedinou a poslední postel v hostelu. Ale jinak fajn, mají WiFi a kuchyni, horká voda ve sprchách, vyperou prádlo. A druhý den jsem se přestěhoval do samostatného pokoje a vše bylo OK.

[20 km silnice 9] Automobilové závody

[Punta Arenas] Hodiny v přístavu

[Punta Arenas] Plaza de Armas