Velikonoční ostrov

Češi se cpou na ostrov
Čekal jsem, až nás pustí do letadla, když v tom slyším český hovor. Tři mladí krajani (dvě + jeden) ventilovali své problémy se zavazadly. V Madridu se jim to zaseklo, bylo přebukováno, letěli další den jinou trasou. A jak bývá pravidlem, zavazadla se vydala svou cestou. Obvykle se to za den spraví a zavazadla dorazí, ale v jejich případě se to nějak nedařilo. Zavazadla dorazila až po pěti dnech, kdy jsme z ostrova odlétali. Ostrov je malý a tak jsme se téměř denně potkávali, tu na silnici, tu na folklórním vystoupení. Takže nebylo vyhnutí a museli jsme si udělat společnou fotku alespoň s Davidem.

[Velikonoční ostrov] Anakena - zase jsem potkal Čechy z letadla - ostrov je malý

Let byl příjemný a díky dobrému vínu, které letušky iniciativně nabízely, uběhlo více než pět hodin jako nic. Přispěly k tomu i oldies v palubním systému, kterých tam bylo zřejmě díky vypršení copyrightu neskutečné množství. Já si dal dvě desky Zimermanna (Bob Dylan) a pak jsem si připomněl studentská léta a mrtvé kamarády díky peckám, které bravurně vyhrávali Creedence Clearwater Revival. S bydlením na ostrově jsem si nedělal starost, necelé 2 km od letiště byl na mapě uveden kemp.

Na letišti už číhali dravci. Správně mne odhadli, že patřím do kempu. Původně jsem chtěl smontovat kolo a dojet tam po svých, ale řekli mi, ať neblbnu a vše naložili na pick-up. Za hodinu už jsem měl postaven stan na pobřeží, který čelil prvnímu deštíku na jihoamerickém kontinentu. Mimochodem, kemp byl na Avenida Pont a majitelkou byla Marta Pont. Tak jsem se jí na to zeptal - její táta byl Francouz a když sem přijel, tak koupil hodně velký kus země a tak je na tom Marta i její manžel Robert dneska fakt dobře. Kemp byl čistý, stany na řídké trávě asi 50 metrů od moře, které bušilo do pobřežních skal a dělalo vlny několik metrů vysoké. Ohromná kuchyně, každý měl velkou uzamykatelnou skříňku, kam se mi vešly všechny brašny. Nádavkem WiFina zdarma.

[Velikonoční ostrov] Kemping byl přímo u moře, menší stan než můj tam nebyl

Změna odletu
Ráno jsem sháněl pořádnou mapu pro cyklisty. Samozřejmě ji měli v půjčovně kol, černobílá mapa, spíš plánek, ale vyznačeny všechny silnice, cesty a cyklistické treky včetně kilometráže a také všechny památky. Viděl jsem, že by na to bylo 5 dní moc a tak jsem se zastavil v kanceláři LAN a změnil si odlet z úterý na neděli (bezplatně).

Východní pobřeží
Potom jsem začal objíždět východní pobřeží. Začalo to nenápadně, prostě ostrov se členitým pobřežím, vysokými vlnami a nezajímavou vegetací, většinou travou a nízkými keři. Pouze uprostřed ostrova je les. Poutavé byly kopce nezvyklých tvarů, které nezapřely sopečný původ. Jinak pouze mírné stoupání, nejvyšší kopec má zhruba 500 m. Bez brašen jsem nejezdil, ale spíš lítal, pociťoval jsem silný přebytek energie a tak jsem sporadickým cyklistům, na vypůjčených horských kolech, dával pořádně zakouřit. Pak se objevilo ve volné krajině první postavené moai, zálivy s řadou povalených soch a rozkutálenými "klobouky". Přestal jsem se bavit jízdou na kole a přeskakoval jsem od památky k památce a byl jsem tím nadšen. Prvním vrcholem bylo turisticky profláknuté Ahu Tongariky, kde je na břehu zálivu na rozlehlém ahu (podstavci) postaveno 15 moai. Jedná se o soubor původních soch, které byly v období kmenových válek povaleny, ale celkem nedávno znovu postaveny.

[Velikonoční ostrov] Ahu Tongariky - největší soubor znovu postavených soch

[Velikonoční ostrov] Ahu Tongariky - modelem musel být hezký člověk, že?

[Velikonoční ostrov] Ahu Tongariky - největší soubor soch

Další pecky následovaly - petroglyfy (rytiny v kameni) představující zdejší faunu a flóru, proslulý Pupek světa, kterému vévodí silně magnetický kámen, který mi přišel nepřirozeně teplý vzhledem k okolním kamenům. Kapesní pláž v Ovahe, kde je kvůli padajícím kamenům a zákeřným proudům koupání zakázáno. O něco větší pláž v Anakena, která díky palmám a bělostnému písku asi nejvíc připomíná Polynézii, a je obklopena 2 archeologickými nalezišti a na pohled působivými moai Ahu Nau Nau, každé s pukaem (červeným kloboukem) a očima z korálů. Poslední den jsem si vzal plavky a v nepříliš teplé, ale krásně čisté, vodě si bezvadně zaplaval. Tím první den skončil, po asfaltce vedoucí středem ostrova jsem nejprve asi 4 km vystoupal a pak se krásně svezl 15 km z kopce do Hanga Roa.

[Velikonoční ostrov] Papa Vaka - soubor prehistorických rytin v kameni

[Velikonoční ostrov] Te Pito Kura - pupek světa

[Velikonoční ostrov] Anakena - Ahu Nau Nau - unikátní skupina s "klobouky"

[Velikonoční ostrov] Anakena - konečně pláž z Polynézie - koupel byla příjemná, i když nepříliš teplá

Západní pobřeží
Druhý den jsem to dal na západ, kde je cesta podstatně kratší, neboť po části pobřeží neveda žádná cesta. Dvě moai jsou přímo u přístavu v Hanga Roa. Potom se objede zdejší malebný hřbitov a objeví se komplex Tahai se 3 velkými ahu a řadou drobnějších staveb a rituálních útvarů vyskládaných z kamenů. Potom série jeskyní jako je pobřežní Ana Kakenga nebo rozlehlá vnitrozemská Ana Te Pahu (banánová jeskyně), kde v otevřené části rostou banánovníky a uzavřená - podzemní - část byla zásobárnou vody. Jediná vnitrozemská plošina s moai je Ahu Akivi - traduje se, že je to pomník 7 mladým průzkumníkům, kteří poprvé obsadili ostrov a umožnili jeho civilizaci.

[Velikonoční ostrov] Ahu Ko Te Riku - jedna z mála moai s očima

[Velikonoční ostrov] Ahu Tahai v popředí, v pozadí skupina na Ahu Vai Uri

[Velikonoční ostrov] Hanga Kio'e

[Velikonoční ostrov] Ahu Akivi - údajně pomník sedmi mladým průzkumníkům, kteří obsadili ostrov

[Velikonoční ostrov] Ahu Akivi - zezadu tady kromě mne nikdo moai nefotí

A další nádherné místo Puna Pau - místní kloboučnictví - neboli lom, ve kterém se vyráběly pukao. Červená hornina, zbytky opuštěných už dokončených pukao, některé úctyhodných rozměrů. A nádavkem krásný výhled do krajiny.

[Velikonoční ostrov] Puna Pau - lom ve kterém se vyráběly "klobouky" k moai - zbylé nepoužité výrobky z doby, kdy obyvatele přestala výroba moai bavit

[Velikonoční ostrov] Puna Pau - tohle už se na hlavy moai nedostalo

Orongo
Sjel jsem dolů k letišti, v "supermercado" (honosný název pro tak malý krámek) koupil místní sladký dortík, abych měl více energie na následující stoupání. Majitel už mne znal ze včerejška, ptal se kam jedu, tak mi přihodil balíček žvýkaček zdarma, abych prý to stoupání přežil, srandista. Lidi jsou zde fakt super, je to holt malý a já jsem tady sice teprve druhý den, ale už znám pár místňáků a musíme se potlapkat při každém setkání. A rovněž pár turistů, kterých je zde překvapivě málo, švýcarský párek, který mne fotil u Tongariky, holandské cyklistky, které jsem nasměroval na 300 m vzdálenou jeskyni Ana Te Paku, o které neměli ani anung. Dvě americké kočky také na vypůjčených kolech, které jsem v těžkém terénu předjel asi třicítkou a ony to smažily pětkou a měly z toho údajně šok; jak se mi svěřily večer ve městě. Dva japonští samurajové, také na kolech, které jsem párkrát předjel a kteří pro celkové vyčerpání a demoralizaci, kterou jsem prý v nich vyvolal, dojeli do Hanga Roa stopem a setkali jsme se opět v kempu, kde jsme bydleli, aniž bychom o tom předtím věděli.

A je to tady
Zatím furt dobrý, ale frenetické nadšení se ještě nedostavilo. To přišlo na vrcholu stoupání na Orongo, kde se zjevil kráter Rano Kau úctyhodných rozměrů, průměr 1600 m a hloubka 200 m. Na dně jsou bažiny a bujná vegetace. Hlavně mne fascinoval vykousnutý okraj na jižní straně, kudy se zřejmě vylila láva a stekla do moře. Chtělo by to fotit z letadla, nebo s nějakým hodně širokým objektivem. Na fotkách to nevyzní, ale ten pohled a pocit je nepopsatelný. K tomu ještě Orongo, rekonstruovaná rituální vesnice, která sloužila pouze pár dní v roce, hlavně v období ptačího obřadu. Mladí muži přeplavali na ostrůvek Motu Nui (spíše větší skálu v moři) a kdo přinesl první ptačí vajíčko, požíval následující rok velkou vážnost a měl značné pravomoci. Domy byly kamenné, dvojité kamenné stěny vyplněné hlínou a měly oválný půdorys, připomínající tvarem člun. Jsou přilepeny na vnější stranu kráteru nad mořem a je to tak neskutečné místo, že jsem čekal, kdy se z domku vybatolí první hobit.

[Velikonoční ostrov] Rano Kau - kráter o průměru 1600 m a hloubce 200 metrů

[Velikonoční ostrov] Pohled na ostrov ze stoupání ke kráteru Rano Kau

[Velikonoční ostrov] Rituální vesnice Orongo - průřez domkem

[Velikonoční ostrov] Rituální vesnice Orongo - čekal jsem, kdy se objeví první hobit

[Velikonoční ostrov] Rituální vesnice Orongo - rytiny v kameni a 3 motu (ostrovy) - největší Motu Nui byl dějištěm hledání prvního vajíčka - důležitého každoročního rituálu

[Velikonoční ostrov] Rituální vesnice Orongo - hrana kráteru sousedí s vesnicí Orongo

Večer jsem šel fotit západ slunce za moai na Tahai, které sousedí s Hanga Roa, z kempu asi 3 km. Zaujal mne přitom místní křesťanský hřbitov, kde rozsvícené lampičky dodávaly místu atmosféru a ve vzdáleném pozadí se v šeru krčily moai.

[Velikonoční ostrov] Hřbitov v Hanga Roa

Poslední den jsem obejel oblíbená místa, abych si je dostatečně užil. Hodně času jsem strávil ve fabrice na moai, v lomech v hoře Rano Raraku. Tato bývalá sopka, jak jinak, má z jedné strany kráter zatopený vodou, ve které se právě koupal místní ranger. Okolo se na žírné trávě pasou divocí koně, jsou hodně plaší a jak jsem se přiblížil, tak se celé stádo klusem vzdálilo. Z druhé strany je vlastní lom, kde je vidět řada rozpracovaných moai, některé kusy snad 8 metrů dlouhé, tesali je naležato. Ve svahu je potom rozeseta řada soch, většinou již dokončené a zřejmě čekající na dopravu. Z lomu je vidět záliv, u něhož se jako hrábě tyčí sochy na Ahu Tongariki a nad tím se vypíná hora na nejméně přístupném poloostrově Poike.

[Velikonoční ostrov] Tongariky - pohled na Rano Raraku

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - pohled na cirkusový stan - pardón, na menší sopku u moře

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - v kráteru se pasou divocí koně

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - jezírko sladké vody v kráteru

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - v lomu se připravovala další moai, a hned pěkný macek

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - moai se vyráběly na ležato

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - opuštěné sochy v různém stádiu rozpracovanosti

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - hotové moai rozeseté po svahu

[Velikonoční ostrov] Ranu Raraku - pohled na Tongariki - "hrábě" jsou sochy na podstavci v zálivu

[Velikonoční ostrov] Ovahe - pohled na nepřístupný polostrov Poike

Vrtět zadky
místní slečny a paní umí virtuózně, jak s chutí předváděli na folklórním vystoupení souboru Kira Kira. Bylo zajímavé, že jako perličku pozvali na pódium divačky, ale žádná zadečkem nezavrtěla ani co by za řeč stálo, natož aby ho rozkmitala ve vysokém tempu do strhujícího rytmu místní muziky. No a mužští, ti zase v tanci lovili, stříleli luky a dělali bububu na potenciální nepřítele. Hodně mi to připomínalo vystoupeni Maorů na Novém Zélandu, ti k tomu ještě vyplazovali jazyky. Ohlas u děvčat v publiku to mělo značný, jak bylo konečně vidět druhý den na letišti, kdy se hoši ze souboru přišli rozloučit se svými krátkodobými obdivovatelkami.

[Velikonoční ostrov] Kira Kira - taneční vystoupení

[Velikonoční ostrov] Kira Kira - taneční vystoupení

[Velikonoční ostrov] Kira Kira - taneční vystoupení

Odlet
Ráno jsem v kempu zabalil kolo, ale bylo to špatné. Neodhadl jsem návin na špulce se smršťovací fólií a bylo jí hodně málo. Vzal jsem tedy původní rozřezaný obal, který naštěstí byl ještě v kempu ve tříděném odpadu, přilepil na kolo a trochu to naaranžoval, aby to alespoň z jedné strany vypadalo festovně. Byla neděle, železářství zavřené a šance dokoupit fólii nebyla. Alespoň jsem se mohl jít podívat do kostela na katolickou mši, ale zpívanou v místním jazyce. Jo, to bylo fakt pěkný, většina místních zpívala se sborem, nádherná atmosféra. No a pak mne odvezli z kempu na letiště, s odbavením nebyly žádné problémy, nadváhou se nikdo nezabýval a místní nakladač mi slíbil, že dá na kolo pozor a šoupne ho do kontejneru až nahoru, abych byl v klidu. Půlku letu jsme prokecali ve stoje s Davidem a s červeným a bílým. V Santiagu jsme byli v 21 hodin místního času, já necelou hodinu montoval kolo (hlavně pumpování mi trvá, pumpička má jenom 5 dkg a tomu odpovídá její výkon), navěsil brašny a světla a vyrazil nocí do města. Podařilo se mi vymotat z dálnic v okolí letiště a najet na trasu, kudy jsem přijel. To bylo důležité, neboť jsem si při cestě na letiště uvědomil, že mám v řídítkové brašně obranný sprej a tak jsem ho uschoval do pohozené bílé galoše u silnice. Sprej jsem vyzvedl a bez problémů dorazil těsně po půlnoci do hostelu, ubytoval se a šel se najíst do noční vyvařovny v sousedství.

[Velikonoční ostrov] Naučte se rapanuiský pozdrav