Severní Patagonie

Uvítací výbor v Chaitén
Tlačil jsem kolo z lodi v hustém dešti a z pevniny na mne mávaly dvě povědomé postavy. Byl to párek, který jsem potkal v lázních Termas de Palguín před 10 dny. Byli jsme jediní návštěvníci, oni se moc nezdrželi, paní se zdála voda v 32 stupňů teplém bazénu moc studená. Potom se ještě vrátili hledat sluneční brýle. Nyní byli velmi srdeční, jsou v lázních Termas del Amarillo necelých 30 km od Chaitén a je to tam prý prima a mám tam za nimi přijet. Pršelo ale tak hnusně, že jsem to zapíchl v Chaitén, našel bydlení s WiFinou a šel nechat vyprat prádlo. Prádelna byla zrušená a tak mi to zadarmo vyprali v hospedaje, kde jsem bydlel. Čisté prádlo je největší problém při takovémto výletu, při jízdě na kole v kopcích se potím a třetí den už začínám smrdět sám sobě. Každou příležitost na vyprání tedy s chutí využiju. V Chaitén nic není, dva obchody a několik prázdných hospod, obé otevřeno až k večeru. Jinak mraky až na zemi a déšť, déšť, déšť.

Pro velký úspěch se opakuje
Druhý den ráno nepršelo, mraky se stále válely po zemi, ale bylo cítit, že se to vybere. Již před polednem bylo hezky polojasno. Projel jsem počáteční asfaltový úsek dlouhý přes 20 km, silnice byla překvapivě kvalitní s širokou krajnicí a s minimálním provozem. Přechod na prašnou silnici byl docela šok. Dalších 20 km silnici opravovali, možná připravovali zpevněný povrch. Momentálně byla poházena 10 cm vysokou vrstvou neutaženého štěrku a v tom se opravdu jezdí hnusně, dá-li se o jízdě vůbec mluvit. Od předního kola se začalo ozývat jemné cinkání a já věděl, že je zle. Taky že jo, zase praskl přední nosič na pravé straně, nyní trochu šikovněji než v Bolívii, tentokrát prasklo oko příčné vzpěry, kterým prochází šroub do vidlice. A stejně musela pravá přední brašna dolů, naložil jsem ji na zadní nosič a ulomenou vzpěru zafixoval, aby mi nevletěla do kola za jízdy. Fakt se mi to nehodilo, tady musím vozit hodně jídla a bez jedné brašny to bude problém. Dojel jsem k lesu, uřízl čerstvý šťavnatý prut tlustý jako palec, a nosič jím vyztužil a znovu zavěsil brašnu. Zatím to funguje a tak doufám, že s tím dojedu až do cíle.

[30 km za Chaitén] Silnice ve výstavbě, neutažený štěrkový zásyp, pro cyklistu fakt výživné

[30 km za Chaitén] Prasklý nosič jsem inovativně opravil čerstvě uříznutou větví

Patagonia me gusta
jak říkáme my hispanisté amatéři. A opravdu je to dle mého gusta, krásná krajina s malebnými zasněženými horami, vulkány, ledovce, jezera, spousta řek a zelené lesy vůkol. Civilizace je málo, provoz na silnici minimální, pouze ta silnice by mohla být o hodně lepší. Obvykle je to taková štěrkem poházená drncačka, má velmi klenutý profil a proto je nejlepší jezdit v koruně, na nejvyšším bodě. Svažité boky poházené štěrkem podkluzují, zejména zatáčky jsou nebezpečné a tak jsem šel jednou k zemi, ale jenom jemně na bok, nic nebezpečného. Ale i na zdejší prašné cestě jsou bezvadné úseky, které se dají smažit skoro jako po asfaltu. Nejhorší to bylo při stoupání do sedla před Piedra de Gato, kde byla série serpentin a výška se získávala hlavně v zatáčkách, a ty nejstrmější jsem kvůli štěrku a podklouzávání kola radši tlačil. Šokem byl po strmém sjezdu na rozkolísané silnici výjezd na asfaltku nejvyšší kvality, načinčanou a uklizenou, se zametenou krajnicí a stejně minimálním provozem jako na prašné silnici, jejímž byla pokračováním.

[Lago Yelcho] Přístaviště

[15 km před Villa Santa Lucia] Prašná silnice prášila opravdu dobře, prostě chilská kvalita

[10 km před Villa Santa Lucia] V takové krajině se jezdí jedna báseň

[Villa Santa Lucia] Kostel

Počasí mi také nebývale přálo, první 3 dny bylo téměř bez mráčku a velmi teplo, jezdil jsem to jen v šortkách a dresu. Pršet začalo až k večeru 4. dne, ale nic dramatického, dalo se v tom pohodlně jet. A co mne baví - spal jsem ve stanu na divoko, ono to ani jinak nešlo. Každý den jsem vyhledal nějaké místo u řeky nebo jezera, abych se mohl umýt a měl vodu na vaření. Ani jsem o sobě nevěděl, že jsem takový fanda do čistoty, vždy jsem se úplně vysvlékl, ponořil se do ledové vody a pomocí hrnce na vaření smyl pot a prach dokonce i z jinak nepřístupných zad. Mám přitom zajímavé pocity - hlava moc nechce, ale tělo se už těší na prudké rozproudění krve a pocit velkého tepla při prvním ponoření do ledové vody.

Problémem je se k té řece nebo jezeru dostat. Vše je tady něčí vlastnictví, tak je to oplocené, aby zvířata neutekla z pastvy. Samozřejmě není problém plot podlézt, ale to odporuje mým zásadám a tak jsem to zatím nemusel udělat. Dvakrát jsem spal v kempu - poprvé u jezera Risopatrón, kde tekla dokonce i voda z kohoutků u jednotlivých stanovišť, ale nikdo v recepci nebyl a nevybíral. Podruhé v dešti v kempu San Sebastian, který byl zavřený pro údržbu, ale vedle řetězu byl pohodlný průjezd pro kola. Tak jsem si to zdůvodnil, že je to tak schválně, aby tam cyklisté mohli. Měli tam velké otevřené kůlny s venkovními krby pro denní pobyt a v jedné jsem si na betonové podlaze postavil stan bez tropika, byl jsem pod střechou. Znovu jsem ocenil samonosnou konstrukci stanu, do betonu bych žádné kolíky asi nenatloukl. A navíc jsem tam vysušil tropiko, které bylo pořád zevnitř vlhké, ráno je tady hodně vlhko.

[Jižně od La Junta] Okolní hory lemovaly vodopády

[Termas del Ventisquero] Termální lázně v mořském fjordu

[Jižně od Puyuguapi] Chov mořských ryb, zřejmě lososů

[Přejezd sedla severně od Piedra del Gato] Namáhavé stoupání kompenzovaly nádherné výhledy

Nejsem tady sám
Druhý den jsem na silnici viděl stopy od dvou kol a říkal si, mají maximálně jeden den náskok, ty někde potkám. Za pár hodin jsem přistihl obědvající párek Francouzů u silnice. Sandra a Rafael to vzali z domova poblíž Lyonu do Afriky, pak se přeplavili do Brazílie a nyní jsou tady a směřují jako já do Ushuaia. Ale tím nekončí, potom jedou zase na sever a pojedou tak dlouho, dokud je to bude bavit. Postavili barák, ten pronajali a z výnosu cestují. Dobrá metoda. Byli opravdu sympatičtí, hned mi nabízeli jídlo a pití. Jezdí ale menší dávky než já, tak 50 km denně a tak chtěli ten den skončit v La Junta, já to dal o 35 km dál.

[15 km před La Junta] Sandra a Rafael vyjeli z Paříže, přes Afriku dojeli do J. Ameriky, konec v nedohlednu

Další den 2 argentinští junáci, evidentně na prvním výletu na kole, udělali u silnice oheň a vařili oběd. Mají také stejný cíl, akorát že jezdí o trochu delší štreky než Francouzi, ale kratší než já. Třeba se rozjedou a ještě se po cestě potkáme, sportovní postavy a dostatek síly na to měli.

[Severně od Villa Amengual] Údolí Rio Grande

[Lago Las Torres] Nabral jsem vodu na pití a pokochal se krajinou

[Jižně od Villa Maňiguales] Krásná krajina a skvělá silnice, paráda

[Virgen de la Cascada] Vodopády zasvěcené panně Marii

[Tunel El Farrelón] Údolí Rio Simpson překlenuté duhou

Coyhaique
je zde největší město. Dal jsem si jeden den oddych, jedl v restauracích, nakoupil zásoby jídla. V jediném cyklistickém obchodě jsem konečně koupil kvalitní mazání na řetěz a svou vizitku jsem s věnováním vlepil do knihy návštěv, abych udělal sympatickému majiteli radost. Řetěz jsem důkladně omyl WDčkem, vše pohyblivé vyčistil a namazal teflonovým olejem, kolo otřel vlhkým hadrem, takže vypadá trochu k světu. Další nákupy - konečně jsem vyřešil problémy s infračerveným přenosem údajů z cyklokomputeru do počítače - koupil jsem nové USB to IrDa (240 Kč) a přenosy jdou jako po másle. A jat předtuchou jsem dokoupil stahovací pásky na případné opravy. Zjišťoval jsem také podrobnosti o přejezdu lodí z Villa O'Higgins, ale v informacích věděli ještě méně, než je na internetu.

[Coyhaique] Vjezd do města střežený tankem u místních kasáren

[Coyhaique] Na dušičky byly hroby pestře vyzdobeny, ale taková sláva jako v Mexiku to nebyla

[Coyhaique] Toho zřejmě zapomněli, pro velký nával práce, zakopat

[Coyhaique] Údolí Rio Simpson

[Coyhaique] Oltář moderní katedrály

Loučení s asfaltem
Čekalo mne necelých 100 km po kvalitní silnici, na které nevadilo poměrně dlouhé a časté stoupání. Průjezd NP Cerro Castillo byl velmi osvěžující zážitek, malý provoz, hluboké voňavé lesy, u silnice skoro pořád tekl alespoň potok, když ne řeka a pár jezer se také objevilo. Ve Villa Cerro Castillo jsem zajel do kempu, který musí být v sezóně velmi komfortní - velká kuchyně, společenská místnost s velkým otevřeným ohništěm, sporáky, lednice, sprchy s teplou vodou. Bohužel nic z toho nefungovalo, pouze sprcha se studenou vodou, ale i za ní jsem byl vděčný. Majitel bydlí na kopečku nad kempem a tak mne přišel zkásnout a ptal se, zda má zapojit elektřinu. Tu jsem nepotřeboval, sporáky byly na plyn, ale nebyla tam bomba a tak by elektřina nic neřešila. Uvařil jsem si na svém vařiči, ale zatápět v otevřeném ohništi se mi nechtělo a venku se ohníček dělat nesměl. Tak jsem si poseděl a početl v kuchyni, díky Kindlu mám pořád co číst a někdy je kniha tak zajímavá, že je to na úkor spánku.

[Rio Polux] Vodopád vedle silnice

[12 km východně od Villa Cerro Castillo] Serpentiny na báječně udělané betonové silnici, na kole lahoda, skoro dráhová cyklistika

[Cerro Castillo] Ikonou zdejší oblasti je hora Castillo 2318 metrů vysoká s působivě rozeklaným štítem

[Villa Cerro Castillo] Camping El Bosque; nad ním se vypíná Cerro Castillo

Úžasná krajina
Poskakování po rozbité vozovce kompenzovala úžasná krajina, kterou jsem projížděl. Zářivě bílé zasněžené štíty nahlížely do hlubokých údolí řek. Ty se rozlévaly do šířky a typické pro tuto oblast jsou mrtvé stromy trčící z řečiště. Největší koncentrace kmenů byla v Bosque Muerte, tedy v Mrtvém lese. Potom cesta přejížděla z údolí řeky Sopresas k řece Murta a v tomto úseku byl zatím nejlepší povrch, který jsem na prašné části poznal. Cesta byla hliněná, udusaná a bez štěrku. Na kole se to dalo jet lépe než na asfaltu, povrch byl trochu pružný a jízda byla velmi příjemná. Schylovalo se k dešti, tak jsem to zapíchl u řeky Murta.

[10 km Z od Villa Cerro Castillo] Často bylo těžké věnovat se rozbité vozovce když okolo defilovaly takovéto obrázky

[30 km Z od Villa Cerro Castillo] Sjezd k řece

[30 km Z od Villa Cerro Castillo] Řeka se rozlévala do šířky

[30 km Z od Villa Cerro Castillo] Našel jsem vhodný kámen a hned je zde námět na plakát 'I like Chile'

[35 km Z od Villa Cerro Castillo] Mrtvé stromy v Bosque Muerte

V noci začalo pršet, pršelo ještě ráno, proto jsem si ve stanu poležel a početl. Vyrazil jsem až před jedenáctou, ale za chvilku jsem se musel navléct do protidešťového kompletu. Občas to vypadalo, že déšť skončil, ale když jsem začal sundávat oblečení, hned se zase rozpršelo. Stará bunda promokne asi za 2 hodiny, ale novou goretexovou bundu si nechávám, nevím proč, na horší podmínky. V dešti jsem stejně mokrý a nedá se říci, zda je to promoknutím oblečení nebo potem, který se nemůže odpařit.

[5 km J od Puerto Murta] Před víkendem to dělníci nestihli dodělat, nechali to na pondělí a já v tom musím v neděli klouzat

Pro velký úspěch přidáváme
Jako obvykle to začalo divným zvukem, tentokrát od zadního kola. Závadu jsem nemusel moc hledat, bylo to jasné na první pohled. Zlomené oko zadního nosiče vedle kazety. Kolo jsem odstavil, protože bylo jasné, že bude další výdřeva. Okolo silnice nic moc nerostlo, naštěstí v dálce jsem zahlédl trs bambusů a tak jsem to vyspravil docela luxusně a za necelou hodinu mohl pokračovat. Musím uznat, že zadní nosič měl na prasknutí nárok, má za sebou více než 40000 km, tak už si ten odpočinek zaslouží. Zato ten přední je zřejmě čínský ochuzený chudáček, po zhruba 2000 km prasknul. Přitom předešlý nosič, který se lišil pouze vyraženým logem firmy Blackburn, mi vydržel více než 15000 km a to byl z druhé ruky, koupil jsem ho v Broome v Austrálii v hospodě.

Makačka do Cochrane
Probudil jsem se do krásného rána, slunce mi svítilo na stan a tak jsem nechal všechno vysušit a nikam se nehnal. Do Cochrane, poslední výspy civilizace na Carretera Austral, jak sami uvádějí, to bylo 90 km a prvních 10 km to šlo hladce skoro po rovině. Pěkné výhledy na jezero General Carrera a jeho sytě modrá barva přispívaly k dobré náladě. Občas jsem kontroloval včerejší opravu zadního nosiče, ale drželo to dobře. Pak se začala silnice hrbit okolo Lago Negro a potom už to bylo nahoru dolů a i malé kopečky, které na profilu skoro nejsou vidět, byly velmi strmé. Posledních 30 km do Cochrane bylo fakt výživných. Některé kopce jsem měl problém nejen vyjet, ale kolo vůbec vytlačit. Dokonce jsem v některých částech uvažoval o tom, že ten krpál nebudu sjíždět a kolo radši dolů z kopce povedu; ale než jsem se rozhodl, byl jsem pod kopcem. V jednom kopci mi zastavila dodávka, že mne odveze do Cochrane, s díky jsem odmítl. Morálku pořád ještě mám.

[15 km J od El León] Jezero General Carrera (argentinská část se jmenuje Lago Buenos Aires)

[18 km J od El León] Na mostě přes jedno z ramen Lago General Carrera

[Lago Negro] Pohled přes Lago Negro na Lago General Carrera, uprostřed je vidět silnice Carretera Austral

[Lago Negro] Carretera Austral je výzva, ale se nedá tomu odolat

[10 km J od Puerto Bernard] Rio Baker

[10 km S od Cochrane] Soutok řek Baker a Chacabuco

V Cochrane jsem rychle dokoupil stahovací pásky a bombu do vařiče a šel pátrat po informacích o lodi z Villa O'Higgins. Získal jsem telefon na manažera společnosti Hielo Sur, která loď provozuje a zavolal jsem mu. Svojí masabob španělštinou jsem se zeptal, zda loď pojede a on mi potvrdil, že ano. V hostelu jsem ale dozvěděl, že argentinská loď přes Lago Desierto, která normálně jezdí denně mimo pondělí, má údajně technické potíže a pojede až 15.11. Kolem jezera je ale 15 km dlouhý trek, údajně nevhodný pro cyklisty. Chvilku jsem to zvažoval, ale bylo to jasné, jedu tam a nějak to kolo protlačím.

Snadná cesta
Po zkušenosti s cestou do Chochrane jsem čekal tvrdou práci v kopcích, ale bylo to snadné. Kopce sice byly, ale nebyly to strmé trhačky nohou, dalo se to jet. S noclehem také nebyl problém, okolí řeky Barrancas nebylo oploceno, pohodlně jsem si vybral tábořiště. Další den to bylo podobné. Na křižovatce Tortel a Puerto Yungau byl jízdní řád lodi, na které jsem musel přejet kus Rio Bravo. Loď jezdí mimo sezónu v 10 a v 16 hodin. Bylo skoro půl třetí, na ukazateli bylo 30 km do Puerto Yungau a tak bylo jasné, že to ve zdejších podmínkách už nestihnu. Dal jsem svačinku, přefiltroval vodu z Rio Vagabundo a udělal si sladký Tang a pohodlně jel vstříc přístavu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem 20 minut po čtvrté dojel do přístavu, který byl vzdálený z křižovatky jenom 17 km. Je zajímavé, že i na GPS bylo 30 km a přístav byl na mapě umístěn daleko od jakékoliv vody (a toho jsem si na křižovatce nevšiml). Puerto Yungau je s odpuštěním díra, kde není ani obchod. Pouze u přístavu je kiosek, kde měla paní jenom koláče. Dal jsem si, ten s nalcou byl vynikající, něco jako náš rebarborový. Nalca je skvělým zdrojem vody u cesty, stačí oloupat stonek a ve šťavnaté dužině je spousta příjemně nakyslé vody. S paní jsem domluvil, že ráno přinese z domova vajíčka a udělá mi je k snídani; že se zastavím v devět. Ustlal jsem si v přístavišti těsně nad hranicí přílivu, aby mne to v noci neodneslo i se stanem. Z naplaveného dřeva byla docela slušná vatra, pouze absence hvězdiček na zataženém nebi mi vadila, jinak to bylo dokonalé.

[Lago Esmeralda] Cesta byla snadná a zajímavá, spousta jezer

[Lago Esmeralda] Osamělý výběžek se stromem

[Lago Esmeralda] Běžná situace, dobytek na cestě a na rozdíl od Čech nesedí v autech

[Poblíž křižovatky Tortel a Puerto Yungay ] Rio Baker

[Křižovatka Tortel a Puerto Yungay ] Rio Baker a okolní hory

[5 km od Puerto Yungay ] Vodopády se vnucovaly přímo u silnice

[Puerto Yungay ] Přijíždí ferry od Rio Bravo

[Puerto Yungay ] Nocoval jsem u moře a pro potěšení si zapálil oheň

Villa O'Higgins
Ráno se zase rozpršelo, naštěstí těsně poté, co jsem zabalil stan. Loď je zadarmo, neboť nahrazuje neexistující silnici, se mnou jela ještě 2 auta. Před jedenáctou jsem byl na druhé straně Rio Bravo a měl před sebou skoro 100 km. Když začalo strmé stoupání, bylo mi jasné, že to dneska nedojedu. Pršelo fest, byl jsem zvenku mokrý, zevnitř zpocený z tvrdé práce v kopcích, ale jinak mi nic nescházelo. Vyspat se u cesty taky nebude problém, čas mne taky nehonil, měl jsem den rezervu. Pozitivní byl velmi silný vítr, který mne v otevřených partiích hnal dopředu. Okolo silnice bylo enormní množství vodopádů, které spadaly z okolních strmých hor s ledovci na vrcholech. Vodopády mám rád, ale tady jsem se ani nezastavoval, pouze přibrzdil, pochválil a jel dál. Asi díky větru jsem to nakonec dojel a chvíli po osmé hodině jsem přejížděl rozbitý cattle grid se zrádnou dírou uprostřed na vjezdu do vesnice. Předtím mi ještě prasknul přední nosič na levé straně, tak jsem to jenom fixnul a opravím to zítra.

[Puerto Yungay ] Pošmourné ráno na lodi směřující k Rio Bravo

[40 km od Rio Bravo ] První polovina cesty překonávala několik sedel

[55 km od Rio Bravo ] Dřevěný můstek

[20 km před Villa O'Higgins] Jezero Cisnes

[18 km před Villa O'Higgins] Silnice se zařezávala do skal

Villa O'Higgins je malé městečko, momentálně má okolo 500 obyvatel. Založeno bylo v roce 1966, ale více lidí se v něm usadilo až po roce 1999, kdy sem byla prodloužena silnice. Žádná pamětihodnost, pouze několik krámků s potravinami (díky za ně), 3 restaurace, kde nyní mimo sezónu ani nevaří. Díky krásnému okolí a zejména jižní ledovcové oblasti přitahuje v sezóně turisty a to je také největší zdroj příjmů.

[Villa O'Higgins] Vjezd do posledního sídla na Carretera Austral je osazen pastí na cyklisty - asi metr hlubokou dírou uprostřed cattle gridu

A hned jsem se stal populárním
Nejprve jsem jel koupit pivko, přitom potkal australany z Cochrane a ti mne nasměrovali do hostelu a campingu El Mosco. Tam byli 3 cyklisté, věděl jsem o nich od paní z kiosku v přístavišti. Všichni se divili, že jsem to jel jen jeden den, oni to jeli 2 dny. Skromně jsem namítl, že to není tím, že bych snad byl dobrej, ale že mám na testování nové vývojové kolo od firmy Mongoose, které má úplně novou materiálovou koncepci a je vyrobeno z hliníku a dřeva. Všichni z toho byli paf, nechali jídlo jídlem, odložili skleničky a vyhrnuli se před hostel. Tam jsem jim ukázal kolo s výdřevou a nastal velký řehot. No seděli jsme v jídelně až do dvou ráno. Ráno přišel majitel, že prý musel jít spát nahoru a dneska abychom to trochu omezili, že mu přijede zájezd 15 lidí, tak abychom je nebudili.

[Villa O'Higgins] Bicykl model 3 WD - neboli 3x WýDřeva - dvě vpředu a jedna vzadu

Další den jsem si koupil jízdenku na loď (cca 1400 Kč), nechal vyprat, opravil nosič a nakoupil zásoby jídla, z nich některé bude potřeba utajit před argentinskými celníky, jinak mi je zabaví. Předpověď počasí je ale špatná, v sobotu má být silný vítr a tak tady možná zkejsneme do neděle nebo později.

Dobrá zpráva
Podle předpovědi počasí to vypadá, že loď v neděli 13.11. pojede. Celý ansámbl, který nyní čítá 6 cyklistů a 5 pěšáků, se zítra přesune lodí do Candelario Mansilla a následně přejede a částečně protlačí kola do Argentiny.

Mimochodem, dneska se přistěhovali 2 italští cyklisté, kteří mi potvrdili, že od letoška je možné jet Carreteru Austral celoročně už z Puerto Montt, všechny 3 ferry mezi Pto Montt a Chaitén jezdí.