Jižní Altiplano

Salar de Uyuni
Ráno jsem udělal začátečnickou chybu. Místo abych nakoupil v Salinas, nechal jsem to na Jiriri, kde je také obchod. Ale po cestě byl v Churacari také sjezd na salar, na Uyuni se smí najet pouze v určených místech. Kdybych byl býval měl nakoupeno, mohl jsem pohodlně sjet po rovince na salar. Já se místo toho rval do kamenitého kopce a na druhé straně protlačoval kolo závějemi písku. Nicméně v Jiriri jsem v Posada de Luca koupil vodu a sušenky. Ptal jsem se, co mají k jídlu a oni, že za 10 minut bude polévka. Byla výborná, dal jsem si 2 talíře a oni za polévku nechtěli žádné peníze, že to prý cyklista potřebuje. Navíc mi při odchodu nacpali do kapes ještě další sušenky a oříšky zdarma.

[Churacari] Náves

Já se vznáším, já si létám
Nejlepší jízda na Uyuni byla poblíž okraje, kde byla solná pláň pěkně hladká. Směrem ke středu pláň čím více připomínala jízdu po velkých dlažebních kamenech. Sluníčko do soli pralo, ta jiskřila jako přemrzlý sníh, v dohledu ani živáčka. Jel jsem třeba 5 minut se zavřenýma očima a zkoušel, zda udržím rovný směr - povedlo se, to že když člověk nevidí, má tendenci jít do kruhu se nepotvrdilo. Bílé zářivé světlo tak oslňovalo, že jsem si říkal, že je to ideální místo pro halucinace. A taky že jo. Začalo mne silně svrbět na zádech a najednou jsem se na sebe koukal asi z dvoumetrové výšky. Říkal jsem si, proč se na tom kole tak hrbím. Pak jsem se osmělil a pomalu vystoupal asi do 50 metrů a pořád se shora sledoval. Nahoru a dolů to šlo snadno, ale vybočit do stran šlo těžko. Jako bych byl připojen na gumové lano a každá úchylka ze směru mě táhla zpátky přímo nad mou fyzickou podobu šlapající dole na kole. Otrnulo mi a chtěl jsem vystoupat ještě víc, ale začalo to být nestabilní, asi jako když dobré letadlo dává chvěním najevo, že se blíží pádové rychlosti. Trvalo to zhruba 20 minut a potom jsem se pomalu snesl nad svá záda a vklouzl do své kůže. Chtěl jsem si ten výjimečný zážitek zopakovat, ale už se mi to nepodařilo navodit.

[Salar de Uyuni] Solná pláň připomíná dlažbu z ohromných solných kamenů

Po cestě najednou něco cinklo. Zjistil jsem, že upadl magnet z předního kola a tudíž nejde cyklopočítač. Díky přehlednému povrchu jsem upadlý magnet rychle našel, vyspravil přetržené poutko stříbrnou páskou a jelo se dál (stejně vozím ještě náhradní). Přitom jsem si všiml, že spravovaný přední nosič je zkroucený, svar silně narušený a tak jsem to fixnul stahovacími pásky, aby mi to neskočilo do kola, až to povolí definitivně. Prostě svařovat hliník obyčejným autogenem se zcela jistě nezdaří a solanka na Solar de Coipasa celý proces značně urychlila. Ale původně to vypadalo slibně, spoj byl pevný a proto jsem nevypadl rovnou do Chile, ale vydal se dál altiplanem.

Ostrov Incahuasi
leží uprostřed pláně a je prvotřídní turistickou atrakcí. Všechny džípy s turisty se u něj zastaví. Vstupné je 15 Bol, celý ostrov je porostlý kaktusy a jsou z něj nádherné výhledy na rozlehlou rovnou bílou plochu. Je tam také velmi basic noclehárna pro cyklisty, kde jsem strávil noc. Na jedné stěně noclehárny rostlá skála, na druhé evidentně dosud používaná Jawa 350. Protože jsem se rozhodl pokračovat v Bolivii až na poslední chvíli po svaření nosiče, nemohl jsem v Sabaya, ani nikde po cestě, doplnit zásobu bolivianos. Začal jsem mít problémy s hotovostí a věděl jsem, že už se v Bolivii k žádnému bankomatu nedostanu. Tak jsem ukecal platbu večeře v dolarech. Pravou přední brašnu jsem sundal z nosiče, náklad přerozdělil do ostatních brašen a od té doby pokračoval na asymetricky naloženém kole, vepředu pouze levá brašna. Trvalo to tak kilák, než jsem si na to zvyknul a podvědomě přizpůsobil styl jízdy nepravidelně rozloženému nákladu.

[Ostrov Incahuasi] Noclehárna pro cyklisty, jednu zeď tvoří skála

[Ostrov Incahuasi] Na ostrově se pasou lamy mezi kaktusy

[Ostrov Incahuasi] Ostrov je zhruba uprostřed Salar de Uyuni, rozloha pláně je ohromující

[Ostrov Incahuasi] Pikniková místa pro turisty ve 4WD džípech

Další den jsem rychle ujel necelých 40 km na jižní okraj pláně. Potom začalo typické bolivijské trápení - špatná prašná silnice zavalená pískem, kde není písek, jsou rolety. Jede se na tom fakt blbě, musí se hodně technicky, nadlehčovat přední kolo, aby se tak nebořilo a stejně jsem se nevyhnul častému tlačení. Zásadně zde nezapínám boty do SPD pedálů. Při smyku je noha hned dole a zabrání nejhoršímu a navíc pedály preparované solným roztokem a pískem jdou hodně ztuha. Prostříkávám to sice WDčkem, ale chtělo by to důkladně umýt WAPkou a to zde nejde. Voda je úzký profil, WAPku asi nikdo nemá a kdyby měl, stejně většinou nejde elektřina. Závěr dne jsem strávil otročinou, 3 hodiny jsem protlačoval kolo 11 km dlouhou cestou zasypanou 20 cm vrstvou písku a do San Juán jsem dorazil v hluboké tmě (tj. asi v 19:30).

[Cesta k San Juán] Dvacet čísel jemného písku, 11 km jsem "jel" přes 3 hodiny, i tlačit kolo byl problém

Turisti v džípech a kingové na kolech
Zdejší cesty jsou průjezdné pouze 4WD džípy nejvyšších kvalit s redukcemi a uzávěrkami diferenciálu. V těchto 7 místných obludách se vozí turisté. Obvykle se jedná o čtyřdenní výlety, které z městečka Uyuni objedou přírodní atrakce jižního altiplana a většinou zajedou i do chilského San Pedro de Atacama. V turistických skupinách je patrná hrdost a odhodlání podstoupit tuto dobrodružnou cestu. Turistické průvodce zdůrazňují odpovědnou přípravu, výběr správné společnosti disponující kvalitními vozidly a střízlivými šoféry se znalostí všech záludností a nástrah altiplana. Dobrodružný charakter výpravy ještě umocňuje většinou i na Bolivii mizerné ubytování v nevytápěných chatrných budovách, kde jedinou ochranou proti zimě je kvalitní spací pytel. A hygienické poměry jsou také otřesné - o teplé vodě si můžete nechat zdát, tekoucí voda bývá k dispozici jen přes den, v noci by zamrzla a splachovací záchod je také zařízení z oblasti snů. Elektřina funguje jenom několik hodin denně a je většinou vyráběna v benzinových generátorech.

A do této atmosféry prosycené adrenalinem přifuní umolousaný a věčně hladový cyklista. Turisti tuší, že to tady na kole asi není sranda a mají fakt respekt. Při příjezdu mi pravidelně zatleskali a dokonce jedna mladá pohledná se na mne vrhla, začala mne objímat s tím, že jsem její hrdina. Poté co jsem z dolní poloviny tváře sundal lyžařskou masku a z hlavy přilbu, zjistila, že má před sebou tři dny nemytého dědka, upustila od fyzických kontaktů, ale verbálně trvala na svém.

Je několik puebel, ve kterých turisté hromadně přespávají, jedním z nich je zmiňovaný San Juán. Tam jsem okamžitě našel ubytování a byl předmětem všeobecného zájmu turistů a dokonce i jejich řidičů, kteří se mnou diskutovali podrobnosti cesty. Turisti mají předplacenou večeři a já místní kuchyně samozřejmě využil a nechal si připravit co nejvydatnější večeři. Později u laguny Colorada, jsem si zjistil, kde se stravují řidiči a jedl jsem tam. Babka měla uprostřed místnosti rezavá jednoduchá kamna s něčím jako troubou a jídla v hrncích stavěla na zem, vše nakládala rukou, žádné maso vidličkou na talíř. Občas pak přihodila čerstvě upečenou flákotu bez ptaní do rozjedeného talíře. A když někdo nedojedl, nic se nedělo, dostal to na talíř zase někdo jiný. Ale strávníci byli srdeční, já pro ně byl rozptýlení a atrakce. A zuby mi ještě natolik slouží, že jsem rozžvýkal i houževnaté a šlachovité lamí maso.

[Chiquana] Vjezd do puebla, ve kterém snad kromě vojáků nikdo není

[Chiquana] Typická vojenská iglů jsou vidět po celé Bolivii

[Chiquana] Za půl dne, kdy jsem jel kolem trati, jsem konečně uviděl vlak

[Chiquana] Místní hřbitov

[30 km za Chiquana] Bílá plocha v pozadí je Salar de Chiquana

Trápení k laguně Hedionda
Potom pro mne začala ta nejhorší část. Za Chiquana začalo ostré stoupání v kamenité a písčité cestě a já to střídavě tlačil a zkoušel jet. Večer jsem vytuhnul v kopci, před větrem ostrým jako břitva se schoval do koryta potoka a postavil stan. Další den se jako fata morgana zjevila slušná asfaltová vozovka, která vede od chilských hranic. S větrem v zádech jsem se po ní s rozkoší prohnal tak, až jsem zapomněl po 3 km sjet zase na prašnou stezku a musel se další 3 km proti silnému větru vracet. To mne trochu nahlodalo, zejména kontrast komfortní jízdy po asfaltu s infernem kamenité cesty necesty. A tak ani další den jsem nebyl schopen dojet k laguně a opět postavil stan na malé solné pláni asi 12 km před cílem. Neměl jsem už vodu a tak jsem zamával na jeden z posledních džípů a z darované vody jsem mohl alespoň uvařit polévku (ráno sardinky a 2 housky, večer polívka z pytlíku a poslední houska). Na ráno mi zbylo už jenom jablko, ale to jsem omylem nechal venku v brašně a tak bylo zmrzlé na kost a snědl jsem ho až před polednem.

Džípy mají stejné trasy, objíždějí pamětihodnosti a místa k ubytování, takže jezdí ve vlnách. Například okolo 10 dopoledne se kolem prožene zhruba v půl hodině 10 džípů. Potom celý den nic až ve 4 odpoledne zase v opačném směru. Já jsem se "zásoboval" pouze 2x, jednou vodu a podruhé chleba, dostal jsem zadarmo 13 čerstvých housek a vydržely mi 4 dny. Ale dělal jsem to nerad, člověk by měl být samostatný a nezáviset na autech, která projedou okolo. I když v této oblasti to dost dobře nejde a většina cyklistů, o kterých jsem četl, si řekla alespoň o vodu. Já měl ještě jednu výhodu, byl jsem z domova docela slušně vypasen a tak tělo sáhlo do rezerv uložených v "galusce" kolem pasu a důkladně ji vyfouklo.

[40 km za Chiquana] Za každý kousek zeleně v té ubíjející šedi jsem byl vděčný

[40 km za Chiquana] Chilský vulkán Ollague dominoval krajině

[25 km před laguna Hedionda] Pěkná cesta do kopce, k tomu protivítr, musel jsem to zatlačit

[25 km před laguna Hedionda] Bolivijský vulkán Chiquana

[13 km před laguna Hedionda] Nocleh na malém salaru ve 4180 m, ve stanu -6 stupňů, ve spacáku dobře

[12 km před laguna Hedionda] Džípy s turisty se vždy prozradí mrakem zvířeného písku

[Laguna Caňapa] Začátek zdejší série lagun

[Laguna Caňapa] Plameňákům se můj zájem nelíbil a tak vznešeně odkráčeli dál

[Laguna Caňapa] Plameňáci jsou "proloženi" letícími ptáky

[Laguna Hedionda] Jezero má hodně velkou populaci plameňáků

Hotel Los Flamingos
Po dvou dnech ve stanu, nemytý, zavátý všude přítomným prachem a hladový, jsem nutně potřeboval jídlo a sprchu. U laguny Hedionda je drahý hotel Los Flamingos, který má z okna jídelny nádherný výhled na plameňáky na jezeře. Cena ubytování začíná na 85 USD, ale nad chudákem cyklistou se slitovali a dali mi to za 25 USD i se snídaní. Stejně jsem byl jediný host. Dal jsem si báječně horkou sprchu, což je v Bolivii unikum a ještě jsem se v životě tak dlouho nesprchoval. Vypral jsem, pověsil to venku na větru, aby to rychle uschlo. Prostříkal a namazal kolo, odřel nánosy soli (voda nebyla). Dal si dobrou večeři. Kromě sušenek nic k jídlu neměli a tak jsem si ráno nechal udělat 6 hamburgerů, abych příští 2 dny bez zásobování nějak přežil. Přece jen, stopovat džípy a říkat si o jídlo mi přišlo cimprlich.

Měl jsem toho fakt plný zuby a tak jsem zjišťoval, jestli by se to nedalo nějak zkrátit, objet přes Chile a podobně. Nikoliv, jakmile sem zajedete, už není alternativa a musíte to pěkně dojet. A to jsem věděl, že mne čeká poušť a potom výšlap až skoro do mraků. Je to někdy tak drsné, že jsem byl rád, když jsem za celý den ujel a ušel 35 km.

[Laguna Hedionda] Hotel Los Flamingos

[Laguna Hedionda] Místo nabízí nespočetné výhledy

[Laguna Hedionda] Hotel Los Flamingos leží na břehu laguny s krásným výhledem na plameňáky

[Laguna Honda] Ranní projížďka kolem lagun byla příjemná, později nastala obvyklá dřina

[26 km od laguny Hedionda ] Cesta vytrvale stoupala

Obávaná poušť Siloli
Na kraji pouště jsem se vyspal ve stanu a ráno jsem byl zvědav, jak to půjde. První půlhodinu byl povrch namrzlý a tak to šlo jet, ale potom se kolo začalo bořit a bylo vymalováno. Popadla mne skepse, což se mi stává málokdy. Celý den budu tlačit kolo pískem v tom ubíjejícím větru, udělám tak 20 km a ustelu si ve stanu na namrzlé poušti, abych se hladový prospal do rána. A nikdo vám nepomůže, džípy s turisty jsou plně obsazené, takže vás nikdo nesveze. Byl jsem otrávený, pociťoval jsem výšku (bylo to ve 4500 metrech), na kole jsem ztrácel rovnováhu, prostě psychický rozklad. Pak jsem nahmatal v pravé kapse zapomenutý pytlík s kokovými listy. Byly už rozdrcené na prášek, ale přesto by měly účinkovat. Napil jsem se, abych měl nějaké sliny, nasypal tři špetky kokového prachu do pusy a zubama zpracoval v kompaktní masu, kterou jsem, jako správné bago, zasunul pod dáseň. A fakt to začalo fungovat. Problémy s výškou byly fuč, nálada se výrazně zlepšila a při tlačení kola jsem odpočíval mnohem méně než před tím. Pak jsem uviděl na levé straně pláně džíp, takže je tam asi projetá cesta. Protlačil těch zhruba 2,5 km pískem a skutečně, cesta sice s roletami a dost zavátá pískem, ale dala se na kole jet. Při jízdě už byl znát silný vítr do zad, který atypicky zuřil už od rána (obvykle se rozfoukalo až k polednímu), a tak jsem si docela liboval.

[35 km od laguny Hedionda ] Nocleh na poušti Siloli, poutač mne částečně odclonil od silného a ledového větru

[Poušť Siloli ] Podivné ledové útvary formované větrem

Zázraky se dějí
Asi po hodině jízdy jsem uviděl auto v protisměru. Moc jsem ho nesledoval, měl jsem co dělat, abych si vybíral tu správnou stopu na cestě. Člověk pořád přejíždí a hledá na cestě optimální trasu, aby nakonec zjistil, že je to "lo mismo" (to samé). Nicméně, auto jelo hodně pomalu a mělo netypický tvar. Pak se přiblížilo a já si říkal sakra, mohlo by být, že by, fakticky, no jó, určitě je to PLUH, Madre Mio, opravdickej P L U H a prohrnuje cestu pískem. Když se přiblížil, zatancoval jsem řidiči na cestě improvizovanej taneček díkuvzdání a on se chechtal, jak pominutej (na tanec jsem byl vždycky dřevo). Moje situace se zlepšila o sta procent, jelo se mi krásně, vichřice v zádech, úplně pohodová a snadná jízda. Přesto byly úseky, kde vítr stačil cestu zavát pískem za necelé 2 hodiny po průjezdu pluhu. U Kamenného stromu (kamenný útvar Arbol de Piedra) upravená cesta skončila, ale k laguně Colorada to šlo z kopce a to tu horší cestu eliminovalo. Laguna zářila do dáli sytě červenou barvou, lemovanou bílými okraji, utěšený pohled. U laguny je vstup do národního parku, kde mne zkasírovali o 150 Bol, takže se moje finanční situace zase výrazně zhoršila. Přinejhorším jsem měl dolary, ale hlavně, příležitostí si něco koupit bylo neskonale málo.

[Poušť Siloli ] Zázraky se dějí, v protisměru jede pluh a protahuje cestu

[Poušť Siloli ] Vlevo původní stav, vpravo pluhem protáhnutá cesta

[Poušť Siloli ] Arbol de Piedra neboli Kamenný strom

[Laguna Colorada] Při břehu je bílá, uprostřed červená

[Laguna Colorada] Červená barva ve střední části laguny je velmi nezvyklá

[Laguna Colorada] Plameňákům se zde daří

Ještě potáhni kousek nahoru, brachu
Z toho jsem měl hodně nahnáno. Musel jsem vyjet až ke gejzírům Sol de Maňana, které leží těsně pod hranicí 5000 metrů nad mořem. Ráno jsem si přivstal, u babky krmící šoféry si dal šlachovitou flákotu z lamy a před osmou vyrazil. Nejprve 20 km po rovině v písku a roletách a pak to přišlo. Strmá vydupávačka, ale po překvapivě dobré prašné silnici s minimálními nánosy písku, vždy to po nějaké straně silnice šlo jet. Jel jsem sice lehké převody, ale dupal jsem do toho, protože jsem nechtěl v takové výšce nocovat ve stanu. Na výškovém grafu GPSky jsem s úlevou zjistil, že mám polovinu stoupání za sebou, ale trochu jsem to s tím úsilím přehnal a byl jsem docela grogy. Dostal jsem hlad, měl jsem pár sušenek, ale nepomohlo to. A zase mne spasila koka, vydoloval jsem zbytky rozdrcených listů, udělal 2x bago a rozjel se jak mašina. Nakonec jsem dosáhl výšky 4920 metrů, to už asi v životě na kole nepřekonám.

[30 km za laguna Colorada] Na Bolivii netypicky dobrá silnice, s prudkým stoupáním

[6 km před Sol de Maňana] Ještě 2 km a jsem v nejvyšším bodě cesty

[4 km před Sol de Maňana] GPSka ukazuje můj nový výškový rekord

Bolivijské rotemburo
Následoval divoký asi 22 km dlouhý sjezd k laguně Chaviri. Vítr dul ze všech sil, sice do zad, ale to situaci ještě zhoršovalo. Na cestě s ostrými kameny jsem musel brzdit a vybírat cestu tak, abych neprorazil bok pláště - náhradní my frajeři nevozíme. Těsně před západem slunce jsem dojel k přírodnímu jezírku s horkou vodou, u které stála veliká jídelna. Ubytování sice neměli, ale když jsem řekl, že nepotřebuji postel, nabídli mi přespání na zemi v koutě jídelny. Podmínkou bylo, že ráno v 6 bude můj pelech zlikvidován, protože přijedou džípy s turisty na snídani a ranní koupel. A hned mi udělali kafe, s paní jsem dohodl, co mi uvaří k večeři a to už na mne volal její manžel s kámošem od jezírka, ať se jdu koupat. Venku zima jako v morně, v domku u jezírka mi při převlíkání solidně drkotaly zuby, ale koupel byla úžasná. Voda 35 stupňů teplá protéká jezírkem, takže není potřeba se před hupsnutím do něj umýt. Nad hlavou čisté a ostře se rýsující hvězdy, veškerá denní únava ta tam. Vzpomněl jsem si na japonské onseny (lázně), kde je vždy nějaké rotemburo (venkovní bazén). Tak jsem to svou klopotnou španělštinou říkal kolegům v jezírku a oni, že jo, že s Japonci spolupracují.

[Laguna Chaviri] Chlapi už na mne čekají v jezírku s horkou vodou

[Laguna Chaviri] Majitel mne nechal vyspat v koutě jídelny a byl to fajn kluk

Poslední záchvěvy
To jsem už věděl, že jsem z nejhoršího venku a další den budu na chilských hranicích. Ráno jsem stihl vše uklidit, navěsit brašny na kolo a potom se nasnídat, jako bych právě přijel těsně před turisty. Vyrazil jsem v 7 hodin a to byla neskutečná zima. Po 2 km mi namrzly ruce v neoprenových rukavicích (přebytky japonské armády, koupil jsem někde na Hokkaido) tak, že jsem zahodil kolo na kraj silnice, ruce strčil do podpaží, pobíhal po silnici, řval bolestí a z očí se mi nekontrolovaně řinuly slzy. Když ruce rozmrzly, pod neopreny jsem vecpal dvojité rukavice z alpakové vlny, které jsem prozřetelně za pár šupů koupil ještě v La Paz. Ráno cesta vytrvale stoupala, já byl po včerejšku hodně vyflůsnutej, ale hlavně jsem to nečekal a psychika je základní věc. Tak jsem asi 3 km do největšího kopce kolo tlačil, ale bylo mi to jedno, měl jsem času dost to celé dojet. Proto jsem už do sebe ani nenaládoval zbytky koky. Projel jsem mezi lagunou Verde (zelená, nad ní se tyčí výrazná chilská sopka Licancabur tvaru pravidelného kužele) a lagunou Blanca. Dojel na hranici národního parku, naproti budově správců byla ubytovna, kde jsem zaparkoval. V ubytovně vše jak má v Bolivii být - voda netekla, elektřina nesvítila, záchody eklhaft, v ložnici obnažené dráty elektrického vedení, teplá sprcha je science fiction. Umyl jsem se ve studené vodě, kterou jsem si nabral ze sudu na splachování záchodu, s babkou správkyní dohodl, že mi uvaří večeři. Po setmění spustili na 2 hodiny generátor, u mne v pokoji nesvítilo světlo, tak jsem se přestěhoval do jiného. Napájení ze zásuvky nefungovalo, ale já měl baterky ještě na 2 hodiny a tak jsem zabalen do dvou dek a s oblíbenou čepicí z alpaky psal toto povídání. Babka stála půl hodiny za mnou a koukala jak píšu, dělalo to na mne dojem, že vidí počítač poprvé v životě.

[Laguna Verde] Zelená voda zčeřená větrem a za ní sopka Licancabur

[Laguna Blanca] Sousedka laguny Verde je orámována věncem bolivijských hor

Poučení z krizového vývoje
Musím se přiznat, že jižní altiplano bylo to nejtěžší, co jsem v životě jel. Hrozné cesty, velká převýšení, demoralizující vítr, velmi omezené možnosti zásobování, věčná špína, písek všude, přes den zákeřně spalující slunce, večer a v noci hrozná zima. A hlavně výška, která podle mne ubírá minimálně třetinu výkonnosti. Bylo to na hranici mých možností, ale DAL JSEM TO.

Bilance - zlomený přední nosič, jel jsem jen s levou brašnou; několikanásobně roztržené šortky na zadku (cyklistické šortky za 1500 Kč nevydržely 2000 km, chybný střih a špatná látka - vyrábí německá firma ONLINE, podlepoval jsem stříbrnou páskou); namrzlé prsty rukou s hlubokými bolestivými prasklinami kůže; otlučené nohy od pedálů při častém tlačení kola; chronický kašel; skoro nefunkční SPD pedály zalepené solí a pískem, odolávající pokusům o vyčištění. Opravdu zábavné.

P.S.
To co jsem psal o vznášení na Salar de Uyuni jsem si kompletně vymyslel. Nesmíte věřit každé kravině ...