Poprvé do Afriky

V Africe už jsem chvilku byl, půl dne jsem strávil ve španělské Ceutě na severoafrickém pobřeží. Ale to se nepočítá, také to nebylo na kole. Afrika je poslední kontinent, který jsem ještě neoznačkoval černí svých bicyklových plášťů (Antarktidu nepočítám) a tak jsem si na Afriku myslel už několik roků. Ale nemohl jsem se k tomu přimět, přeci jenom je to nejen kolébka lidstva, ale také prazdroj všech chorob a nemocí. A představa, že se budu muset nechat očkovat mne moc nelákala. Ale nakonec jsem to překousl, nechal si do krve vpravit očkování proti žluté zimnici a hepatititě A. Dalším problémem je malárie. Paní doktorka mi nedoporučila brát antimalarika průběžně po cestě. Říkala, že to má vliv na koordinaci a že bych třeba mohl s kola padat. Vybavila mne proto Malaronem, který do sebe mám nacpat v případě příznaků malárie a pak se pokud možno co nejdříve zastavit u doktora.

Víza, nezvyklé
Naše země udělala ve světě docela slušný pokrok a důsledkem je, že jsme si odvykli od vízových povinností. Do Namibie to neplatí, vízum je potřeba a musí se vyžádat předem. Na letišti, jako například v Keni či Tanzánii, vám ho nedají. Nejbližší ambasády jsou v Berlíně a Vídni. Formulář je hodně obsáhlý. Chtějí například zajištěné ubytování na celý pobyt a podrobný itinerář. Snažil jsem se vyhovět alespoň v něčem. Ve Windhoeku jsem si zajistil jednu noc v hostelu a podle mapy jsem sesmolil itinerář, který na kole byl asi dost nereálný. Žádost jsem poslal s tříměsíčním předstihem a po šesti týdnech víza urgoval. Dozvěděl jsem se, že mám odlet až za 6 týdnů a tak není kam spěchat, protože vyřizují urgentnější žádosti. Fajn, ale po týdnu mi přišel pas s vízem a namísto tříměsíčního víza, které jsem očekával, jsem dostal vízum přesně podle itineráře - 30. září musím z Namibie vypadnout. Jo, člověk se furt učí.

Změna letenky
Původně jsem měl letět přes noc do Johannesburgu a hned ráno do Windhoeku v Namibii. Tam jsem měl být v 10:30, takže dost času na smontování kola a dojetí z letiště do cca 40 km vzdáleného Windhoeku. Proto jsem si taky zajistil jen jednu noc, stejně na další den v singlu volno neměli, pouze ložnici a to já nerad. Na vojně jsem si společné nocování stačil dokonale zošklivit. Dopolední let z Johannesburgu ale zrušili, ve Windhoeku bych měl být až odpoledne. Na kole bych to nestihl. Našel jsem jiný hostel, ten měl i dopravu z letiště a na dotaz mi odpověděli, že pošlou takové auto, aby se do něj zabalené kolo vešlo. Proto jsem dal 3 noci - první den aklimatizace, druhý montování kola a třetí den se snad podívám do přírody poblíž Windhoeku a nebo budu vyspávat kocovinu - uvidíme.

Rutina
Příprava a balení na cestu už mne při deváté cestě moc nebere. Mám to hodně jednoduché. Většinu věcí na vandr mám v krabici na půdě a tak ji stačí snést do přízemí, věci oprášit a je skoro hotovo. Stejně tak mám čundrácké oblečení, které "v civilu" nenosím, proto je pořád ještě v dobrém stavu. Někteří z vás se divili, že mám na fotkách každý rok stejnou košili a dokonce se našel jeden sponzor, který mi nabídl novou, jen chtěl abych mu sdělil velikost. Ani náhodou, osvědčených věcí se nezbavuji. Ale nejde to aplikovat bezhlavě - například loni mi praskaly nosiče a osvědčilo se mi jejich vyztužení dřevem - bambus byl nejlepší. V nastoupeném trendu nepokračuji. Místo toho jsem si zjistil, že špičkové nosiče vyrábí firma Tubus - jsou z chrom-molybdenové oceli, lehčí než hliníkové, údajně velmi odolné a bez pochyby velmi drahé (jeden nosič cca 90 EUR). Letos tedy pojedu s touto parádou a doufám, že mi to nebude muset někde nějaký hotentot nouzově svařovat. Pozor, hotentot je nadávka pouze u nás, tady skutečně Hottentoti žijí.

V pravý čas na pravém místě
Se zavazadly neměl být problém. Krabice s kolem měla váhový limit 32 kg za doplatek 150 EUR, další zavazadlo max. 23 kg. To byly luxusní podmínky, co nejvíc jsem toho nacpal ke kolu (25 kg) a krabice se zbytkem měla necelých 16 kg. Moje atypická zavazadla komentovala jedna paní na letišti vnoučkovi - vidíš, přijeli si k nám chudáci nakoupit. Pak mi to došlo, krabice od kola a k tomu pěkná barevná krabice od drahého vysavače. Při odbavení mi slečna sdělila, že jsem si příchod načasoval skvěle, protože jí právě vypadl systém a ona mne nemůže zkasírovat za kolo. A že to musíme vyřídit rychle, než to zase naskočí. Tak se v tom vyznejte.

Už to na mne leze
Před odjezdem mi to připadá nesmyslné. Proč bych se měl z toho komfortu, ve kterém žiju, hnát někam do nepohody. "Co sis to ty trubko zase vymyslel" je nejčastější otázka, kterou si před odjezdem kladu. Nicméně na letišti už to vnímám jinak a o 180 stupňů se to otočí s prvními kilometry na kole. Stejně tak letos - na pražském letišti jsem měl ještě pochyby, ale na roztahaném frankfurtském letišti už jsem byl macho. Po průchodu bezpečnostní kontrolou jsem se k pásu, kam přijížděla zkontrolovaná zavazadla, postavil trochu příliš blízko, takže korpulentní sekuritačka se už vedle mne nevešla. Proto se mne s sžíravou ironií zeptala, jestli to nechci dělat místo ní. S vážnou tváří jsem jí odvětil, že rozhodně ne, že jí ten džob fakt nezávidím. Takže je to jasný, jsem naladěn na cestu. Ovšem bez ohledu na to byla kontrola velmi pečlivá - londýnská (tam mne vždycky prohledávali až na kost). Tentokrát byly 2 problémy. Jednak jídlo na cestu v plastové krabici, chtěli vědět, co v těch sendvičích je a taky se jim nepozdával štrůdl. Dali pokoj teprve tehdy, kdy jsem jim nabídnul, že mohou ochutnat. Ovšem se čtečku eknih Kindle se vyřádili. Dostal jsem doprovod, dovedli mne do specializované kanceláře a tam 5 minut Kindle zkoumali. Potom zjistili, že se ve čtečce žádný, byť podvyživený, terorista neskrývá, takže mne zase eskortovali zpátky a nechali mne projít pasovkou.

V břiše obludy
Airbus A380 je momentálně největší civilní eroplán. Ve Frankfurtu pro něj museli upravit odbavovací místo, do patra se nastupuje po jezdících schodech, do letadla je připraveno několik oddělených vchodů označených intervalem řad. Každá řada má 10 sedaček v uspořádání 3-4-3, v přízemí sedí plebs (ekonomická třída), v patře jednička a byznys. Čumák letadla se částečně vynořoval ze tmy za sklem a byl to fakt impozantní pohled.

[Johannesburg] A380 je fakt otesánek, lidičky jsou u něj takhle maličký

Nejprve jsme asi půl hodiny pojížděli, frankfurtské letiště je hodně rozlehlé. Start byl znatelně delší než u menších letadel, taky stoupání do letové hladiny mi připadalo nezvykle dlouhé. V "zábavním systému" na palubě jsou velmi dobře zpracované letové informace. Letadlo má 3 kamery vysílající živě v průběhu celého letu. Jedna je na vrcholu směrovky namířená ve směru letu - na ní jsem si opravdu užil přistání. Další kamera je nasměrovaná kolmo k zemi, a ta třetí snad dozadu, na ní jsem neviděl nic kromě mraků. Další věc - simulace letové trasy zobrazovaná na satelitní snímek terénu při dobré viditelnosti s vyznačenými důležitými body - městy, řekami, jezery. Přestože jsme letěli v noci, bylo to jako bychom Afriku přelétali ve dne. A poslední lahůdkou byl simulovaný pohled z pilotní kabiny. Čeho se ale určitě nedočkáme je živá kamera z pilotní kabiny.

[Nad Afrikou] Palubní systém věrně simuloval pohled z pilotní kabiny

[Nad Afrikou] Airbus A380 zaujme svou neskutečnou velikostí

[Johannesburg] Rozloha vnitřních prostor vynikne, když z letadla odejdou lidi a závěsy mezi odděleními jsou roztažené

V Johannesburgu jsem měl 4 hodiny na přestup. Chtěl jsem si vybrat peníze z bankomatu. V Namibii lze platit bez problémů i jihoafrickými randy, které jsou na rozdíl od namibijských dolarů volně směnitelné. Kurs je 1 : 1 a tak namibijské dolary postrádají trochu smysl a jsou pouze dokladem namibijské samostatnosti a s tím související národní hrdosti. Bankomat na mezinárodním terminálu nebyl, je prý pouze na vnitrostátním. Naštěstí jedna z agentur, které provozují na letišti směnárnu, brala i kreditky. Vybral jsem 5000 randů ve stovkách, takže se mi začaly nadouvat kapsy. Ale při kursu zhruba 2,50 Kč za rand to není moc peněz a bůhví kdy se v Namibii dostanu k bankomatu.

[Johannesburg] Měl jsem možnost vidět nakládání svého kola

Do Windhoeku jsem letěl s jihoafrickými aerolinkami a musím říci, že jídlo na palubě bylo výrazně lepší než u Lufthansy. Ani jihoafrické víno nebylo k zahození a to mi letuška přinesla ochutnat všechny 3 druhy červeného, které mají na palubě. Tedy oni mají jeden druh, já ho pochválil a ona že tam možná mají ještě něco a přinesla. Ve Windhoeku jsem prošel pasovkou, shledal se s krabicemi, což pro mne nebylo překvapení, neboť jsem mohl sledovat nakládání kola v Johannesburgu. Poslali mne na celnici, tam se mne akorát zeptali, jestli je to všechno moje a byl jsem venku. Tam na mne čekal šofér z Chameleon Backpackers s mikrobusem. Při 40 km dlouhé cestě do města jsem koukal na okolí silnice a cvičně řešil možnosti přespání na divoko. Nic moc, okolo silnice je ve vegetaci vysekán asi 5 metrů široký pás, kde by se dal stan postavit, ale každý by mě viděl. Potom byl plot - z jedné strany vysoký proti žirafám a z druhé strany nízký proti skotu. Občas koryto dokonale vyschlé řeky, silný vítr a vedro jak v Čechách když jsem odjížděl (35 stupňů). Asi to bude výživné.

[Windhoek] Letiště je malé, od letadel se chodí po svých

[Windhoek] Obě krabice dorazily bez poškození

Windhoek
Hostel byl zhruba 500 metrů od centra. Ale na nesprávné straně a tak tam panují tvrdá bezpečnostní opatření. Na pokojích sejfy na cennosti, objekt je oplocen a branka se má vždy zamykat. Do města prý mám chodit tak, aby nebylo poznat, že jsem turista. Bez batohu, nefotit, nekoukat do mapy. A do setmění být doma. V případě potřeby použít taxík, ale pouze jedné ze dvou prověřených společností. Šel jsem si nakoupit jídlo a v naší čtvrti potkal několik týpků, kterým by určitě nedělalo žádné potíže mne za tmy obrat o všechno. Věřím, že na venkově to bude lepší.

[Windhoek] Gideon meteorites - socha sestavená z 30 meteritů nalezených 300 km jižně od Windhoeku

Centrum města je plné obchodů světových značek, drahých i obstojných aut a lidi jsou od pohledu normální, až na četné výjimky. Žádné velké pamětihodnosti tady ale nejsou. Pár kostelů (první den jsem viděl opravdu jenom dva, ale další den jich na mne vykouklo více). Národní muzeum v bývalé pevnosti, která počátkem minulého století sloužila jako první koncentrační tábor. Vládní a diplomatická čtvrť se slušným parkem s tekoucí vodou. To je tady fakt unikátní, nedostatek vody je velký problém. V hostelu teče z kohoutků pitná voda, zatím ji piju bez vedlejších efektů, ale na mytí a splachování se používá voda recyklovaná.

[Windhoek] Christus Kirche - německý evangelický kostel je údajně nejkrásnější stavbou Namibie

[Windhoek] Katolická katedrála

[Windhoek] Reiter Denkmal - socha německého vojáka před národním muzeem

[Windhoek] Alte feste je sídlem národního muzea, kdysi sloužila jako koncentrační tábor

[Windhoek] Sudovitá moderní budova sousedí s vládní čtvrtí

Den následující po příletu jsem věnoval montování kola. Vše šlo hladce, pouze nová zrcátka od Zéfalu jsem nemohl dát dohromady a dokonce jsem se musel podívat do návodu. Seřizují se špatně, neboť mají pouze skokově nastavitelný úhel vyklopení. Levé se mi podařilo umravnit, ale pravé, na kterém zde v levostranném provozu nejvíce záleží, jsem sundal. Nahradil jsem ho starým zrcátkem od Cateye, které jsem vzal prozřetelně s sebou. S těmi jsem byl vždycky velmi spokojen, ale nikdy se mi je nepodařilo v ČR koupit. Odpoledne jsem věnoval nákupu potravin a zdejším sporadickým památkám. Zásobil jsem se hlavně rybími konzervami, koupil jsem německý celozrnný trvanlivý chleba, instantní ovesnou kaši, tvrdý sýr, rajčata a jablka. S tím bych mohl tak 4 dny vyjít.

[Windhoek] Vnitřní centrum - výškové stavby a jinak žádná krása

[Windhoek] Hlavní třídou města je Indenpendence Avenue

Následující den jsem si chtěl koupit odpolední safari, které se specializuje na pozorování krmících se lvů. Bohužel s toho sešlo, měli vyprodáno na 5 dnů dopředu. Tak jsem procoural i odlehlejší části města, koupil benzin do vařiče (plynové bomby měli na několika místech, takže jsem mohl vzít plynový vařič). Koupil jsem opasek na úschovu peněz, abych neprovokoval balíčkem stovek, který mi nadouvá kapsy. Podařilo se mi sehnat mapu namibijských kempů, což jsem považoval za to nejdůležitější. Nicméně je jich málo a tak budu muset občas spát na divoko někde u silnice.

[Windhoek] Centrum je obklopeno rychlostní silnicí, v pozadí už vykukují docela slušné kopečky (nad 2000 m)

Vlci útočí
K večeru jsem vše vypral a těch pár hodin, než to uschne chodil v koupacích šortkách na ostro. Nemohl jsem to už vydržet a tak jsem vyjel zkontrolovat kolo na ulicích okolo hostelu. Nebyl to tak úplně dobrý nápad, neboť se díky nevhodnému odění a vedru ohlásil vlk. Hned jsem nechal ježdění, skočil do sprchy a na závěr jsem kritickou oblast namazal jediným krémem, který mám, a to krémem na ztvrdlou kůži na nohou. Jeho složení je zřejmě dost agresivní, pěkně mne to pálilo ještě hodinu po zákroku. Doufám ale, že se to do zítra srovná a budu moci zahájit cyklistickou část cesty.

Mám namířeno do národního parku Etosha situovaného 500 km severně od Windhoeku. Do parku mne na kole nepustí. Doufám, že zakempuji poblíž hranice parku a potom seženu nějaké, byť mastně zaplacené, svezení na obhlídku zvířat. Poté bych se chtěl prodrat k západnímu pobřeží a orazit si až ve Swakopmundu. S internetem po cestě moc nepočítám a tak se nevzrušujte, jestliže si ode mne nic nepřečtete tak po dobu 3 týdnů. Ve Swakopmundu už by s internetem neměl být problém.