Za toulcovými stromy

Pustinou na jih
Ze Sesriem jsem zvolil málo frekventovanou cestu C27, kterou bych se měl po pár dnech dostat na asfaltovou silnici B4 do Aus. Silnice je mimořádně špatná a hlavně ruce dostávají zabrat. Večer se cítím jako člen Sobčakovy brigády socialistické práce, který celý den razil se sbíječkou dole v dole, aby překonal revírní rekord na počest XVIII. sjezdu KSČ. Namáhavost cesty vyvažuje krásná krajina v přírodní rezervaci Namib Rand. Žije zde spousta antilop, potulují se tady stáda zeber, údajně i žirafy (ty jsem neviděl). A je tady vysazeno 8 kousků nosorožců černých a ty bych zase já nechtěl potkat.

[C27 30 km od Sesriem] Vjezd do Namib Rand Nature Reserve byl ohraničen cattle gridem

[C27 30 km od Sesriem] Některé kopce vypadaly jako shluk nasypaných balvanů

[C27 22 km od Sesriem] Le Mirage - ubytování a lázně

[C27 30 km od Sesriem] Sporadické stromy oživovaly krajinu

[C27 35 km od Sesriem] Stádo springboků

[C27 45 km od Sesriem] Kopce připomínající pyramidy

[C27 60 km od Sesriem] Poutavý skalní útvar je nedostupný - soukromé vlastnictví - vjezd zakázán

[C27 65 km od Sesriem] Na planině se pásla stáda zeber

[C27 65 km od Sesriem] Zebry mne ostražitě pozorují, auta jim přitom nevadí

Mapa šidí
Na mapě jsem si našel 2 záchytné body - kemp zhruba na 50 a 90 km. Dopoledne byl tak silný protivítr, že jsem musel několik km kolo po rovině tlačit. Tak jsem zvolil tu kratší variantu. Ale ouha, žádná lodge s kempem nebyla. To bylo poprvé, co mne mapa vypekla. Nu což, přišlápnu a dotrmácím se k druhé možnosti - lodgi a kempu Wolwedans. Ten sice existoval, ale byl vzdálen 20 km od silnice a cestu k němu rozhodně nebylo možné na naloženém kole pohodlně projet. Bylo jasné, že to bude spaní na divoko. Já ale neměl vodu, krajina pustá bez obydlí a projelo jedno auto za 2 hodiny. Musel jsem důsledně zastavit každé projíždějící auto - mával jsem na ně lahví na vodu a tak jim to bylo jasně. Takhle jsem nashromáždil asi 4 litry vody, s tím bych měl noc a začátek dalšího dne přežít. Ale s hygienou to bude špatné.

[C27 70 km od Sesriem] Začalo se šeřit a nastal čas zabývat se noclehem

Začalo se šeřit a tak jsem si říkal, že si ustelu někde za kilometr vzdálenou zatáčkou. V zatáčce se ale objevila malá farma. Zajel jsem tam, majiteli vysvětlil situaci a že mu za kempování zaplatím. Byl to poměrně mladý černoch, peníze ho lákaly, ale pořád mlel, že na to není vybaven. Tak jsem mu vlezl na dvorek, tam byl kohoutek s vodou a rovný plácek a vysvětlil jsem mu, že nic jiného nepotřebuji. Dal jsem mu kilo, on byl spokojen a já taky. Klasicky jsem musel rozebrat a profouknout vařič, ale na to jsem si už zvyknul, jenom zasviněné ruce mi pořád dost vadí. Uvařil jsem jednu z nejvýživnějších kombinací - fazole a hovězí. Já přes den skoro nic nejím, pouze když mám nějaké ovoce a zeleninu. Tentokrát jsem byl vybaven a odpoledne si dal 2 rajčata a jedno zapomenuté jablko z Etosha. Ale k večeru už mne hlad docela soužil.

Po ulehnutí začalo foukat tak silně, že to bylo na orkán. Stan nebyl moc přikolíkován, do tvrdého dvorku to zatlouci nešlo. Zatížil jsem ho vlastní vahou, občas se mi stanové tyče připlácly na tvář, ale stejně jsem usnul. Vichřice přestala někdy po půlnoci a ráno nebylo naštěstí po větru ani potuchy.

[Toekoms] Vyspal jsem se na dvorku malé farmy

[C27 90 km od Sesriem] Silnice se oproti minulému dni trochu zlepšila, okolí pořád nádherné

Pohodička v Betta
Nejprve to vypadalo, že silnice bude stejně mizerná jako včera. Několikrát jsem musel kolo na rovině v hlubokém písku zatlačit, ale asi po 20 km se to zlepšilo. Kvalita prašných silnic se v Namibii často a skokově mění, špatné úseky jsou naštěstí dost krátké. Změna povrchu nastane skoro vždy, když je na silnici cattle grid (jáma v cestě zastřešená mříží z kolejnic, což zabraňuje zvířatům přejít na jiné pozemky).

Byla neděle a motorkáři měli nějakou akci, projelo jich okolo mne asi 40 - každý samozřejmě zatroubil nebo zamával. Jsme holt na stejné jednostopé lodi. Motorkáře, který měl problémy a seřizoval své nadupané BMW u silnice jsem trochu rozhodil otázkou, zda nepotřebuje pomoci. Po 60 km jsem dorazil do Betta, kde je křižovatka k zámku Schloss Duwisib, který je vzdálen asi 30 km. Tak tuto atrakci jsem vynechal.

[Kemping Betta] Inteligentě navržená kempovací místa - stín, stůl a židle, voda, stíněný přístřešek pro auto

Ubytoval jsem se v kempu hned vedle benzinové pumpy, ono tam ostatně kromě dalších dvou domů už nic jiného není. Kemp byl ale velkolepý, zcela podle mých potřeb. Velká kempovací místa ohrazena zdí do výšky jednoho metru, stůl a stoličky a vedle místo na vaření a dřez s tekoucí vodou. Vedle zastíněný přístřešek na auto a nad ním terasa, kde bylo také možno postavit stan a nebo jenom koukat do dáli. Opět jsem si pochvaloval svůj samonosný stan, který se nemusí kotvit kolíky a mohl jsem ho proto postavit na dlažbě uvnitř ohrazeného prostoru. Tím jsem se zbavil dotírajícího větru. Vypral jsem oblečení ve kterém jezdím na kole, byl tam dokonce věšák s kolíky a díky silnému větru to bylo za hodinu suché. Pak si u pumpy koupil lahvinku červeného a to přesto, že byla neděle a alkohol se prodávat nesměl. Potom jsem si už jenom lebedil, zpracoval fotky, psal svůj deníček a příjemně omámen odpadl do hajan. Byl jsem v kempu jediný návštěvník a tak mi nechali zatopit u jedné chatky a používal jsem tamější koupelnu a záchod. Velká koupelna se záchody byla také otevřená, ale voda byla jen vlažná a vážený host by nemusel být spokojen.

Příjemně jsem si popovídal s majitelkou, což byla asi 35 letá fešná blondýna. Mimochodem, byla v Praze a moc si to pochvalovala. Sdělil jsem jí své silně negativní zkušenosti ze státem (NWR) provozovaného kempu v Sesriem. Ona na to, já kdybych to dostala do ruky, tak by všichni klienti byli spokojeni. Ano, to jsem jí věřil.

Ráno se mi nepovedlo nastartovat vařič. Naštěstí byly u chatek volně přístupné plynové vařiče a tak to momentálně nebyl problém. Ale asi bude. Díky tomu jsem vyjel poměrně brzy, odpočinutý a plný elánu. A potřeboval jsem ho. Nejprve mizerná pískem zasypaná silnice, potom zdolávání slušných kopců. A taky pěkné zdržení díky vlastní blbosti.

Jehla v kupce sena
Zastavil jsem a šel fotit do buše asi 40 metrů od silnice. Vrátil jsem se ke kolu a brýle nikde. Dal jsem je jako obvykle do zadní kapsy cyklistického dresu a ony, mrchy, někde vypadly. Nejdřív jsem prošel místa, o kterých jsem si myslel, že jsem se po nich pohyboval. Bez úspěchu. Brýle mám sice náhradní, ale tyto jsem tady rozhodně nechtěl nechat. Muselo nastoupit systematické prohledávání. Na silnici jsem si kamennými mohylkami vytýčil začátek a konec prohledávané oblasti tak, abych na ně viděl i z větší dálky. Potom jsem prohledal vždy pruh na šířku rozpažených rukou. Důkladně, prohrnoval jsem rukou trsy žluté trávy a doufal, že se mi do nich nezakousne nějaký had, štír či jiná potvora. Uspěl jsem až po půlhodině a od té doby dávám před focením brýle do kapsy šortek na zip.

[20 km J od Betta] Při focení mi vypadly v buši brýle, hledání bylo perné

[40 km J od Betta] Tuhle značku miluji, viděl jsem ji teprve podruhé

Turistická atrakce
Ano, jsem nepochybně turistickou atrakcí. Dálkového cyklistu jsem zatím nepotkal a podle ohlasů z projíždějících aut tady asi žádní momentálně nejsou. Projíždějící auta se skoro vždy nějak projeví - zamávají, zatroubí, blikají světly. Řada aut zastaví, vyfotí si mne, nebo se vyfotí přímo se mnou. Často se mi stalo, že mi rovnou nesou z auta vodu nebo nějaké pití a nabízejí jídlo, nebo se alespoň zeptají, zda něco nepotřebuji. Já zásadně vše odmítám, když to výjimečně nepotřebuji a jsem na sebe pyšný, jak jsem well organized. Ale jsou i výjimky - v protisměru jeli Češi, zastavili, popovídali, vyfotili se, ale zeptat se, zda něco nepotřebuji, je ani ve snu nenapadlo. Inu, my Češi víme, že jsme odolný národ a že si vždycky poradíme i bez cizí pomoci.

Blbá image musí pryč
Slušně unaven po více než 100 km horské etapě jsem dorazil do Helmeringhausen, kde je camping součástí docela nóbl hotelu. Šel jsem do recepce, ani nesundal přilbu. Načinčaná lady mi s úsměvem sdělila, že mají v kempu plno. Já začal argumentovat malým stanem, že se vejdu všude, ale ona namítla, že je problém ve sprchách a záchodech. Ona má v kempu skupinu (6 lidí) a kemp musí udržovat určitou úroveň a navíc nemám rezervaci a - prostě abych vypadnul. Absurdní situace, křižovatka v pustině, kde je pouze hotel a obchod a ona odmítá kšeft. No byla to přetahovaná. Nakonec jsem ji dostal na to, že si u nich chci dát taky večeři (což jsem chtěl, protože mi nefungoval vařič) a to trochu změkla a že se půjde zeptat té skupiny, zda bych jim nevadil. A to jsem věděl, že mám vyhráno. Byla to 3 auta s Dány, které jsem potkal na silnici a navíc jsem s nimi mluvil ve zdejším obchodu, když jsme si kupovali pivo. Jeden z nich byl učitel, jezdil na výměny do Hradce Králové a lyžovat do Krkonoš a byl tím nadšen. Ale bylo mi jasné, že má rumcajzovská vizáž musí pryč. Stačí zaprášený a zapocený oblečení. Co nejdříve se oholím a ponechám pouze standardní bradku.

Bethanie
Ráno jsem opět nerozchodil vařič. Tentokrát je problém ve vzduchové pumpě, která nenatlakuje láhev s benzinem. Místo kafe a čaje studená voda, proto jsem ani moc nejedl. Původně jsem chtěl jet do Aus a k moři do Luderitz, ale za této situace to nemá smysl. Pojedu co nejrychleji do Keetmanshoop, tam bych snad mohl nějaký vařič koupit. Když ne, budu muset do Windhoeku, kde jsou outdoorové obchody. Po velmi slušné prašné silnici jsem si to stále z mírného kopce smažil do Bethanie, kde začíná asfaltka. Měl jsem hlad a tak jsem makal fest, abych se brzy najedl. V Bethanii jsem zjistil, že další kemp je asi 80 km vzdálený (Seeheim), ale ani tím si nebyli jisti.

[Bethanie] Ultramoderní kostel

Zůstal jsem v Bethanii ve velmi příjemném kempu, který byl součástí hotelu. V café u silnice jsem si nechal k obědu udělat rybu za neuvěřitelně nízkou cenu. A protože neměli pivo, tak mi dovolili si skočit přes ulici do bottle shopu pro velkýho lahváče. Na kole jsem vydumal, že v pumpě vařiče zřejmě spadl těsnicí kroužek nebo píst a že se pumpa musí nechat nějak rozebrat. Po několika pokusech se mi to povedlo a pumpu, a tím i celý vařič, jsem zprovoznil. Majitelka hotelu mne navíc pustila v její kanceláři na internet, konečně jsem stáhl návod k vařiči a podle něj večer vařič důkladně vyčistil. Vařič od té doby jede jak svářečka, je to fakt fofr. Věřím, že jestli vydrží gumový píst v pumpě, bude všechno konečně v pořádku (a nastanou zase jiné problémy, jak už to tak na vandru chodí). Problémy byly způsobeny kombinací několika faktorů. Vařič nebyl 4 roky používán, takže byla přívodní trubka trochu zanešena. Nekvalitní benzin tomu ještě pomohl. A mé usilovné snahy vařič hodně natlakovat vedly u nenamazané pumpy k tomu, že se vyvlekl píst a pumpa nefungovala. Když to shrnu - mohl jsem si za to sám - jako obvykle.

Starostlivá prodavačka
Nakupoval jsem v místním obchodě a čekal u kasy na zaplacení, když se přede mne prosmýkl asi osmiletý vyjukaný klučina. Nesměle pípnul, že chce 2 cigarety a vysypal prodavačce drobné z upocené dlaně. Prodavačka mu dala 2 cigarety a potom se ho zeptala, jestli to má čím zapálit. A prodala mu ještě sirky. Hošík vypadl, ani si nevzal zpátky a tak mu drobné poslala po dalším zákazníkovi.

Zpátky na asfaltu
V Bethanii začínala asfaltka, nejprve úzká lokální silnice C14. Potom se v Goageb napojila na B4, což jsou zde v Namibii silnice nejvyšší třídy. Písmeno A mají zřejmě vyhrazeno pro dálnice a ty zde zatím nejsou. Rozdíl v jízdě byl samozřejmě propastný. Ujel jsem 96 km, vypil jenom litr čaje a vůbec se přitom nezapotil. Mohl jsem dojet do 140 km vzdáleného Keetmanshoop, ale raději jsem zůstal v kempu u hotelu Seeheim. To je výspa, vzdálená asi 2 km po prašné silnici od B4. Je zde železniční zastávka, hotel, u něj malý kemp a asi 2 farmy v okolí. Nejzajímavější pasáže byly v okolí Naiams, bizardně tvarované skály a strmé sjezdy a výjezdy. Těsně před Seeheim je dlouhý most přes Fish River, ale nic moc zajímavého. Fish River Canyon je přece jen dost daleko, asi 150 km.

[Goageb] Silnice B4, rozdíl oproti prašným silnicím je velmi zřejmý

[Naiams] Silnice se vlnila dost výrazně

[Seeheim] Předlohou pro Seeheim Hotel byl snad nějaký evropský hrad

[Seeheim] Železniční stanice v Seeheim

Klika že jsem ten vařič spravil
Keetmanshoop je velkým regionálním centrem, má i s přilehlými osadami 22000 obyvatel. Turistický vařič bych tady ale nekoupil. K dostání byly biče, opratě, ohlávky ba i míchačky, ale minimum tábornického vybavení. Je tady několik supermarketů, největší je SPAR, ve kterém jsem se zásobil vařeným jídlem. V hostelu jsem ho dal do lednice a potom ho stačilo ohřát v mikrovlnce. Vyvaroval jsem se masa, toho jsem měl minulé dny fakt dost. Ale měli několik druhů bezvadné vařené zeleniny, k tomu rýže a čerstvá rajčata a bylo vystaráno.

Hostel byl levný, tomu odpovídalo vybavení, ale bylo tam čisto. Byl jsem tam jediná bílá tvář, ale všichni na mne byli příjemní a nijak mi nedávali najevo, že se od nich liším. Trochu jsem začal pochybovat o pravém poslání tohoto zařízení poté, co jsem v obou nočních stolcích nalezl připravené prezervativy. Vzpomněl jsem si na Japonsko, kde jsem omylem zajel do hodinového hotelu a velice se divil, že mne tam nechtějí ubytovat. Pochopil jsem až pohledem na ceník, kde byly ceny uvedené v dvouhodinových intervalech a výrazně se měnily i podle denní hodiny. Na prezervativy jsem se zeptal správcové hostelu a dověděl se, že je to prevence proti AIDS a že je to zde povinné.

[Keetmanshoop] Centrum města

[Keetmanshoop] Zajímavé průčelí

[Keetmanshoop] Konečně se po měsíci ukázaly mraky a západ slunce byl malebný

První šarvátka
Pobytem v pustých krajích se trochu otupily mé instinkty. Prošel jsem si městečko, našel hotel, ve kterém mne nechali za 20 N$ používat 45 minut internet. Je to služba Wi-space od Telecomu, koupíte kartu, setřete pole pod kterým je přístupové heslo. Při prvním přístupu na internet se přihlásíte heslem a je to. Chová se to trochu protivně, když 3 minuty nejevíte na internetu žádnou aktivitu, Wi-space se odpojí. Ale zase zbytečné nečerpáte minuty z paušálu.

Potom jsem šel ještě za světla do hostelu, v ranci na zádech počítač a foťák, když mi jeden pošuk zastoupil cestu a ať mu dám peníze. Řekl jsem mu, ať mi dá pokoj a nechá mne jít. On mi začal rvát batoh ze zad, druhou rukou mi šahal do kapsy u košile. Já začal řvát "policie, police" a přitom jsem se s ním přetahoval o ranec. Nakonec jsem zvítězil, pomohl mi okolo jdoucí kluk, který mu řekl, ať mne nechá. Nicméně, byla to moje chyba, měl jsem se mu vyhnout a mohl jsem něco čekat, i když to bylo za světla a všude dost lidí. A budu muset začít důsledně nosit v pohotovosti připravený pepřový sprej. Už jsem se hodně přiblížil k JAR a asi je to znát i na lidech.

The Quiver Tree Forest
Největší atrakcí této oblasti je les "toulcových" stromů, vzdálený jen 17 km od Keetmanshoop. Botanicky se nejedná o stromy, ale o rostlinu aloe (aloe dichotoma). Jméno dostaly od toho, že si Bushmeni a Hottentoti často vyráběli z kůry stromů toulce (quiver) na své šípy. Dosahují výšky až 9 metrů a průměr u země mohou mít až metrový. Poprvé kvetou až po 20 až 30 letech. Rostou samostatně a proto je zdejší les taková atrakce. Všechno bylo vytvořeno přírodou, nikdo nic nesázel, ani nekácel. Největší stromy jsou až 300 let staré.

[Quiver Tree Forest] Stromy

[Quiver Tree Forest] Na některých stromech se zabydleli ptáci

Přístup je samozřejmě zpoplatněn, na přístupové cestě leží farma s kempem. Upozornili mne, že jsou v oblasti často viděni gepardi. Já viděl pouze velké množství zvířat velikosti zajíce a tvaru přerostlého křečka - damany. Na louce vedle kempu mají vyhrabány desítky nor a čile z nich vykukují a přebíhají na návštěvy k sousedům. Také v samotném lese se jimi jen hemžilo.

[Quiver Tree Forest] Z nor na mne drze čuměli damani

Místo je velmi fotogenické, dojem kazí pouze trvale plechová namibijská obloha. Měl jsem ale štěstí, že bylo trochu pod mrakem. Když se tady povede západ slunce, je to pohled úžasný, viděl jsem fotky. Ale o západu slunce už jsem byl pro jistotu v hostelu.

Giant's Playground
Vstupné platí ještě pro 5 km vzdálené Hřiště gigantů. Na rozsáhlé ploše je nasypáno ohromující množství balvanů, často hranolovitého tvaru o stranách dlouhých metr i více. Skutečně to připomíná rozsypanou stavebnici hodně přerostlého dítěte. Na mne to působilo depresivním dojmem. Některé kameny vypadají vratce a také asi vratké jsou. Proto je u vjezdu důkladný zákaz manipulací s kameny. Stačilo by se opřít a pár kamenů by spadlo, ale jakou další reakci to vyvolá nelze skutečně předpokládat. Trochu lidský rozměr tomuto místu dodaly občasné toulcové stromy, které zde rostou sporadicky a samostatně, jak je u nich obvyklé.

[Giant's Playground] Toulcové stromy oživovaly obrovské hromady balvanů