Za diamantovou historií

Prší, prší, jen se leje
Raději to uvedu slovy dětské písničky než proslulou Kemrovou větou z filmu Na samotě u lesa, která je sice výstižná, ale mládeži nepřístupná. Večer začaly bouřky se silným deštěm. Po půlnoci pršet přestalo, ale když jsem se po šesté probudil, slyšel jsem ojedinělé kapky bubnující na tropiko mého stanu. Déšť znovu začínal a tak jsem rychle vše přestěhoval do kempové kuchyně. Stan jsem nechal postavený, aby mírně zvlhlé tropiko uschlo a já měl lehčí náklad. Okamžitě po přestěhování začalo lejt jako z konve, takže jsem udělal správnou věc ve správný čas. Soused z kempu - Jihoafričan bydlící v Pretórii - se mne přišel zeptat, co budu dělat. Jestli zůstanu v kempu další den. Řekl jsem mu, že čekám na hodinu rozhodnutí. To byla podle mého otce devátá ráno - devátá to rozhodne - říkával. Já to o hodinu posunul a trefil se. V půl desáté se objevila modrá obloha, přestalo pršet a já mohl před desátou vyjet.

Do Groblershoopu to bylo 117 km, proti silnému větru a neustálému stoupání a klesání. Nebyl jsem si vůbec jist, zda tam dojedu a proto jsem po cestě mentálně trénoval různé možnosti přespání u silnice. Ale nebylo to nutné, ke konci se už objevily různé ubytovací možnosti, některé i s kempy, a tak jsem věřil, že se v Groblershoopu chytnu. Vítr se ve tři odpoledne otočil a vanul příznivě z 8 hodin. Věděl jsem, že je to problém, protože jiný vítr než z jihu, přináší v této oblasti špatné počasí. A taky že jo. Obloha se zatáhla, zatmělou oblohu začaly pročesávat blesky, ale já podle prodlevy hromů věděl, že bouřka není blízko.

Groblershoop
Do města jsem dojel s počínajícím deštěm. Ten byl potlačen vichřicí síly uragánu Vilda. Poptal jsem se na ubytování, jediná možnost jeden penzion, naštěstí ležel u silnice do Kimberley. Vichřice přinesla oblaka zvířeného písku, obloha byla černá jako inkoust a hrozila každý moment vypustit tuny vody. Nicméně já, věren svým zásadám to příliš ledvinám neulehčovat, dojel do kilometr vzdáleného bottle shopu. U obchodu se jako obvykle vyskytovalo několik přiožralých a připochcaných vometáků. Jeden se hned hrnul k mému kolu. Vzpomněl jsem si na lvy, jak umí řečí těla pacifikovat a podrobit si své okolí. Zkusil jsem to na něj. Přivolal jsem si skoro o hlavu většího chlapa prstem k sobě, nevzrušeným hlasem mu řekl, že jestli se toho kola dotkne, tak mu rozbiju hubu. Jemu spadla čelist a začal nadávat, ale couval ode mne, jako bych byl malomocný. V klidu jsem koupil pivko na večer, vrátil se na křižovatku na Kimberley. Z penzionu jsem byl vyobcován s tím, že mají plno. Co teď? Naštěstí jsem objevil u silnice reklamu na 10 km vzdálenou Kheis River Lodge.

V pravý čas na pravém místě
S větrem skoro v zádech a s rozsvícenou zadní blikačkou jsem to upaloval mezi klikatícími se blesky. Důsledně jsem počítal prodlevy mezi bleskem a hromem, bylo to mezi jedním až třemi km. Marně jsem řešil fyzikální otázku, zda může zasáhnout blesk cyklistu, odizolovaného pneumatikami. Byl jsem rád, že jsem to nemusel experimentálně odzkoušet, protože jsem dorazil ke Kheis River Lodge. Ale podívaná na mne musela být působivá, jedno auto se dokonce vrátilo s tím, že mne doveze kam budu chtít. Byl jsem sice drobně namoklý, ale vše OK. Jen co jsem zavřel dveře od recepce, spustilo 10 minutové krupobití, které by mi na silnici dalo fest zahulit.

Vlastníci lodge a kempu byli z těch, co to dělají pro potěšení a ne pro prachy. Řekli mi: "V kempu máme krytou terasu, nikdo ji neužívá. Rozsviť si tam, postav stan a dělej si tam co chceš. Žádné obavy, nikdo tě neokrade". A tak jsem měl opět luxusní ubytování za kulantních 100 randů. Byl tam kus nového koberce, na něm jsem postavil stan bez tropika a byl rád, že jsem neodolal různým nabídkám a koupil si samonosný stan, který se nemusí kotvit.

[Kheis River Lodge ] Terasa, na které jsem bydlel

Před odjezdem z kempu jsem se poptal na podmínky na cestě. No, nebylo to nic příznivého. Nejbližší možné bydlení ve 125 km vzdáleném Griquatownu (na silničních ukazatelích afrikánsky Griekwastadt), cesta je hodně do kopce. Měl jsem 5 litrovou rezervu vody a tak jsem byl v klidu. Nakonec jsem to dojel, i když závěr byl fakt dost hektickej. Posledních 15 km, když už jsem si myslel, že mám vystaráno, to byly samé strmé vydupávky, následné sjetí dolů a znovu do prudkého kopce. Musel jsem si udělat sladký Tang, abych zvadlý organismus trochu oživil. Posledních 10 km jsem ještě pro jistotu tipoval možnosti přespání u silnice, našel dvě místa, kam bych se mohl vrátit, ale nic moc bezpečného to nebylo.

Griquatown neboli Griekwastadt
Po příjezdu do městečka jsem provedl základní zajišťovací operaci a koupil pivko. Zajišťovací operace zajišťuje základní životní potřeby, to pro ty, kteří tomu nerozumějí. Měli můj oblíbený Castle Milk Stout a tak jsem se těšil, že ho proleju hrdlem. Zajel jsem do zdejšího Caravan Parku, ale ouha, ten byl definitivně zavřen. Pán, bydlící přes ulici, mne s ochotou nasměroval na penzion o dvě ulice dále. Byly tam dokonce dva, ale zavřené a jediným kontaktem bylo telefonní číslo na vývěsce. Já s sebou telefon nemám, tak jsem si čísla opsal a chtěl jsem začít hledat budku. Naproti přes ulici jsem zahlédl nějakou mladou paní či slečnu. Vysvětlil jsem ji situaci a ona hned začala žhavit svůj mobil. U nás by se na troubu bez telefonu každý zvysoka vykvajznul. Vyřešila to skvěle, za 10 minut pro mne přišla mladá kočka a odvedla mne do domu majitelů penzionu. Budu spát v hostovském pokoji u nich doma, pro jednoho hosta nebudou penzion otevírat.

[Griquatown] Oude Windpomp Gastehuis - načinčaný záchod u Staré větrné pumpy

Ubytování bylo skvělé - čisté, příjemné, levné. Kolo s brašnami jsem zamknul do garáže, dostal uvítací kafe. Domluvil si snídani a za to vše zaplatil mírných 250 randů. Měl jsem vlčí hlad, paní (Bernita, jak jsem se později dozvěděl) by mi sice uvařila, ale v obci byla restaurace a tak jsem ji nechtěl obtěžovat. Dal jsem si 300 gramový rumpsteak s vařenou zeleninou a přímo živočišně cítil, jak to můj organizmus beze zbytku zpracovává a okamžitě distribuuje vylouhované živiny do potřebných tělesných orgánů. A pracoval fakt efektivně, nic nevyhodil, taky jsem 2 dny nepotřeboval jít na záchod, žádný odpad z jídla nezbyl.

[Griquatown] Bernita Venter a její manžel, majitelé Staré větrné pumpy a hlavně bezvadní lidé

Po návratu z hospody jsem měl skoro dvouhodinovou debatu s pánem domu. Velice ho rozčilovaly stávající poměry, kdy se dávají peníze lidem za to, že mají děti a ne za to, že pracují. On byl farmář, celý život makal rukama, vypracoval se z nuly a nyní má stovky hektarů, na kterých hospodaří jeho dva synové. Nejdřív pěstoval ovce, když vlna přestala jít na odbyt, začal pěstovat hovězí dobytek na maso. Říkal, že by ho nikdy ani nenapadlo žádat o státní podporu, když byl špatný rok. V zemědělství se s tím musí počítat a v dobrém roce odložit peníze na ty špatné. A taky ráno už byl v montérkách a rozděloval práci asi 6 lidem, kteří se začali okolo domu hemžit. Bernita mi udělala fantastickou snídani, vajíčka, opečenou šunku, klobásky, muesli, jogurt, juice, kafe - fakt jsem se našťouchl. Žertem jsem jí řekl, že na to ujedu 100 km, ve skutečnosti jsem ujel 170 kiláků. A ještě mi na cestu přinesla v krabičce čerstvě usmažené koblihy. Nejsou ti lidé senzační?

[V od Schmidtdrif] Přejezd řeky Vaal, v pozadí starý most

[Kimberley] Pořádně naložené kolo, kam se na něj hrabu

Kimberley
Bouchly ve mne saze, nebo co, ale já za 3 dny ujel 430 km. Poslední den 170 km, ale to bylo úplně nejsnazší - půlka mírně z kopce, půlka trochu do kopce, ale hlavně silný vítr v zádech. Tady už převládají západní větry a tak to bylo v pořádku, počasí se nehoršilo. Dojel jsem do turistického informačního centra, vyfasoval mapu města a desetistránkový seznam ubytovacích možností s cenami. Bylo už po čtvrté, ale na půl hodiny jsem si sedl a studoval ubytování. Vyloučil jsem příliš drahé destinace a také ty, které byly daleko od centra. Pak jsem vybrané objel, ale neuspěl jsem, všichni měli plno. A znovu starý známý problém, penzion je zavřený, žádný zvonek, pouze telefonní číslo, kam volat. Vždycky jsem někoho zmobilizoval, aby tam zavolal, ale je mi to blbý.

Přemýšlel jsem, zda si mám pořídit mobil. Dokonce jsem zašel do prodejny a zjistil, že nejlevnější nový mobil s předplacenou kartou přijde na 110 randů (250 Kč). Je v tom předplacené volání v ceně 10 randů. Minuta volání stojí 99 centů a účtuje se důsledně po vteřinách. Nakonec jsem nákup telefonu zavrhl, nechtěl jsem s sebou tahat další krám.

Nechytl jsem se nikde, bylo už dost pozdě a tak nezbylo nic jiného než Caravan Park. Na mapě jsem nějak přehlédl, že jeden je poblíž Big Hole a s mírnými navigačními problémy dojel do Kimberley Caravan Park. Problémy souvisely se zdejším idiotským značením ulic. Jména ulic jsou totiž napsána na svislé hraně obrubníku, takže jsou často nezřetelná nebo zaházená špínou. Caravan Park byl z ranku těch horších až nejhorších. V sousedství chudé černé čtvrti. Většina osazenstva dělníci bydlící v přívěsech, kteří tady dočasně pracují. Nedokázal jsem si představit, že bych nechal kolo zamčené u stromu vedle stanu a večer se s ním shledal. Majitelé kempu mi oponovali, že tady žádné problémy s krádežemi nemají. A nabídli mi bydlení v caravanu za kulantních 150 randů. Jo, to byla jiná. Do centra města 25 minut pěšky, to bylo stejné jako u levnějšího ubytování v ranku 350 randů. Penziony neměly wifi, nebo nějaký jiný přístup k netu, takže bych také musel do internetové kavárny. Musím říci, že Namibie byla v tomto ohledu o hodně lepší a wifina byla k dispozici skoro u každého bydlení.

[Kimberley] Centrum starého města

[Kimberley] Původní centrála společnosti De Beers

[Kimberley] Honoured Dead Memorial - památník padlých při obléhání města v době anglo-burské války, stojí na nejvyšším bodu města

[Kimberley] Vytěžený důl společnosti De Beers leží, stejně jako další čtyři doly, těsně za centrem města

Velká díra
Big Hole je skoro v centru města. Původně to byl plochý pahorek, který byl při hledání diamantů ručně rozkután a vydlabán až do hloubky 215 metrů. Poté se pokračovalo hlubinou těžbou až do hloubky 1100 metrů. V začátcích těžby byl pahorek rozparcelován na desítky claimů, kde těžily soukromé osoby. Většinu z nich potom skoupili diamantoví baroni Rhodes a Barnato. Historie zdejší těžby je zajímavá, ale necítím se oprávněn to tady popisovat. Osobně mne nejvíce fascinoval fakt, že bylo potřeba vytěžit 22,5 milionů tun zeminy na získání pouhých 2722 kg diamantů.

[Kimberley] Vstup do komplexu

[Kimberley] Nový most s vyhlídkovou plošinou tyčící se nad výkopem

[Kimberley] Big Hole - Velká díra - největší ručně vyhloubená díra na světě

[Kimberley] Fakta o Velké díře - vytěženo 2,7 tun diamantů, 22,5 miliónů tun vytěžené zeminy, hloubka 215 m, hloubka k hladině vody 174 m

[Kimberley] Odpadkový barel s obrázkem výkopu

Dostal jsem důchodcovskou slevu na vstupném. To je docela unikát, protože ve většině zemí platí tyto slevy pouze pro místní občany. Prohlídka byla fascinující. Nejprve zajímavý 20 minutový hraný film o historii těžby a o původu diamantů. Potom výhled na díru do země z nového vyhlídkového mostu, který umožňuje pohodlně prohlédnout vytěžený kráter. Dále výtahem do dolu, to bylo fakt rafinované. Výtah se natřásal, drnčel, skřípěl a dělalo to dojem, že jsme sjeli alespoň několik set metrů pod zem. Posléze jsem zjistil, že to bylo jenom jedno patro. Vystoupilo se do důlní chodby, tam zase různé hlukové a světelné efekty, výbuchy dynamitu, působivé. Vyšlo se z dolu a vstoupilo do silně střežené místnosti s ukázkami pravých diamantů, které dominoval největší vytěžený surový diamant na světě. Řada diamantů různých barev, velikostí, surové i broušené. Mimo střeženou místnost potom vitríny s replikami světově nejznámějších diamantů.

[Kimberley] Důlní chodba

[Kimberley] Deatil důlní vzpěry

[Kimberley] Diamant Tiffany - replika

V okolí byl vybudován skanzen z původních staveb. Samozřejmě také několik původních hospod, kterých bylo v době největší slávy Kimberley dvakrát více než kostelů. Stylově jsem prohlídku zakončil džbánkem piva v jedné z nich.

[Kimberley] Jedna ze staveb skanzenu staveb z doby diamantové horečky

[Kimberley] Původní kuželna ve skanzenu u Big Hole

[Kimberley] Budova banky, tenkrát ještě banky nemohly dávat najevo své bohatství

[Kimberley] Fotografie majitelů na stěně jednoho z obytných domů skanzenu

[Kimberley] Bydlení zdejších prospektorů rozhodně nezavánělo luxusem, ale mohlo se to otočit jediným nálezem

Opilá galerie
V průvodci jsem se dočetl, že William Humphreys Art Gallery má nejlepší sbírku současného jihoafrického umění. Přišel jsem do galerie, chtěl zaplatit vstupné, ale pán s trochu narušenou dikcí mi řekl, že se tady dneska neplatí, protože oni ve třech vypili tři lahve silného koňaku a tak je vstup zdarma. Na umění jsem se moc soustředit nemohl, pánové si potřebovali popovídat, byl jsem tam ten den druhý a asi poslední návštěvník. Ale zase to byli příjemní, decentně namazaní lidé, takže taky dobrý kulturní zážitek.