Diamantové pobřeží

Mizerný začátek
Odbavení šlo mnohem rychleji než v Namibii. S Jihoafrickou republikou máme bezvizový styk, takže jsem byl vpuštěn za pár minut. Hraniční přechod je zároveň branou do národního parku Richtersveld a tak jsem musel zaplatit 10 randů za vstup. Vyptal jsem se na cestu paní, která prodávala vstupné a ta mi tvrdila, že cesta je rovná a kvalitní. Já měl jiné informace, bohužel správné. Cesta byla mizerná, hodně písku a drobného štěrku, téměř souvislá roleta. Byla tam vytrvalá stoupání, zpestřená krátkými a strmými sjezdy a výstupy. Z kopce jsem musel brzdit, jinak bych na roletách kolo rozstřelil a nebo se zaryl čenichem do závěje písku. Do kopce jsem měl co dělat, abych nemusel potupně tlačit. K tomu silný protivítr a v určitých partiích i ohromné náklaďáky, převážející vytěženou zeminu z okolních dolů. V národním parku se alespoň bylo na co koukat, ale potom nastoupila docela nudná krajina. Bylo mi jasné, že těch 100 km do Alexander Bay dneska nedám, tím spíše, že jsem se zdržel čekáním na převoz.

[Richtersveld Transfrontier Park] Five Sisters (Pět sester)

Nelegální diamanty
V JAR je zakázán prodej diamantů komukoliv jinému než společnosti De Beers Consolidated Mines Company. Ta těží diamanty nejen dolováním v zemi, což díky horám hlušiny nelze přehlédnout, ale také z mořského dna. Nezávislí potápěči, kteří hledají diamanty v okolí Port Nolloth mají ale dost příležitostí své úlovky prodat na černém trhu. Hodně se to postihuje, pracují zde policejní agenti v přestrojení a tresty jsou vysoké. Kromě toho hrozí nebezpečí, že kupec za drahé peníze koupí "slenter", falešný diamant, vybroušený z křišťálu, což laik není schopen odhalit.

[40 km J od Sendelingsdrift] Práskněte zloděje diamantů, vyzývá cedule

První den v JAR a hned vloupání
Tak by to se značnou dávkou nadsázky napsali v Blesku. Ale pěkně po pořádku. Hodin přibývalo, kilometrů moc ne, proto jsem se začal rozhlížet po nějakém místě, kam bych mohl zalézt na noc. Když tu náhle odbočka ke kempu. Říkal jsem si, jasně, klika jako vždycky. Přijel jsem ke kempu, vrata zavřená, ale vedle velká díra v plotě. Tak jsem šel do kanceláře. Nikdo v ní nebyl, přestože bylo venku rozsvícené světlo, i když byl ještě jasný den. Kousek dál jsem viděl blok se záchody a umývárnou, vrátil jsem se pro ručník a šel někoho najít. Kemp byl rozlehlý, evidentně zanedbaný a nikde nikdo. Ve sprchách tekla studená voda, alespoň jsem se po dvou dnech osprchoval. To mi hodně pomohlo. Původně jsem chtěl do kempu dírou v plotě najet, utábořit se a počkat na majitele, ale potom jsem to zamítl. Poblíž byl hustý lesík kam jsem se přesunul. Mezitím přijelo auto se třemi chlapy, taky chtěli do kempu. Vzdali to a odjeli tábořit po polní cestě někam dolů k řece.

V lesíku to bylo příjemné, byla tam pěticentimetrová vrstva jehličí, takže to bylo jak na matraci. Jenom jsem se bál, abych to při vaření nepodpálil. Proto jsem vyhrabal asi půlmetrový kruh až na písek a tam jsem vařil. Ráno jsem to zase překryl jehličím a bylo to, jako bych tam nebyl. Pochvaloval jsem si, jak jsem to vyřešil, jsem čistě umytý a nikdo o mně neví. Najednou se zjevil asi 20 letý kluk a že mne z babiččiny farmy viděl jet po cestě dolů, ale zpátky ne. Kemp je opravdu zavřený, ale jim nevadí, jestli tady chci v lesíku přespat. Pouze konverzace dost drhla, on anglicky moc neuměl, mluvil afrikánsky. A tomu já pro změnu nerozumím skoro vůbec.

[Brandkaros] Můj nocleh na vrstvě jehličí

Ani pivo, ani wifina
Ráno jsem přeskákal 30 km na stále strašné silnici a byl jsem rád, že jsem to včera zapíchl. Posledních 5 km bylo už po asfaltu, velká úleva. Alexander Bay patří důlní společnosti a přístup je jen na povolení. Strážce u vjezdu mi dal návštěvnickou kartu a druhý den ji musím vrátit. Kemp zde není, pouze Guest house, kde jsem se poměrně levně ubytoval. Na ceduli psali, že mají wifinu a skutečně ji měli. Pouze přístupové heslo nikdo neznal a ani po 2 hodinách shánění jsem ho nesehnal. Zná ho prý jenom manažer a toho po telefonu nikde nezastihli. K vzteku. A byla neděle, takže se nedalo koupit ani blbý pivo. Ve městě není jediná hospoda a tak jsem si připadal jak ve třicátých letech za americké prohibice. Ve městečku nic není, všechny baráky jsou unifikované a tedy téměř totožné. Ale těch skoro 100 km do Port Nolloth bych za odpoledne v burácivém jižním protivětru dal jenom hodně těžko, tak mi nezbylo nic jiného, než zůstat.

Nechci slevu zadarmo
Heslo uvedené v nadpisu prosazovali Grossman se Šimkem. Ráno jsem se snažil co nejrychleji vypadnout, abych ještě stihnul odjet co nejvíce, dokud je protivítr slabý. Šel jsem platit a napadlo mne, říci jim, že by mi měli dát slevu, protože na ceduli inzerují wifinu, ale nikdo neznal heslo. Manažer zachmuřil líce a kalkulačka mu slyšitelně cvakala v hlavě. "A to jsem si nemohl dát ani pivo, byla neděle", dodal jsem. Manažer se rozsvítil jako balón a řekl, "jasně slevu ti dáme". A fakt nešetřil, slevil mi 50 randů a tak jsem to měl jako spaní ve stanu v nějakém drahém kempu.

Nudné a namáhavé
Brzký odjezd mi nepomohl, za čtvrt hodiny dosáhl protivítr patagonské intenzity a nepolevil až do konce. Krajina nudná, poušť, občas z ní vyčnívaly nasypané kopce hlušiny okolních dolů, které tvarově připomínaly těch pár přírodních kopců, které krajina nabízela. K tomu vítr síly menší vichřice přímo do obličeje. Oblékl jsem bundu a málem navlékl windstopperové rukavice, které mne chránily v Patagonii. Průměr něco přes 12 km/hod a nuda k nepřečkání. V Port Nolloth byl SPAR a tak jsem se zásobil hlavně ovocem a zeleninou, taky na vínko vybyly peníze. Před obchodem jako obvykle řada vyžírků a zoufalců, kteří se snaží z člověka vydolovat nějaké peníze. Jeden byl fakt neodbytnej a vypadalo to, že se s ním budu muset poprat, aby mne nechal odjet.

Před obchodem zamykali horská kola táta se synem, tak jsme si popovídali. Dal jsem mu vizitku a odjel do jediného kempu (říkají tomu Caravan Park jako v USA, v Namibii to byl camping), který byl v 5 km vzdáleném Mc Dougall's Bay. Cena 148 randů mi přišla hodně přemrštěná, ale majitelka mi vysvětlila, že jsou právě krátké školní prázdniny a tudíž i vysoké ceny. Ptal jsem se, jak je to tam bezpečné a řekla mi tak 65%. Dobrá informace, znamená to, že je každý třetí návštěvník okraden? To prý ne, ale mám si dát pozor, hlavně na kolo. Pečlivě jsem vybral místo zarostlé živým plotem, do něho schoval a zamknul kolo a před něj postavil stan, abych kolo zakryl. Kemp byl přímo na pláži, chatrně oplocen a tak jím procházela řada různých týpků prohrabávající odpadkové koše. Mne se dvakrát přišli zeptat, jestli nemám něco k jídlu. Potom se u mne zastavil známý cyklista, přivedl svojí ženu a poklábosili jsme. Kdyby mi byla zima, mám jít spát k nim, měli pronajatý apartmán. A pošlou mi mailem tipy na dobré ubytování v centru Kapského města. Fakt příjemní lidé.

[Mc Dougall's Bay ] Dům na pobřeží

[Mc Dougall's Bay ] Plameňák

Do Kleinsee
Další kemp na pobřeží byl v Kleinsee. Nejprve 16 km po asfaltu, zbytek po velmi málo využívané prašné cestě. Okolní krajina pořád stejná, na moře nebylo vidět. Největší zábavu jsem měl se želvami bojujícími na silnici. Byly do sebe zakleslé krunýři a probíhalo to jako zápas v sumo. Nejdříve velké šponování, které se projevovalo tím, že se zaklesnuté krunýře zdvihaly a pak najednou rychlý posun o několik desítek centimetrů stranou, když jedna ze želv uspěla. Tím to nekončilo, opakovaly to pořád znovu a znovu.

[40 km S od Kleinsee] Želvy bojují na silnici bez ohledu na pravidla silničního provozu

[40 km S od Kleinsee] Želvy bojují

Hlustvisiháci v Kleinsee
Kleinsee je důlní městečko a přístup hlídá brána s ochrankou. A to opravdu důkladně. Nejdřív se ptali, co tam chci. Napadlo mne zažertovat, že jsem se dozvěděl, že jsou tam levně ke koupi diamanty, ale naštěstí jsem to zavrhl. Takže - "jsem turista a jedu do kempu". "Musíš jim zavolat, aby ti to potvrdili". "Nemám telefon, ale můžu se zastavit u nich doma". "Ty znáš adresu"? "Ne, vy ji znáte". "Tak my jim radši zavoláme". Tato konverzace trvala 20 minut, oni afrikánsky, já anglicky, prostě zmatek. Majitel kempu jim musel přijet potvrdit, že budu stanovat u něj v kempu. Řekl mi kam mám jet a já dalších 10 minut vyplňoval komplikovaný dotazník, kde náplň některých položek nebyla jasná ani strážným.

[Kleinsee] Výzdoba koupelny v Caravan Parku

Kemp jsem našel, přijel majitel, dal mi klíče od sprchy a záchodu. Poradil mi, ať nestavím stan a vyspím se v budově sprch, ale já stan postavil na trávě u sprch. Jinak je zde bezpečno, kolo nemusím ani zamykat, nikdo tady nekrade. Jako na potvoru netekla voda, něco se stalo na potrubí a tak mi ještě přivezl 3 litry balené vody a že to ráno bude určitě spravené. Já jsem měl ale 3 hlavní cíle - vyprat, umýt a namazat kolo a vyčistit vařič. Bez vody jsem byl namydlenej. Ve městečku je velký SPAR, ale bohužel trvale zavřený, takže jsem nemohl dokoupit balenou vodu. Obešel jsem všechny kohoutky v kempu a získal tak asi 1.5 litrů zbytkové vody. Vydal jsem se na průzkum a našel velký veřejný bazén. Vrátil jsem se pro desetilitrový vak na vodu, že si naberu vodu z bazénu a v ní vyperu. Vrátil jsem k bazénu, ještě jednou zkusil kohoutek u sprch a náhle z něj voda tekla. V tu ránu bylo vše v pořádku, v kempu také tekla voda a já mohl prát a čistit kolo.

[Kleinsee] Doly jsou v těsném sousedství městečka

[Kleinsee] Typizované domky důlní společnosti

Prádlo moc neschlo, na noc jsem ho pověsil dovnitř. Venku byla vysoká vlhkost a vítr nefoukal. Ráno bylo prádlo skoro stejně mokré, jako když jsem ho vytáhl z vody. Bylo jasné, že alespoň něco musím usušit, abych měl v čem vyjet. V kuchyni žehlička nebyla, ale pomohl jsem si. Drátěný odkapávač na nádobí jsem postavil na dvou plotýnkový vařič a na něm sušil jednotlivé kusy. Vařič musel být ztlumený, jinak bych to připálil. Trvalo mi to skoro 2 hodiny a vyjel jsem někdy v půl deváté.

[Kleinsee] Rychlé sušení prádla nad plotýnkami dvojvařiče

Výšlap do Springboku
Měl jsem namířeno do 100 km vzdáleného Springboku, které je regionálním centrem oblasti Namaqua ve státě Northern Cape. Nejprve 68 km po prašné silnici střídavé kvality, ale relativně ploché. Potom 3 km úleva na asfaltu a začalo namáhavé stoupání do cílových 1000 m nad mořem. Docela se připozdívalo, ranní ztráta byla znát, a já musel tvrdě dupat do kopců bez šance na nějaký oddech. Závěrečné 3 km byl strmý přejezd přes horské sedlo a to už jsem toho měl fakt dost. První, co jsem ve Springbok viděl, bylo několik prodejen s chlastem. Koupil jsem pivo a zeptal se kluků v kšeftě na bydlení. Poradili mi dobře, pouze wifina není. Ubytoval jsem se na jednu noc, všechno čisté, pokoj byl velký, s vlastní koupelnou, elektrickým radiátorem, konvicí na vodu, kolo se bez problémů vešlo. A to za kulantních 150 randů.

[30 km V od Kleinsee] Krajina byla tvarována ohromnými hromadami hlušiny

[35 km Z od Springbok] Pohled na údolí, kterým jsem přijel od Atlantiku