| Kolem kolem Jižní Afriky |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Tříměsíční cyklistická cesta, start ve Windhoeku, konec v Kapském městě. Devátá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko, Mexiko, Bolivie, Chile, Argentina). |
|
Do národního parku Etosha za zvířaty
Chyba, ostudná chyba
Všechno mi hrálo do ruky. Byla sobota, minimální provoz. To mi poskytlo čas se postupně seznamovat s chováním kola a učit se na plně naloženém kole jezdit. To je práce tak zhruba na 2 hodiny a pak už to mám v ruce a naopak se divím, jak se chová kolo bez nákladu. Letos to bylo složitější, protože jsem měl nové oba nosiče, váha byla trochu jinak rozložená a já stále hloubal, zda mám brašny posunout a jakým směrem. Bez problémů jsem projel městem, navigaci jsem se moc nevěnoval a hlavně jsem řešil chování kola. Vyjel jsem na silnici na Swakopmund, věděl jsem, že se tam jede přes Okahandja, žádný problém. Potom mne zaujala "čtvrť" chudinských obydlí u silnice. Fotit jsem si netroufl, všichni na mne koukali a mne to připadalo vůči nim nefér. Boudy z vlnitého plechu, velikosti tak poloviny garáže na jedno auto, místo dveří kus hadru, žádná okna. Záchod, společný vždy pro několik bud, tvořila plocha metr na metr ohraničená větvemi a na nich igelitové pytle, aby tam nebylo moc vidět. Tak takhle bydleli boháči. Chudáci měli na zemi pouze vykolíkovaný prostor, trochu zakrytý igelitem, žádná střecha. Tak jsem rozjímal, na co si lidi v Evropě pořád stěžují a přitom pilně makal do kopců. Měl jsem už 25 km, silnice se začala silně zužovat a já začal tušit, že není vše, jak má být. Konečně jsem se uráčil podívat do mapy a bylo mi na první pohled zřejmé, že jedu špatně. Při tom všem ladění jízdy na kole jsem najel na jinou silnici, ze které ale nebylo propojení na správnou trasu. Jak je vidět, fyzicky jsem byl připraven dobře, ale hlava se ještě na vandr úplně nenaladila.
Musel jsem zpátky do Windhoeku. Říkal jsem si, když to stihnu do 12 hodin, vydám se ještě na původní trasu. Jinak se vrátím do hostelu, nalžu jim něco o problémech s kolem, abych neměl ostudu a budu se tiše stydět v koutku. Z kopců to šlo rychle a doslova za 5 minut 12 jsem odbočil na správnou silnici. Silnice B1 se asi 20 km tváří jako dálnice, má široké krajnice, mastil jsem to hodně rychle. Potom se z toho stala obyčejná silnice bez krajnic, musel jsem hlídat kamióny v zrcátku, ale jinak to šlo rychle, protože silnice stále mírně klesala. Dával jsem si pozor na zvyk zdejších řidičů předjíždět bez ohledu na to, že mají v protisměru kolo. Párkrát mne tím vyhnali ze silnice.
Žádné pamětihodnosti, krajina nudná, díky žluté vyschlé trávě a skalnatým kopcům jsem si připadal jak v Austrálii. Z toho mne vyvedl přejezd říčky Okapuka, kde v korytě dováděla tlupa paviánů. Než jsem se tam vrátil s foťákem, byli o kus dál na stromech. Okolo cesty odpočívadla pod stromy, zastavil jsem jen v případě, že tam nikdo nebyl.
Do Okahandja jsem dorazil ve čtyři hodiny, u silnice byl hned kemp, tak jsem se tam za 80 zdejších dolarů (200 Kč) ubytoval. Horká sprcha, pitná voda, kuchyně se sporákem a varnou konvicí, travnaté místo na stan, co více si přát.
U vjezdu do městečka mne nalákala reklama na místní pivo, které je fakt dobré. Ani jsem se nemyl, postavil stan a upaloval na nákup, abych to stihl ještě před setměním. Ale ouha, alkohol se v sobotu odpoledne neprodává. Zdejší omezení jsou ve všední den mírná (konec nákupu v 18 hodin), ale v sobotu jenom 9 - 13 a v neděli a o svátcích nedostanete koupit ani kapičku. Já ale měl takovou pivní žízeň, že jsem bez pivka nemohl být. Chytře jsem zapadl do místní knajpy a tam pivko koupil. Hospoda vypadá značně jinak než u nás. Výčepní - lépe prodavač, protože prodává jenom lahvové pivo, stojí za bytelnými mřížemi. Zadáte objednávku, řeknou vám cenu, kluk to připraví, ale paní u kasy za mřížemi nejprve vyinkasuje peníze a teprve poté dostanete objednaný tovar. Bylo to s obtížemi, ale o to víc mi pivko chutnalo. Večer si se mnou přišel popovídat jeden z obyvatelů kempu - takto namibijský pastor z města na hranicích s Botswanou. Řekl mi, abych brašny nenechával přes noc na kole. Vedle kempu byla chudinská čtvrť plechových baráčků a šikovní hoši se prostříhávali plotem a v noci v kempu kradli. Jemu vzali piknikovou krabici s jídlem a nádobím, kterou nechal před autem.
Budu spát "na divoko"?
Zvířata přede mnou měla přes den respekt. Warthogové (štětinaté prase s mimořádně ošklivým čenichem), antilopy kudu nebo paviáni se klidně pásli u silnice a projíždějící auta je nijak nerušila. Ale jenom co zaslechli šustot mých pneumatik, nebo možná začichali zatím málo hutnou vůni mého oblečení, panicky od silnice utekli. Viděl jsem jich fakt hodně, ale fotku se mi udělat nepodařilo. A tak jsem jel a koukal, kde by se dalo spát. Nejlépe se mi zamlouval jeden strom, ale když jsem se přiblížil, vyrazil od něj namíchnutý warthog. No to nevím, jak by se tvářil v noci, až by našel svůj pelíšek obsazený.
S jídlem roste chuť
Do Otjiwarongo to šlo jak po másle. Skoro rovina, bezvětří, až v závěrečných 10 km vítr v zádech. Obloha se silně kabonila, dokonce i dvakrát sprchlo, pokaždé spadlo několik rozpačitých kapek. V Otjiwarongo jsem našel kemp téměř v centru. Byl ale dost mizerný, prašné místo na stanování, stoly a lavice špinavé od prachu, záchody sice čisté, ale sprchy bez hlavic. Nicméně teplá voda tekla. Protože jsem byl v kempu sám, prověřil jsem i dámské umývárny. Oproti pánským to byl rozdíl dvou tříd. Čisto, záclonky, lavice, sprchy s hlavicemi. Tak jsem se dočasně prohlásil za dámu a chodil tam. V centru jsou dva supermarkety, zašel jsem do SPARu a byl jsem znovu překvapen, jak vysokou úroveň zdejší obchody mají. V oddělení delikates asi 10 hotových jídel, k tomu řada příloh a salátů, levně jsem si koupil vynikající oběd - smaženou rybu, opečené brambory a vařenou zeleninu. K tomu studený Windhoek Lager, to pivo mi ze zdejších dobrých piv chutná nejvíce. Donesl jsem si to do kempu a tam se nadlábnul. To jsem ale netušil, že to pivo je dnes poslední. K večeru jsem si kupoval jídlo na další den, večeři jsem pro celkové nasycení vypustil, ale pivo už mi neprodali. Bylo sice pondělí, ale byl státní svátek, a tak prodávali výjimečně jen do 14 hodin. Uvařil jsem čaj, vytáhl Kindle a několik hodin četl, dokud mne v 8 večer nesklátil spánek. Potom jsem si pospal 11 hodin a v 7 ráno vylezl ze stanu jako rybička.
Outjo
Ubytoval jsem se v rozlehlé Etotongwe Lodge asi 500 metrů za hranicí městečka. Majitel mi řekl, že je to bezpečné, ale abych si kolo pro jistotu zamkl. Že jsou prostě černí nenapravitelní a kradou a kradou. A byl na ně docela namíchnutej a jak by bez nich bylo líp. V průvodci psali, že ve zdejší oblasti jsou největší rasisté, protože se zde koncentruje turistický ruch díky blízkému NP Etosha a černí jim občasnými výstřelky kazí kšefty.
Ve městečku mne potěšil jeden černý mladík, který se mne ptal, odkud jsem. A hned na mne vyhrkl, že Petr Čech z Chelsea je jeho idol a on že taky chytá v brance. Už se mi stalo víckrát, že tady znali Česko podle fotbalu. Je vidět co to udělalo, že jsme hráli na letošním mistrovství Evropy. Potom jsem potkal v hospodě, kde jsem byl na obědě, 4 mladé Čechy, kteří cestují 3 týdny po Namibii autem. A své společenské styky jsem zakončil půlhodinovou debatou s pánem, který stavěl barák na parcele sousední s kempem a zaléval stromky vedle plotu. Měl firmu na provádění vrtů, hledali hlavně vodu a minerály. Je pravda, že taky dost nadával na černé - sice pro něj tvrdě pracují, ale nemají žádný respekt a občas vyvedou nějakou šílenost. Ale hlavně mne utvrdil v tom, že voda je zde všude dobrá. Co teče z kohoutků můžeš vždy pít bez problémů, tvrdil. Pouze v některých oblastech má neupravovaná voda příliš dusičnanů, ale to prý může trápit akorát tak kojence. Cesta do NP Etosha byla nudná, jak už jsem si zvykl. Rovina, fádní krajina, jen je třeba otáčet nohama, abych těch 90 km přejel. Přímo do národního parku se na kole, ani na motorce nesmí. Zvířata jsou zvyklá na auta, ale lidi by je mohli dráždit. Proto se nesmí z aut vystupovat a dokonce není dovoleno vyklánět se z oken. Rangeři lidi v tomto směru silně umravňují. Původně jsem si myslel, že je to hlavně pro podporu prohlídek parku se zdejšími průvodci. Nicméně, když jsem druhý den viděl lvice 10 m od silnice, musel jsem jim dát zapravdu. Asi by si se mnou pěkně pohrály, když bych projížděl na kole. Ubytoval jsem se 8 km od hranice parku, kterou tvoří Anderson Gate. Etosha Safari Camp byl příjemný, stanování na trávě, za 120 N$. Točené pivko v baru a večeře formou bufetu za 185 N$. K tomu příjemný bazén, ke kterému vám to pivínko přinesli. Měl jsem se jak v ráji.
Mým hlavním zájmem bylo samozřejmě podívat se do národního parku. V kempu inzerovali celodenní výlet s průvodcem za 800 N$. Chtěl jsem si jej objednat, ale v poledne, kdy jsem do kempu dorazil, nebyl zatím žádný zájemce a potřeba byli minimálně 2 platící pasažéři. Odkázali mne na 18 hodin, kdy už bude jasno. Moc jsem to neprožíval, věřil jsem, že to klapne. Ale pro sichr jsem si domluvil s českým zájezdem 6 lidí od Velkých Popovic, že by mne v případě potřeby vzali sebou. Ale byla to nouzovka, byli hodně nachlazení a o to jsem rozhodně nestál. A taky to nakonec vyšlo, nakonec jsme byli 4, jeden Amík motorkář a potom francouzský manželský pár, který si chtěl park projet nejdřív s průvodcem a potom sami autem.
Národní park Etosha
Z kempu jsme odjížděli v 6:30, vstával jsem o hodinu dříve. Naštěstí moje GPS navigace disponuje tak silným budíkem, že dokáže probrat ze spánku i mne. Výhodou bylo, že nás bylo málo. Manželé seděli vepředu a já s Amíkem každý na samostatném sedadle, takže jsme mohli volně vyhlížet na levé i pravé straně auta. Průvodce byl profík, věděl, kde a v jakou dobu určitá zvířata najde a tak jsme nakonec viděli 4 z 5 nejžádanějších zvířat. To páté je buvol, který v NP Etosha nežije, je to pro něj moc suché. Ale navíc měl průvodce zde dost vzácný nadhled a věděl, co jeho pasažéři potřebují. Když nás předjelo auto, zastavil a počkal, až se prach usadil. Stejně tak, když nás minulo auto v protisměru. Tím šetřil jednak náš zrak a k tomu i naší fotografickou techniku. Prostě profík.
Začali jsme se lvy. Byli dost daleko, průvodce mi půjčil silný dalekohled a ten mi nechal až do večera. Viděl jsem jak lvi hodují, obírali tam nějaká poměrně velká žebra. Za chvíli jsme narazili na 3 gepardy. No a potom to byl nekonečný karneval zvířat. Chvílemi to připomínalo dobře zrežírované divadelní představení - jedna parta (stádo) odešla, ale to už se k napajedlu tlačila další. A potom nepřehlédnutelní sloni, kteří se ve stádech čítajících okolo 30 ks, střídali u napajedel.
Polední lunch byl v kempu Halali, u kterého je napajedlo přizpůsobené tak, že tam mohou chodit volně lidé a pozorovat zvířata ze stráně. Kulisu k obědu nám dělala spousta slonů. Odpoledne jsme se vydali "ulovit" nosorožce, kterých je v NP Etosha zhruba 300 ks, tedy poměrně dost. Nakonec se podařilo vidět asi na 300 m zalehlého nosorožce černého, který se potom šel projít a tak jsem ho v dalekohledu viděl v plné kráse. Je to zde nejhorší predátor, nemá žádné kamarády a když přijde k napajedlu, všechna zvířata utečou. Pouze sloni se mu postaví a bojují s ním, ale výsledek je nejistý. Jednou vyhrají sloni, jindy nosorožec.
Skončili jsme za soumraku, viděli ještě žirafy a lvice blízko u silnice. Byl to dlouhý, ale krásný den. Výhodou byl průvodce znalý teritorií zvířat a jeho výklad doplňoval viděné. Super. A samozřejmě, chtělo by to jiný foťák s velkým teleobjektivem a stativem, ale pro mne by to byla další kila navíc. Tak se spokojte s mými fotkami z kompaktu, který má pouze pětinásobný zoom.
     |
