Krajem divokých květin

Springbok
Druhý den jsem ráno obešel další ubytovací možnosti. Ve dvou měli wifinu, ale momentálně je již několik týdnů rozbitá. Zůstal jsem v původním pokoji a rozhodl se trochu zotavit. V noci mě několikrát probudily silné křeče v nohou a tak jsem zřejmě porušil pitný alkoholový režim a budu to tady muset všechno dohnat, aby tělo dostalo ty správné živiny. Ve městě jsou dvě místa s veřejným připojením na internet. V jedné mají wifi, ale účtují 1 rand za minutu. Druhé místo je opravna počítačů, účtují příjemných 10 randů za půlhodinu. Nemají wifi, nechali mne připojit síťovým kabelem. Druhý den mi to ale šéfík nepovolil (předešlý den tam nebyl) s tím, že bych jim mohl zavirovat síť. Potom jsme laborovali přes půlhodinu se 3 počítači, než se na jednom z nich podařilo rozchodit Internet Explorer. Předešlý den jsem přitom jen přehodil síťový kabel na svůj počítač a jel jako dráha.

[Springbok] Holandský kostel v centru

[Springbok] Centrum města

Divoké květiny
Jednou z největších atrakcí Namaqualandu jsou divoké květiny, které na jaře pokryjí pláně a úbočí kopců utěšenou směsicí barev. Nejlepší dobou bývá období od poloviny srpna do poloviny září, ale záleží na počasí. V době vrcholné sezóny je ubytování ve Springboku velice drahé a je o ně nouze. Poté, co většina kytek odkvete, se zase vrátí k příjemným celoročním cenám. Nejvyhledávanější jsou dvě lokality - NP Namaqua a Goegap Nature Reserve. Goegap je vzdálen 15 km od Springboku, proto jsem tam nalehko zajel. V parku jsou pěší stezky, okruh pro běžná vozidla a 60 km tras pro čtyřkolky. Na kole se tam jezdit může, nejsou tam žádní predátoři.

[Goegap Nature Reserve] Většina kytek již odkvetla, ale přesto to byl utěšený pohled

[Goegap Nature Reserve] Přímorožci mne bedlivě hlídají

[Goegap Nature Reserve] Rančeři mají u kanceláře parku pěknou a názornou zahradu se zdejší flórou

Bylo to příjemné dopoledne. Přijel jsem brzy ráno jako první návštěvník. Po ránu jsou zvířata aktivní a tak jsem viděl spoustu přímorožců (zde Gemsbok, v Namibii Oryx), antilop skákavých, klipspringrů, několik pštrosů. Pouze na Hartmannovy horské zebry jsem nenarazil. Na 4WD trasách jsem si zopakoval jízdu v těžkém terénu, byla to fakt příjemná změna. Pouze jeden moment byl krizový. Sjížděl jsem v dost hlubokém písku, když jsem zahlédl hada tlustého jak ruka a asi 120 cm dlouhého, jak mi křižuje cestu. Brzdit v tom moc nešlo, abych nedostal smyk a tak jsem dělal co jsem mohl, abych ho nepřejel. Řekl bych, že jsem ho minul tak o 10 centimetrů. Vrátil jsem se a vyfotil jeho ocas, když zalézal do podrostu. Ale byl jsem dost vyjukanej na to, abych se ho snažil vylákat z podrostu a vyfotit v plné kráse. Radši jsem upaloval pryč. Udělal jsem dobře, protože jsem posléze zjistil, že to byl puff adder (zmije útočná), jehož uštknutí je pro člověka smrtelně nebezpečné.

[Goegap Nature Reserve] Téhle potvoře (zmije útočná) jsem málem přejel konec ocasu

Kontrasty
Ve městě jsou kousek od sebe dva veliké supermarkety - SPAR a SHOPRITE - a ty se předhánějí v nabídce hotových jídel. Nemělo smyslu vařit, zašel jsem do obchodu, koupil smažené ryby, zeleninový salát, čerstvý chleba, ovoce, zeleninu, jogurty a futroval se jako protržený. Tato hojnost velmi kontrastuje s chudobou některých lidí. Před policejním ředitelstvím celé odpoledne napůl ležela paní středního věku a doslova vyla žalem a zoufalstvím. Policajti chodili okolo a nikdo si ji nevšímal. K večeru jsem v naší ulici v centru viděl chlápka slušně oblečeného v čistých montérkách, který převrátil odpadkový koš a jedl zbytky přímo z povrchu silnice a přitom odháněl bezprizorního psa, který se chtěl také přiživit.

Problém je těmto lidem něco dávat. Okamžitě na sebe přitáhnete pozornost a nezbavíte se dotěrných požadavků dalších lidí. Kdykoliv se se mnou dal barevný Afričan do řeči, skončilo to žádostí o peníze. Ve městě je proto lepší chovat se velice zaměstnaně a cílevědomě, nebloumat po ulici, ale chvátat za, byť imaginárním, cílem. Pokud možno se s nikým nebavit a dojde-li k nějakému požadavku, říci - promiň, nemám čas, spěchám. Proto ve městech fotím minimálně, tím na sebe okamžitě prozradím, že jsem turista a přitáhnu nežádoucí pozornost.

Super lidi
Většina bílých a majetnějších barevných je opravdu bezvadná. Vnucují mi jídlo, pití, zastavují, že mne odvezou. Asi 30 km za Springbokem jel v protisměru cyklista na silničním kole. Jel po stejné straně silnice jako já, tedy z hlediska zdejších pravidel po špatné straně. Prý se cítí bezpečněji, neměl zpětná zrcátka jako já. Manželka jela do Springbok nakupovat a on si dal těch více něž 100 km na kole a zpátky se s ní sveze. Když jsem mu řekl, že jedu do Aggeneys, řekl mi, že tam bydlí a že musím spát u nich doma, hned mi napsal adresu a ať určitě dorazím, nakoupí maso na grilování a nadlábneme se.

[Aggeneys] Hennie a Rose Botha

[Aggeneys] Dům důlní společnosti, ve kterém manželé Botnovi bydleli

[Aggeneys] V patiu jsme večer grilovali obrovské porce stejků

Měl jsem obrovskou kliku. Aggeneys je typické městečko důlní společnosti (Black Mountain Mining), kde není nabízeno žádné ubytování. Další možnost je až v 70 km vzdáleném Pofadderu. Dojel jsem do Aggeneys, před obchodem se zeptal, jak se dostanu na uvedenou adresu. Černý chlápek v autě, kterého jsem se ptal, mi řekl, že je to složité a ať jedu za ním. Pohodlně mne tam navedl. Hennie s paní ještě nebyli doma z nákupu a tak jim soused hned zavolal, že mají hosta a poslal mne dovnitř. Asi po hodině dorazili a první, co udělala Henniho manželka Rose poté, co jsme si potřásli rukama, bylo, že vytáhla studené pivko. Sama taky trochu jezdí na kole a tak ví, co každý cyklista po jízdě potřebuje.

[Aggeneys] Ráno mne jel Hennie vyprovodit

Odmítl jsem spát uvnitř a postavil si stan na trávníku u domu. Večer byl velice příjemný. Hennie griloval ohromné T-bone stejky na ohništi, každý měl výrazně přes kilo. Přitom jsem si příjemně popovídali. Já jim ukázal svůj web, oni žili několik let v Rosh Pinah v Namibii a tak znali místa z mých obrázků. Hennie je skutečný cyklistický nadšenec, začal jezdit v padesáti, jako já. Má ale nepopiratelný organizační talent a tak založil a vlastně řídí místní cyklistický klub, pořádá závody, společné vyjížďky a podobně. Pracuje v důlní společnosti jako project manager. V dolu, jehož hlavní šachta je 1870 m hluboká, se těží měď, zinek a olovo. O několik km dále našli další kopec nacpaný zinkem. Problém je ale v nedostatku elektrické energie, což spolu s faktem, že na kopci žijí žáby chráněné ekologickými aktivisty, neumožňuje zatím zahájit těžbu. Proto také společnost taví jen část své produkce do ingotů (až 1,5 t těžkých) a zbytek prodává jako koncentrát pro další zpracování. Městečko je zajímavě rozdělené, bydlí se v oblasti podle postavení ve společnosti, dělníci v jedné čtvrti, administrativa v jiné, manažeři také jinde. Když někdo výrazně povýší nebo naopak pracovně propadne, tak ho přestěhují.

[15 km V od Aggeneys] Silniční odpočívadlo

Pofadder
Malé městečko, ve kterém mne zaujala jenom příšerná moderní přístavba stylového anglikánského kostela. To se pan architekt asi zbláznil. Zapíchl jsem to v kempu, ve kterém má každé kempovací místo svojí uzamykatelnou koupelnu a záchod. Na noc tam zamknu kolo a brašny, i když mne v kempu ujišťovali, že je to zbytečné, že se tady opravdu nekrade. Asi je to pravda, protože po mém příjezdu do městečka mne sledovalo policejní auto do té doby, dokud policisté neviděli, kde se ubytuji. V kempu bydlí v přívěsu mladý kluk, který má perfektního nového horáka a prý už co nejdřív začne jezdit, než mu ještě více naroste cejcha. Pokecali jsme o všem možném a on mne pozval na večerní braai (grilování). Já ho odmítl, masa jsem skutečně přecpanej.

[Pofadder] Moderní přístavba anglikánského kostela ve mne vzbuzovala touhu vraždit

[Pofadder] Kočka za oknem

[Pofadder] Západ slunce v průmyslovém stylu

Mimochodem, včera jsem se vážil a měl jsem 63 kg (přes 4 kg šlo dolů), přestože jsem to do sebe dva dny ve Springboku cpal pod tlakem. Můj organizmus takto reaguje vždy, když se přiblížím své studentské váze 62 kg. Potom v místech s dostatkem jídla dostávám chronický, vlčí hlad a jsem schopen bez jakékoliv újmy sníst neuvěřitelné množství jídla. Snížení tukových zásob se také projevuje hladem přes den, kdy nestačí tělo ošálit schroupáním několika mrkví. A tak vozím s sebou biltong, sušené a kořeněné maso kudu, springboků a podobné zvěřiny. Je to v podstatě samý protein (více než 50% bílkovin, pouhých 5% tuku) a skvěle nahrazuje umělé energetické tyčinky. Chuť to má vynikající.

Cesta z Pofadder směrem k NP Ausgrabes byla sice dlouhá a nudná, ale snadná. Silnice se jen mírně vlnila, foukal nepříliš silný jižní vítr - ze tří hodin. Okolní řídce porostlá poušť je pořád stejná a velmi mi připomínala Kimberley v severozápadní Austrálii nebo severní část Baja California v Mexiku.

Majitelé farem si značí vjezd na své lokální cesty obvykle sadou ojetých pneu, aby v té fádní krajině vůbec trefili domů. Ale najdou se i výjimky, různými nápisy počínaje, přes panáky v nadživotní velikosti až po vynalézavě použitého automobilového veterána.

[90 km V od Pofadder] Majitel si namísto sadou ojetých pneu označil vjezd k farmě rovnou celým autem

Po 125 km jízdy jsem přijel na odbočku k Augrabies Falls. Nejbližší kemp byl v Kakamas, ale to bych se druhý den musel 10 km vracet. Proto jsem podrobně prostudoval reklamní tabule za odbočkou a odjel do 10 km vzdáleného kempu u Lake Grappa Farm. Blízkost Orange River a dostatek závlahy změnil tvář celé krajiny. Dominují zelené vinice a tím pádem i na naše poměry bídné, na zdejší luxusní, obydlí zemědělských dělníků. Těch je tady hodně, většina prací ve vinicích se dělá ručně, zde to určitě vyjde levněji. Kemp byl součástí vinařství a také velkého komplexu u (zřejmě uměle vybudovaného) jezera (tedy rybníku), kde jsem si mohl zaplatit lekci na vodních lyžích. V kempu jsem byl jediný, dále bylo obydleno 5 chatek a všichni se ke mně hlásili, že mne viděli na silnici. Nejen dnes, ale třeba i před 6 dny na pobřeží Atlantiku.

V oblasti se pěstuje vinná réva. Původně z ní dělali hlavně rozinky, ale po úspěchu kapského vinařského regionu se pustili i do výroby vína. Dokonce zorganizovali a označili Orange River Wine Route (vinnou cestu). Zastavil jsem se v jednom vinařství, koupil lahvinku místního červeného, ale byl jsem zklamán. Nevyvážená kyselinka příliš dominovala, nevýrazný buket melasovitého charakteru, na můj vkus příliš zvýrazněná žíravina, na omak příliš vazké, ale po jazyku rychle klouzající, s dozvukem přezrálého manga, nedotažené ovocné tóny, vtíravý ocásek do hořkonasládla. Ale hlavně ho bylo málo, takže jsem se ani nestačil namazat. Asi zůstanu věrný mé oblíbené Robertson Winery, která dělá velmi obstojný a levný Ruby Cabernet a mne velmi vyhovující Cabernet Sauvignon.

Doufám že vám došlo, že můj popis chuti vína byla ironie, nejsem žádný znalec. Ale fakt mi nechutnalo. Mimochodem, objevil jsem vynikající stout beer (černé pivo) - jihoafrický Castle Milk Stout. Skvělá lahůdka a k tomu to má 6% alkoholu, takže je to i výživné.

Hodina mezi psem a vlkem
Označení jsem si vypůjčil z nějaké, tuším, divadelní hry. Pro mne je to večerní doba pro fotografování, kdy světlo dělá zázraky a i v nudné a ubíjející krajině je možné najít atraktivní fotografický motiv. Já vím, těch obrázků je moc, tak to přeskočte.

[Lake Grappa] Camping u jezera při západu slunce

Augrabies Falls
Oranžovou řeku jsem opustil u jejího ústí do Atlantiku v Alexander Bay, vzdáleného 517 km po toku řeky. V oblasti Augrabies tvoří 18 km dlouhý kaňon, hluboký 56 metrů. Vývařiště pod vodopádem má hloubku 130 m. Průměrný průtok je 313 m3 za vteřinu, maximální 14159 m3 za vteřinu. Ze statistických údajů je zřejmé, že se charakter vodopádů příchodem deštivého období výrazně mění. Zatímco já viděl slušnou řeku padající průrvou do údolí, při dostatku vody se voda přelévá přes okraj skály naproti vyhlídkovým plošinám. Viděl jsem fotky a byl to úchvatný a fascinující pohled.

[Augrabies Falls] V období dešťů voda přetéká přes okraj kaňonu naproti vyhlídkovým plošinám

[Augrabies Falls] I přes nedostatek vody to byl úchvatný pohled, bohužel na focení to před polednem moc nebylo

[Augrabies Falls] Kaňon Oranžové řeky je dlouhý 18 km

Fotil jsem z povinnosti, protože bylo jasné, že v ostrém dopoledním slunci to žádná sláva nebude. Zajímavé byly malé zdejší ještěrky, nádherně zbarvené neónovými barvami. A také masivní množství damanů, kteří vykukovali za každou skálou a pásli se na květech právě rozkvetlých stromů.

[Augrabies Falls] Augrabies Flat Lizzard - malá, pěkně vybarvená ještěrka, žijící pouze v této oblasti

[Augrabies Falls] Daman obědvá na stromě

Celý den jsem měl hlad. V restauraci u vodopádů jsem si dal steak. Přijel jsem do 30 km vzdáleného Kakamas, snědl kilo banánů a nějaký pie s bůhvíčím. Potom jsem ještě sblajznul půlku sýra původně zamýšleného k snídani. To mne konečně trochu zasytilo a tak jsem se rozhodl, že dám ještě 40 km do Keimoes. Foukal silný vítr v zádech a tak to byla nevídaně snadná vyjížďka.

[Poblíž Augrabies] Katolická misie se základní školou

[20 km Z od Upington] Farmáři prodávají své produkty ve stáncích u silnice, jeden z poutačů

Moji obdivovatelé nejvěrnější
V Keimoes bylo tabulemi u silnice inzerováno několik kempů, tak jsem věděl, že mám vystaráno a odjel nejprve nakoupit jídlo. U místního SPARu se na mne, jak to bývá obvyklé, vrhla parta lelkujících jinochů. Ale fakt v dobrým, žádné snahy něco čmajznout, ani náhodou. Všechno je zajímá, kolo, brašny, nosiče, odkud jsem, trasa cesty. A samozřejmě se se mnou musí vyfotit s tím, že to dají na svůj facebook. A jak už to tak dneska chodí, fotí to mobilem. Proto jsem je tentokrát nechal udělat fotku i mým foťákem, abych ji mohl ukázat i vám. Bezvadný kluci, kdyby zde byli takoví všichni, tak je Afrika v pohodě.

[Keimoes] S mými obdivovateli před Sparem

V prvním kempu si paní řekla o 250 randů, což je na kemp neskutečně vysoká cena, a to jsem měl sundanou přilbu i šátek. Řekl jsem jí, že cena je podezřele nízká a že to asi nebude moc bezpečné a kvalitní a že raději jedu jinam. Chvíli koukala jako vejr, ale potom můj nejapný žert pochopila a začala se chechtat. A že prej mi dá slevu. Já nasadil vážný ksicht, že žádnou slevu nechci, že vyžaduji kvalitu a nepotřebuji ušetřit. A odjel jsem ke 2 km vzdálenému kempu, kde to bylo za 70 randů. Přijel si se mnou pokecat majitel kempu a okolní farmy s vinicí a dostali jsme se do politicky velice nekorektní debaty o apartheidu a pracovní morálce zdejších obyvatel. Vykládal mi, jak v období největšího náporu prací, kdy se to kvůli počasí musí na vinici stihnout do několika dnů, mu celá parta pracovníků nepřijde týden do práce. A tak dál, prostě oni mají jiný přístup, tečka.

Upington
Původní plán byl ubytovat se v zařízení, kde mají wifinu. Zaměstnal jsem tím na půl hodiny místní informační středisko, ale výsledek nula. Alespoň mi na mapě ukázali, kde je pravděpodobně možný přístup na internet. Odjel jsem do kempu na městský ostrov, ubytoval se ve vlastním stanu za 105 randů. Vypral vše potřebné a vyrazil do 30 minut vzdáleného centra. Našel firmu poskytující připojení, bez problémů mne nechali napojit na jejich síťový kabel. Tyto firmy většinou končí nejpozději v pět odpoledne. V tomto případě to bylo tak akorát, ještě jsem nakoupil jídlo a za světla došel do kempu. Po setmění už chodit po městě opravdu není bezpečné, tak co bych tam dělal.

[Upington] Římskokatolická katedrála v centru města

[Upington] Oranžová řeka 300 m od centra města

[Upington] Drahý hotel Upington Manor na břehu Orange River

[Upington] Prodejna ojetých vozů