K dunám v Sossusvlei

Walvis Bay
Ze Swakopmundu je to do Walvis Bay něco přes 30 km. Přestože byla sobota, silnice byla nacpaná auty a kamionů bylo požehnaně. A tak mne protijedoucí řidiči pravidelně vyháněli na krajnici, protože jim při předjíždění přece nebude nějaký cyklista překážet. Problémy jsem měl v případě, kdy byla krajnice zafoukaná pískem. Potom jsem v tom bruslil jako koza na ledě. Moc jsem si to neužíval a byl jsem rád, když jsem to měl za sebou.

Walvis Bay je druhé největší namibijské město, ale přitom je to vesnice roztahaná jak Lovosice. Je zde nejdůležitější namibijský přístav a proto oběma směry neustále pendlují kamiony. Předměstí jsou plná malých typizovaných baráčků pro dělníky, ale na zdejší poměry velmi slušné úrovně. Centrum se od toho moc neliší. Dominují krabice supermarketů, kterých jsem napočítal nejméně pět, k tomu řada dalších obchodů, v sobotu odpoledne zavřených a několik benzinových pump. Fajnová čtvrť je u laguny, kde jsou docela příjemné vilky. V jedné z nich jsem se ubytoval, cenu celkem snadno jednáním snížil o třetinu na 200 N$ za noc, stejně jsem byl jediný host.

[Walvis Bay] Drahý hotel v sousedství přístavu, idylu ruší stohované kontejnery v pozadí

[Walvis Bay] Domek u laguny

V agentuře jsem si na další den objednal plavbu za delfíny a lachtany, údajně se šampaňským a ústřicemi, tak abych je potom neviděl ve dvojicích. Díky zkušenostem z ubytování jsem celkem pohodlně usmlouval nižší cenu, není sezóna, chcípnul tady pes. Počasí jako by tomu nahrávalo, zataženo, zima, vítr, sychravo. Vnitřní vytápění kořalkou se při cestování na kole nedá aplikovat moc často a proto jsem radši natáhnul softshellku. A už se zase docela těším, až se budu potit v pouštích.

[Walvis Bay] Yacht Club

[Walvis Bay] Yacht klub je pojat v modré

Laguna
Pobřeží je zde zakroucené a tvoří rozsáhlou vnitřní lagunu. V ní mají eldorádo ptáci, zejména plameňáci a pelikáni. Plameňáci si však, i když jsou v mnohonásobné přesile, udržují ostražitý odstup a když jsem si je chtěl vyfotit z větší blízkosti, začali poplašeně kdákat? kejhat?, začali prostě vydávat varovné zvuky a drželi se ode mne pořád na distanc.

[Walvis Bay] Vody laguny se plameňáky přímo hemží

[Walvis Bay] Disputace

[Walvis Bay] A jde se domů, mámo

Pelikáni, lachtani, delfíni, velryby, šampaňské a ústřice
Věděl jsem, že na lodi bude zima a tak jsem se navlékl a dokonce vzal s sebou windstopperové rukavice. Dobře jsem udělal. Po osmé mne hoch vyzvedl v hostelu a odvezl do přístavu. Do odplutí nás bavili zdejší pelikáni. Loď byla malá, maximálně pro 12 pasažérů, nás bylo osm. Nástup byl skoro gymnastickou disciplínou, po úzkém prkně, na začátku se musela vyčíhat vlna, jinak bych měl mokrý boty. Měli to však vychytaný, vystupovalo se také po prkně, ale trojnásobně širokém - to kdyby měl někdo po vypitém občerstvení potíže s rovnováhou.

[Walvis Bay] Pelikáni hlídali přístup k přístavišti

[Walvis Bay] Člun připraven k nalodění, nastupuje se po žlutém prkně

[Walvis Bay] Na hvízdnutí si pelikáni přiletěli pro rybu

Už začátek plavby byl impozantní. Byli jsme asi 500 m od přístavu, náš průvodce a kapitán v jedné osobě zahvízdal na prsty a za chvíli přiletěli pelikáni z přístavu a dožadovali se rybky. Dostali žádané, odletěli, ale na další zapískání zase přiletěli. Prostě jako když se píská na psa. Nestačili jsme si ani vydechnout a už se zavlnila voda a po schůdkách na zádi k nám docapkal na návštěvu lachtan, zalehl naše sedadla a my měli k stání. Pak bylo portské na zahřátí a pivo na žízeň. K tomu měl průvodce několik odborných dotazů - proč prý ptáci létají ve formaci tvaru V. Proto, že první má GPSku. A v podobném duchu to šlo dál. Přitom jsme dorazili k ohromné lachtaní kolonii poblíž majáku na Pelican Point. Voda okolo nás se vařila zvířaty předvádějícími působivé skoky, nevěděl jsem kam se koukat dřív. Na břehu se kromě lachtanů vyskytovali také šakalové, kteří ohryzávali nějakou mršinu.

[Walvis Bay] Po schodech nás z moře přišel navštívit lachtan

[Walvis Bay] Přednáška o lachtanech s živou pomůckou na palubě

[Walvis Bay] Lachtan trochu posmutněl, když nedostal další rybu

[Walvis Bay] Maják na Pelican Point

[Walvis Bay] V pozadí lachtaní kolonie, voda plná skotačících zvířat

[Walvis Bay] Lachtanům na pevnině sekundují šakali

[Walvis Bay] Lachtani skákali okolo člunu

Zajeli jsme omrknout farmy na pěstování ústřic. Daří se jim velmi dobře díky proudu Benguela, který je mimořádně bohatý na plankton a běžně se sklízejí už po 9 měsících. Každý měsíc se ale musí čistit, jinak by obrostly malými mušlemi. Další pivo či něco jiného z bohatých zásob na palubě a už nastoupili delfíni, kteří to brousili těsně okolo boků člunu. Nejlepší místo na jejich pozorování bylo na přídi, kam se muselo přelézt po 10 cm širokém okraji lodi. Loď přitom uháněla jako divá a záchranné vesty byly strategicky zapomenuty pod jednou ze sedaček. Potom jedna z lodí ohlásila velrybu, a tak se všechny čluny jako o závod hnaly do místa výskytu. Stihli jsme to, viděli jsme 2 kousky. Byl to ale fofr, velryba se někde vynoří, stačíte ji zahlédnout a za pár vteřin už jde zase pod hladinu.

[Walvis Bay] Jedna loď viděla velrybu a tím spustila závod o co nejlepší pozici

[Walvis Bay] Zvědavý pelikán se na nás přiletěl podívat

Prostě bezvadný výlet, vtipný průvodce, hlava plná zážitků a kdybych se nešetřil, byla by plná i alkoholu. Na závěr jsme si dali na moři lehký oběd se šampaňským, který byl korunován pojídáním místních ústřic. Ty se jí syrové a asi i živé, průvodce je otevřel a odřízl maso od škeble. Jí se to s pepřem a limetkou a kvůli vychutnání se mají trochu rozkousat a teprve potom spolknout. Dal jsem si jich půltucet a bylo to delikátní. A můj zažívací trakt nedoznal žádné újmy. Když jsme se blížili k přístavu, přiletěli na zapískání pelikáni a provázeli nás na posledním kilometru plavby.

[Walvis Bay] Oběd je skoro sněden a tak nastoupila první várka ústřic

Jako tlustá kačena
Měl jsem namířeno do národního parku Namib Naukluft, který je proslulý největšími písečnými dunami na světě. Z mapy jsem vyčetl, že jsou na prvních 130 km dva kempy a pak Rostock Ritz Lodge asi 190 km vzdálená. Ptal jsem se na kempy domácího v hostelu a zjistil nepříjemnou skutečnost, že jsou to pouze tábořiště bez vody a jakéhokoliv vybavení a že je možná potřeba mít vyřízené povolení k přístupu na silnice, které ke kempům vedou (ano, bylo potřeba). Potom mi opatrně sdělil, že silnice je hodně mizerná, zasypaná pískem, kopcovitá. Aut prý není moc, ale někteří řidiči jezdí jak blázni. A varoval mne, že to bude "challenge". Proto jsem nabral plný desetilitrový měch vody a s plnými brašnami jídla jsem si připadal jak bachratá, na sádlo krmená, kačena. Kolo se chovalo jankovitě, vak s vodou trochu putoval po nosiči a to jistotu jízdy rozhodně nezvyšovalo. Musel jsem vodu přesunout těsně za sedlo, tím jsem ji dostal blíže k těžišti a už to bylo mnohem lépe ovladatelné.

Začátek byl ale v pohodě. Prvních 20 km, až za letiště, bylo vyvedeno v asfaltu a silnice pořád nezačala stoupat. Potom ale nastal tvrdý zlom, prašná silnice se spoustou rolet, často v dlouhých úsecích zasypaná pískem, začala pozvolně, ale vytrvale stoupat na náhorní planinu, která tvoří podstatnou část namibijského území. Nezbylo mi, než v tom vedru pořádně makat. Samozřejmě mne těšila reakce řidičů, jejichž valná většina zamávala, zatroubila a občas i někdo zastavil s prosbou udělat si fotku a nabídkou vody, jídla a morální podpory. V okolí se pásla hejna pštrosů, občas se ukázala smečka šakalů, ale jinak bylo zábavy dost málo. Výjimkou byl skalní útvar Vogelfederberg, u kterého byl na mapě značen první z kempů, přístup k němu ale nebyl nijak značen a byl na silnici, na níž se vyžaduje povolení.

[30 km V od Walvis Bay] Soukromá silnice

[Vogelfederberg] Přístup ke skalnímu útvaru jen na povolení

Když sliby nejsou chyby
Spousta lidí mne fotí po cestě, já jim dávám vizitku a slušně požádám, aby mi fotky poslali na můj mail, uvedený na vizitce. Spočítal jsem, kolik lidí mi fotky skutečně za ty roky poslalo. Ani jeden, vážení. Až letos se smůla protrhla a Arnaud Eudet, mladý Francouz, mi fotky skutečně poslal. Cestoval s kočkou a potkali mne v nudné šedé poušti asi 80 km za Walvis Bay. Fotili mne zepředu, zezadu a z boku, tedy nárys a bokorys, pouze půdorys chybí. Merci Arnaud.

[80 km V od Walvis Bay] Foto Arnaud Eudet - to vypouklé břicho zavinil břišní pás nacpaný bankovkami, pasem a kreditkou

[80 km V od Walvis Bay] Vytrvalé stoupání vyprahlou pouští - foto Arnaud Eudet

[80 km V od Walvis Bay] Takhle mne vidí lidé cestující autem - foto Arnaud Eudet

Na divoko
Připozdívalo se a já hledal místo na první divoký nocleh v Africe. Bylo to těžké. Silnice sice nebyla oplocena, ale okolní krajina byla placka zarostlá 10 cm vysokou travou, do které by se schoval tak Ferda Mravenec, ale já, se svou podměrečnou výškou nikoliv. Hledal jsem nějaké vyvýšené hromady nebo kopečky, za které bych se mohl schovat. Nic. S pokračující dobou to už přestalo být tak důležité, v noci by tudy jel jen šílenec. Ale pro pocit dobře vykonané práce jsem stále hledal. Nakonec se ukázala menší roklinka, asi půl metru pod úrovní terénu. Moc kopýtek v ní nebylo a tak to asi nebylo nijak významné shromaždiště zvěře. Zapíchl jsem to tam, při zbytku světla uvařil čaj a kafe, k tomu sýr, rajčata, sardinky a chleba, ovesnou kaši. Stan jsem postavil, až se definitivně setmělo. Dvanáct a půl litru vody není ve zdejších vedrech nic moc a tak jsem hospodařil obezřetně. Omyl jsem pouze přední a zadní tvář - přední abych vypadal jako člověk a zadní partie se na kole musí udržovat v čistotě - zbytek vody byl na nápoje a na další den. Zalezl jsem do pelechu, chvíli četl a pak doháněl spánkový deficit z Walvis Bay.

[120 km V od Walvis Bay] Silniční odpočívadlo

[Kuiseb Canyon] Na dně kaňonu je v deštivém období mohutná řeka

[Kuiseb Canyon] Sjezd i výjezd byly strmé

[Kuiseb Canyon] Udržujte naši poušť čistou (no hlavně nečmárejte po balvanech)

Ráno jsem se pár kilometrů kochal. Míjel jsem odbočku k druhému kempu, byl stejně nepoužitelný jako ten předchozí a asi po 10 km narazil na dobré místo k přenocování. Silniční odpočívadlo, skryté za mírným kopečkem, by bývalo ideální možností, se stolem a lavicemi pro pohodlné vaření a stolování. Cesta se potom dost zhoršila, pískem zasypaný povrch mne párkrát donutil tlačit i na rovině. Neustálé krátké sjezdy a výšlapy ubíraly spoustu sil. Pěkné, byť fyzicky náročné byly průjezdy kaňonem Kuiseb a Gaub. A já na sobě cítil nedostatek jídla, který mne dost významně oslaboval.

[Křižovatka C14 a C26] Směr Solitaire

[Poblíž Gaub Canyon] Obratník Kozoroha, odjíždím z tropů

Přesto jsem pořád vytrvale mířil k Rostock Ritz Lodge, kde by snad měl být i camping. Mne ale spíš zajímalo jídlo a pivko. Jak jsem se k Rostock Ritz blížil, jediné přání bylo, aby nebyl daleko od silnice. To se nesplnilo, od silnice to bylo po téměř na kole nesjízdné cestě 7 km. Naštěstí se po kilometru objevila odbočka ke kempu. Výzvu, aby se zájemce o kemp registroval v 6 km vzdálené lodge, jsem díky nastupující tmě nemohl uposlechnout. Další 2 km jsem tlačil kolo po pískem zasypané cestě a byl jsem v kempu. Nikde ani noha, ale vše fungovalo. Horká voda ve sprše mne postavila na nohy. Sundat propocená trika ze dvou dní nemytého těla byla přímo fyzická úleva.

[50 km S od Solitaire] Vstupní brána do Rostock Ritz

Solitaire řečený pasiáns
Ne, nebude řeč o kartách, ale o dalším záchytném bodu na mé pouti, osadě jménem Solitaire. Bylo to kousek, zhruba 50 km. Ráno mne začal zlobit vařič, litr vody mi trvalo uvařit půl hodiny a tak jsem toho měl plnou hlavu. Ale krásná krajina okolo mi chmurné myšlenky z hlavy vyhnala. Viděl jsem rozložitý solitérní kaktus, pěkného oryxe, který mi pózoval u silnice. Zhruba půlhodinu byl neuvěřitelně silný provoz (asi 12 aut za 30 minut), zřejmě auta vracející se ze Sossusvlei. Ale přesto jsem poklidně dojel do Solitaire, což je benzinová pumpa, pekárna, obchůdek, lodge a kemping. Co víc si člověk může přát. Studené pivo v obchodě, horký štrůdl v pekárně, horká sprcha v kempu a bufetová večeře v lodge. Solitaire je vyzdoben vraky aut a rozličných mechanizmů - pump, motorů - v různém stádiu rozpadu. Pyšní se také letištěm, ale je to prašný kamenitý pruh, na kterém mohou přistávat pouze lehká a odolná letadla.

[40 km S od Solitaire] Ranní provoz byl nezvykle silný

[30 km S od Solitaire] Oryx, večer jsem měl streaky z jeho kamaráda

[30 km S od Solitaire] Boty

[30 km S od Solitaire] Mohutný kaktus

[20 km S od Solitaire] Stromy

Večeře byla skvělá. Věren svým zásadám jsem jedl jenom maso a zeleninu. Steaky z oryxe, guláš ze zebry, no nacpal jsem si pupek na dva dny dopředu. Tohle mne na těch vandrech fakt baví. Jeden den ústřice a šampaňské a spaní v útulném pokoji s příslušenstvím, další den spaní v příkopu, následná noc v tajemném opuštěném kempu a potom večeře v nablýskané jídelně plné lahůdek.

[Solitaire] Vraky tvoří výzdobu

[Solitaire] Nastupte a jedem

[Solitaire] I v Namibii se svítí úsporně podle předpisů EU

Sesriem čili tourist village
Po mimořádně kvalitní prašné silnici jsem se snadno dostal do Sesriem. Silnice měla tvrdý a hladký podklad a štěrk byl projetý auty, takže jsem to mohl smažit i z kopce bez nebezpečí zapadnutí do písku a následného naboření čenichu. Pouze posledních 8 km od křižovatky C19 a C27 byl klasický neprohrnutý tankodrom, ale to mi už nemohlo zkazit dojem z předchozí skvělé cesty. Dojem mi zkazilo až samotné Sesriem, respektive kemping provozovaný státní firmou NWR. Jenom na vjezdu do kempu jsem čekal půlhodinu, hlídač kontroloval všechna přijíždějící a odjíždějící auta zda mají rezervace, zda mají zaplacený poplatek za vstup do parku a mne si nechal stranou, protože si chtěl se mnou popovídat. V recepci kempu jsem vystál dvě fronty - jednak u poplatku za návštěvu národního parku a hned vedle jsem platil kemp. Od příjezdu do přidělení místa to trvalo 1,5 hodiny. V soukromém kempu to trvá 5 minut.

Samozřejmě i kemp stál za bačkoru. Bylo tam asi 30 značených kempovacích míst, na každé by se vešlo alespoň 6 aut se stany. Ta byla na rezervaci. Kdo neměl rezervaci, byl odkázán na volný prostor, kde nebylo nic - stoly, voda, elektřina. Většina lidí byla bez rezervace a tak tábořila dost nepohodlně. Ale oni měli všechno v autech, vyndali stůl a židle, na vodu měli nádrže a pár pečliváků mělo i své generátory. Ale pro mne to bylo jak táboření v příkopu u silnice, alespoň že ta voda někde tekla. Záchodů málo, sprchy s vlažnou vodou bez sprchových hlavic. Klasický příklad toho, jak je stát v takovýchto věcech neefektivní.

Sossusvlei = Namibie
Nejznámější namibijskou přírodní atrakcí je právě Sossusvlei - oblast písečných dun. Je to slaná a jílovitá pánev obklopená vysokými dunami. Jméno celé oblasti dalo údolí stejného jména, ve kterém se po celý rok udrží voda v malém jezeře. Jméno je složeno z výrazů v jazyce nama (sossus znamená slepý konec) a vlei je afrikánský výraz pro bažinu. Slepý konec proto, že se jedná o povodí řeky Tsauchab, které je bez odtoku. Ale voda se v řece objeví pouze v období záplav.

[Sossusvlei] Písek a zvápenatělá krusta

[Sossusvlei] Chůze po dunách je zdejší, dost namáhavou, specialitou

Duny běžně dosahují výšky 200 m a patří k nejvyšším na světě. Rekordmanem je duna Big Daddy, která má úctyhodnou výšku okolo 320 m (výška s časem kolísá). Duny jsou zbarveny do růžova až oranžova. Podle barvy dun lze posuzovat jejich stáří. Čím víc do červena, tím je duna starší.

[Sossusvlei] Barvy se v průběhu dne mění

Na první pohled se jeví celá oblast jako nevhodná pro vegetaci a zvířata kvůli nedostatku vody. Oblast je ale zavlažována podzemními a dočasnými řekami, které v sezóně zaplavují údolí. O denní příděl vlhkosti se starají pravidelné ranní mlhy způsobené vlhkým vzduchem na pobřeží Atlantického oceánu. To umožňuje přežít nejen drobným savcům a hadům, ale dokonce pštrosům a antilopám jako je oryx a springbok.

[Sossusvlei] Cesta k Dead Vlei

Díky často foukajícímu silnému větru mají duny srpkovité hrany a proto se jim říká hvězdné duny. A protože duny jsou z principu povahy nestálé, nasunuly se do původního údolí, nebo spíše zvápenatělé pánve a rozdělily ho do několika menších údolí. Nejznámější jsou tři z nich - Dead Vlei, které je proslulé desítkami mrtvých stromů až 900 let starých, které jsou sluncem spálené dočerna. Jsou sice definitivně mrtvé, ale díky zdejšímu podnebí také dokonale mumifikované, takže přetrvají ještě další stovky let v nezměněné podobě.

[Sossusvlei] Mrtvé 900 let staré stromy v Dead Vlei

[Sossusvlei] Dead Vlei

Dalším údolím je již zmíněné Sossus Vlei. Unikátní je jezero s vodou, na kterém se dokonce promenovali 2 plameňáci a většinu návštěvníků provokovali k fotografickému úsilí. Přitom ve Walvis Bay jsou jich hned u pobřeží stovky až tisíce. Oblast obývali Křováci, ale v roce 1950 je to přestalo bavit a přesunuli se jinam. Od té doby jsou zde pouze zvířata a hlavně turisté.

[Sossusvlei] Procházka po hřebeni duny

[Sossusvlei] V Sossus Vlei je jezero s plameňáky

Po dvou předem jmenovaných údolích jsou obvykle turisté unaveni a tak návštěvu posledního z nich - Hidden Vlei - už vynechají. Je to 4 km procházka (tam i zpět) z parkoviště a ve zdejším vedru je to dost únavné. Ale určitě předpokládáte, že já to nevynechal. A byl jsem nadšen, nikde ani živáčka, měl jsem to sám pro sebe, vyšlapal jsem si na dunách své vlastní a jediné stopy.

[Sossusvlei] Hidden Vlei

[Sossusvlei] Stromy v Hidden Vlei

[Sossusvlei] Dno Hidden Vlei je tvořeno zvápenatělou krustou

Sossusvlei je od Sesriem vzdáleno zhruba 65 km. Vede k němu dokonce asfaltová silnice. Ta končí parkovištěm pro 2WD auta. Kdo má čtyřkolku, může se pustit dál do pět km vzdáleného Dead Vlei. Cesta vede 30 cm hlubokým pískem, takže normální auto nemá šanci. Pro ně tady jezdí shuttle od NWR za neuvěřitelně vysokou cenu 150 N$. Já měl koupenou dopravu ze Sesriem a tak jsem tuto vychytávku měl již v ceně.

Řeším problémy
Vždycky se něco vyskytne, tentokrát byly problémy dva. Jednak se poroučel zip na mých dlouhých civilních kalhotách. To se mi podařilo opravit - zip byl ve spodní části dobrý, tak jsem ho zkrátil a do vrchní části jsem našil suchý zip, který jsem částečně vybrakoval z kalhot do deště. V této kreaci jsem byl už v Sossesvlei a nikde nic nevyčnívalo, takže jsem nepáchal žádné prohřešky proti mravopočestnosti.

Druhý problém byl horší - benzinový vařič MSR Whisper Lite International špatně funguje. Uvařit 1,5 litru vody trvá 20 minut a to fakt nejde. Návod s sebou nemám, ale do opravy jsem se pustit musel. Rozebral jsem, co se dalo, ale moudrý jsem z toho nebyl. Vyměnil jsem dokonce trysku (vařič má trysky na 2 typy paliva - na benzin a na kerosen a podobná svinstva), ale nepomohlo to. Protože vařič momentálně při zapalování dost kouří, je celý od sazí a každá práce s ním znamená si zadělat ruce. Nakonec jsem snad závadu lokalizoval. Ucpává se trubka vedoucí od tlakové lahve do hořáku. Problém zřejmě způsobil benzin koupený v Khorixas, na benzín na čištění to jelo bez problémů. Benzin jsem vylil, koupil nový, ale pořád to není ideální a musím denně vařič rozebrat a trubku profukovat. Ještě mne napadlo, jestli benzin nenaleptává láhev, ve které převážím zásobu k doplnění, ale nevypadá to na to. Uvidím, zda se to zlepší.