Kolem kolem Jižní Afriky
Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride.      Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole.      J.F.Kennedy
Statistika
Mapa s trasou
Zajímavosti
Profily
Vybrané fotky
Napište mi
Zápisky z cesty
Poprvé v Africe
Do Etosha za zvířaty
< K Atlantickému oceánu >
K dunám v Sossusvlei
Za toulcovými stromy
Okolo Orange River do JAR
Diamantové pobřeží
Krajem divokých květin
Za lvy do Kgalagadi
Za diamantovou historií
K Indickému oceánu
Okolo pobřeží
Vinařským krajem
Do Kapského města
Kapské město
Další cesty
Přehled cest
Vyhledávání
Tříměsíční cyklistická cesta, start ve Windhoeku, konec v Kapském městě. Devátá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko, Mexiko, Bolivie, Chile, Argentina).

K Atlantickému oceánu

Směr pobřeží Atlantiku
I druhý den jsem šel na večeři a najedl se snad na několik dní dopředu. Steaky z kudu byly výjimečně dobré a tak jsem se fakt nešetřil. Budíka na GPS jsem dal na 5 hodin a už před sedmou jsem byl na silnici. A to jsem ještě musel dofukovat zadní kolo, budu to muset prověřit, je tam sice nová duše od Schwalbe, ale něco je špatně. Chtěl jsem tu nudu mít za sebou co nejrychleji a ubytovat se v Sophienhof Lodge, asi 10 km od Outjo směrem západně, tedy ke Khorixas. Šlo to jako po másle, asi po 25 km se vedle mne objevil Amík na nadupaném BMW a čuměl jak vrána na můj nadupaný picykl Mongoose. Jeli jsme vedle sebe asi 5 kiláků, tlachali o lecčems a on mi slíbil, že si určitě přečte můj loňský vandr z Jižní Ameriky, který je v angličtině a kam by rád na motorce taky zajel.


[20 km S od Outjo] Typická krajina - termitiště, uschlé stromy


[Outjo] Moderní evangelický kostel


[Outjo] Další moderní kostel v Outjo

Znovu v Outjo
Odbočka na Khorixas byla ještě před městečkem, ale mně docházely zásoby a tak jsem musel do sámošky. Před největším supermarketem (v obci jsou minimálně tři) typická směska lidí, kterým by nedělalo problém ukrást letadlo, natož obyčejné kolo. Chtěl jsem ho vnutit do obchodu, ale hned ke mně přiběhli asi dvanáctiletí kluci s tím, že mi to pohlídají. Vím, že je to jejich byznys, ale pro jistotu jsem jim řek, že jim dobře zaplatím, ale jestli se ztratí cokoliv, tak jim nakopu pihel. Oni, OK boss, neměj starosti. Samozřejmě jsem kolo zamkl a vzal řídítkovou brašnu. V obchodě jsem byl snad půlhodinu, byly tam mraky lidí. Obstaral jsem všechno, včetně piva a vína, pouze mou oblíbenou instantní ovesnou kaši neměli.

V obchodě se objevily tři ženy kmene Himbu, které se vyznačují tím, že jsou od pasu nahoru nahé, až na pás náramků na rukou. Bohužel, bylo jim zjevně nad 40 a gravitace si na jejich vnadách už evidentně vybrala svou daň. Navíc nevím, jaký parfém používaly, jako Chanel No 5 to nevonělo, spíš to bylo cítit jako Skunk Extra Hard Natural. Mimochodem, mladší příslušnice tohoto kmene si ze svého zjevu snaží udělat job, s vytrčenými vnadami postávají u silnice a nechávají se od turistů fotit za peníze. Připadá mi to blbé a tak jejich nabídky odmítám, i když mi, jako sociálně slabšímu, který může cestovat pouze na kole a nikoliv autem, nabízejí výraznou slevu.

V Sophienhof Lodge jsem byl už těsně po jedné hodině. Vrata jsem si otevřel, ale nikde nikdo. Potom jsem v přilehlém kempu našel pár chrápajících černých pracovníků, kteří mi vysvětlili, že je velké horko a v recepci budou až ve dvě. Snědl jsem jídlo koupené v supermarketu, grilované hovězí kotlety a těstoviny a zapil to třičtvrtě litru mého oblíbeného Windhoek Lageru - fakt skvělé pivo. Ubytoval jsem se, postavil stan, vypral a několik hodin si četl na Kindle. Bylo mi skvěle.

Vstával jsem v pět, chtěl jsem dojet do Khorixas. Při snídani mne otravoval zdejší ochočený pštros, prověřoval mi jídlo a zabalený sýr k snídani jsem mu musel vyrvat ze zobáku.


[12 km Z od Outjo] Ráno mne v kempu navštívil pštros, párkrát mi zobnul do snídaně a šel zase dál


[12 km Z od Outjo] Pštrosí nohy nevypadají zrovna lákavě

Jízda na kole však byla parádní. Krajina se zvlnila, mne to začalo fakt bavit a věděl jsem, že v Khorixas budu hodně brzy. Nicméně, jak už u mne bývá zvykem, jsem své plány v průběhu cesty upravil. Asi po 70 km jsem totiž objevil odbočku na Finger Rock, jednu ze zdejších ikon. Poblíž by měla být Ugab Terrace Lodge s kempem a tak jsem si řekl, že těch 20 km po prašné cestě dám a alespoň natrénuji jízdu po prašných cestách, na kterých stejně strávím zbytek pobytu v Namibii.


[20 km Z od Outjo] Krajina se začala vlnit a mne to začalo víc bavit

Finger Rock
V potu tváře jsem vytlačil kolo do extrémního kopce, na kterém vyzývavě nad převisem trůnily chatky a restaurace od evidentně velmi drahé lodge. Chtěl jsem si zajistit ubytování v kempu, ale asi jim ten upocený vandrák nevoněl, a tak mi s politováním oznámili, že mají v kempu plno. Konečně, byla sobota, docela jsem jim to věřil. Ale na nějaké ústupky typu malý stan v koutku jsem je nepřesvědčil. Opatrně jsem se sesunul ze svahu dolů a jel se podívat na Finger Rock. Po 9 km jsem dostal ke vjezdu do další lodge, kde ale neměli kemp a ubytování přišlo na naše 2500 Kč. Vybírali tam lidové vstupné 5 N$ za vstup do parku, ve kterém jsou skalní masivy včetně Finger Rock. Pro mne by to znamenalo dalších 12 km a tak jsem otočil kolo a vyrazil zpět k hlavní silnici.


[Ugap Terrace Lodge] Komforní chatky jsou vybudovány na hraně převisu


[Ugap Terrace Lodge] Jedna z chatek


[Ugap] Údolí jak z Utahu, vpravo vedle masivní skály je vidět Finger Rock


[Finger Rock] Skála "prst" je jednou z namibijských ikon

Bambatsi Lodge
Nejbližší ubytování v kempu bylo v Bambatsi Lodge. Musel jsem se vrátit 6 km zpět k Outjo, a od brány ještě tvrdě makat na mizerné štěrkové silnici dalších 5 km ke kempu. Ten byl hodně "basic", byla tam dvě stanoviště a obě obsazená. Dohodl jsem se, že jim nevadím, a šel to řešit do Guest House. Tam byli rádi, paní mne hned zkasírovala, prodala vychlazená pivka a já se objednal na večeři. Farma byla na kopci s úžasným výhledem do kraje a tak bylo jasné, proč těch 5 km navíc.

Večeře byla skvělá z mnoha důvodů. Hlavním chodem byly řízky z oryxe, což je druh antilopy, jak říkám souhrnně bez znalosti věci zdejším srncům, jelínkům a pod. Několikrát jsem si přidal, jako ostatně mnozí, a připravil tak svůj organizmus na další dlouhé točení nohama. Hlavně mne však zaujala konverzace u stolu. Já seděl hned na čestném místě po pravici hostitelů - byl jsem největší exot a jediný ne Němec. Poslouchal jsem paní domu, jak to Němkám, svým platícím hostům, dává decentně a zaobaleně "sežrat". Podstata jejího sdělení byla "mám tady 1000 hektarů půdy, 40 černochů k ruce, to by v Německu vůbec nešlo". Řekl jsem jí, že si to fakt užívá a že by možná mohla být více shovívavá. Podívala se na mne, chvíli pokyvovala hlavou a pak se zasmála s tím, že mám pravdu a že jediný asi chápu, jak se mají skvěle a že by jim to jinde než v Africe neprošlo.

Už několikrát jsem si uvědomil, jak snadno tady lidé řeší věci, které jsou v Evropě komplikované a drahé. Například je třeba mít v kempu ráno a večer horkou vodu. V Evropě si koupíte bojler, napojíte na elektřinu, nastavíte časové zapínání. Tady koupíte levný bubínek na dřevo a ráno a večer přijde jeden z vašich "amigů opálených" zatopit. Náklady téměř nulové, spokojenost veliká, teda když se topič někde nezhulí a skutečně přijde do práce.


[Bambatsi Guest House] Stůl zatím není připravený pro večerní stolování, výhled do kraje je poutavý


[Bambatsi Guest House] Večeře byla působivá, ale hlavně vydatná

Roztomilý byl také pán domu. Impozantní postava s ohromným břichem. Jedl velice střídmě, ukrojil si jenom půl řízku, vzal dva malé brambory. V pravidelných intervalech odcházel od stolu a spokojeně se vracel s mastnými tvářemi. Ale vyprávěl zajímavé věci. V této oblasti volně žijí pouštní sloni (desert elephant) a přestože jich není mnoho, pustoší jim porosty na farmě. Před dvěma roky jim rozdupali kemp, který byl pod vrcholem kopce asi 3 km od farmy. Naštěstí v něm právě nikdo nebyl.


[30 km V od Khorixas] Žijí zde volně sloni, doufám, že je na silnici nepotkám

Ten, co pije benzín
Druhý den jsem po snadné 65 km dlouhé jízdě po asfaltové silnici přijel do Khorixas. Docházel mi benzin ve vařiči. Zastavil jsem u pumpy a nechal si načepovat benzín do příhodné litrové lahve, kterou jsem před 2 dny sebral u silnice. Obsluhující mladík se mne ptal, kde má to kolo motor, pro který je ten benzín. Já jsem mu řekl, "já jsem motor, benzín je pro mně, já ho piju po ránu". Zamkl jsem kolo a šel nakoupit. Po 20 minutách už kromě obvyklých týpků, které se vás snaží pumpnout o pár drobných, čekaly u pumpy i mámy s dětmi. Pokradmu na mne ukazovaly a říkali "look, he drinks petrol". Být slavným v lokálním měřítku je opravdu snadné.

Ubytoval jsem se v kempu naproti obchodu, což byl faktický střed městečka. Byla neděle, proto měli v sámošce chladnice s pivem zamknuté, aby se nemohlo prodávat. V kempu byla restaurace a tak to nebyl zase tak velký problém. Nicméně k večeru jsem se šel podívat ven a asi 100 m od kempu byl obchod s pitím, který vesele prodával pivo, víno, kořalku, bez ohledu na obecně platný zákaz.

Měl jsem spoustu času a tak jsem se věnoval kolu. Obešel jsem dost rozlehlý kemp, našel pohozenou hadici a kousek od ní kohoutek s vodou. Kolo jsem důkladně umyl, zkontroloval všechny šrouby na nosičích. Musel jsem už 2x dofukovat zadní pneu a tak jsem zkontroloval duši. Píchnutá nebyla, jenom mírně ucházel ventilek, tak jsem ji vyměnil. Bylo to úplně nová duše Schwalbe a tak mne tato značka poprvé zklamala.

Přemoudřelá GPSka
Cesta do Uis vedla po prašné cestě a bylo to přes 120 km a tak jsem si nařídil budíka na navigaci na 5 hodin, abych byl brzy po rozbřesku na silnici. Po probuzení mi bylo divné, že tma trvá nějak moc dlouho. Podíval jsem se na hodinky a bylo po čtvrté hodině ráno. Budík jsem měl ale správně na pátou. Potom mi to došlo. Ze soboty na neděli tady šoupli časem o hodinu, přešli na letní čas, a jediný, kdo o tom byl informován, byla GPSka.

Vyjel jsem opravdu hodně brzy, byla docela zima a ani poslední 10 km úsek na asfaltu mne moc nezahřál. Prašná silnice se však už postarala o patřičnou tělesnou teplotu. Byl to hlavní tah, taky jsem za celý den potkal asi 50 aut. Silnice je ale docela dobrá, hlavně její šířka, do které by se s přehledem vešly 4 pruhy a ještě by zbylo na široké krajnice. Horší je to s povrchem, občas je vynikající, občas zasypán pískem, takže to vede k neustálému kličkování a hledání optimální stopy. Stejně tak nelze efektivně měnit potenciální energii na kinetickou (tedy rozhulit to z kopce a do protilehlého kopce vyjet s pomocí takto získané rychlosti). Úpatí kopců - dolíky - jsou skoro vždy zasypány pískem a na začátku stoupání jsou vytlučené rolety. S ohledem na kolo a převáženou elektroniku se snažím jezdit přes nerovnosti ze sedla, abych rázy co nejvíce omezil. Vždycky se to však nepovede a potom mi ruce vibrují, jako bych makal se sbíječkou. Ale neberte to jako stížnost, jezdil jsem už o hodně horší prašné cesty a zdejší z nich patří k tomu nejlepšímu.


[80 km S od Uis] Prašná silnice proměnlivé kvality měla šířku dálnice

Na trase byly pouze 2 vesnice, obě poblíž vyschlé řeky Ugap. Baráčky splácány z různých materiálů, nejlépe z plechu, žádná sláva. Lidé jezdili na vozech tažených osly. V jednom kopci jsem viděl, jak jim ve čtyřspřeží dva oslíci vyčerpáním padli. Byli tam 2 chlápci, jeden je začal zuřivě práskat bičem a druhý kopal padlé osly do hlavy a krku. Objel jsem je obloukem, abych taky nějakou neslízl.


[Poblíž řeky Ugap ] Na zdejší poměry komfortní domek


[Poblíž řeky Ugap ] Místní jezdili hlavně na vozech tažených osly

Prozíravě jsem s sebou vezl v měchu asi 4 litry vody. Taky jsem ji potřeboval, 2,5 litru v lahvích jsem vypil již brzy odpoledne, to se mi tady ještě nestalo. Ale jak to bývá, nějak jsem nevychytal upevnění vaku na spacákovou brašnu, která je přivázaná na zadním vodorovném nosiči. Pořád se mi to uvolňovalo a viselo to dozadu z kola, ladil jsem to po celou cestu. Důsledkem bylo, že mi někde ulítla vlajka a já budu muset sehnat drát a nasadit na něj vlajku náhradní.

Posledních 30 km jsem už toho měl dost. Cesta skoro neustále stoupala, ale skokově, takže až když jsem přejel horizont jsem se dozvěděl, že stoupání pokračuje. Po poledni se k tomu přidal silný protivítr. Ten zde duje pravidelně od oceánu. Nejsou tady žádné pobřežní hory, které by vítr trochu clonily a tak zasahuje hluboko do vnitrozemí. Od cedule Uis 10 km jsem se fakt už trápil a dopingem mi byla fata morgana vychlazené a orosené sedmičky pivky Windhoek Lager, která se třepotala nad kopcem. Mimochodem, bylo to 15 kilometrů a nikoliv 10, ověřil jsem si to druhý den. No, ty sedmičky pivka jsem si pak dal dohromady dvě a po 10 minutách jsem byl opět king. Je fakt zajímavé, jak okamžitě po dojezdu je veškeré trápení zapomenuto a přetrvává jen pocit, že to bylo docela dobré.


[Přírodní rezervace Brandberg] Silnice končila na úpatí hory, kde začínala oblast s malbami na skalách

Bílá paní je chlap
Uis sousedí s přírodní rezervací Brandberg, ve které leží i nejvyšší hora Namibie Koenigstein 2573 m. V tomto masivu je jedna z velkých namibijských památek a to skalní kresba White Lady. Pohoří Brandberg je žulový skalní masiv o průměru zhruba 30 km. Jméno Hořící pohoří zřejmě dostal podle odlesků slunce na zdejších skalách, které zdáli připomínají požár. Skalní kresby s Bílou paní se nacházejí v rokli Tsisab. Objevil je v roce 1917 cestovatel Reinhardt Maack, ale více se o nich začalo mluvit až v padesátých letech dvacátého století. Výzkumu celého souboru kreseb se věnoval v sedmdesátých letech specialista na skalní kresby Harald Pager. S konečnou platností zjistil, že Bílá paní je obrázkem dospívajícího chlapce, který se zřejmě účastní nějakého obřadu.

Od Uis to bylo 36 km a tak jsem tam zajel. Jízda bez nákladu byla rychlá a za necelé 2 hodiny jsem byl na místě. Zaplatil jsem 50 N$ a dostal přiděleného průvodce, samostatně se tam nesmí. Procházka ke kresbám je celkem něco přes 5 km, ale s ukecaným průvodcem, který si občas musel zahulit ručně ubalené cigáro, to trvalo skoro 2 hodiny. V protisměru jsme potkávali turisty a tak jsem se setkal i s francouzským párem, se kterým jsme absolvovali denní vyjížďku po NP Etosha. Hodně lidí mi říkalo, že mne viděli na cestě. A co prý jako dělám s tím prachem, že to musí být hrozný. Já na to, že ho nechávám prášit a večer že si dám delší sprchu. Můj průvodce se tomu smál, jak malej kluk. Říkal mi, ty fakt myslíš jako Afričan, "práší, tak ho necháš prášit", a plácal se po stehnech.

Kresby staré 2000 až 4000 let jsou pod překvapivě malým převisem. Starší kresby jsou monochromatické, mladší barevné. Bílá paní je určitě chlap, neboť je zobrazena s penisem. Nevím, jak to, že se to provalilo až 50 let po objevení kreseb. Ale stejně se interpretace obrazu liší. Převládá názor, že se jedná o léčitele, který provádí nějaký obřad - patrně přivolává déšť. Celé údolí je momentálně dokonale suché, až na louži o ploše 3 m2, ale v deštivém období (listopad, prosinec), jím protéká vydatná řeka a průvodce mi ukázal místo, kde je působivý vodopád.


[Přírodní rezervace Brandberg] Slavná skalní malba Bílá paní (figura uprostřed)


[Brandberg] Bílá paní na kresbě Haralda Pagera


[Přírodní rezervace Brandberg] Muž se zebrou (vpravo dole)


[Přírodní rezervace Brandberg] Převis s malbami a můj průvodce


[Přírodní rezervace Brandberg] V období dešťů se tady řine vodopád

Z kopce, pěkná dřina
Nasměroval jsem se k Atlantiku. Vyjel jsem co nejdříve, abych ujel co největší kus cesty před tím, než začne foukat zdejší západní vichr. Ráno bylo idylické, krásné výhledy na masiv Koenigsteinu. Okolo silnice opuštěné stánky s kameny, ke kterým přijdou prodavači až se vyspí do růžova. Stejně prodají prd, tak kam by se hnali.


[15 km J od Uis] Jedna z několika 'prodejen' kamenů - zboží vyloženo, prodavač nikde


[15 km J od Uis] Prodávané kameny


[20 km J od Uis] Figuriny mají upoutat zájem projíždějících aut


[20 km J od Uis] Figurina u stánku s kameny

Když začalo foukat, bylo po zábavě. Přestože cesta musela klesat k oceánu, musel jsem si sklonoměrem na cyklopočítači ověřovat, že skutečně jedu s kopce. Krajina byla fádní a tak už jsem se těšil, až tam budu. K večeru jsem najel na pobřežní Salt Road, což je cesta s povrchem z písku a soli. Byla perfektní, jak dobře udělaná asfaltka. Těšil jsem se na další den, až si vychutnám jízdu na jejím tvrdém a přitom příjemně pružném povrchu.


[Henties Bay] Kemp mi poněkud připomínal panelové sídliště, každá stavba obsahovala sprchu, záchod a kuchyňku a patřilo k ní jedno místo na stan

V Henties Bay jsem přijel ke kempu, o kterém jsem si myslel, že se jedná o nějakou výrobnu prefabrikátů. Na písečné ploše stálo ve vzorném zákrytu asi 30 hranolů. V každém byla sprcha, záchod a dřez s kuchyňskou deskou, takže každé místo pro stan mělo své vlastní příslušenství. Zvonil jsem na recepci, nic se nedělo, za chvíli se odněkud z kempu přišoural otrhaný černoch s tím, ať mu dám 140 N$ a že mne ubytuje. Já na něj, že to chci oficiálně, zapsat se do návštěvní knihy, dostat stvrzenku. Jo, žádnej problém. Skutečně to byl správce, ale vypadal jak homelesák. Zamknul jsem vše do koupelny, došel do nedalekého SPARu, nakoupil jídlo a uvařil si kopec fazolí se šunkou a rajčaty. Teprve potom jsem postavil stan a uvědomil si jaká je zde zima a nevlídno.


[Henties Bay] Kříž u silnice v oblasti chráněných lišejníků

Zaslaná silnice
Těšil jsem se do civilizace, chtěl jsem být ve Swakopmoundu brzy, abych unikl nevyhnutelnému větru, který začíná kolem poledne. Ani jsem moc nejedl, na 70 km po rovině nepotřebuji žádnou zvláštní sílu. Vyjel jsem v ranní mlze a hnusném sychravu, vzal jsem si poprvé softshellku a návleky na nohy. Najel jsem na silnici, jel skoro třicítkou a těšil se, jak mi to rychle uběhne. Když mi okolo hlavy začaly lítat kusy bahna, začal jsem tušit, že je něco špatně. Silnice byla mokrá, na povrchu několikacentimetrová vrstva mazlavého bahna z písku a soli. Po několika km se už kolo bahnem úplně ucpalo, kola se vůbec nedala protočit a převodník i přehazovačka byly tak zalepené, že nefungovaly. Musel jsem bahno odstranit, ale nebylo čím. Okolo silnice sice rostly vzácné a chráněné lišejníky, ale ty by snad byly vhodné na utření pozadí, ale ne na očištění kola. Žádná větev, žádný klacek, nic. Našel jsem podlouhlý kámen, ale šlo to s ním špatně. Situace byla bezvýchodná, na kole to nešlo, stopem taky ne - kdo by si chtěl zasvinit auto. Naštěstí jsem po 2 km našel plastový kus z rozbitého silničního sloupku a tím kolo pravidelně zhruba každých 500 metrů čistil. Musel jsem slevit ze svých bezpečnostních zásad a vypojil jsem přední brzdu. Tím se intervaly čištění zdvojnásobily. Nedovedete si to představit, měl jsem od bahna zadělané nejen kolo, ale i ruce a vše od pasu dolů bylo hnusně zasviněné.


[15 km J od Henties Bay] Salt Road byl poránu hodně blátivý


[15 km J od Henties Bay] Na kole se dalo ujet 500 m a potom jsem musel odstraňovat bahno

Kolem půl jedenácté se mlha zvedla, začalo trochu foukat a vítr spolu se sluníčkem udělal po půlhodině z blátivé stoky tvrdou pohodlnou silnici. Do Swakopmundu jsem dojel zašvihaný jako dobytek. Věděl jsem, že by mne takto těžko někde ubytovali, proto jsem zajel k benzinové pumpě, že to chci umýt. Hned se mne ujali dva mládenci, že to umyjí. Myslel jsem, že jsou na to zařízení a odněkud vytáhnou WAPku a bude to. Ani náhodou. Naveleli mne ke kohoutku s vodou, vytáhli půlmetrový kousek hadice a koště a začali s očistou. Ale skoro vůbec jim to nešlo, bláto se kola drželo jako příslovečné h...o košile, také mělo stejnou konzistenci a vypadalo velmi podobně. Po půlhodině tvrdé práce bylo kolo a brašny pokryté rovnoměrnou vrstvou hnědé špíny. Nedalo se nic dělat, budu muset najít myčku s WAPkou, ale až si najdu bydlení. Objel jsem asi 3 adresy z průvodce, ubytoval se. Původně jsem chtěl 3 noci, ale při hledání bydlení jsem objel město a bylo mi jasné, že 2 noci stačí. Vybral jsem si hostel, kam jsem mohl s kolem zajet do pokoje. Naproti byla myčka, 2 hoši si vzali kolo do parády a za pár minut práce WAPkou zmizely i poslední vzpomínky na ranní dobrodružství. Projel jsem to WDčkem a potom všechno namazal a kolo bylo zase v nejlepší kondici.


[Swakopmund] Kostel v centru


[Swakopmund] Socha u přístavní restaurace


[Swakopmund] Pobřežní restaurace za soumraku


[Swakopmund] Bývalé nádraží


[Swakopmund] Historická stavba z roku 1906


[Swakopmund] Jeden z reklamních sloupů ze začátku dvacátého století


[Swakopmund] Marine Denkmal - pomník na počest německých námořníků

Swakopmund
Je nejuznávanější namibijskou rekreační destinací a to přes nevlídné počasí, které je ovlivněno studeným mořským proudem Benguela. Město má nepopiratelný německý charakter, který je utvářen řadou domů postavených na začátku 20 století. Je zde zbytečně moc čisto - hledal jsem nějaký drát na upevnění nové vlajky a našel kus až na úplné periferii. Koupit se mi ho totiž nepodařilo. Několik velkých supermarketů si konkuruje i v nabídce hotových jídel, to je pro mne přímo požehnání. Vykrmuji se polévkami, palačinkami, grilovaným hovězím, kuřaty, zeleninou a rýží a přitom nemusím zapnout vařič, ani se obtěžovat do restaurace. Nakoupil jsem také zásoby na cestu, hlavně sardinky a mou oblíbenou instantní ovesnou kaši. Jeden den courání je tak akorát, zítra odjedu do 35 km vzdáleného Walvis Bay a tam třeba jeden den zůstanu, bude-li se mi tam líbit.


[Swakopmund] Maják


[Swakopmund] Západ slunce nad mořem



 

 

 

 

 

 

 
© Napsal a vyfotografoval Jiří Bína