| Kolem kolem Jižní Afriky |  | |||||
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Nothing compares to the simple pleasure of a bike ride. Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy | ||||||
| Tříměsíční cyklistická cesta, start ve Windhoeku, konec v Kapském městě. Devátá autorova cesta (N.Zéland, Austrálie, USA, Kanada, Aljaška, Japonsko, Mexiko, Bolivie, Chile, Argentina). |
|
K Atlantickému oceánu
Směr pobřeží Atlantiku
Znovu v Outjo
V obchodě se objevily tři ženy kmene Himbu, které se vyznačují tím, že jsou od pasu nahoru nahé, až na pás náramků na rukou. Bohužel, bylo jim zjevně nad 40 a gravitace si na jejich vnadách už evidentně vybrala svou daň. Navíc nevím, jaký parfém používaly, jako Chanel No 5 to nevonělo, spíš to bylo cítit jako Skunk Extra Hard Natural. Mimochodem, mladší příslušnice tohoto kmene si ze svého zjevu snaží udělat job, s vytrčenými vnadami postávají u silnice a nechávají se od turistů fotit za peníze. Připadá mi to blbé a tak jejich nabídky odmítám, i když mi, jako sociálně slabšímu, který může cestovat pouze na kole a nikoliv autem, nabízejí výraznou slevu. V Sophienhof Lodge jsem byl už těsně po jedné hodině. Vrata jsem si otevřel, ale nikde nikdo. Potom jsem v přilehlém kempu našel pár chrápajících černých pracovníků, kteří mi vysvětlili, že je velké horko a v recepci budou až ve dvě. Snědl jsem jídlo koupené v supermarketu, grilované hovězí kotlety a těstoviny a zapil to třičtvrtě litru mého oblíbeného Windhoek Lageru - fakt skvělé pivo. Ubytoval jsem se, postavil stan, vypral a několik hodin si četl na Kindle. Bylo mi skvěle. Vstával jsem v pět, chtěl jsem dojet do Khorixas. Při snídani mne otravoval zdejší ochočený pštros, prověřoval mi jídlo a zabalený sýr k snídani jsem mu musel vyrvat ze zobáku.
Jízda na kole však byla parádní. Krajina se zvlnila, mne to začalo fakt bavit a věděl jsem, že v Khorixas budu hodně brzy. Nicméně, jak už u mne bývá zvykem, jsem své plány v průběhu cesty upravil. Asi po 70 km jsem totiž objevil odbočku na Finger Rock, jednu ze zdejších ikon. Poblíž by měla být Ugab Terrace Lodge s kempem a tak jsem si řekl, že těch 20 km po prašné cestě dám a alespoň natrénuji jízdu po prašných cestách, na kterých stejně strávím zbytek pobytu v Namibii.
Finger Rock
Bambatsi Lodge
Večeře byla skvělá z mnoha důvodů. Hlavním chodem byly řízky z oryxe, což je druh antilopy, jak říkám souhrnně bez znalosti věci zdejším srncům, jelínkům a pod. Několikrát jsem si přidal, jako ostatně mnozí, a připravil tak svůj organizmus na další dlouhé točení nohama. Hlavně mne však zaujala konverzace u stolu. Já seděl hned na čestném místě po pravici hostitelů - byl jsem největší exot a jediný ne Němec. Poslouchal jsem paní domu, jak to Němkám, svým platícím hostům, dává decentně a zaobaleně "sežrat". Podstata jejího sdělení byla "mám tady 1000 hektarů půdy, 40 černochů k ruce, to by v Německu vůbec nešlo". Řekl jsem jí, že si to fakt užívá a že by možná mohla být více shovívavá. Podívala se na mne, chvíli pokyvovala hlavou a pak se zasmála s tím, že mám pravdu a že jediný asi chápu, jak se mají skvěle a že by jim to jinde než v Africe neprošlo. Už několikrát jsem si uvědomil, jak snadno tady lidé řeší věci, které jsou v Evropě komplikované a drahé. Například je třeba mít v kempu ráno a večer horkou vodu. V Evropě si koupíte bojler, napojíte na elektřinu, nastavíte časové zapínání. Tady koupíte levný bubínek na dřevo a ráno a večer přijde jeden z vašich "amigů opálených" zatopit. Náklady téměř nulové, spokojenost veliká, teda když se topič někde nezhulí a skutečně přijde do práce.
Roztomilý byl také pán domu. Impozantní postava s ohromným břichem. Jedl velice střídmě, ukrojil si jenom půl řízku, vzal dva malé brambory. V pravidelných intervalech odcházel od stolu a spokojeně se vracel s mastnými tvářemi. Ale vyprávěl zajímavé věci. V této oblasti volně žijí pouštní sloni (desert elephant) a přestože jich není mnoho, pustoší jim porosty na farmě. Před dvěma roky jim rozdupali kemp, který byl pod vrcholem kopce asi 3 km od farmy. Naštěstí v něm právě nikdo nebyl.
Ten, co pije benzín
Ubytoval jsem se v kempu naproti obchodu, což byl faktický střed městečka. Byla neděle, proto měli v sámošce chladnice s pivem zamknuté, aby se nemohlo prodávat. V kempu byla restaurace a tak to nebyl zase tak velký problém. Nicméně k večeru jsem se šel podívat ven a asi 100 m od kempu byl obchod s pitím, který vesele prodával pivo, víno, kořalku, bez ohledu na obecně platný zákaz. Měl jsem spoustu času a tak jsem se věnoval kolu. Obešel jsem dost rozlehlý kemp, našel pohozenou hadici a kousek od ní kohoutek s vodou. Kolo jsem důkladně umyl, zkontroloval všechny šrouby na nosičích. Musel jsem už 2x dofukovat zadní pneu a tak jsem zkontroloval duši. Píchnutá nebyla, jenom mírně ucházel ventilek, tak jsem ji vyměnil. Bylo to úplně nová duše Schwalbe a tak mne tato značka poprvé zklamala.
Přemoudřelá GPSka
Vyjel jsem opravdu hodně brzy, byla docela zima a ani poslední 10 km úsek na asfaltu mne moc nezahřál. Prašná silnice se však už postarala o patřičnou tělesnou teplotu. Byl to hlavní tah, taky jsem za celý den potkal asi 50 aut. Silnice je ale docela dobrá, hlavně její šířka, do které by se s přehledem vešly 4 pruhy a ještě by zbylo na široké krajnice. Horší je to s povrchem, občas je vynikající, občas zasypán pískem, takže to vede k neustálému kličkování a hledání optimální stopy. Stejně tak nelze efektivně měnit potenciální energii na kinetickou (tedy rozhulit to z kopce a do protilehlého kopce vyjet s pomocí takto získané rychlosti). Úpatí kopců - dolíky - jsou skoro vždy zasypány pískem a na začátku stoupání jsou vytlučené rolety. S ohledem na kolo a převáženou elektroniku se snažím jezdit přes nerovnosti ze sedla, abych rázy co nejvíce omezil. Vždycky se to však nepovede a potom mi ruce vibrují, jako bych makal se sbíječkou. Ale neberte to jako stížnost, jezdil jsem už o hodně horší prašné cesty a zdejší z nich patří k tomu nejlepšímu.
Na trase byly pouze 2 vesnice, obě poblíž vyschlé řeky Ugap. Baráčky splácány z různých materiálů, nejlépe z plechu, žádná sláva. Lidé jezdili na vozech tažených osly. V jednom kopci jsem viděl, jak jim ve čtyřspřeží dva oslíci vyčerpáním padli. Byli tam 2 chlápci, jeden je začal zuřivě práskat bičem a druhý kopal padlé osly do hlavy a krku. Objel jsem je obloukem, abych taky nějakou neslízl.
Prozíravě jsem s sebou vezl v měchu asi 4 litry vody. Taky jsem ji potřeboval, 2,5 litru v lahvích jsem vypil již brzy odpoledne, to se mi tady ještě nestalo. Ale jak to bývá, nějak jsem nevychytal upevnění vaku na spacákovou brašnu, která je přivázaná na zadním vodorovném nosiči. Pořád se mi to uvolňovalo a viselo to dozadu z kola, ladil jsem to po celou cestu. Důsledkem bylo, že mi někde ulítla vlajka a já budu muset sehnat drát a nasadit na něj vlajku náhradní. Posledních 30 km jsem už toho měl dost. Cesta skoro neustále stoupala, ale skokově, takže až když jsem přejel horizont jsem se dozvěděl, že stoupání pokračuje. Po poledni se k tomu přidal silný protivítr. Ten zde duje pravidelně od oceánu. Nejsou tady žádné pobřežní hory, které by vítr trochu clonily a tak zasahuje hluboko do vnitrozemí. Od cedule Uis 10 km jsem se fakt už trápil a dopingem mi byla fata morgana vychlazené a orosené sedmičky pivky Windhoek Lager, která se třepotala nad kopcem. Mimochodem, bylo to 15 kilometrů a nikoliv 10, ověřil jsem si to druhý den. No, ty sedmičky pivka jsem si pak dal dohromady dvě a po 10 minutách jsem byl opět king. Je fakt zajímavé, jak okamžitě po dojezdu je veškeré trápení zapomenuto a přetrvává jen pocit, že to bylo docela dobré.
Bílá paní je chlap
Od Uis to bylo 36 km a tak jsem tam zajel. Jízda bez nákladu byla rychlá a za necelé 2 hodiny jsem byl na místě. Zaplatil jsem 50 N$ a dostal přiděleného průvodce, samostatně se tam nesmí. Procházka ke kresbám je celkem něco přes 5 km, ale s ukecaným průvodcem, který si občas musel zahulit ručně ubalené cigáro, to trvalo skoro 2 hodiny. V protisměru jsme potkávali turisty a tak jsem se setkal i s francouzským párem, se kterým jsme absolvovali denní vyjížďku po NP Etosha. Hodně lidí mi říkalo, že mne viděli na cestě. A co prý jako dělám s tím prachem, že to musí být hrozný. Já na to, že ho nechávám prášit a večer že si dám delší sprchu. Můj průvodce se tomu smál, jak malej kluk. Říkal mi, ty fakt myslíš jako Afričan, "práší, tak ho necháš prášit", a plácal se po stehnech. Kresby staré 2000 až 4000 let jsou pod překvapivě malým převisem. Starší kresby jsou monochromatické, mladší barevné. Bílá paní je určitě chlap, neboť je zobrazena s penisem. Nevím, jak to, že se to provalilo až 50 let po objevení kreseb. Ale stejně se interpretace obrazu liší. Převládá názor, že se jedná o léčitele, který provádí nějaký obřad - patrně přivolává déšť. Celé údolí je momentálně dokonale suché, až na louži o ploše 3 m2, ale v deštivém období (listopad, prosinec), jím protéká vydatná řeka a průvodce mi ukázal místo, kde je působivý vodopád.
Z kopce, pěkná dřina
Když začalo foukat, bylo po zábavě. Přestože cesta musela klesat k oceánu, musel jsem si sklonoměrem na cyklopočítači ověřovat, že skutečně jedu s kopce. Krajina byla fádní a tak už jsem se těšil, až tam budu. K večeru jsem najel na pobřežní Salt Road, což je cesta s povrchem z písku a soli. Byla perfektní, jak dobře udělaná asfaltka. Těšil jsem se na další den, až si vychutnám jízdu na jejím tvrdém a přitom příjemně pružném povrchu.
V Henties Bay jsem přijel ke kempu, o kterém jsem si myslel, že se jedná o nějakou výrobnu prefabrikátů. Na písečné ploše stálo ve vzorném zákrytu asi 30 hranolů. V každém byla sprcha, záchod a dřez s kuchyňskou deskou, takže každé místo pro stan mělo své vlastní příslušenství. Zvonil jsem na recepci, nic se nedělo, za chvíli se odněkud z kempu přišoural otrhaný černoch s tím, ať mu dám 140 N$ a že mne ubytuje. Já na něj, že to chci oficiálně, zapsat se do návštěvní knihy, dostat stvrzenku. Jo, žádnej problém. Skutečně to byl správce, ale vypadal jak homelesák. Zamknul jsem vše do koupelny, došel do nedalekého SPARu, nakoupil jídlo a uvařil si kopec fazolí se šunkou a rajčaty. Teprve potom jsem postavil stan a uvědomil si jaká je zde zima a nevlídno.
Zaslaná silnice
Kolem půl jedenácté se mlha zvedla, začalo trochu foukat a vítr spolu se sluníčkem udělal po půlhodině z blátivé stoky tvrdou pohodlnou silnici. Do Swakopmundu jsem dojel zašvihaný jako dobytek. Věděl jsem, že by mne takto těžko někde ubytovali, proto jsem zajel k benzinové pumpě, že to chci umýt. Hned se mne ujali dva mládenci, že to umyjí. Myslel jsem, že jsou na to zařízení a odněkud vytáhnou WAPku a bude to. Ani náhodou. Naveleli mne ke kohoutku s vodou, vytáhli půlmetrový kousek hadice a koště a začali s očistou. Ale skoro vůbec jim to nešlo, bláto se kola drželo jako příslovečné h...o košile, také mělo stejnou konzistenci a vypadalo velmi podobně. Po půlhodině tvrdé práce bylo kolo a brašny pokryté rovnoměrnou vrstvou hnědé špíny. Nedalo se nic dělat, budu muset najít myčku s WAPkou, ale až si najdu bydlení. Objel jsem asi 3 adresy z průvodce, ubytoval se. Původně jsem chtěl 3 noci, ale při hledání bydlení jsem objel město a bylo mi jasné, že 2 noci stačí. Vybral jsem si hostel, kam jsem mohl s kolem zajet do pokoje. Naproti byla myčka, 2 hoši si vzali kolo do parády a za pár minut práce WAPkou zmizely i poslední vzpomínky na ranní dobrodružství. Projel jsem to WDčkem a potom všechno namazal a kolo bylo zase v nejlepší kondici.
Swakopmund
       |
