Okolo Orange River do Jihoafrické republiky

Jídlo, strava, dlabanec - naplň tím každý ranec
Další dny pojedu pustinou a tak jsem musel doplnit zásoby jídla. Obešel jsem 3 největší supermarkety, všechny pěkně v okolí hostelu a zásobil se na několik dnů. Zítra budu mít problém to do brašen naskládat, ale za 3 dny už budou zase brašny splasklé. Vždycky mne fakt udivuje, jak rychle to jídlo mizí. A mimochodem, plynové bomby do vařičů měli ve 2 ze 3 supermarketů, takže do Namibie se dá s klidem vyjet s plynovým vařičem. Já zítra vezmu litřík benzinu u pumpy a budu mít také vystaráno.

Vrátil jsem se do Seeheim. Nerad jezdím po stejné trase, ale byla to jediná možnost kempu na trase do Fish River Canyon. Tam mne přivítali jako starého známého, hned vylovili z lednice Windhoek Lager a tak bylo vše v pořádku. V kempu i hotelu jsem byl jediný host, nechápu, jak je to může uživit. A to jsem si ani nedal večeři, protože ta minule stála za bačkoru. Měl jsem dlouhý sobotní odpočinek, tak jsem vařil ze zásob, vypral a hlavně studoval průvodce a mapu JAR, abych si ujasnil další postup. Už se to rýsuje, budu se snažit vyhnout velkým městům a orientovat se na národní parky a přírodu.

[20 km Z od Keetmanshoop] Netypický jev na namibijské obloze - mraky

[25 km Z od Keetmanshoop] Osli mne zvědavě pozorují

V Seeheim začínala zase prašná cesta a na asfalt se dostanu až v JAR. Cesta byla ale překvapivě dobrá, málo písku, v podstatě rovina a žádný vítr. Pohodlně jsem dojel k téměř 100 km vzdálenému Caňon Roadhouse a zapíchl to ve zdejším kempu. Další kemp byl sice jenom 10 km vzdálený, ale už bych prý musel platit denní taxu 80 N$ za pobyt v národním parku, takže by se to zbytečně prodražilo. Místo toho jsem si dal dobrou večeři o něco málo dražší. Kemp byl kus od hlavní budovy, přitom volně přístupný a plný lidí a tak jsem zase po čase nastrkal brašny do stanu. Brašny se tam sice vejdou, ale já už moc prostoru nemám. Ale přesto se vyspím královsky.

[Holoog] Stará vápenka (alespoň si to myslím)

[Caňon Roadhouse] Mám malý stan a nohy tak dlouhé - kdysi velmi populární píseň a pro mne realita v případech, kdy dávám brašny do stanu

Fish River Canyon
Kaňon Rybí řeky je druhým největším kaňonem na světě. Předčí ho jen Grand Canyon v USA. Rozdíly jsou ale značné. Vrchní úroveň Grand Canyonu je porostlá stromy a zelení, což kontrastuje se žlutou, oranžovou a někdy až červenou barvou stěn kaňonu. Fish River Canyon je i v horní úrovni pustina, kde se občas najdou místa porostlá kaktusy nebo toulcovými stromy, ale jinak je to jenom pláň plná kamenů. Kaňon Rybí řeky má dvě úrovně, kde nejnižší, asi 550 m hluboká úroveň je vytvořena řekou. Kaňonem vede dost náročný pětidenní trek, je třeba se registrovat u NWR ve Windhoeku. Trek jsem samozřejmě nedal, nejsem na to vybaven.

Brána do národního parku je v Hobas, denní vstupné je skutečně 80 N$, jak už jsem psal. K vyhlídce na kaňon vede z Hobas 10 km dlouhá, mizerná a stále stoupající silnice. Nad meandrem řeky je vyhlídka a okolo kaňonu vede stezka sjízdná auty (a samozřejmě i na kole), kde je několik krásných výhledů do kaňonu. Stěny jsou ale tak strmé, že jsem i já, starý riskér, dával zatracenýho majzla, abych tam při focení nezahučel. Byl jsem ohromen velikostí kaňonu a několik hodin se kochal vyhlídkou, na kole přejížděl na různá stanoviště a moc si to užil.

[Fish River Canyon] Vyhlídková plošina nad kaňonem

[Fish River Canyon] Meandry řeky Fish vytvořily druhý největší kaňon na světě (první je Grand Canyon v USA)

[Fish River Canyon] Začátek pětidenního treku kaňonem, na kole to fakt nešlo

[Fish River Canyon] Vpředu romantické vyznání lásky, v pozadí záchod - aby se z té přemíry lásky nepos...

[Fish River Canyon] Blíž k hraně kaňonu jsem si s kolem netroufl, šlo to kolmo dolů

[Fish River Canyon] I v takto nehostinné krajině rostou kaktusy

[Fish River Canyon] Světoznámá 12000 let stará skalní rytina prchajícího zajíce, nalezená v jeskyni Apollo 11

Předchozí "rytina" je vyfocený povrch kamene, který připomínal zvíře. Takže srandička, žádný vzácný artefakt. Ale jeskyně Apollo 11 existuje (byla objevena v době přistání Apolla 11 na měsíci v roce 1969). Byla v ní nalezena řada kreseb a taky unikátní přenosné tabulky s kresbami zvířat, které sloužily šamanům jako pomůcky při obřadech.

Hobas
Vrátil jsem se do Hobas a měl jsem původně v úmyslu jet ke třem asi 12 km vzdáleným lodgím. Pro jistotu jsem se zeptal, zda tam je také kemp. Ten není ani u jediné z nich a tak jsem zůstal v Hobas, protože další kemp byl až v 70 km vzdáleném Ai-Ais. Nemám žádný důvod spěchat, z Namibie musím vypadnout nejpozději 30. září a to bych měl s přehledem stihnout. Mimochodem, to co mi říkali v Caňon Roadhouse nebyla pravda, při pobytu v kempu se nemusí platit poplatek za vstup do národního parku.

Kemp byl bezvadný, byly tam totiž stoly a židle, stůl jsem mohl přesunout ke sloupku se zásuvkou a psát svůj blog a přitom nabít baterii v notebooku. Brašny jsem nechal na kole, netahal jsem je do stanu a tak jsem měl dostatek prostoru. V noci se mi zdálo, že někdo šmejdí okolo kola a šťouchá do brašen, ale vždycky jsem to hned zaspal. Ráno se ukázalo, že to byli paviáni, kteří cítili mé ztenčující se zásoby a chtěli se dostat do brašen. To se jim naštěstí nepodařilo, na to nemají dost šikovné přední nohy (vlastně ruce). Bylo to zábavné - ráno jsem vařil snídani, okolo lítaly opice, lezly do odpadkových sudů a občas se postavily na zadní, aby viděly, co vařím k snídani.

[Hobas] Za kuropění šmejdili paviáni okolo mého kola a stanu

[Hobas] Pavián

[Hobas] Pavián prohlíží odpadkové sudy

Do Ai-Ais to šlo poměrně snadno. Prvních 20 km bylo po mizerné, pískem zasypané silnici. Ale jak je tady běžné, silnice je špatná pouze v několika úsecích, typicky je v dolní úvrati před stoupáním zasypaná pískem. Horší je fakt, že při zdejším intenzivním světle detaily splývají a tak nikdy přesně nevidím, kde ty závěje písku budou. A proto platí skautské "Buď připraven", na kole volím zadní posez, aby bylo přední kolo odlehčené a snáze se s nástrahami terénu vyrovnalo. Silnice se zlepšila, ale zase začala vytrvale stoupat. S podporou čerstvého větru v zádech to nebyl problém. Druhou polovinu trasy to bylo pořád dolů, a i když to bylo pro změnu proti větru, stejně jsem musel kvůli horší silnici brzdit.

[20 km J od Hobas] Silnice vedla náhorní planinou

[25 km J od Hobas] Více než metr dlouhý ještěr se promenoval u silnice

Ai-Ais
Na dně kaňonu byla zbudována oáza pro turisty. Spravuje to tady státní NWR a tak jsem po zkušenostech ze Sesriem očekával blbý kemp. Opak je pravdou. V kempu jsou volně přemístitelné lavičky, je tady několik kempových kuchyní se sporáky, věšáky na prádlo, prostě ideální kemp. Dal jsem si zde 2 noci - vypral, umyl kolo a brašny, namazal řetěz a pedály, provedl drobné opravy a seřízení. Další den půldenní pěší trek kaňonem, kde jsem viděl několik kudu a spoustu paviánů. K večeru jsem se vyválel v teplém bazénu v lázních. A dal jsem pivní kůru s prvním cyklistou, kterého jsem v Namibii potkal. Je to kluk z JAR, nyní dělá master degree z makrobiologie a je na prvním cyklistickém výletě. Nemá brašny, ale trailer, a veze úchvatných 40 kg nákladu - například více než kilo těžký stojan vhodný pro usazení kola při montáži, malou kempovou židli, plachtu proti větru nádavkem ke stanu, několik knih a podobné kraviny. Proto taky dělá max. 50 km denně, ale údajně proto, že chce poznávat lidi. Nevím, kde je v té prázdné krajině sežene. Tak jsem mu svěřil svá moudra, co bude a nebude potřebovat a on mi na oplátku řekl něco o JAR.

[Ai-Ais] Kemp a vlevo budova lázní

[Ai-Ais] Bazén lázní s horkou minerální vodou

[Ai-Ais] Fish River Kanyon

[Ai-Ais] Fish River Kanyon - voda v řece se často na několik set metrů ztratila

[Ai-Ais] Fish River Kanyon - Rybí řeka tvořila osamělé bazénky

Pavián za 15 doláčů
Podobně jako v Hobas, i zde po ránu dělali paviáni nájezd na kemp, prohrabávali odpadky, lítali po balkonech budovy lázní a podobná alotria. Právě jsem snídal u stolku v kempové kuchyni, pobaveně a s nadhledem tomu přihlížel a k tomu dopíjel zdejší kafe (směs kávy a cikorky). Náhle na mne Colen zařval "Jiri, watch out". Otočil jsem se a viděl paviána plachtícího vzduchem na můj stůl. Dopadl, chytil bochník chleba, který byl v igelitové tašce. Já duchapřítomně čapnul tašku, ale ta se roztrhla a opičák zdrhnul s chlebem. Zadav se, potvoro. Naštěstí se mi podařilo koupit nový chleba za 15 namibijských doláčů, ale trvalo mi 20 minut, než jsem sehnal lidi z restaurace, aby mi ho prodali.

[9 km od Ai-Ais] První cyklista v Namibii - Colen Walsh na prvním cyklistickém výletu v životě

[9 km od Ai-Ais] Colen byl pyšný na své tetování

Colen odjel třičtvrtě hodiny přede mnou, ale po 9 km neustálého stoupání jsem ho dojel. Pochválil jsem mu naposled tetování, na které byl tak pyšný, vyfotil jeho těžce naložený stroj a naposledy mu zamával z vrcholu stoupání. On jel do Hobas, měl to do kopce, ale s větrem v zádech a já na křižovatce odbočil na jih dostal vítr přímo do tváře. Počasí se zhoršilo, dokonce 10 minut tak silně pršelo, že jsem začal vytahovat goretexovou bundu. Vítr byl ale pořád silný a studený, odjel jsem to poprvé celé v softshellové bundě.

[15 km od Ai-Ais] Mizerná silnice a dokonce 10 minut silně pršelo

[Křižovatka před Aussenkehr] Doleva bych to měl do JAR snadné, jel jsem doprava

[Poblíž Aussenkehr] Malebné skály zasazené v písku

Aussenkehr
Městečko Aussenkehr leží u Orange River a já měl na přilehlé křižovatce dvě možnosti. Buď jet doleva do městečka a posléze pokračovat na Noordoever a v JAR po asfaltové silnici do Springbok. Nebo zahnout doprava a jet okolo Oranžové řeky na hraniční přechod Sendelingsdrift, kde se do JAR přejíždí přes řeku na pontonu. Zvolil jsem kombinaci. Odjel do Aussenkehr a byl překvapen, že je to rozlehlé městečko vystavěné z rákosových chatrčí. Oranžová řeka je pro své okolí požehnáním, z pouště je rázem svěží, zelený a úrodný kraj. Pěstuje se převážně vinná réva a ovoce a k tomu jsou potřeba námezdní síly. Dělníci s rodinami žijí v rákosových chatrčích, což je na zdejší poměry velmi dobré bydlení, ale měřeno našimi požadavky je to bída s nouzí. Mezi rákosovými boudami občas vykoukla bouda sflikovaná z plechu - shebeen - neboli zdejší hospoda. Tam se načerno - tedy bez licence - ale zcela veřejně čepuje alkohol. Policie to nechává být, do townshipu se jim jednak moc nechce a navíc by zrušenou hospodu okamžitě nahradila jiná.

[Aussenkehr] Celé městečko je vystavěné ze slaměných bud

[Aussenkehr] Plechové baráky jsou hospody, všude na světě se čepování vyplatí

V místním SPARu jsem mohl doplnit zásoby a potom jsem odjel do 10 km vzdáleného kempu v Norotshama Lodge. Velmi luxusní místo, poprvé jsem wifinu chytal ve stanu. Ráno jsem se vrátil, projel Aussenkehr a najel na silničku okolo řeky.

[10 km za Aussenkehr] Příjezd k Norotshama Lodge silně kontrastuje s chatrčemi v Aussenkehr

Cesta to byla malebná, okolní hory působivé. Jelo se více méně po rovné, i když dost mizerné, silnici. Pouze 14 km úsek překonával sedlo se zhruba 400 m převýšením, kde část silnice byla vyrubána ve skále. Pěkný byl přejezd Rybí řeky, která se vymotala z kaňonu, aby se vlila do Oranžové řeky a po pár desítkách kilometrů do Atlantiku. Poblíž hraničního přechodu byla řeka obzvlášť působivá, vykukovaly z ní velké balvany a skály, k tomu svěže zelený rákos a to vše ověnčeno okolními horami vykukujícími z NP Richtersveld v JAR.

[Poblíž křižovatky na Aussenkehr] Cesta okolo Orange River byla lemována horami

[15 km před ústím Fish River] Silnice byla vylámána ve skále, stoupání do průsmyku velmi strmé

[5 km před ústím Fish River] Jediný kemp na cestě ke hranici

[Přejezd Fish River] Rybí řeka se konečně prodrala kaňonem a vlévá se do Oranžové řeky

[25 km před hranicí ] Malebné okolí silnice

[20 km před hranicí ] Z Oranžové řeky trčely skály

Padám z Namibie
V půli trasy byl kemp, ale ten jsem vynechal. Podle mapy měl být kemp přímo u hraničního přechodu, proto jsem s sebou nebral ani vodu. Kemp tam ovšem nebyl, resp. byl na druhé straně řeky v JAR. Přechod se ale zavírá v 16:30 a já tam byl později. Tak jsem u jednoho baráčku nabral plný desetilitrový vak vody a vrátil se o několik km zpět na vyhlédnuté místo nad řekou, kde jsem na divoko přespal. Ráno jsem pro jistotu opět nabral vodu, tentokrát jenom asi 5 litrů a jel se odbavit na imigration. Tam opět dlouze studovali můj pas a pokyny v počítači, nad kterými chvíli kroutili hlavou. Rád bych věděl, co mi tam ti rošťáci z berlínské ambasády vlastně napsali jako odvetu za to, že jsem si dovolil po měsíci urgovat vízum. Nakonec mi dali do pasu berana a požádali mne, abych lodníkům na pontonu předal zapomenuté klíče od bungalovu. Potom jsem dojel k řece a čekal asi půl hodiny, než pro mne ponton kotvící v JAR přijel. Převoz byl zadarmo a za 10 minut jsem byl v Jihoafrické republice.

Byl jsem fakt zvědav, co mne čeká. Před odjezdem z ČR mne řada lidí od cesty do JAR zrazovala, dokonce i lidé v JAR narození, kteří přesídlili do Evropy. Téměř všichni odkazovali na to, že se v JAR vraždí i kvůli takové maličkosti, jako je mobilní telefon. Tak jsem je uklidňoval, že mobil s sebou nevozím. Také v Namibii mi místní lidé často říkali, že JAR nemůžu projet na kole, protože mne tam autem vytlačí ze silnice, oberou mne o všechno a jestli budu mít štěstí, tak mne nechají v příkopu zraněného ležet a nezabijí mne. Byl jsem z toho trochu nesvůj, ale naději jsem čerpal z rozhovoru s motorkářem z Pretorie, kterého jsem potkal v Betta. Toho jsem se ptal na poměry v jeho domovině a zda tam mohu cestovat na kole. "Jasně", řekl mi, "můžeš to na kole projet, jen nesmíš dát těm hajzlům šanci". Byl jsem rozhodnut jim ji nedat.

[Sendelingsdrift] Poslední foto z Namibie, čekám na převoz do JAR