Oklikou do Kapského města

Kemp na prd
Podle mapy oblasti okolo St. Helena Bay, kterou jsem dostal včera v penzionu, jsem pohodlně zajel k bližšímu ze dvou kempů. V tomto městském Caravan Parku chtěli 135 randů za místo na stan, to je opravdu hodně na místní poměry a na to, že ještě není sezóna. Po zaplacení mi suše řekli, že neteče voda, ale na potrubí se již pracuje a ve čtyři hodiny to bude spraveno. Narušilo mi to plány - potřeboval jsem se oholit, vyprat a chtěl jsem si uvařit. Zkoušel jsem v silném větru postavit stan na oficiálně pro to určeném místě. Do jako beton tvrdé země jsem kolíky dostatečně nezatloukl a dvakrát jsem po kempu naháněl stan odfouknutý větrem. Nakonec jsem to vzdal, stan přenesl na dětské hřiště v areálu kempu a na krásné trávě ho bezpečně ukotvil. Voda ve čtyři téct nezačala, proto jsem vyrazil na nákup do blízkého SPARu. Po cestě jsem v rybářském přístavu narazil na malou hospůdku, nechal si udělat rybu (hake, pamakrela jižní) jen tak bez příloh a byla senzační. Čerstvá surovina se hned pozná, u ryby obzvlášť.

Prozkoumal jsem okolí. Pláž rozhodně na koupání nebyla, voda bušila do břehu mocnou silou a plavat by se v tom nedalo. Rybářský přístav neskýtal také žádné zajímavosti, hodně ošuntělé rybářské lodě, připravované ke každodennímu vyplutí za úsvitu. Voda začala téci až po osmé večer. Nakoupené suroviny na vaření mi zbyly na další dny. Najedl jsem se v té malé rybářské hospodě, pouze jsem si ve SPARu koupil salát, abych měl nějakou přílohu a nemusel jíst hranolky, nic jiného v hospodě neměli. Prát už jsem nemohl, ve vlhkém vzduchu by prádlo do rána neuschlo.

[Laaiplek] Rybářské lodě

Port Owen
Plánoval jsem objet protilehlý břeh zálivu Svaté Heleny a potom se posunout na jih. Nejprve jsem ale zamířil do sousedního Port Owen. To je letovisko pro bohatší lidi, velký přístav jachet, nové domy, některé části hlídané bezpečností službou a přístupné jen na propustku.

[Port Owen] Přístav jachet

Záliv svaté Heleny
Leží naproti Port Owen a proto také reklamní materiály zdůrazňují, že v zálivu můžete pozorovat malebné východy i západy slunce nad vodou. Bylo to takové roztahané, sem tam pár domů, potom velké proluky, ale snadný přístup k moři. V severní části leží Stompnens Bay, nejsevernější výspou pevniny je Shelley Point. Podobně jako v Port Owen je to uzavřená komunita, kde jsou pouze nové domy, nic původního a developeři se to snaží zatraktivnit fontánami, sochami, restauracemi, hřišti pro děti a podobně. Na bráně jsem vyfasoval návštěvnickou kartu a trochu si to projel. Je pravdou, že je tam krásná a dlouhá písečná pláž, v sezóně asi velmi dobré koupání pro toho, komu nevadí studená voda.

[St. Helena Bay] Starý hřbitov

[Shelley Point] Socha Vasco de Gamy

[Shelley Point] Pláž v krásné zátoce, na koupání bez neoprenu to zatím nebylo

[Shelley Point] Pobřeží zavalené mušlemi

Pro změnu prašná silnice
Do Langebaan, který jsem nakonec zvolil jako cílové město, vedla nejkratší cesta zpátky 17 km po silnici okolo zálivu. Věren své zásadě, že se pokud možno nevracím po stejné cestě, jsem najel na prašnou silnici, vedoucí ze Stompneus Village do Vredenburgu. Bylo to 25 km po dost mizerné cestě, navíc slušně kopcovité. Mně se to docela líbilo, mám rád změny, ale můj počítač to moc nesnášel. Vrátily se zase problémy se zobrazením, kdy mi vypadává obraz na monitoru a jiným úhlem zdvižení displeje a poklepáváním na klávesnici se snažím znovu obraz obnovit. Vypadá to, že jsou uvolněné kontakty z napojení displeje na základní desku. Netroufnu si to ale rozebrat, abych to nedodělal úplně. Možná by další prašná silnice s opačnou amplitudou roletového povrchu zase kontakty zasunula zpátky, co myslíte?

Z Vredenburgu do Langebaan je to 30 km skoro rovina, ale mne hodně potrápil silný protivítr, který v nárazech měnil směr a jednou se mne snažil vymést ze silnice a jindy mne vrhal pod kola předjíždějících aut. Posledních 11 km nebyla krajnice a v silném provozu jsem měl plné ruce práce, abych udržel co nejužší stopu. Řidiči tady nejsou na kola zvyklí a tak si většinou nedělají žádné starosti s většími odstupy a jezdí nesmyslně natěsno. No a tak si ty starosti musím dělat já, hlídat vozidla v zrcátkách, jezdit více ve vozovce a těsně před předjetím se posunout co nejvíce k hraně silnice. Jedině tak jsem byl schopen si zajistit bezpečný odstup od předjíždějícího vozidla.

Chtěl jsem spát v kempu a tak jsem hlídal turistické značky. Nakonec se symbol caravanu objevil skoro v centru Langebaan, zajel jsem k bráně, bezpečák mi otevřel. Informoval mne o tom, že recepce je sice zavřená, ale ať si postavím stan a vyřídit to mohu ráno. To mi samozřejmě vyhovovalo, nakupovat jsem nemusel a mohl zpracovat suroviny zakoupené na včerejší neuskutečněnou večeři. Hladový jsem byl, dal jsem klasickou "zavářku", špagety, fazole v tomatové šťávě, tuňáka v oleji a do toho pokrájená rajčata. Nic pro gurmány, ale hladový člověk se pídí více po kaloriích než po rafinovaných chutích.

Národní park West Coast
Národní park tvoří úzká a mělká laguna, dlouhá asi 30 km. Je lemovaná slanovodními močály s unikátní flórou. V parku žije enormní množství ptáků, želv a také nějaké antilopy v okolním fynbosu (to je afrikánský výraz pro fine bush). Z antilop jsem viděl pouze eland - antilopu losí. Vstupné do parku je 48 randů pro cizince, místní to mají zhruba za polovinu. Tyto ceny jsou uvedeny na tabuli u vstupu do parku a nikdo se nepozastavuje, natož aby se styděl, nad tím, že jsou ceny rozdílné. Já dostal v kempu slevu 20% pro důchodce (nárok má každý nad 60 roků) a ta mi zaplatila vstup. V sezóně, kdy kvetou divoké květiny, je vstupné dvojnásobné. Parkem vede asfaltová silnice, která se po 25 km napojuje na silnici R27 do Kapského města, ale za každého člověka v autě je nutné zaplatit plné vstupné.

[West Coast National Park] Laguna od nejzaššího konce - z Geelbeku

[West Coast National Park] Plameňáci

Pojal jsem to jako rekreaci a tak jsem se nikam nehnal. Rozhodně jsem nechtěl projel celých 80 km, také proto, že od rána foukal silný vítr z jihu. Ale protože jsem se musel vrátit po stejné cestě, věděl jsem, že na zpáteční cestě budu mít vítr v zádech a považoval jsem to za spravedlivé. Odjel jsem zhruba polovinu trasy, obrátil jsem se v Geelbeku, kde je informační centrum, restaurace a hlavně dvě krytá stanoviště pro pozorování ptáků. Ta mají uzavíratelné průhledy na lagunu, byl jsem tam sám a proto jsem si je nastavil tak, abych viděl co nejlépe a přitom na mne moc nefoukalo. Vydržel jsem civět na plameňáky přes půl hodiny. Potom jsem se přemístil na další pozorovatelnu, ve které na mne již čekal párek ptáků a předváděl se mi hodně zblízka. Otevřel jsem jim okenice, ale jim se uvnitř asi líbilo a neodletěli.

[West Coast National Park] Pozorovatelna ptáků poblíž Langebaanské vstupní brány

[West Coast National Park] Pozorovatelna ptactva a její návštěvníci

[West Coast National Park] Fynbos obklopuje lagunu

[West Coast National Park] Slané močály

[West Coast National Park] Geelbek - můžete se ubytovat v bývalých stájích

V parku se mi líbilo, ale čekali mne povinnosti. Cyklistické oblečení jsem už několik dní nepral a dost odporně se na mne propocené prádlo lepilo. Ráno před odjezdem do parku jsem vypral civil. Ten naštěstí do odpoledne uschnul a tak jsem měl dostatek kolíčků na pověšení cyklistického oblečení. A protože se odpoledne zlepšilo počasí a uplakané a zamračené ráno bylo to tam, krásně mi to do večera uschnulo. Jako správný hospodář jsem obstaral i kolo, umyl řetěz WDčkem a vše řádně namazal. Už byl nejvyšší čas, signalizoval to vysoký výskyt ručníků a podobných vhodných hadrů okolo silnice v minulých dnech.

[Langebaan] Na pláži

Ráno jsem kvitoval s povděkem, že se nepohnul ani lísteček. Vyjel jsem co nejdříve, protože jsem věděl, že to dlouho nevydrží. Naštěstí jsem neměl pravdu, celé dopoledne foukalo minimálně. Po jedné hodině vítr zesílil, jak je tady pravidlem, ale foukal ze západu a tak jsem ho měl příhodně ze 4 až 5 hodin. Průjezd parkem jsem zavrhl, ne kvůli nutnosti znovu platit vstup, ale protože silnice v parku byla hodně kopcovitá. Vrátil jsem se 11 km zpátky na R27 a otočil to směrem na Kapské město. Široká krajnice mne bezpečně oddělovala od okolního silného provozu. Bylo to kopcovité, to je tady všude, ale žádné trhačky nohou, takže dobrý. Po 50 km mne začal hluk hustého provozu otravovat a odbočil jsem na R315 do vnitrozemí. Hned se mi to začalo líbit. Kopce sice byly náročnější, krajnice zmizela, ale s ní i většina aut a ve sporadickém provozu jsem to byl schopen ohlídat. A hlavně, krajina se mi líbila, bylo pořád na co koukat, stále se to měnilo a byl jsem zvědav, co na mne vykoukne, až přejedu další horizont.

Oh my darling
Úvodní slova písně od Beatles si zvolilo jako svůj slogan městečko Darling. Byl akorát čas na oběd, zastavil jsem ve SPARu, koupil zavináče (zdejší jsou hodně kyselé, ale ryba je delikátní), k tomu housky a považte, slazené mléko. Tato kombinace mi v posledních dnech chutná, a kdybych nebyl pozitivně identifikován jako mužskej (mám to v občance), mohli byste si myslet, že jsem těhotný/á. Takovýhle chutě. A jak to už tak dělám, jídlo jsem zkonzumoval před SPARem, ve společnosti zdejší černošské komunity. Před obchodem vždycky sedí ženské od mladých mamin s dětmi až po babice a cpou se jídlem. Některé tam musí sedět několik hodin, protože mají pod zadkem přepravky, které vyšašily ve skladu. Jejich první reakcí na mne je nedůvěra. Ale já dělám jakoby nic, je přece přirozené dřepět na zemi a cpát se jídlem z pytlíku před krámem. Je to případ od případu, ale většinou zábrany odpadnou, potom jim pochválím děti a dokonce už mi byl nabídnut žvanec, pocta to nejvyšší.

V Darlingu je moravský kostel, kterých je v této oblasti více, další je v blízkém Mamre. Protestantští exulanti po Bílé hoře hledali útočiště leckde a někteří zakotvili v jižní Africe. Hlavní atrakcí je proslulý kabaret Evita se Perron (Evitino nástupiště). V JAR proslulý herec a satirik Pieter-Dirk Uys a jeho přítelkyně Evita Bezuidenhout se přestěhovali do Darlingu, přenesli sem svůj kabaret a stal se zázrak a v této skoro vesnici kabaret přežil a lidi na něj jezdí z daleka. Kabaret sídlí v plechovém hangáru na nástupišti železniční stanice. Místo je záměrně kýčovité, ale pozvedlo povědomí o Darlingu takovým způsobem, že se po Evitě jmenuje jedna z významných ulic městečka.

[Darling] Kabaret Evita se Perron

[Darling] Evita na plakátu

Je to honička
Počítal jsem s obvyklými 100 km jízdy. V Atlantis jsem to už skoro měl. Nelíbilo se mi tam, jelo se mi dobře a proto jsem to oddálil až do Philadelphia. Podle velikosti tečky na mapě by tam něco mohlo být. Byla to jenom hodně malá vesnička s jediným penzionem. V něm byly oba pokoje obsazeny, ale majitelka mi telefonicky vyjednala bydlení v jiném domě. Majitelé měli přijet až za 2 hodiny, potom mne ubytují. Nevěděl jsem, co bych v takové, s odpuštěním, díře 2 hodiny dělal. Zkusil jsem jí zlomit na kempování na zahradě, ale neuspěl jsem. Penzion byl dost luxusní a tak by jí vandrák na zahradě kazil image u hostů. Směrem na jihovýchod prý žádné ubytování není.

Bylo 15:50, do Stellenbosche 45 km, v nohách jsem měl 110 km. Chvíli jsem to zvažoval, zeptal se na profil silnice, prý kopcovitá, ale pozvolné stoupání. Jezdit je nyní možné do 7 večer a tak jsem se rozhodl, že to dám až do Stellenbosche. Makal jsem, vítr mi pomáhal, jel jsem jak naprogramovaná mašina a po šesté hodině už sjížděl z milosrdně umístěného kopce do dvěstětisícového města. V průvodci jsem si našel backpacker s kempem, zadal ho do navigace a byl jsem tam. Kemp byl za 40 randů na noc, na druhý den jsem si objednal wine tour a na zahradě postavil stan.

Dva dánští kluci, kteří si zde koupili kola a jezdí po okolí, mne hned vzali do party. Nestačil jsem ani uvařit špagety s tuňákem a už jsem byl uprostřed přednášky jednoho frantíka o mizerné kvalitě zdejšího vína. Argumenty měl přesvědčivé, moc teplé prostředí, hrozny mají vysokou cukernatost a víno moc alkoholu. Navíc stále experimentují s různými odrůdami a tudíž to nedokážou dotáhnout k dokonalosti. To u nich ve Francii pěstují stejné odrůdy stovky let, postupy jsou zažité a vymakané a víno je proto skvělé. Něco na tom je, neboť například víno od Orange River, kde začali asi před 10 lety, bylo slušně řečeno příšerné, to jsem poznal i já, který to pije na žízeň.

Stellenbosch
Druhé nejstarší město Jižní Afriky a bez pochyb středisko jihoafrického vinařství a s tím šikovně spojeného turistického ruchu. Mezi námi, ono to zase není tak složité dostat turisty do této krásné krajiny, kde jsou zelené louky a vinice malebně rozmístěny po svazích hor. V údolích jsou zasazena města a vesničky, domy v podobném jednoduchém stylu a barevnosti, žádné podnikatelské baroko.

[Stellenbosch] Dům v centru

[Stellenbosch] Nádvoří úřadu

Výlet za vínem
V hostelu organizovali wine tour, vyjíždělo se v 10:30, návrat v 17:00. Byly nás dva mikrobusy a pro mne, a pro všechny z nás, to byla velice příjemná zkušenost. Navštívili jsme 4 vinice, pohybovali jsme se v okolí Stellenbosche a Franschoeku.

První vinicí byl blízký a proslulý Simonsig. Jsou velmi hrdí na své šumivé víno, které začali dělat v Jižní Africe jako první. Šampaňské se tomu říkat nesmí, to je zeměpisné označení. Nejprve byla exkurze ve vinici s výkladem. Potom jsme dostali minikurs, jak pít víno - nejprve očichat (musí se říkat nose, žádné smell, sniff), potom poválet a nakonec polknout. Měli jsme to s názornými příklady, které předváděl šéf výpravy a zároveň řidič jednoho z mikrobusů. Viditelně mu chutnalo, tak jsem se ho v ústranní zeptal, jak je to v JAR s alkoholem za volantem. Mají povoleno 0.5 promile, ale pořád se někdo snaží zavést čistou nulu, jako je to u nás. Na úvod jsme dostali sklenici šampaňského, rozdali nám seznam testovacích vín s cenami, kdybychom chtěli něco koupit a zdůraznili nám, že když nám víno nechutná, máme ho vylít do k tomu určených nádob a dát si jiné. Doporučený postup je začít od lehkých bílých vín a potom se propíjet do těžších červených nebo dezertních vín.

[Vinice Simonsig] Takto zraje zdejší šumivé víno, které začali dělat jako první v Jižní Africe

[Vinice Simonsig] V popředí dvě důležité pomůcky, vlevo džbán s vodou, vpravo kyblík na vylévání vína

Já bílá přeskočil, začal jsem zdejším nejdražším červeným, což byl Redhill Pinotage, láhev za 220 randů, ochutnal a šel ho vylít. Metodou pokus omyl jsem se dopracoval ke dvěma červeným, které mi chutnaly. Shodou okolností to byla ta skoro úplně nejlevnější vína z nabídky. Asi nemám na ty rafinované chutě správný čenich a vyhovují mi komerční, obecně přijatelná, vína. Bylo zajímavé, jak si člověk střídáním vzorků vín tříbí chuť, akorát to bylo potřeba vždy proložit sklenicí vody.

[Vinice Fairview] Zde bylo několik kruhových pultů a v každém pracovali dva nalévači

[Vinice Fairview] Ochutnávka sýrů - kozí Camembert s fíkovou zavařeninou byl opravdu zákeřně dobrý

Další vinicí byl Fairview, kde byla zároveň ochutnávka sýrů z jejich farmy. Měli úžasný kozí Camembert, namočený do fíkového džemu to byl gurmánský zážitek. Tady už jsem si troufl i na bílá vína a zaujal mne zdejší růžák, ten bych mohl pít i na žízeň. Odjeli jsme do restaurace do Franschoeku na oběd a potom se vyšplhali do kopce do vinice Dien Donné. Měli nádherný výhled z terasy, na které připravovali vše pro svatbu, která měla začít chvíli po našem odjezdu.

[Vinice Dien Donné] Réva se pěstuje na kopci nad městem Franschoek

Poslední vinicí byl Boschendal, druhá nejstarší vinice v Jižní Africe, založená hugenoty, kteří byli nuceni před náboženským pronásledováním uprchnout z Francie. Zde měli úplně odlišný způsob, než v ostatních vinicích, každý měl připravenu sadu skleniček s testovacími víny, pěkně seřazenou od nejlehčího k nejtěžšímu. A opět u mne zabodovalo jejich růžové. V blízkosti vinice je krásná zahrada, před vinicí park, ve kterém pořádali lidé pikniky, prostě sobota jako vyšitá. A uvědomte si, že většina vinic pořádá testování zdarma, kdokoliv může přijet, ochutnat toho kolik se mu ráčí a zase odjet, aniž by koupil jedinou lahvinku. I když to je vlastně blbost, proč by si nekoupil víno, které mu chutná, zdejší ceny jsou hodně nízké. Pouze testování sýrů bylo za poplatek - tuším - 12 randů, my to měli v ceně.

[Vinice Boschendal] Každý dostal testovací sadu vín

[Vinice Boschendal] Původní panský dům u vinice

[Vinice Boschendal] Zahrada vinice s výhledem na okolní hory

Den plný zázraků
Titulek ani moc nepřehání. Prvním zázrakem byla hned snídaně. Po půlkilové porci zeleniny, kusu sýra, chlebu, ovesné kaši a kusu štrůdlu, jsem vyjel zcela svěží a trávení takového množství stravy se vůbec na výkonu v první hodině jízdy neprojevilo. Asi po 20 km jsem míjel mimořádně rozlehlý township Khayelitsha. Na zdejší poměry je hodně civilizovaný - je tam zavedena elektřina, vysoké sloupy elektrického osvětlení známé ze stadionů ho osvětlují v noci, skupiny montovaných záchodů, zřejmě je i zavedena voda a kanalizace. Přesto jsou chatrče dost ubohé a jsou nalepeny hodně blízko na sebe. Minimální soukromí má samozřejmě vliv na psychiku obyvatel a to je živnou půdou pro působení různých náboženských sekt. U křižovatky silnic jsem viděl hned dvě. Sekta v bílých hábitech konala nedělní bohoslužbu. Druhá parta žen si umetala košťaty plácek a na něm zkoušela divoké tance či spíše svíjení se, zřejmě rozcvička před bohoslužbou. Připadalo mi blbý je moc okatě pozorovat a proto jsem raději odjel ještě před tím, než k nějakému zázraku vůbec došlo.

[Khayelitsha] Ohromný township

[Khayelitsha] V townshipu je zavedena elektřina, ohromné sloupy veřejného osvětlení připomínají osvětlení fotbalového stadionu a viděl jsem i záchody, vždy 5 montovných kadibudek pohromadě

[Khayelitsha] Bohoslužba vedle křižovatky

Indický oceán
Silnice R310 mírně klesla a byl jsem u oceánu. Jako korálky na šňůře byly vedle sebe naskládány písečné pláže s bílým a velmi jemným pískem - Macassar Beach, Mnandi Beach, Sunrise Beach. Všude plno lidí, děti se máchali ve vodě, ta ale ještě nebyla moc teplá. Silný automobilový provoz, silnice bez krajnice a navíc zúžená nafoukaným pískem. Dvakrát mne auto donutilo vyjet do závěje písku a jenom zázrakem jsem si nenatloukl. V závěru cesty by to byla docela ironie. Dojel jsem do Muizenbergu, kde byl totální dopravní kolaps kvůli nedělnímu trhu, který se konal u vjezdu do města v sousedství pláže Sunrise. Potom už začala skoro nepřetržitá série městeček - St. James, Kalk Bay, Clovelly, Fish Hoek.

[Muizenberg] Nedělní trh byl hojně navštíven a doprovázen dopravní zácpou

[St. James] Známe barevné boudy na převlékání u přílivového bazénu jsou v těsném sousedství železnice

[Kalk Bay] Lachtani bavili návštěvníky místního trhu

Velryba
A právě v Kalk Bay byl ten největší zázrak - těsně u mola plavala velryba s mládětem. Lidé ji z mola mohli vidět tak na vzdálenost 5 metrů. Já ji viděl ze silnice, kde jsem bojoval v dopravní zácpě umocněné uzavírkou jedné poloviny silnice. Rychle jsem ji z dálky vyfotil, najel na chodník a mazal co nejrychleji na molo. Ale už jsem ji viděl odplouvat do zálivu. Silnice naštěstí vedla okolo zálivu, byl u ní chodník a já mohl pohodlně sledovat její cestu zálivem. Asi půlhodinu jsem se kochal tímto dost vzácným výjevem, protože ani místní lidi to nenechalo chladnými a velryba vzbuzovala všeobecnou pozornost. Velryba dorazila asi 500 m od pláže poměrně velkého města Fish Hoeku, náhle se potopila a už jsem jí neviděl.

[Kalk Bay] Velryba - pořádný macek s mládětem - u mola v Kalk Bay

[Kalk Bay] Velryba s mládětem se vydala hluboko do zálivu

[Kalk Bay] Černá čára zhruba uprostřed je velryba

Ale den ještě nekončil. V Simon's Town měli u vjezdu do města mapu, na ní jsem našel kemp, který byl na opačné straně města. Paní před recepcí mi řekla, že kemp stojí 100 randů, je támhle nahoře a zaplatit jí mám až ráno, protože jí dcera odešla s klíči od kanceláře. Zeptal jsem se na nabídku 200 randů za noc, kterou měli vyvěšenou u silnice. Jó, to jsou tyhle chatky, jestli chceš, jednička je ještě volná. Tak jsem to vzal. Počkali jsme 10 minut na dceru, dostal jsem klíče a že budu platit. "Dej mi všechny peníze co máš" řekla mi se smíchem recepční. "Ty jsem dal manželce" povídám a dávám ji 200 randů. Ona si vzala jenom stovku a říká, "chtěl jsi do kempu, tak to máš za sto". Fakt dobrý, to by se u nás nestalo.

[Simons Town] Bydlel jsem v chatičce uprostřed mezi sloupy

Tučňáci
Na Boulder Beach je velká kolonie afrických tučňáků, měl jsem to asi kilometr od kempu. Je to samozřejmě velká turistická atrakce se vším, co k tomu náleží, ale přesto velmi příjemný zážitek. Tučňáky lze pozorovat z dřevěných chodníků a někteří jsou doslova na dosah ruky. Vloni v Argentině mě to stálo více než půlden a spoustu peněz, abych se dostal na ostrov s kolonií tučňáků. Tady je můžete pozorovat třeba i od silnice, když se vám nechce platit vstupné.

[Simons Town] Tučňáci ve svém prostředí

[Simons Town] Kolonie tučňáků žije vlastně ve městě

[Simons Town] Tučňáci na skále

[Simons Town] Lidé pozorují tučňáky docela zblízka

Mys Dobré naděje
Cílem mé cesty je sice Kapské město, ale ideovým cílem byl mys Dobré naděje. Ten leží v Table Mountain National Park, denní vstupné 90 randů. V parku jsou asfaltové silnice a tak je jízda příjemná, i když kopcovitá. Nejprve jsem zajel k mysu, který leží na rozhranní dvou oceánů - Indického a Atlantického. Jak jsem se přibližoval, maně mi vytanula v mysli slova básníka "než se člověk naděje, už je zde mys Dobré naděje". Původně jsem si tam chtěl udělat nějakou zábavnou fotku s kolem, ale nebylo to možné. Přestože jsem tam byl už chvíli po desáté dopoledne, autobusům s turisty jsem neunikl. Ti měli jedinou touhu, vyfotit se u cedule. Nejdřív celý zájezd a potom pěkně jednotlivě, po dvojicích nebo švédských trojkách, podle potřeby. Zhruba 20 minut na autobus a to už čekal zástup z dalšího autobusu. Většině lidí to stačilo a jenom minimum z nich si šlo alespoň na chvilku obhlédnout okolí. Možná by to byl dobrý kšeft, postavit třeba v Praze v Prokopáku několik obdobných cedulí s odpovídající kulisou v pozadí, lidi by se tam mohli vyfotit a ušetřili by čas a peníze. Ten nápad máte ode mne zadarmo.

[10 km za Simons Town] V dálce už se modrá mys Dobré naděje

[Mys Dobré naděje] K ideovému cíli mé cesty mi scházel už jenom kousek

[Mys Dobré naděje] Turisty zajímá pouze fotka u cedule

[Mys Dobré naděje] Po více než hodině čekání byla cedule asi nanosekundu prosta všech vytlemených turistů

Mnohem příjemnější bylo setkání s párkem japonských cyklistů, kteří jeli Afriku. Hiromu Jimbo (kluk) vyjel z Istanbulu a Megumi Homma (děvče) se k němu přidalo v Keni. Vyprávěl jsem jim o své japonské cestě a podařilo se mi z paměti vylovit několik japonských slov a vět, kterým dokonce rozuměli. Hiromu byl mého ražení, rám kola se přívětivě červenal rezem a místo stojánku, který zlomil, používal asi metr dlouhou rozeklanou větev, o kterou kolo opíral. Dal jsem jim vizitku, oni mi dali své maily a ještě to probereme.

[Mys Dobré naděje] Japonští cyklisté v závěru své africké cesty

Další zastávkou byl Cape Point, kopec s majákem, tyčící se nad mysem Dobré naděje. Na parkovišti jsem potkal dva Němce, zhruba čtyřicátníky, kteří byli na třítýdenní cestě po Kapsku. Poprvé jsem je potkal mezi Barrydale a Robertson. Za 3 týdny najeli 700 km, dneska přijeli z Hermanus minibusem. Bylo to na nich vidět, vypouklá břicha jim pěkně šponovala cyklistické dresy a místo, aby si vyšlápli těch 50 výškových metrů k majáku, tak se šli najíst do restaurace u parkoviště. Odjeli drahnou dobu přede mnou, po 15 km jsem je dojel a v kopci jim natrhl trička takovým způsobem, že jejich cáry za nimi vlály jak svatební závoje za nevěstou.

[Cape Point] Ještěrka

[Cape Point] Pohled na mys Dobré naděje

[Cape Point] Výhled směrem k Simons Town

[Cape Point] Vlevo maják, vpravo útes

Chapmans Peak Road
Tuto legendární silnici jsem samozřejmě nemohl vynechat. Vede nad mořem, částečně je vytesána ve skále a protože je světlá výška jen 220 cm, nemohou po ní jezdit autobusy ani kamiony. Kvůli sesuvům půdy a padajícím skalám bývá dost často uzavřena, o jejím stavu informuje cedule před vjezdem. Silnice je zpoplatněná, platí se před vjezdem do Hout Bay, motorka za těch zhruba 12 km stojí 22 randů, kola samozřejmě zdarma. Jak jde o peníze, najdou se i vykuci. Osobně jsem viděl hazardéra, který projel polovinu trasy a na té úzké nepřehledné silnici plné zatáček se na osmkrát otočil do protisměru. Ušetřil sice 32 randů za průjezd auta, ale cena mohla být mnohem vyšší. Silnice nabízí nádherné výhledy, má několik vyhlídkových parkovišť, ale já mohl zaparkovat kolo v odvodňovací strouze a fotit všude.

[Chapmans Peak Road] Výhled na pláž v Chapmans Bay

[Chapmans Peak Road] Surfer to opravdu uměl

[Chapmans Peak Road] Sítě zadržují padající kameny, stejně je silnice občas kvůli sesuvům kamenů zavřená

[Chapmans Peak Road] Silnice vytesaná ve skále, autobusy ani kamiony naštěstí neprojedou

[Chapmans Peak Road] Výhled na Hout Bay

Hout Bay je už skoro Cape Town, necelých 20 km. Chtěl jsem stanovat v Hout Bay Backpackers, možnost kempování uváděli v brožuře o backpackerech Coast to Coast. Mezitím to ale zrušili, kemp ve městě nebyl. Ubytování v backpackeru bylo drahé, ale majitelka mi doporučila levnější penzion a dokonce se mnou sešla k silnici a ukázala mi cestu. Tak už se bohužel letos ve stanu nevyspím, naposledy to bylo ve Stellenbosch.

[Hout Bay] Přístav

Kapské město
V Hout Bay lilo jako z konve až do deseti hodin. Čekalo mne zhruba 20 km, záleželo na trase, kterou se vydám. Kvůli počasí jsem jel tou nejkratší, nejvíce kopcovitou. V Kapském městě jsem se vlhký od mrholení, zapotil při stoupání z Camps Bay po Kloof Road do sedla mezi Table Mountain a Lion's Head. Tím jsem se vyhnul průjezdu centrem města a hustota provozu byla přece jenom nižší. Díky GPSce jsem ani nebloudil, dojel do hostelu Zebra Crossing, kde jsem měl objednané bydlení na první 4 dny. Měli totiž jako jediní volný jednolůžkový pokoj a reference na hostel.com byly velice příznivé. Pouze cena byla příliš nízká a tak jsem čekal nějakou hrůzu. Nakonec to bylo O.K. Pokojík čistý, malý, ale kolo i vše ostatní se tam vešlo. Obešel jsem pár okolních hostelů, ty na Long Street jsem ale vynechal, to je ulice lemovaná hospodami a i v noci je tam takový hluk, že se nedá spát. Nic lepšího jsem nenašel, proto jsem se domluvil na větším pokoji od zítřka a po třech dnech se budu moci přestěhovat do ještě většího pokoje.