Vinařským krajem k Atlantiku

Konečně delší štreka
Mossel Bay byl poslední zastávkou na pobřeží. Odsud se chci přemístit na legendární silnici 62, která je nejdelší vinařskou trasou na světě, jak tvrdí místí zdroje. Nebudu ji absolvovat celou, to by moje zchátralá játra nemusela vydržet. A samozřejmě při jízdě na kole nebudou žádné ochutnávky, abych si sinusoidní jízdou zbytečně neprodlužoval trasu a kolizím chováním si naopak nezkrátil život pod koly kamionu.

Ráno jsem slyšel silný a úporný vítr. Ve městě jsem ještě nepoznal, která bije, neboť výživné stoupání vítr odclonilo. Až na silnici N2, která už nebyla dálnicí, jsem poznal, že mne vítr úporně tlačí do zad. Šlo to jako po másle, trochu větší kopce byly až v závěru a tak jsem se krásně vezl. Idylu narušovaly pouze časté opravy silnice, kterou silničáři opatřovali novým povrchem. Šesti až desetikilometrové úseky se jezdily střídavě jen v jednom hodně úzkém pruhu. Nečekali, až to projedu a s klidem pustli dopravu v protisměru. Tak jsem se musel zařídit po svém a většinou jel po, pro auta nepřístupném, opravovaném pruhu silnice. Byly tam dost kritické momenty, kdy jsem v prudkém klesání kličkoval mezi finišery pokládajícími nový povrch. Ale choval jsem se zodpovědně, brzdil a zastavil se, když to bylo potřeba a tak se nic nestalo. Jen jsem si pořád říkal, v USA by mně sem vůbec nepustili a převezli by mne v pilot car.

[Gouritz River] Most přes řeku Gouritz, v prostředku bližšího mostu se provozuje bungee jumping

Riversdale
Úhledné, čisté městečko s mimořádně kvalitním kempem. Měli několik alternativ ubytování, od prostého kempovacího místa bez elektřiny až po komfortní zařízené chatky. Vybral jsem si variantu s vlastní koupelnou a záchodem. Dostal jsem klíče, postavil stan na krásné trávě, brašny zamknul do koupelny a odjel nakoupit jídlo do města. Užívám si výhod civilizované krajiny, nevozím žádné jídlo kromě ovoce a zeleniny a koupím si pouze to, co potřebuji na obědo-večeři (neboli posunutý brunch) a na snídani.

[Riversdale] Camping Takkieskloof byl čistý a úhledný jako celé město - měl jsem uzamykatelnou koupelnu a záchod, vpravo je vidět cíp bazénu

A považte, co všechno jsem stihnul. Vyprat propocené prádlo, vyčistit řetěz WDčkem, namazat a zkontrolovat kolo, nacpat se, dát si několik bazénů v místní pětadvacítce, která byla součástí kempu a ještě dvouhodinovou podvečerní vycházku ve městě. V kempu jsem chodil výhradně bosý, na trávě je to lahoda. Zkuste si vzpomenout, kdy jste se naposledy procházeli v přírodě bez bot.

[Riversdale] Večerní momentka od silnice N2

Vzhůru dolů
Krajina se výrazně nahrbila a jet chvíli po rovince bylo téměř nemožné. Prostě to vede buď nahoru, nebo dolů. Vždycky mne překvapuje, jak se první půlhodinku po ránu do kopců trápím. Můj organismus zpracovává vydatnou snídani a tak je šlapání až na druhém místě. Ale potom to jde samo.

[Poblíž Heidelbeerg] Pštrosi čumí jako by v životě neviděli bicykl

[Poblíž Heidelbeerg] Farma stará 140 let, netypicky není obílená

Passy čili průsmyky
Po státní N2 jsem jel jenom 30 km do Heidelbergu, potom jsem odbočil na regionální R322, která byla 20 km prašná, ale i tak docela kvalitní. Doprava veškerá žádná, mohl jsem se kochat žírnou zemědělskou krajinou, prohlížet si farmy 130 až 140 let staré, ale hlavně dupat do kopce na Moodies Pass do výšky 377 metrů. To jsem považoval za přípravu na hlavní atrakci, známý Tradouw Pass. Stoupání do průsmyku vedlo po asfaltce, úzké, ale s velmi slušným povrchem. Okolí bylo malebné, řeka Tradouw se zařezávala do okolních skal a tak mne překvapila cedule Tradouw Pass. Průsmyk měl být podle mapy ve výšce 400 m, na ceduli bylo 357 metrů a to odpovídalo. První průsmyk na prašné silnici byl o kousek vyšší.

[Průsmyk Tradouw] Řeka Tradouw se zařezávala do skal jako guma trenýrek do zad

Ubytoval jsem se v malé vesničce Barrydale. Kemp tam nebyl, šel jsem do penzionu a za kulantních 250 randů dostal apartmá s vybavenou kuchyní, velkou ložnicí a příslušenstvím. Majitelem byli starší manželé, které jsem velmi potěšil. Oni mi to nejprve chtěli ukázat, ale já jim řekl, že jak se tak na ně dívám, tak to bude perfektní. A bylo. Kuchyně vybavená spoustou nádobí, mikrovlnkou, troubou, lednicí, varnou konvicí. To jsem musel využít. V místním obchodě jsem koupil kus svíčkové, rybu, vajíčka, brambory a cibuli. V troubě jsem upekl brambory nakrájené na plátky, udělal vajíčka, připravil zeleninový salát a k tomu ten flák svíčkové a poctivý filet z ryby. Nacpal jsem si břicho a do rána se žádné příznaky hladu neobjevily ani náhodou.

[Barrydale] Dominantou obce je výstavný evangelický kostel

Hurá na chlast
Bylo páteční odpoledne a okolo dvou místních obchodů s alkoholem to vypadalo jako v úle, akorát včely byly černé. Díky regulovanému prodeji alkoholu v sobotu a zákazu prodeje v neděli, se lidé musí předzásobit, aby náhodou nezůstali ani pikosekundu na suchu. Ti šťastnější tahají pětilitrové krabice nejlevnějšího vína. Ti momentálně švorc se snaží obměkčit prodavače, aby jim dali na sekeru. Jindy tak populární žebrání nemá v pátek šanci, bílí se obchodům vyhýbají a černí se na černé vybodnou. Tož tak.

[Barrydale] Díky regulaci prodeje alkoholu o víkendu, je třeba v pátek nakoupit co nejvíce chlastu, i kdyby se děti měly pást na trávě

Dlužno dodat, že situace ve městech je příznivější. V Robertsonu byly ještě v sobotu po 17 hodině otevřeny obchody s alkoholem ve velkých nákupních střediscích. Ale v neděli je všude definitivně zavřeno.

Radost pohledět
Krajina se tady opravdu povedla. Šťavnatá zeleň orámovaná věncem hor dává zapomenout na výškově rozkolísaný terén, který klade zvýšené nároky na cyklistovu fyzičku. Co opravdu nechápu, je značení průsmyků na mapě Western Cape místní výroby (je zadarmo). Tradouw Pass byl značen jak na mapě, tak na silnici, i když to bylo docela pohodové stoupání do 357 metrů. Za Barrydale byla strmá vydupávka nad 700 m, ale v mapě ani čárka. A naopak, v mapě inzerovaný Kogmanskloof Pass za Montagu byla skoro rovina. Je ale pravdou, že na mapě značené průsmyky byly vždycky velmi malebné.

[20 km Z od Montagu] Široká krajnice, kvalitní povrch, kopečky, ideální podmínky pro jízdu na kole

[Průsmyk Kogmanskloof] Pozůstatky staré anglické pevnosti z roku 1899

Nalej si to do hlavy
Takto přímočaré zdejší reklamní poutače nejsou, ale stejně je okolo silnice každou chvilku ukazatel na nějakou vinici. V okolí Robertsonu je největší jihoafrická vinařská oblast. Je v ní momentálně 48 vinic a všechny bez výjimky nabízejí ochutnávky zdarma. Jel jsem tudy v nesprávný čas - do Robertsonu jsem přijel v sobotu odpoledne, ochutnávky bývají v sobotu časově omezené. V neděli se obvykle netestuje. Ale jak už jsem se zmínil, stejně bych si při jízdě na kole nedal, rád bych zdejší, někdy dost divoký, provoz, přežil.

[Tradouw Highlands] Jeden z mnoha poutačů u silnice, vyzývajících k ochutnání místního vína

[Ashton] Ceny jako u vinaře inzeruje tabule v centru Ashton

[Ashton] Prodejna s vínem a ochutnávkou

[Robertson] Robertsonský vinařský závod - spíše fabrika - od nich odebírám pravidelně

Robertson
GPSka mne dovedla k Robertson Backpacker, byl až na okraji poměrně velkého města. Na zahradě s krásnou travičkou jsem postavil stan. Je tady už hodně vedro a díky kopcům jsem přijel pokryt solí od vysušeného potu, vyprat bylo nutností. Brašny jsem nechal vedle stanu a zajel nakoupit jídlo do 2 km vzdáleného SuperSPARu. Tradičně jsem koupil pečené ryby, k tomu kopici vařené zeleniny, sýr, jogurt a zeleninu na ráno. Pivo momentálně nepiju, připadá mi to jako urážka zdejšího vinařského kraje. Stylově jsem pil Shiraz z místní Robertson Winery - levné, zákeřně dobré, chuťově výrazné (samozřejmě červené) víno.

Moudřejší ustoupí
Chtěl jsem dojet do více než 100 km vzdáleného Tulbagh. To je tak správná míra a ani ve zdejším výrazně horkém jaru mi to nedělá žádné potíže. Ze začátku to vypadalo nadějně, jel jsem sice dost pomalu, ale bylo to do kopce. Bavil jsem se pozorováním paviánů hřadujících na kolejích železniční trati souběžné se silnicí. Když jsem zdolal vrchol nepříliš strmého stoupání, nastal výrazný obrat k horšímu. Do tváří mi zadul zničující vítr a já se jím usilovně prodíral rychlostí 10 km za hodinu. Bylo mi jasné, že nemá smysl se takhle trápit ještě dalších 60 km a proto jsem to zapíchl ve Worcester. Konec konců byla neděle a to je nárok na odpočinek ze zákona.

[30 km Z od Robertson] Čekání na vlak

Worcester
Nejdříve jsem hledal Caravan Park. Ptal jsem se policisty a ten mne suverénně poslal na jeden konec města. Tam byl plavecký bazén, ale nikoliv kemp. Poslali mne na druhý konec města, kde byl sice kemp, ale bylo to soukromé ubytování pro dělníky stavební společnosti, která pozemek vlastnila. Nechali by mne tam, ale mně se to nelíbilo. Našel jsem si přiměřený penzion ve městě, přiměřený pro zpoceného a ušmudlaného vandráka, kde nikdo nenamítá, když si zajedu s kolem přímo na pokoj.

[Worcester] Hlavní náměstí

[Worcester] Presbyteriánský kostel

[Worcester] Detail štítu presbyteriánského kostela

Worcester je hezké město, tedy jeho centrální část okolo Church Street, kde je soustředěno několik stylově čistých kostelů různého vyznání, převážně evangelického, jak už to tady ti Holanďané a hlavně Angličané zavedli. A nesmíme zapomenout ani na francouzské hugenoty, kteří zde po Bartolomějské noci také našli útočiště. V neděli byly velké supermarkety už zavřené, ale byla otevřena spousta malých obchůdků, vlastněných převážně Indy nebo Pakistánci. V centru je ohromné travnaté náměstí, spíše park, kde se povalovala spousta zdejších méně majetných obyvatel, pila pivo či něco silnějšího a hustě dýmala z vodních dýmek, které jsou zde populární. Místní asijská komunita, bývalí občané Commonwealthu, hráli na náměstí kriket. Vše v pohodě, dokud se nezačalo stmívat. Chtěl jsem si zajít na večeři, majitelka penzionu mne varovala, že je to hodně nebezpečné. Restaurace byla jen pár bloků od penzionu, vzal jsem si pepřový sprej pro všechny případy, dobře se najedl a bez problémů se dostal zpátky do penzionu. Pár děvčat uvolněných mravů na mne sice pokřikovalo a jeden zoufalec mne dokonce tahal za rukáv, ale já je ignoroval, takže se to obešlo bez konfliktů.

[Worcester] Běžný obrázek, bezdomovec v centru města

Ranní ptáče větru odskáče
Měl jsem obavy z toho, aby se včerejší vichřice znovu neopakovala. Vstal jsem brzy a v půl osmé už jsem roztáčel pedály. Trochu pofukovalo, ale více méně do zad. Nestandardní vítr s sebou přinesl změnu počasí, okolo desáté začalo pršet. Déšť trval jenom čtvrthodinku, ani jsem na sebe nenatáhl GoreTex. Deset km za Worcester začala rozsáhlá oprava silnice. Úzkou silnici rozšiřují, aby na ní mohly být širší krajnice a tak je momentálně opravdu velice úzká. Kamiony jsem pečlivě hlídal a vždy zastavil a balancoval na uzoučké hraně silnice. Zase se vyskytlo několik blbů, z toho dvě blbky, kteří proti mne předjížděli, aniž by je zajímalo, jak já se z té silnice dostanu, aby mne netrefili. Tato zábava trvala do 35 km, potom bylo několik kilometrů nové široké silnice, která ještě neměla vyznačené pruhy, ani krajnice.

Tulbagh
Zajel jsem si do Tulbagh, chtěl jsem vidět nádherné, více než 150 let staré, domy na Kostelní ulici. Byla to paráda. Domy jsou nalíčené na bílo, s tím kontrastuje černá došková střecha a tmavozeleně natřené okenice. Zastavil jsem se nejdřív v informačním středisku, vyfasoval mapy, popisy a ústní pokyny od velice kompetentní paní. Ta mne potom donutila pózovat u kola, fotka prý pro obecní kroniku. Jako jeden z mála návštěvníků jsem si koupil (velice levný) lístek do muzea, který opravňoval k návštěvě 3 expozic v různých domech a lidového muzea ve Starém kostele (afrikánsky Oude Kerk Volksmuseum). V prvním muzeu byly důkladně zdokumentovány jednotlivé domy, plány a půdorysy, seznamy vlastníků a služeb, které v nich byly a případně ještě jsou poskytovány. V kostele byl hlavní atrakcí Symphonion, který po natažení asi 5 minut velmi čistě hrál, pouze vrzání nenamazané hřídele trochu rušilo celkový dojem. Nabídl jsem průvodkyni miniaturního vzrůstu, že donesu olej na kola a zařízení promažu, ale nebyl jsem vyslyšen. Do Tulbaghu se rozhodně podívejte, budete-li poblíž.

[Tulbagh] Průčelí Starého kostela - Oude Kerk

[Tulbagh] Oude Kerk

[Tulbagh] Readers Restaurant na Church Street

[Tulbagh] Het Land van Waveren je úhledný domek na konci Church Street

[5 km Z od Tulbagh] Krajina se mi líbila

Ad hoc je dobrá metoda
Mířím k Atlantiku a cest bylo několik. Původně jsem chtěl dojet do Malmesbury, to je větší město, alespoň podle velikosti puntíku na mapě a najít ubytování by mělo být snadné. Silnice se ale stočila na jih, výrazně proti větru. Na severozápad odbočovala silnici 44, kterou se také k Atlantiku dostanu. A tak jsem chvíli hloubal, ale potom jsem se rozhodl jet směrem na Goudu, Porterville a Piketberg. Čerstvý vítr, skoro v zádech, dodal mému rozhodnutí ty správné argumenty. V Porterville jsem měl 110 km, denní norma splněna soudruzi, proto jsem zastavil u informačního střediska, nechal si doporučit levné a kvalitní ubytování a ukončil tak další den putování.

Ráno jsem to s kalorickou vydatností snídaně trochu přehnal a tak jsem se do 27 km vzdáleného Piketbergu docela trápil. Abych donutil žaludek snídani zpracovat beze zbytku, v Piketbergu jsem z pilnosti vyjel až ke kostelu na kopci, i když to nebylo potřeba, ale nestál mi ani za fotku. Cesta k Atlantiku byla nezajímavá, krajina pořád stejné karoo (polopouštní krajina), mírně zvlněná. Za Wittewater se začaly výrazně hemžit policejní vozy, předjelo mne jich alespoň deset. Jeden z nich bylo velké černé policejní SUV, jaké jsem ještě neviděl, zřejmě s papalášema. Silnice byla zatarasena stávkujícími zemědělskými dělníky, stávka trvala již několik dnů, protože mne na ní upozornili již v Porterville. Policisté udělali úzký průjezd mezi stávkující masou, stávkující mi místo házení kamenů mávali, já blbec jim začal rukou kynout jak Husák z prvomájové tribuny a byl jsem odměněn spontánním potleskem. Naštěstí mne policajti nepřetáhli pendrekem, spíš z toho měli srandu.

Ještě dalších 50 km jsem točil nohama, mysl se toulala bůhví kde, když mi náhle do chřípí vnikla nezaměnitelná vůně moře. Věděl jsem, že tím končí jak dnešní jízda na kole, tak i tato kapitola mého deníčku.