Kgalagadi Transfrontier Park

Složitá logistika
Usmyslel jsem si zkontrolovat unikátní kalahárské lvy v národním parku Kgalagadi Transfrontier Park. V parku nelze jezdit na kole a tak jsem se rozhodl pronajmout si auto. Jako obvykle jsem nic neřešil dopředu, ani to nešlo, s připojením na internet je to tady opravdu bídné. Jediné půjčovny aut v Upingtonu jsou na letišti. Otevřeno měly pouze tři půjčovny ze šesti, ale jediné auto okamžitě k dispozici byl VW Polo u Hertze. Do toho se mi kolo nevejde, to bych ho musel rozřezat na kusy.

Letiště se sice honosí údajně nejdelší dráhou na jižní polokouli (4900 m), ale úschovnu zavazadel nemá. Zkoušel jsem to u Hertze, jestli nemají nějaký sklad nebo garáž, ale prý nemají nic. Tak jsem vyrazil na správu letiště a ti mi nakonec, až po rozhodnutí nejvyššího přítomného šéfa, pronajali na 4 dny sklad velikosti garáže, který si mohou spřátelené firmy pronajmout nejméně na měsíc. Cena nebyla úplně lidová, ale v kombinaci s nejlevnějším autem to vyšlo zhruba stejně, jako bych dal za větší vůz. Uskladnit kolo bylo docela martyrium. Na letišti dnešních dnů jsou na všechno bezpečnostní postupy. Co není v postupech, odmítají běžní pracovníci řešit a volají manažera. Jejich manažer volá zase svého nadřízeného. A tak jsem to vyřídil s nejvyšším šéfem, ten mne poslal za sekuriťákama, ti volali své šéfy a nakonec se to nejvyššímu vrátilo jako bumerang a sklad mi šel otevřít on. Holt bezpečnost je prevít.

[Upington] Na letišti jsem si pronajal sklad pro kolo

I když to nebylo levné, stejně se to vyplatilo. V porovnání s třídenní tour, nabízenou Kgalagadi Safaris v Upingtonu za více než 6000 randů, jsem zaplatil méně než polovinu. Přitom jsem si mohl dělat co jsem chtěl a nebyl závislý na ostatních účastnících zájezdu. A taky jsem nemusel čekat, až se přihlásí dostatečný počet zájemců, je-li jich méně než 4, zájezd se nekoná.

Řazení na levačku
Díky automatu jsem již odvykl ručnímu řazení. Navíc u Pola bylo řazení hodně nepřesné a to mělo najeto necelých 30000 km. Ještě k tomu se řadí levou rukou. Dávalo mi to dost zahulit. Vyjel jsem opatrně z letiště a na prázdné silnici několikrát zopakoval rozjezdy, upravil vzdálenost sedačky a volantu a vyjel do města. Nejprve jsem si v informačním středisku rezervoval kemp v parku a potom jsem nakoupil zásoby jídla a pití. Při průjezdu městem jsem si pořád dával pozor, abych zatáčel na levou stranu vozovky. Na kole to jde samo, ale v autě má člověk hluboce zažité stereotypy. Po výjezdu z města to bylo snadné, dal jsem tam pětku a řadit jsem musel až po 190 km, kdy jsem zajížděl do Askhamu. Na silnicí minimální provoz, žádné obce omezující rychlost a tak to tady fakt odsejpá.

[Askham] Kopie původních obydlí slouží jako prodejní stánek pro turisty, momentálně tam nikdo nebyl

Kgalagadi Tranfrontier Park
"Kgalagadi" znamená žízeň a není se co divit, park leží v jižní části vyprahlé pouště Kalahari. Je údajně jedním z největších nedotčených ekosystémů na světě. Rozkládá na hranicích mezi JAR, Botswanou a Namibií a zabírá úctyhodných 38 000 km2. Pro vaši představu, je to skoro polovina rozlohy České republiky, která má 79 000 km2. V parku jsou dvě hlavní řeky - Nossob a Auob, ty jsou ale úplně vyschlé a voda se v nich objeví tak jednou za sto let. Park leží na území prvních dvou jmenovaných zemí a v případě, že vyjedete stejnou branou jako jste přijeli, můžete se volně pohybovat v JAR i Botswaně bez jakýchkoliv pasových formalit. Typický charakter dodávají krajině červené, řídce porostlé, duny a camel thorn stromy (acacia erioloba).

Přijel jsem brzy odpoledne, tak jsem si stihl objednat vyjížďku při západu slunce, kdy slibovali, že pravděpodobně uvidíme lvy. Pravděpodobně jsme je také viděli, ale bylo to na velkou vzdálenost ve světle reflektorů, kde byly vidět svítící oči a nějaké nezřetelné obrysy. To mne tedy neuspokojilo. Vyjížďka byla přesto zajímavá, za světla jsme viděli spoustu zdejších antilop, lišky, šakaly, hyeny, ptáky. Po setmění jsme vyfasovali již zmíněné reflektory a pročesávali okolí silnice. Podle zablesknutí očí se pozná, že je tam nějaký tvor a na něj jsme si řádně posvítili. Roztomilá byla sova, která otáčela hlavou snad o 270 stupňů.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Mladí samečci springboků v lítém boji

[Kgalagadi Transfrontier Park] Vítěz potupně vyžene poraženého

[Kgalagadi Transfrontier Park] Přímorožec - zde gemsbok

[Kgalagadi Transfrontier Park] Springbok jde domů po západu slunce

Jízda do Mata-Mata
Parkem vedou prašné silnice, většina je sjízdná pro normální auta. Při příjezdu je každý poučen, že má snížit tlak v pneumatikách - osobní vozy na 160. Na to jsem se velkoryse vykašlal, manometr v autě nebyl a tak jsem to nechal být. Vyjel jsem do 120 km vzdáleného Mata-Mata, to je místo na namibijské hranici, a v této oblasti se vyskytují žirafy. Doba na ujetí 120 km je 3,5 hodiny, rychlost je omezena na 50 km/hod, ale i to je v některých úsecích příliš optimistické. Po cestě se nesmí vystupovat z auta, proto jsou na této trase 2 větší a asi 3 menší parkoviště se záchody.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Antilopa

[Kgalagadi Transfrontier Park] Eland (antilopa losí)

Po ránu jsou zvířata nejaktivnější, putují k napajedlům a tak je pořád na co koukat. Ale v kombinaci s jízdou po dost obtížné silnici je to namáhavé a rozhodně je lepší, když jsou ve voze alespoň dva. Jeden řídí a druhý kouká, kde co lítá a běhá. Zvířata jsou velmi blízko, občas blokují silnici a někdy dají najevo i nelibost, když je člověk pomalou jízdou přiměje silnici opustit.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Pštros mi nadává, protože jsem donutil ho odejít z cesty, abych mohl projet

[Kgalagadi Transfrontier Park] Zvířata byla takřka na dosah

[Kgalagadi Transfrontier Park] Springboci

[Kgalagadi Transfrontier Park] Stádo pakoňů hřivnatých putuje k napajedlu

[Kgalagadi Transfrontier Park] Pakůň hřivnatý mi málem strčil hlavu otevřeným oknem do auta

Zahrabaný a vypuštěný
Po 40 km se cesta hodně zhoršila, přibyla silná vrstva písku a mé vozítko v něm uvázlo. Byl jsem beznadějně zahrabán v písku a nešlo to ani dopředu, ani dozadu. Dorazili chlapi tak mého věku, cestující ve 4WD vybaveném lopatami, lany a vším možným. A hned to začali s gustem řešit, odházeli lopatami trochu písku a že mne zapřáhnou na lano a odtáhnou. Já nesměle pípnul, jestli by s tím nepočkali a nepůjčili mi tlakoměr, že jsem zapomněl vypustit pneu. A skutečně, po snížení tlaku se auto vyhrabalo samo a od té doby byla jízda sice náročná a na řízení zajímavá, ale bez problémů. Zvířat bylo hodně, bylo to nádherné, ale bohužel, žádní lvi.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Žirafy měly být u Mata-Mata a byly tam

[Kgalagadi Transfrontier Park] Pasoucí se pštrosi

[Kgalagadi Transfrontier Park] Písař hadilov

[Kgalagadi Transfrontier Park] U napajedla, eland a springboci

Za kuropění
Další den jsem si dal budíka na půl šestou, nesnídal a hned po otevření brány v šest hodin vyfasoval povolenku a zakrátko už byl na botswanské trase směrem na Nossob. Povolení se každý večer vrací na bráně a ráno se zase musí vyzvednout a udat zamýšlená trasa. Tím je zajištěno, že se turisté nebudou v parku ztrácet a že se po těch, co se nevrátí, bude pátrat. Chtěl jsem ujet tak 30 km a potom se vrátit. Přes poledne stejně zvířata polehávají pod stromy a k večeru už chci být zpátky v Upingtonu.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Stromy jsou ověšené hnízdy ptáků tak masivními, že se často větev zlomí

[Kgalagadi Transfrontier Park] Hnízdy ověšený strom

[Kgalagadi Transfrontier Park] Hnízdo je vlastně činžák sestávající z mnoha malých hnízd

[Kgalagadi Transfrontier Park] Mladík prohrál rvačku a teď trucuje na silnici

[Kgalagadi Transfrontier Park] Pštrosi mají dopolední pauzu

V hodině dvanácté
Dojel jsem k napajedlu Rooipute, odkud jsem se chtěl vracet zpátky. Pozoroval jsem hyenu hnědou a šakaly, jak hodují na nějaké mršině. Byl jsem tam asi půl hodiny, když náhle velká hyena zavětřila, všeho nechala a utekla pryč.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Hyena hnědá hoduje

[Kgalagadi Transfrontier Park] Šakal (Black-Backed Jackal)

Otočil jsem auto s povzdechem, že ty lvy asi neuvidím. Popojel jsem 10 metrů a tu se mezi stromy objevila lvice. Rychle jsem se vrátil zpátky a to už přes cestu, asi 50 metrů přede mnou, přecházela smečka 10 lvů. Dva nebo tři lvi a zbytek lvice. Byl jsem z toho celý pryč. Pohled na tu suverenitu, se kterou se pohybují, evidentně se ničeho nebojí, patří jim to tady. Jdou volným krokem jako na promenádě, líně pohupují ocasy, úplně z nich vyzařuje, že se jim nic nemůže stát, že je nikdo nemůže ohrozit. Ano, král pouště je trefná přezdívka, chovají se skutečně jako něco nóbl. Došli k napajedlu, poleželi ve stínu a asi za 10 minut se pomalu začali trousit přes pahorek do dalšího údolí. Tak za tohle ten výlet určitě stál. Měl jsem fakt kliku, na tomto ohromném území žije asi 500 lvů a já několik z nich viděl. Mohl jsem se s klidným svědomím vrátit do Upingtonu.

[Kgalagadi Transfrontier Park] Náhle se objevila první lvice

[Kgalagadi Transfrontier Park] Přes silnici přešla celá smečka lvů

[Kgalagadi Transfrontier Park] Tak kvůli tomuto králi pouště jsem se sem trmácel

[Kgalagadi Transfrontier Park] Lvi u napajedla

[Kgalagadi Transfrontier Park] Lev s lvicí

Auto versus kolo
Cestování autem je hodně odlišné. Přijedu do kempu a nikdo se se mnou nebaví, prostě přijel čičmunda s malým autem a nepochopitelně malým stanem. To na kole mám spíš práci ty hovory zkracovat, abych si uvařil a taky něco udělal. Auto má i své výhody. Člověk nemusí udržovat úzkostlivý pořádek, prostě to hodí do auta a určitě to po zahrabání najde.

To na kole nejde, mám 6 brašen (po dvou vpředu a vzadu, na řídítkách a na nosiči). Každá má specifické poslání. Technická vpravo vpředu obsahuje náhradní díly a součástky na kolo a vařič. Obleková vlevo vpředu bundu a kalhoty do deště, léky, filtr na vodu, rukavice do větru a do deště a malý náhradní ručník. Tu otevírám sporadicky. Vzadu vlevo vozím počítač, Kindle, nabíječky, civilní oblečení a boty, softshellovou bundu, malý lehký baťoh a toaletní potřeby. Pravá zadní je na jídlo a hrnce. V brašně na nosiči je stan, spacák, karimatka, triko a kalhoty na spaní a vypuštěný vak na vodu. Na řídítkách potom foťák, navigace, nůž a imbusy na kolo a desinfekce na ruce, abych mohl po cestě jíst jako člověk. A jsem důsledný a nikdy nelituji námahy a věc vrátím do správné brašny, jinak bych trávil spoustu času jejich prohledáváním.

Servisní den
Ráno jsem nabral plnou nádrž a vrátil auto na letiště. V Kgalagadi jsem ztratil puklici na levém přední kole, byl jsem zvědav, zda mi to naúčtují. Puklice byla odřená, což jsme při předávání zapsali do protokolu a tím jsem chtěl argumentovat při odevzdání. V kanceláři Hertzu ale nikdo nebyl. Auto jsem nechal na parkovišti, pro jistotu ho vyfotil ze všech stran, klíče hodil do k tomu určené schránky. Zachovali se však dobře, zřejmě uznali, že ztráta byla důsledkem předchozího poškození puklice. Kolo jsem také vyzvedl bez potíží, i když u toho zase musel být šéf bezpečáků, normální pracovník to neměl v manuálu.

Vyměnil jsem řetěz, vše vyčistil a promazal, zkontroloval dotažení nosičů, prověřil brzdy. Byla neděle, ve městě jsem nemohl najít žádné připojení na internet. V nejlepším hotelu města ho měli, zaplatil jsem 60 randů za 100 MB, ale nefungovalo to a tak mi peníze vrátili. Další štace byla KFC, kde jsem si nejdřív dal salát a pak se chtěl připojit. Bohužel to zase nechodilo, k síti jsem připojen sice byl, ale internet nefungoval. Diagnostika hlásila možný problém s DNS, tak jsem vymazal paměť DNS, ale nepomohlo to. Napadlo mne zkusit se připojit Kindlem, ale také to nechodilo. To mne uklidnilo, chyba zřejmě nebyla na mém počítači.

Poslední možnost byl fast food Wimpy, kde inzerovali 30 minut zdarma. Nejdřív jsem zkusil Kindle a chodilo to. Připojil jsem úspěšně i počítač a až potom si dal k večeři rybku. Za půlhodinu jsem vše vyřídil. Je možné to sice prodloužit za menší poplatek, ale venku už se začalo smrákat a já měl půlhodinu do kempu. Snažím se chození po městě za tmy vyhnout. Den jsem ukončil servisem své tělesné schránky a dal si pár bazénů v kempu. Černí kluci okolo z toho měli srandu a šíleně mne povzbuzovali, jako bych byl na závodech. K jejich potěše jsem přidal ještě pár startovacích skoků do bazénu. Nakonec mne pozvali na grilovaný boerwurst a příjemně jsme popovídali. Trochu jsem jim popsal, jak to u nás vypadá se sociálními výdobytky a oni začali skoro vážně žadonit, abych je vzal s sebou do Čech. V půl osmé se spustil liják, k tomu bouřka a tak jsem se nádherně vyspal.

Když sliby nejsou chyby
Spousta lidí mne fotí po cestě, já jim dávám vizitku a slušně požádám, aby mi fotky poslali na můj mail, uvedený na vizitce. Spočítal jsem, kolik lidí mi fotky skutečně za ty roky poslalo. Ani jeden, vážení. Až letos se smůla protrhla a Arnaud Eudet, mladý Francouz, mi fotky skutečně poslal. Cestoval s kočkou a potkali mne v nudné šedé poušti asi 80 km za Walvis Bay. Fotky jsem chronologicky zařadil do povídání o cestě z Walvis Bay do Sossusvlei. Merci Arnaud.